Základní kameny nové budovy Národní knihovny ČR aneb Národ sobě II - 19

Jako jedni z posledních i jako poslední knihovnická instituce předávali svůj základní kámen pro novou budovu Národní knihovny ČR zástupci Knihovny Geologického ústavu AV ČR. Vlastně by mělo být správně uvedeno zástupkyně. V knihovně v současnosti pracují tři knihovnice na 2,5 úvazku. A protože se jednalo i o zastoupení tak specifické instituce, jejímž předmětem zkoumání je stavba zemské kůry včetně hornin, dalo se předpokládat, že i její vklad do základů nové národní knihovny bude velmi specifický. Jenže on byl spíše dramatický, použijeme-li trochu nadsázky.

Profesní zaměření pracovnic knihovny se totiž začalo svářit s odborností jejich uživatelů, ale nakonec dospěli ke svéráznému kompromisu. Dejme však slovo Václavě Škvorové z výše zmiňované knihovny, abychom zaznamenali autentické svědectví: „Musíme přiznat, že výběr základního kamene pro novou národní knihovnu vyvolal historicky první vážnou roztržku mezi námi, knihovnicemi, a čtenáři naší knihovny. Zatímco my neústupně trváme na tom, že základním kamenem každé knihovny je kniha, naši čtenáři-geologové prosazovali kámen přírodní. Nedohodli jsme se, takže na Letnou od nás nakonec putovaly základní kameny dva!“

Dodejme, že oba stejně hodnotné a zajímavé, i když ze zcela jiného těsta. Prvním „kamenem“ bylo druhé vydání knihy věrného čtenáře této knihovny Václava Cílka Krajiny vnitřní a vnější s autorovým věnováním Národní knihovně ČR. Pracovnice knihovny samozřejmě zajímalo, na které z Václavových toulek vnitřními či vnějšími krajinami se nápad napsat právě tuto knížku zrodil. Prozradil jim, že poprvé se přihlásila o slovo nad soutokem Moravy a Dunaje na hradě Děvíně na Slovensku. Tohle návrší bylo podle archeologických vykopávek osídleno již od neolitu. V době Velkomoravské říše patřilo k jednomu z nejdůležitějších fortifikačních pohraničních center. Studenti vedení Ľudovítem Štúrem zde roku 1836 zahájili tradici národních poutí. Z Děvína se tak postupně stalo přirozené centrum slovenského kulturního života. Tento dar tak v sobě nese i stále přetrvávající vzájemnost Čechů a Slováků.

Pazourek bezesporu provází lidstvo už od pradávna. Dokazují to i četné archeologické nálezy. Z mineralogického hlediska je to odrůda opálu, která již částečně přešla v chalcedon, což je odrůda křemene. Zpravidla jde o těsnou směs obou nerostů nebo o pouhý chalcedon. Někdy bývá považován také za jaspis prosycený opálem. Vyskytuje se často v křídě a v podobných vápencových usazeninách. Je nepravidelně hlízovitého tvaru, černé smolně lesklé barvy a na povrchu má bílou kůru, tzv. patinu. Právě na pazourku si tříbili naši prapředkové své první znalosti a technické dovednosti. Používalo se ho jako křesacího kamene a v paleolitu sloužil rovněž k výrobě nástrojů. „Ačkoli cesta od prvních kamenných nástrojů přes dokumenty kamenné, hliněné či pergamenové ke knihám, natož k internetu, byla dlouhá, trnitá a klikatá, tušíme zde přímou souvislost,“ zdůvodnila paní Škvorová volbu pazourku pro základ nové budovy Národní knihovny ČR.

Jejich pazourek pochází z Rynoltic u Ještědu. Je třeba zdůraznit, že je tuzemského původu, protože na naše území připutoval přírodní cestou, nikoliv jako pravěký obchodní artikl. Knihovně Geologického ústavu AV ČR, veřejné výzkumné instituci, jej před časem věnoval kamarád a bývalý spolupracovník Miroslav Karlík, který na výše uvedené geologické lokalitě pomáhal při terénním výzkumu.

Vzhledem k velmi malému pracovnímu kolektivu knihovny se na slavnost pochopitelně nemohly dostavit všechny pracovnice najednou. Čestný úkol zúčastnit se tak ojedinělé historické události tedy připadl knihovnici Václavě Škvorové.

A tak mohla od srdce a upřímně za sebe i za své kolegyně popřát do vínku nové budově Národní knihovny ČR následující: „Příznivého genia loci, stále větší množství spokojených čtenářů, kteří tu vždy najdou nejen volné a útulné místo, ale také vše, co hledají a potřebují, tedy dostatek knih, časopisů a elektronických informačních zdrojů. Rozhodně jí přejeme, aby nikdy netrpěla nedostatkem ochotných, obětavých knihovníků ani spolupracovníků dalších potřebných profesí, pro něž je jejich práce koníčkem a posláním.“