Knihovníci v boji o „nového člověka“: snahy o řízení četby v literární kultuře 50. let

Ve dnech 4. až 6. března 1949 se v tehdejší budově Národního shromáždění sešel ustavující sjezd Svazu československých spisovatelů. O akci, již český kulturní tisk s odkazem na známý Stalinův výrok označil jako „sněmování inženýrů lidských duší“, referoval na stránkách časopisu Čtenář osvětový pracovník Jindřich Flégl. Ve svém článku mimo jiné konstatoval, že jednání postavilo nové úkoly nejen před autory literárních děl, ale i před ty, „kdož s knihou pracují“ - tedy před české knihovníky.¹ Právě oni totiž měli zajistit, aby nové ideje ztvárněné v literárních dílech na čtenáře působily tím správným způsobem. Rozvedeme-li citovaný Stalinův slogan, pak se knihovníci měli stát soustružníky lidských duší, kteří za pomoci knih opracují lidský materiál a vytvoří z něj onoho požadovaného „nového člověka“.

V přítomném textu nás bude zajímat, jakými prostředky měla knihovna, tento tradiční prostředník literární komunikace, který se spolu se školou zásadním způsobem podílí na utváření čtenářských návyků, dosáhnout naznačeného cíle. Půjdeme přitom ve stopách Jevgenije Dobrenka, který ve své inspirativní práci Vytváření sovětského čtenáře podrobně popsal sovětský knihovnický diskurz dvacátých a třicátých let a na jeho základě analyzoval čtenářský horizont recipienta sovětské literatury.²

Úkoly instituce, jež v průběhu první poloviny 20. století směřovala v souladu s demokratizačními trendy od osvětově-výchovného poslání k roli distribučního centra, se na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století radikálně proměnily. Po komunistickém převratu se hlavním úkolem stala především výchova čtenáře v duchu nové státní ideologie. Úspěšné vykonání takového úkolu předpokládalo splnění několika podmínek. Na první místě stálo odstranění knih, jež by podle knihovníků mohly stanovený úkol ohrožovat. Proto došlo k radikální „očistě knižního fondu“, tedy k jeho cenzuře. Ta probíhala několik let a knihovníci sami se na ní nemalou měrou podíleli (jedním z cenzurních center ostatně po určitou dobu byla Ústřední lidová knihovna v Praze).³ Vedle snahy o potlačení údajně nevhodné četby (hovořilo se o literárním braku)⁴ směřovala většina knihovnických aktivit k tomu, aby si čtenář vybíral ty „vhodné“ knihy a aby je „správným“ způsobem přečetl. Tímto směrem proto upřeli pozornost metodikové knihovnické práce.

Plánování četby

Na stránkách časopisu Čtenář, jenž byl určen především knihovníkům v menších městech a na venkově, se objevovaly praktické rady a návody, přispěvatelé teoreticky zaměřené revue Knihovna se pak soustředili na hledání systémových opatření, jimiž chtěli ovlivnit čtenářskou volbu. Všudypřítomný byl důraz na uvědomělé plánování četby, jež mělo vylučovat moment náhody a vést recipienta k předem stanovenému cíli. Konkrétní podoba tehdejších „čtenářských plánů“ podává informaci o knihovnické variantě kánonu nové socialistické literatury, současně však také ukazuje postavení beletrie v rámci soudobé knižní produkce. Umělecká literatura představovala v plánech četby jen symbolický první krok na dlouhé cestě za novým člověkem; pouhý předstupeň, který učiní čtenáře přístupnějším pro „podstatnější“ problémy. Ty mu měly následně objasnit politické spisy a propagandistické brožury. Až teprve ve chvíli, kdy byl poučen o širším ideologickém kontextu sledovaného tématu, mohl postoupit k odborně zaměřeným textům, aniž by přitom „zbloudil“.

O plánování četby uvažoval v českém prostředí již Jiří Mahen (viz jeho Knížka o čtení praktickém). Ovšem v druhé polovině čtyřicátých let měly vliv především radikální názory poúnorového ředitele Ústřední lidové knihovny Jaroslava Freye. Ten v roce 1949 vydal brožuru Plán historické četby, kde doporučoval beletristické tituly, jež měly podávat ideově adekvátní obraz národní minulosti (svou koncepci Frey opřel o díla Aloise Jiráska).⁵ Jiný pokus o plánování četby představovala stálá rubrika Čtenáře, v níž byla knihovníkům připomínána různá výročí a významné události a doporučovány knihy, které měly podávat „správný“ výklad příslušné historické události. Tuto pravidelnou měsíční rubriku nejdříve autorsky zaštítil Frey, později ji převzal Josef Vikárek. Příznačné bylo, že pouze polovinu doporučovaných titulů tvořila beletrie, přibližně stejně často byly zastoupeny různé politické a hospodářské brožury, mezi nimiž dominovaly práce o nové organizaci zemědělské výroby. Mezi uměleckou literaturou pak měla v podstatě stejné zastoupení nově vydávaná sovětská a česká produkce (překlady z jiných literatur se objevovaly spíše výjimečně). Výběr české literatury vyznačoval zejména velmi úzký rejstřík autorů. Jména několika privilegovaných se velmi často opakovala (dvakrát či vícekrát byla doporučena díla Pavla Bojara, Jana Drdy, Josefa Hory, Julia Fučíka, Aloise Jiráska, Marie Majerové, Boženy Němcové, S. K. Neumanna, Vítězslava Nezvala, Karla Nového, Marie Pujmanové, Václava Řezáče, T. Svatopluka, Jiřího Wolkera a Antonína Zápotockého), mimo jejich okruh si „plánovači“ troufali spíše výjimečně. Jinou cestou, jíž se snažili ovlivňovat skladbu četby, bylo uveřejňování specializovaných bibliografií k určitému tématu. Jednalo se o výběr titulů, pod jejichž vlivem měli být čtenáři získáváni například pro práci v hornictví či v zemědělství. V podstatě stejně fungovaly i takové „náborové“ akce, jako byl například Fučíkův odkaz.⁶

Jak číst

Vedle plošných doporučení, která měla podobu obsáhlých, stručně anotovaných výčtů, se knihovničtí metodikové postupně zaměřovali i na to, jak by měl čtenář s literaturou adekvátně nakládat (jejich pozornost se tedy přesouvala ke způsobu či přesněji ke „kvalitě“ četby). Na stránkách Čtenáře vycházely detailní scénáře, které popisovaly, jak pracovat s konkrétním titulem, případně návody, jak vést debatu nad určitým tématem (viz např. Čtenářská besídka o zemědělské literatuře)⁷. Jako kanonická díla budovatelské literární kultury sloužily kritikou ceněné tituly sovětské literatury (zejména Babajevského Rytíř zlaté hvězdy a Ažajevovo Daleko od Moskvy)⁸ a spolu s nimi i první české budovatelské romány. Společně tak vytvářely dobovou konkretizaci doposud jen teoreticky proklamovaného socialistického realismu. Statut vzorového díla, jež se podle knihovníků mělo stát „středem práce se čtenářem“, si v rámci české literatury získal Nástup Václava Řezáče, po něm následovala Cesta otevřená Aleny Bernáškové a Zápotockého Rudá záře nad Kladnem.

Snahy o řízení četby lze názorně předvést na výkladu Řezáčova Nástupu, který ve Čtenáři uveřejnili Rudolf Málek a Zdeňka Čermáková.⁹ Text pracovníků Ústřední lidové knihovny, kteří byli autory i dalších podobných návodů, vyšel v rámci rubriky Na pomoc čtenářským kroužkům a autoři hned v úvodu upozornili, že nemají ambice literárněkritické či historické, ale že chtějí knihovníkům ukázat, „co vše z této knihy můžeme politicky vytěžit“. Metodický rozbor rozdělili do pěti základních oddílů: vlastní výklad uvedli rekapitulací kritické recepce, po ní následovalo stručné převyprávění děje. Interpreti zvláště ocenili napínavost knihy a to, že jednotlivé postavy zosobňují obecnější typy, jejichž další názorový vývoj podle knihovníků autor naznačuje. Další část představoval krátký umělecký profil Václava Řezáče, z něhož vyplývalo, že jde o předního představitele „staré“ literatury, který dokázal proměnit svou tvorbu a přizpůsobit se novým požadavkům. Třetí část didaktického návodu přinášela rekapitulaci základních motivů románu: autoři vybrali pět základních témat: osidlování našeho pohraničí, budovatelská práce všech poctivých lidí, vedených Komunistickou stranou, záškodnické pikle reakce domácí i cizí, osvoboditelská úloha Sovětské armády, otázka našeho vztahu k Němcům. Všechna témata pak upřesnili odkazem na konkrétní scénu (uvedli dokonce i přesné stránky), v níž měla být mimořádně zdařile rozvedena. Největší důraz položili na závěrečné dva oddíly metodického návodu - Motivy pro získávání čtenářů a Náměty k agitační práci. V prvním upozornili na ty vlastnosti Řezáčova románu, které měly podle jejich předpokladu přilákat co nejvíce čtenářů. Explicitně proto vyzdvihli motivy dobrodružné a milostné, které navíc opět doplňoval výběr vhodné scény s uvedením konkrétní stránky (např. „Němci vyhánějí dobytek do hor“, „Dejmek pomáhá řešit dceři milostný problém“ atp. Při obdobném scénáři k četbě Cesty otevřené od Aleny Bernáškové byly tímto způsobem vyzdviženy motivy dobrodružné a dále humorné: „cikáni se hlásí na práci ve Stalinovce“)¹⁰. Upozornění na dobrodružné a milostné prvky (jako na motiviku obvyklou u hlavních typů mužské a ženské meziválečné populární četby) vyzdvihovalo kvality, které široké publikum mělo znát a knihovníci předpokládali, že čtenáře nalákají. Jejich zvýznamnění tedy mělo ovlivnit výběr knihy. Při jejím vracení pak měl knihovník zapřádat hovor, v němž by pozornost přesunul k „podstatnějším“ významům a čtenáře dovedl k tomu, aby knihu četl „správně“. Celý rozhovor měl vrcholit debatou o současných politických problémech. V souvislosti s Nástupem se jako jedno z vhodných témat jevila například „situace v současném západním Německu“. Pro celý metodický rozbor bylo příznačné takřka výhradní zaměření na obsahovou stránku románu. Knihovníci čtenáře učili, jak postupovat od epických, citových a dějových struktur k ideovému jádru knihy a k jejímu aktuálnímu politickému významu.

Snahy programovat proces recepce obnažovaly podstatu tehdejšího utilitaristického postoje k literárnímu dílu. Smysl měly pouze ty jeho složky, které aktivizovaly obyvatelstvo k budování nové společnosti a názorně ilustrovaly všeobecné ideologické teze. Ovšem vlastní akt četby, svou podstatou činnost individuální a intimní, nebylo možné vystavit totální kontrole. Podobné návody, vyznívající na první pohled jako utopický experiment, proto bude třeba konfrontovat s dalšími prameny vypovídajícími o soudobé recepci, pokud možno z různých okruhů čtenářské veřejnosti. Přitom bude nutné neomezit se jen na soudobou literární a kulturní publicistiku, ale podniknout podrobnější průzkum soudobého čtenářství, jež zahrne i ty adresáty, k nimž se pracovníci lidových knihoven obraceli. V této souvislosti je třeba současně upozornit na to, že k statistickým přehledům o výpůjčkách ve sledovaném období je nutné přistupovat s kritickým odstupem. Knihovníci (zejména v menších obcích, kde byla kontrola obtížnější) s největší pravděpodobností předpokládali, jaké výkazy se setkají s pozitivním ohlasem, a mohli reálný stav upravovat.

Volný výběr a katalog

Vedle procesu čtení se knihovničtí metodikové snažili ovlivňovat i samotnou čtenářovu volbu. Hledali způsoby, jak mu vtisknout do ruky právě tu knihu, kterou pokládali za vhodnou, a to pokud možno tak, aby si neuvědomoval, že je objektem manipulace. Pozornost se nejčastěji upírala ke dvěma prvkům knihovnického systému, které mají na volbu knihy bezprostřední vliv. První představoval tzv. volný výběr, tedy knihy umístěné v regálech volně přístupných čtenářům, druhou čtenářské katalogy.

Zavedení volného výběru mělo delší historii. Realizace tohoto demokratizačního opatření stála mezi hlavními požadavky brněnského sjezdu a v Ústřední lidové knihovně se symbolicky uskutečnila v nejbližším možném termínu po únorovém převratu - o prázdninách 1948. Ovšem původní představy o zpřístupnění co největšího množství knih začaly být záhy „upřesňovány“. Již v roce 1949 vysvětloval Jaroslav Kuba na stránkách Knihovny, že do volného výběru je třeba primárně umísťovat „spisy, na jejichž četbě nám hlavně záleží: socialistickou beletrii, budovatelská díla, aktuální četbu, státně politickou literaturu.“ Vzhledem k tomu, že každý volný výběr byl prostorově limitován, nebylo podle knihovníka třeba dávat na regály knihy, „na jejichž četbě nemáme ideový zájem, např. Jaroslava Durycha, J. F. Karase, Čečetku a jiné“.¹¹ Tím se však problém neuzavřel, spíše naopak - když v roce 1950 Rudolf Málek referoval o tom, jak probíhalo zavedení volného výběru v Ústřední lidové knihovně, výslovně zdůraznil, že tímto demokratizačním prvkem sice knihovna vychází vstříc potřebám čtenáře, ale jeho nutným předpokladem je „očista knižních zásob od braku a ostatní škodlivé literatury“. Další nezbytnou podmínku pak musel splnit knihovník. Neměl již být pouhým „ochráncem svěřených knih“, ale měl se aktivněji pohybovat mezi návštěvníky a systematicky vstupovat do aktu čtenářské volby. Měl se stát „čtenářovým rádcem, vychovatelem a tvůrčím pracovníkem“.¹² Podobně uvažoval i Jaroslav Frey, který dokonce označil otázku vhodnosti knihy pro volný výběr za kritérium pro hodnotovou diferenciaci veškeré literatury obsažené v knižním fondu.¹³ Rozlišil přitom tři skupiny: na první místo postavil „literaturu vědeckého socialismu a socialistického realismu, dále všeobecnou literaturu naukovou, napsanou z marxistického hlediska, a knihy hodnotných klasických autorů“. Pouze tato kategorie knih podle něj mohla být umístěna do volného výběru, aniž by bylo nutné dohlížet na to, zda neohrožuje nekompetentního čtenáře. Zbylé knihy již do volného výběru neměly být umísťovány a navíc neměly být ani převazovány. Část z nich se měla půjčovat jenom na žádanku, aby knihovník mohl posoudit, zda je čtenář k jejich četbě dostatečně způsobilý. V budoucnu měla tuto skupinu knih, Freyem charakterizovaných jako „sice neškodné, ale také neužitečné, neutrální pozůstatky buržoazní kultury“, nahradit literatura marxisticko-leninská. Knihy v této přechodné kategorii měly být postupně přeřazovány do skupiny třetí - tzv. literatura závadná, která se v lidových knihovnách neměla vyskytovat vůbec. Volný výběr navíc podle Freye byl tím pravým technickým prostředkem, jímž bude možné realizovat čtení podle plánu. Navrhoval dokonce, aby do knih byly přidávány tzv. odkazové charakteristiky. Mělo se jednat o list vlepený na první stranu předsádky, na němž by bylo stručně charakterizováno téma knihy a navržen plán navazující četby, který by čtenáře vedl „od lehčího k těžšímu, od užšího námětu ke knihám hlubším […] tak, aby čtenář měl správný a ucelený názor na celou otázku“.

Avšak proměny volného výběru nekončily ani těmito úpravami. Ačkoli bylo jeho zavedení po několik let podmínkou pro účast v soutěži Budujeme vzornou knihovnu, postupem času začali někteří knihovníci zpochybňovat i původní označení. Tak se volný výběr stal nakonec tím, čím byl v představách části z nich od počátku - výběrem selektivním.

Posledním „aktivním pomocníkem knihovníkovy práce“, k němuž zaměříme pozornost, bude katalog. Poúnorové představy o využití čtenářských či doporučujících katalogů se odvozovaly ze sovětských zkušeností. Zásadní význam pro českou debatu o jejich podobě měl aktuální článek Z. Ambarcumjana O vysokou úroveň katalogů v knihovnách, který krátce po jeho vydání v sovětském časopise Bibliotěkar přeložila Iluše Cejpková.¹⁴ K výchozí tezi sovětského metodika, podle níž je katalog „nástrojem propagace knih a řízení četby za účelem komunistické výchovy čtenářů“, se přihlásil i Miroslav Nádvorník ve stati K otázce ideovosti katalogů.¹⁵ V pojednání věnovaném z větší části katalogizaci odborné literatury se nejdříve vymezil vůči „objektivismu“ předválečných katalogů, které podle něj byly „v nejlepším případě objektivním obrazem neobjektivně vybrané literatury“. Jejich zkreslování mělo spočívat v tom, že se hodnotné (rozuměj marxistické) tituly dostávaly do knihoven pouze náhodně a zde stejně zanikly v záplavě „literatury měšťácké“. V další části svého textu autor hledal možnosti, jak překonat pozůstatky tohoto období. První nezbytný krok spatřoval v „očistě“ katalogů, tedy v jejich důkladné cenzuře. Ta měla na prvním místě postihnout katalogy lidových knihoven, kde předpokládal méně kompetentní čtenáře, a poté čtenářské katalogy studijních knihoven. Nejmenší pozornost Nádvorník věnoval jmenným katalogům, neboť ty prý dávají pro řízení četby jen malý prostor. Proto se omezil na konstatování, že zde lze ponechat větší množství lístků a vyřadit pouze „brak politický, vědecký nebo umělecký“. Avšak i tak nalezl možnost, jak jmenný katalog zapojit do propagace vhodných titulů: některé katalogizační lístky měly být obohaceny o doplňující informace (například o tom, že dílo dostalo státní cenu) a o hodnotící anotace, které měly vyzdvihovat jeho kvality. Jinou možnost představovala propagace preferovaných autorů a knih zmnožováním odkazových lístků - měla tak stoupnout možnost, že čtenář při prohlížení katalogu na preferovanou knihu narazí.

Snahy o plánování četby, metodické návody pro práci s konkrétní knihou i pokusy o manipulativní ovlivnění čtenářské volby měly jedno společné - zůstávaly uzavřeny v prostoru, jenž svým způsobem knihovníkovi patřil a jehož správu měl v popisu práce. Tím se však snahy o získání čtenářů nutně omezovaly pouze na ty občany, kteří knihovnu navštívili. Pro kulturní model, který je předmětem našeho zájmu, je příznačné, že se nakonec objevil pokus o prolomení této hranice a vykročení mimo prostor knihovny. Bylo jím tzv. tuchlovické hnutí.

Podle zpráv v soudobém tisku započal tento knihovnický experiment na konci roku 1948.¹⁶ Po uspořádání výstavky knih, již každoročně pořádala místní lidová knihovna v Tuchlovicích u Kladna, se členové tamní knihovní rady údajně shodli na tom, že mezi čtenáři je o knihy značný zájem, ale knihovnu přitom navštěvuje jen málokdo. Proto navázali spolupráci se Svazem české mládeže a místní střední školou a požádali mladé lidi, aby obcházeli domy, jejichž obyvatelé knihovnu nenavštěvují, a nabízeli jim knihy. Aktivitě se záhy dostalo rozsáhlé mediální propagace (zvláště v Zemědělských novinách) a tuchlovičtí mládežníci začali být napodobováni i v dalších regionech. Ovšem zdůrazňovaná spontánnost tuchlovického hnutí, jak začala být celá akce označována, měla své meze. Již v únoru 1949 totiž vyzýval Jaroslav Lipovský k masovému rozšíření tohoto „snad nejúčinnějšího způsobu pro získávání nových čtenářů pro četbu dobré knihy“ a současně se objevil i výnos ministerstva informací, jenž vyzýval k následování tuchlovického příkladu. Iniciativy se pak chopily okresní národní výbory a následně osvětoví a knihovničtí inspektoři, kteří měli dbát na další rozšíření akce.

Za příklad byla dávána práce tzv. agitačních skupin (tak byly dvojice roznašečů knih označovány) ve Vesci na Liberecku, kde se o knihovnu staral místní učitel Vladimír Arnold. Ten si dokonce opatřil katastrální mapu své domovské obce a jednotlivá obydlí barevně rozlišil podle toho, zda jeho obyvatelé pravidelně navštěvují místní knihovnu (domy se stálými čtenáři byly červené). Cílem bylo získat co nejvíce čtenářů a „začervenit“ celou obec. Mapa tak představovala aktuální obraz bitvy o českého čtenáře, na níž se každodenně promítaly dílčí úspěchy na jednotlivých frontách.

Nešlo však jen o získání nových čtenářů, tento způsob distribuce představoval další možnost, jak ovlivnit výběr knih, respektive řídit proces čtení (viz námi zvýrazněné pasáže následujícího textu):

Každá skupina dostane před první návštěvou nové rodiny vždy několik knih s pestrým obsahem, s dějově bohatými knihami například Londona, Travena, Beka, Ažajeva, z knih vhodných pro ženy Karolinu Světlou, Olbrachtovu Annu proletářku, z knih klasiků Jiráska, Hálka a knihy pro děti. Takto vybaveni mají usměrnit čtenářův zájem. Druhý soubor je již zaměřen plně podle zájmu čtenářů. Ve Vesci chtějí zpočátku co nejvíce vyhovět čtenářovu přání, ale jsou si vědomi, že až jej získají za stálého čtenáře, povedou ho ke knize stále hodnotnější. Do prvního souboru se jim osvědčilo dávat knihy o méně stránkách a pokud možno ilustrované. Do druhého a třetího souboru již dávají i první díl vícesvazkového díla, jeho dokončení obdrží čtenář případně již v knihovně, kam ho agitační skupina pozve. Vychází v této věci ze zkušenosti s romány na pokračování.¹⁷

Získání nových čtenářů tedy opět bylo jen první krokem, hlavním (skrytým) cílem bylo dovést jej ke knize „stále hodnotnější“, jež měla být prostředkem k tomu, aby i nový čtenář „prozřel“ a zapojil se do společného budovatelského díla.

Tuchlovické hnutí představuje krajní mez, která ukazuje, jak radikálně se posunulo chápání smyslu knihovnické práce. Domníváme se, že podstata veškerých změn spočívá v proměně knihovny coby symbolického centra kulturní paměti, které uchovává hodnoty nejrůznější povahy a dává je čtenářům k dispozici, v instituci, jež se chce podstatně větší měrou podílet na prosazování určitého politického i uměleckého programu. Všechny tyto momenty jsou v knihovnické práci do jisté míry přítomny vždy, ovšem míra, jíž dosáhly na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století, byla opravdu výjimečná…

1 Flégl, Jindřich: „Sjezd československých spisovatelů“; Čtenář I, 1949, č. 4 s. 68.

2 Dobrenko, Jevgenij: Formovka sovětskogo čitatělja: socialnyje i estětičeskije predposylky recepcii sovětkoj litěratury, Sankt Petěrburg, Akaděmičeskij projekt, 1997.

3 Šámal, Petr: „Pro dobro českého čtenáře. Cenzurní praktiky v literární kultuře padesátých let 20. století“, Dějiny a současnost 29, 2007, č. 6, s. 24-29.

4 Podrobně viz Janáček, Pavel: Literární brak. Operace vyloučení, operace nehrazené, 1938-1951, Brno, Host 2004.

5 Frey, Jaroslav: Plán historické četby, Praha, Masarykův lidový ústav 1949.

6 Bauer, Michal: Ideologie a paměť. Literatura a instituce na přelomu 40. a 50. let 20. století, Praha, H&H 2003.

7 „Čtenářská besídka o zemědělské literatuře“, Čtenář 2, 1950, č. 10, s. 260-264.

8 Viz např. Málek, Rudolf - Čermáková, Zdeňka: „Jak pracovat s Ažajevovým románem Daleko od Moskvy“, Knihovna 3, 1951, s. 286-288.

9 Málek, Rudolf - Čermáková, Zdeňka: „Řezáčův Nástup“, Čtenář 3, 1951, č. 7, s. 172-174.

10 Málek, Rudolf - Čermáková, Zdeňka: „Jak pracovat s románem A. Bernáškové Cesta otevřená“, Čtenář 3, č. 8-9, s. 227-228.

11 Kuba, Jaroslav: „Volný výběr v lidových knihovnách“, Knihovna 4, 1949/1950, č. 1, s. 8-12.

12 Málek, Rudolf: „Vývoj volného výběru v Ústřední lidové knihovny“, Knihovna 4, 1949/1950, č. 2-3-4, s. 108-113.

13 Frey, Jaroslav: „Odkazové charakteristiky ve volném výběru“, Čtenář 3, 1951, č. 1, s. 39-41.

14 Ambarcumjan, Z.: „O vysokou úroveň katalogů v knihovnách“, Knihovna 4, 1949-1950, č. 2, s. 72-74.

15 Nádvorník, Miroslav: „K otázce ideovosti katalogů“, Knihovna 6, 1953, č. 6, s. 218-225.

16 Práce knihovnických agitační skupin, Praha, Orbis 1953.

17 Tamtéž, s. 12.