RECENZE: Z historikova „čtenářského deníku“

SAK, Robert. Co čte a nač myslí historik. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2007. 301 s.
ANTONÍN K. K. KUDLÁČ> Antonin.Kudlac@seznam.cz
Esejistický styl psaní, zbavený zátěže odkazového aparátu a hovořící k vzdělanému a kultivovanému publiku, je dnes stále více oblíbený u vědců z různých disciplín, kteří si chtějí na chvíli odpočinout od formální akademické komunikace a oslovit také jiné čtenáře než své kolegy. Tímto směrem míří i výbor z odborné publicistiky českého historika starší generace Roberta Saka.
Pestrá směs různorodých textů vznikla pro rozličné účely. Najdeme zde časopisecké a rozhlasové recenze, vzpomínkové stati, předmluvy, přednášky, proslovy a laudatia, ale i několik rozsáhlejších studií. Rozdělení obsahu svazku do tří oddílů vychází zvláště z původního publikačního využití. V první části jsou připomínány starší i přehlédnuté současné knihy, které autor považuje za hodné pozornosti, zejména ty, které se vztahují k jihočeskému regionu a k českým dějinám 19. století, i když zde komentuje také publikace, které určitě nepatří k zapomenutým (například paměti Zdeňka Kalisty, práce Dušana Třeštíka nebo Labyrintem revoluce Jiřího Suka). Následující sekce je naplněna vzpomínáním, pozdravy a poctami přátelům především z řad literátů, ústřední osou je zde Sakovo působení v roli nakladatelského redaktora. Závěr tvoří „vedlejší produkty“ jeho odborné činnosti, reprezentované například studií o československých legionářích v Rusku, o F. L. Riegrovi či o Sidonii Nádherné.
Odpověď na otázku „co čte historik?“ není v tomto případě nikterak těžká. Nepřekvapuje, že Robert Sak čte vedle odborné literatury také beletrii (včetně poezie) a jeho kulturní obzor je mnohem širší; zajímá ho rovněž hudba a další druhy umění, má blízký vztah k regionální kultuře. Pokud se ovšem tážeme „nač myslí historik?“ a ještě spíše „jak myslí?“, vyžaduje to úvahu trochu hlubší. Něco možná napoví autorovo životní směřování.
Letos pětasedmdesátiletý dějepisec, zaměřující se dlouhodobě zejména na české kulturní dějiny 19. a 20. století, stál v mládí jako redaktor a později šéfredaktor v pozadí legendárního českobudějovického nakladatelství Růže. V době normalizace byl zbaven možnosti pracovat v oboru a teprve po roce 1989 mohl vyučovat na Jihočeské univerzitě. Širší veřejnosti je v současné době znám především jako biografista (F. L. Rieger, Josef Jungmann, S. Nádherná, Bedřich Fučík…). Už výběr osobností, na které soustředil svou pozornost, naznačuje jisté obrysy jeho myšlenkového světa.
Bylo by snadné označit Saka za tradičního národovce, nostalgicky se ohlížejícího za devatenáctým stoletím a dobou první republiky, oním zaniklým světem nacionálních (zdánlivých) jistot. Bylo by to lákavé a zároveň velmi zkreslující. Sak se hrdě hlásí ke stabilitě základních hodnot evropské křesťanské civilizace (ne nadarmo si za motto své knihy vybral citát z K. Čapka, oslavující právě stálost) a rodové tradice zakotvené v půdě rodné krajiny, jak to zřetelně vysvítá například z jeho recenze prvního románu Věroslava Mertla. Jak píše jinde, „(…) pravé vlastenectví [je] takové, které se zakládá na reflexi domova, krajiny dětství, rodových zvyklostí, zavedeného způsobu života, prostě toho, co není odvozeno z abstraktní ideje, ale co obsáhneme myslí a smysly, co důvěrně známe“ (s. 30).
Na druhou stranu ovšem velmi dobře chápe ironickou dimenzi Rothova Pochodu Radeckého (s. 17 až 20), na rozdíl od jiných je mu cizí animozita vůči Němcům, jak o tom svědčí jeho recenze na publikace o česko-německých vztazích (s. 59-79), a rozumí i Třeštíkově postmodernistické konstrukci českého národa, která mezi lidmi příbuzné názorové orientace vzbudila spíše odpor (s. 90-92). Jako nejvhodnější pojmenování pro vystižení jeho osobnosti mi nakonec napadá „realistický konzervativec“.
Do značné míry s tímto souvisí i poslední otázka, totiž „jak píše historik?“. V souladu s jeho světonázorem je literární forma textů dosti uměřená, na pohled poměrně konvenční, ale nikdy ne nezáživná, nýbrž elegantní, bez stylistických výstřelků. Sakův styl nemá útočně polemický tón Martina C. Putny, poeticko-filosofickou průzračnost Václava Cílka ani fabulační nadhled Stanislava Komárka, ale právě absence efektní osobitosti paradoxně dnes činí autora solitérním.
Knihu si může vychutnat i ten, kdo je jiného smýšlení než Robert Sak. A to rozhodně není málo.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2