Moderní švédská literatura na českém knižním trhu po roce 1990 (výběr) – 2

2. Selma Lagerlöfová a její pomyslné dědictví
Podobně jako dílo Strindbergovo, i tvorba Selmy Lagerlöfové (1852-1940) zůstává nadále předmětem živého zájmu světové čtenářské a odborné veřejnosti. I Selma Lagerlöfová byla totiž osobností plnou plodných rozporů, o čemž vypovídá všudypřítomnost paradoxu v jejím psaní. Ač jí nelze připsat takovou míru tvůrčí všestrannosti, jakou se vyznačoval Strindberg, byla to ona, kdo obdržel Nobelovu cenu za literaturu (1909). Na rozdíl od Strindberga se totiž, ač podivínka, těšila značné důvěře veřejnosti už za svého života. Nebylo tomu tak však odjakživa: její knižní debut, román Gösta Berling (1891, č. naposledy 1986), s nímž je její stylistická virtuozita spojována patrně nejčastěji, byl nejprve přijat se značnými rozpaky. Kritika mu vyčítala právě to, pro co se čtenáři všech myslitelných kategorií později tak nadchli: jeho syntetickou, jakoby „nečistou“ formu.

Lagerlöfová totiž v Göstovi Berlingovi – a podobně i ve většině své další tvorby - nerespektuje „oficiální“ hranice mezi realitou a fabulací, empirií a metafyzikou, světem a zázrakem. Všechno je pro ni součástí jednoho nevyzpytatelného stvoření. Její - často silně lokálně podbarvené - vyprávění umně balancuje mezi realistickou prózou a lidovou báchorkou. Z toho titulu ji literární historikové někdy označují za představitelku tzv. novoromantismu. Lagerlöfová svět až na výjimky neprozkoumává, nýbrž nad ním žasne. Zároveň se však nevyhýbá společensky závažným tématům, spíše naopak, jen je většinou podává formou velmi nespoutanou, neřkuli barokní. O její popularitě mezi českými čtenáři vypovídá četnost překladů a reedicí, za všechny jmenujme například ještě romány Liljecronův domov (1911, č. naposledy 2000) nebo Löwensköldův prsten (1925, č. naposledy 1991).

Skutečně celosvětové renomé však Lagerlöfové nezajistil Gösta Berling. Její vůbec nejpřekládanější a nejčtenější titul je trochu jiného ražení, i když má s výše uvedenými romány mnoho společného. Je to literárněhistorický unikát: Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem (1906–1907, č. naposledy 1967, ve zkrácené verzi 2005) vznikla na objednávku švédského školství jako učebnice vlastivědy, brzy se z ní ale stala jedna z nejoblíbenějších dětských knížek. Lagerlöfová totiž švédský místopis zpracovala do podoby bajky o zlobivém klukovi, který je za trest proměněn ve skřítka a procestuje pak na husím hřbetě celou zemi. Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem se tak stala první skutečně mezinárodně proslulou švédskou knihou pro děti.

Po čase se podobného, dokonce ještě většího, globálního úspěchu dočkali další švédští autoři dětské literatury, kteří z kvalitní beletrie pro děti a mládež postupně učinili jeden z vůbec nejvýraznějších emblémů švédské kultury. Tak jako Strindberg, i Lagerlöfová tedy stála u zrodu přinejmenším dvou paralelních proudů literární tradice. Označme si je pomocně jako tradici „magických příběhů pro dospělé“ a tradici „magických příběhů pro děti“.

Tento přetrvávající trend úzce souvisí s bohatou slovesnou tradicí švédského venkova, kde se - donedávna hluboce zakořeněné - křesťanství, ať už se jedná o většinové luteránství či o některé z mnoha charismatických vyznání, dosud mísí s pradávnými pohanskými zvyky a pověrami. Autoři, kteří rozvíjejí tuto linii švédské prózy, tedy bez výjimky pocházejí z odlehlých provinčních lokalit, které byly mnohdy ještě v době jejich dětství a mládí zcela odříznuty od dynamicky se vyvíjející městské civilizace. Výraznou úlohu zde proto - stejně jako v románech Lagerlöfové - často hraje místní dialekt, pověsti a zvyklosti.

Přednostně jmenujme již zmiňovaného Görana Tunströma (1937-2000), hlavního představitele tzv. švédského magického realismu. Jako básník debutoval Tunström už na konci 50. let a jako romanopisec jen o pár let později, u širokého publika nicméně definitivně prorazil až nepřekonaným imaginativním románem Vánoční oratorium (1983, č. 1990). Vyprávění se odehrává částečně ve Värmlandu, domovském kraji Selmy Lagerlöfové, kde Tunström vyrůstal, a částečně na Novém Zélandě. Už toto enormní geografické rozpětí - jedná se snad o největší možnou vzdálenost v rámci obydlené Země - napovídá mnohé: Tunströmovo nejslavnější dílo je skutečně románem ne-li kosmického, tedy alespoň univerzálního záběru. Líčí spletitý příběh několika generací venkovské rodiny, v jejíž historii hraje osudovou úlohu umění, přesněji řečeno především hudba, konkrétně Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha. Zároveň jím prostupují pohnuté dějiny celé 1. poloviny 20. století. Svět je zde představen jako zázračné místo, kde vše souvisí se vším. Vánoční oratorium je jedinou z celkem několika desítek Tunströmových knih, která byla převedena do češtiny.

O něco větší pozornosti se u nás právem dostává Tunströmovu vrstevníkovi, fenomenálnímu vypravěči Torgnymu Lindgrenovi (1938). Lindgren pochází ze spoře osídleného subpolárního severu, což v jeho způsobu myšlení a psaní zanechalo hluboké stopy. Jeho domovská oblast Västerbotten byla po dlouhou dobu výspou rigidního charismatického křesťanství, jeho četnými romány a povídkami proto mohutně rezonuje Bible, zejména Starý Zákon. Svérázné a příznačně málomluvné postavy Seveřanů, o nichž s oblibou vypráví, svým poněkud prapodivným chováním připomínají spíše středověké svaté blázny než zemité venkovany. Bizarní až nadpřirozené jevy jsou v jejich životech na denním pořádku. Lindgrenův humor a stylizační umění však dokáže proměnit i tu zdánlivě nejodtažitější historku v laskavě absurdní podobenství o lidském údělu, čehož už si dnes díky značnému počtu překladů mohou cenit čtenáři leckde na světě. U nás v posledních dvou desetiletích vyšly tři z Lindgrenových románů: David a Bat-šeba (1984, č. 1992), Čmeláčí med (1995, č. 1999) a Přerušený příběh (2002, č. 2005). Na rok 2008 se připravuje český výbor z Lindgrenovy pestré povídkové tvorby.

Třetím u nás uvedeným spisovatelem píšícím v duchu této tradice je o generaci mladší Mikael Niemi (1959). Přestože jeho bibliografie čítá již desítku položek, zůstává Niemi de facto- alespoň prozatím - autorem jediné knihy. Román Popmusic z Vittuly (2000, č. 2003) se stal ve Švédsku okamžitě bestsellerem a rychle se prodal do mnoha dalších zemí. Odehrává se ve světem zcela zapomenutém exotickém mikrokosmu severošvédské provincie Tornedalen, odkud Niemi pochází. Autor do této nostalgické autobiografie zapracoval prvky tornedalštiny, která je jedním z oficiálních minoritních jazyků Švédska (jedná se o směs švédštiny a finštiny), a tematizoval v ní mnohá další kulturní specifika svého kraje: například laponský šamanský kult či pietistickou sektu laestadiánů. Vytvořil tak magický a burleskní příběh o tom, jak v 60. letech 20. století vypadalo dětství na nejzazší periferii Evropy, a o tom, s jakým nepochopením se zde kdysi setkala kultura rock&rollu.

Od dospívajícímu čtenáři silně nakloněné Popmusic z Vittuly už je velmi blízko k jedné ze stěžejních oblastí švédského kulturního exportu: k literatuře určené dětem a mládeži. Ta se ve Švédsku v průběhu 20. století natolik rozrostla, že by i reprezentativní výběr z jejího zastoupení u nás vydal na samostatný článek. V posledních dvou desetiletích se totiž na českém knižním trhu objevilo značné množství různorodých titulů, od obrázkových knih pro nejmenší po romány pro náctileté, od jmen tak neznámých jako Ulf Palmenfelt po jména tak slavná jako Per Olov Enquist. Zmiňme zde proto jen tři nejvýraznější z těch autorských osobností, jejichž příběhy pro děti můžeme s klidným svědomím označit za magické.

Pro starší děti a dospívající čtenáře píše výtvarnice, básnířka a prozaička Inger Edelfeldtová (1956). Ve své tvorbě se nechává ovlivňovat klasiky literatury fantasy, především L. Carrollem a J. J. R. Tolkienem, jehož díla také ilustruje. Stopy tohoto žánru jsou dobře patrné i v dosud jediné její do češtiny přeložené knize pro mládež, románu Stíny v zrcadle (2003, č. 2005). Ten vypráví o dívce, která z fádní středoškolské reality utíká do tajemného světa za zrcadlem.

Švédsky píšící Finka Tove Janssonová (1914 až 2001) byla rovněž univerzální umělkyní: malovala, kreslila, psala povídky i písňové texty. Ze všeho nejvíc ji však proslavila série poetických vyprávění pro děti o skřítcích muminech, která si sama ilustrovala: Bláznivé léto (1954, č. 1994), Kometa (1946 a 1968, č. 1995), Čarovná zima (1957, č. 1996), Čarodějův klobouk (1948, č. 1996), Neviditelné dítě a jiné příběhy (1962, č. 1997) a další.

Největším fenoménem všech dob na poli švédské dětské literatury patrně už navždy zůstane Astrid Lindgrenová (1907-2002). Čeští čtenáři ji už téměř půl století znají především jako autorku nostalgického vyprávění Děti z Bullerbynu (1947 a 1949, č. naposledy 2004) a příběhů ztřeštěné Pipi Dlouhé punčochy (1945–1948, č. naposledy 2005). Teprve po roce 1990 u nás však mohly poprvé vyjít dvě její patrně nejhlubší a nejjímavější knihy: Bratři lví srdce (1963, č. 1992) a Mio, můj Mio (1954, č. 1996). Obě líčí zázračný příběh, který se přihodí obyčejnému dítěti, a každá z nich alegorickou formou učí své malé čtenáře porozumět jedné životní záhadě: Bratři lví srdce vyprávějí o smrti blízké osoby a vyrovnávání se s ní, Mio, můj Mio pojednává o hledání rodičovské lásky. Obě jsou konečně i hmatatelným důkazem toho, že Astrid Lindgrenová pronikavostí svého intelektu předčila kdejakého autora prózy pro dospělé a mnohostranností svého literárního talentu podryla autoritu jakékoliv klasifikace.