Vybrané překlady z finské literatury v posledních dvaceti letech

LENKA FÁROVÁ > lenka.farova@ff.cuni.cz  

Finská literatura má v českých překladech tradici sahající do druhé poloviny 19. století. Jak už bylo mnohokrát řečeno, za skutečný počátek česko-finských literárních vztahů lze považovat první vydání Kalevaly Eliase Lönnrota (1802-1884), které v letech 1894-1895 nakonec vlastním nákladem vydal sám překladatel tohoto monumentálního díla, známý český spisovatel Josef Holeček (1853-1929). Je obdivuhodné, že se Holeček naučil finštině právě a jedině s cílem tuto knihu přeložit a zpřístupnit ji tak českým čtenářům. Tento překlad, mimochodem i dnes po více než 110 letech od prvního vydání stále srozumitelný a čtivý, tak položil základ, na nějž navazují další generace překladatelů.
Paradoxně největší rozmach překladů z finštiny nastal v době okupace Československa fašistickým Německem, kdy se Finsko jako spojenec Německa stalo jednou z mála povolených oblastí zájmu. V letech 1939-1945 tak vyšlo třikrát více překladů než za celou dobu trvání první republiky. Nejvýznamnější místo mezi autory tohoto období zaujímá jediný finský laureát Nobelovy ceny za literaturu Frans Eemil Sillanpää (1888-1964), ale vydávala se i klasická díla finské literatury jako např. Sedm bratří Aleksise Kiviho (1834-1872) či realistické romány Juhaniho Aha (1861-1921).
Po změně politicko-společenské situace v r. 1945 a zejména pak po r. 1948 zájem o finskou literaturu prudce poklesl a bylo vydáno jen několik prosocialistických děl. Důležitým mezníkem byl rok 1965, kdy vycházejí v českých překladech dvě stěžejní díla finské poválečné literatury od dvou autorů, které je možné považovat za vzájemné protipóly. Jednak je to realistický a antimilitaristický válečný román Neznámý voják, jehož autorem je Väinö Linna (1920-1992). Vývoj událostí tzv. pokračovací války (1941-1944) sleduje autor na osudech kulometné roty složené z mužů z nejrůznějších koutů Finska, kteří zastupují i různé společenské vrstvy. Druhým ze zmiňovaných děl je Egypťan Sinuhet, historický román zasazený do prostředí starověkého Egypta, který napsal Mika Waltari (1908-1979). Fascinace osudem jedince, který se ocitne na rozhraní historických epoch, a rozpor mezi idealismem a materialismem i varování před utopiemi jsou témata, jež se táhnou všemi dalšími autorovými historickými romány. Není bez zajímavosti, že podobně jako Holeček, i Marta Hellmuthová, autorka překladu Sinuheta a později na dlouhou dobu Waltariho „dvorní“ překladatelka, se finsky naučila proto, aby mohla toto dílo zprostředkovat české čtenářské obci přímo z originálu. Waltariho Egypťan Sinuhet se tehdy trefil do nálady v naší společnosti a pro mnoho lidí se stal zásadní knihou, kterou stále ještě často uvádějí v nejrůznějších žebříčcích a anketách.

Po roce 1989 se situace opět radikálně změnila. Nové tržní podmínky začaly zásadně ovlivňovat i ediční politiku a prodejnost knih se pochopitelně ocitla na prvním místě. Přesto finská literatura nezapadla a nadále se i díky poměrně silné překladatelské generaci (uveďme alespoň jména jako M. Hejkalová, V. Parente-Čapková, V. Piskoř, J. P. Velkoborský aj.) a některým odvážnějším nakladatelstvím (např. Hejkal, Havran, One Woman Press či dybbuk) daří přinášet nová, inspirující díla současné finské literatury.
Cesta do IstanbuluNejpopulárnějším finským autorem u nás je stále jednoznačně Mika Waltari, spisovatel velmi širokého žánrového rozpětí, jehož díla vycházela a nadále vycházejí ve vysokých nákladech. Byly přeloženy nejen jeho historické románové fresky - kromě už zmiňovaného Egypťana Sinuheta je to např. „deník o dobývání Cařihradu“ česky pod názvem Pád Cařihradu (nejnověji 2003), dvojromán Krvavá lázeň a Šťastná hvězda (č. 2002) odehrávající se v 16. století nebo román o zrodu křesťanství Jeho království (nejnověji 2005), ale i třeba pozoruhodný záznam cesty poválečnou Evropu Cesta do Istanbulu (č. 2003) či psychologické novely ze 30. let 20. století (Cizinec přichází, nový překlad 2005, Dohra, č. 2006 či Plavovláska, nejnověji 2003). Waltari psal také netradiční pohádky (česky vyšly dva svazky s názvy Čínská kočka a jiné pohádky a Bílý slon), detektivní příběhy, jejichž hrdinou je helsinský komisař Palmu (poslední vydání z r. 2003), i divadelní hry. Vloni vyšla také průkopnická biografie tohoto autora (Fin Mika Waltari); její autorkou je překladatelka Markéta Hejkalová a přináší v ní mozaiku spisovatelových osudů na pozadí historických událostí a také celou řadu ukázek z Waltariho dosud nepřeložených děl.
Ale finská literatura samozřejmě není jen Waltari, ačkoliv to je autor u nás rozhodně nejznámější. Období posledních dvaceti let zahájil odeonský svazek Pět finských novel (1988), v němž se sešly prózy dvou autorek a tří autorů tehdy střední generace (Eeva Kilpi, Eila Pennanen, Pentti Holappa, Veikko Huovinena Veijo Meri). V tomto reprezentativním výběru z finské poválečné prózy lze vysledovat jisté společné rysy, jakými jsou blízký vztah k přírodě či jemný humor, přesto jsou to novely tematicky i stylisticky značně různorodé.
V r. 1992 vyšla česky prvotina Anji Kauranen (*1954) Byla tady Soňa O., která otevřeně líčí sexuální život a dobrodružství mladé ženy na pozadí politické atmosféry 70. let, kdy byl univerzitní život ve Finsku silně pod vlivem levicového radikalismu, což je konfrontováno s osudy hrdinčiny rodiny, která do Finska přišla z Karélie, území zabraného po druhé světové válce Sovětským svazem. O devět let později vyšel u nás stejné autorce, tentokrát už pod jménem Anja Snellman, román Čas dotyků - příběh o hledání vztahu mezi dcerou a její umírající matkou a o tom, jak málo toho o svých rodičích většinou víme.
Počátkem 90. let se českým čtenářům připomenul Timo K. Mukka (1944-1973), jehož proslavil zejména baladický román z drsného Severu nazvaný Země je hříšná píseň (č. 1980 a 1993), v němž je velmi otevřeně až naturalisticky zobrazen život v malé laponské vesnici: vesnická komunita zde existuje v jakémsi bezčasí a rytmus života zcela závisí na střídání ročních období. Popis praktik, které na Severu používají náboženské sekty, a sexuální probouzení hlavní hrdinky románu byly dobové kritice trnem v oku. Ve stejném svazku vyšel i překlad Mukkova románu Píseň o dětech Sipirje.
Krátké, syrově naturalistické, někdy absurdní a vždy nečekaně vypointované jsou povídky prozaičky a výtvarnice Rosy Liksom (*1958), v nichž mistrně (a často parodicky) využívá nejrůznější vypravěčské postupy. Autorka pochází z Laponska a přestože se dějiště jejích povídek na Laponsko nijak neomezuje, bývá označována za jakousi nástupkyni Timo K. Mukky v zobrazování a zároveň boření mýtů o tomto kraji. Její povídky vyšly česky ve výboru Prázdné cesty v r. 1997. Ne před slunce západem
Fantaskní román Johanny Sinisalo (*1958) Ne před slunce západem (č. 2003) se pohybuje na úzké hranici mezi fikcí a realitou. A na hranici mezi fikcí a realitou se pohybuje i sama základní dějová linka. Příběh mladého reklamního fotografa Mikaela, který se ujme opuštěného a nemocného trollího mláděte, čímž se jeho život od základu změní, je vlastně docela uvěřitelný, dokud si nepoložíme otázku, zda trollové existují. Autorka se zamýšlí nad vztahem společnosti k menšinám a jinakosti, městské civilizace k divoké přírodě a zvláště nad tím, zda má člověk vůbec právo vlastnit jiného člověka nebo jakéhokoliv živého tvora.
Také Leena Krohn (*1947) bývá někdy řazena mezi autory fantaskní literatury s ekologickou tematikou, někdy se v jejím případě mluví přímo o finské verzi magického realismu. Knižně česky zatím vyšel pouze román Durman (2004), v němž hlavní hrdinka pracuje jako redaktorka časopisu pro paranormální jevy a díky tomu se seznamuje s pestrou galerií postav, které takovéto jevy zkoumají či samy propagují. Ale ve své výstřednosti se nakonec žádný z těchto lidí neliší od nás ostatních: i oni hledají známky, obrazy, rysy či důkazy, jež vypovídají o lhostejnosti vesmíru. Neboť jak praví podtitul knihy: pravda je klam, který každý vidí.
Na přelomu 20. a 21. století ve Finsku dozrála silná generace mužských spisovatelů (někdy se hovoří o jakési reakci na mohutnou vlnu spisovatelek v 80. a 90. letech 20. století nebo dokonce o obraně mužů) a jejich díla záhy pronikla i za hranice země. Momentálně nejpopulárnějším z nich je jistě básník, prozaik, dramatik a autor knih pro děti Kari Hotakainen (*1957). Jeho průlomovým dílem se stal román Na domácí frontě (č. 2006), za nějž obdržel jak nejprestižnější finskou literární cenu Finlandia (2002), tak také cenu Severské rady za literaturu (2004). Tragikomický příběh rozpadu jedné rodiny, kterou se hlavní hrdina pokouší zachránit pomocí koupi vysněného domku, oslovil čtenáře již ve více než patnácti zemích. Hotakainen s nadhledem pohlíží na naši dobu a zejména na tradiční mužskou roli, jeho humor místy mrazí, místy dojímá, ani v próze nezapře své lyrické kořeny a dokonalý smysl pro detail. Avšak autorova společenská satira je nelítostná a zesměšňuje jak majitele nemovitostí, tak i lživost světa obchodu s realitami.
V r. 2007 u nás vyšel intimnější Hotakainenův román Chrám svatého Izáka, jenž se prostřednictvím zkoumání složitého vztahu otce a syna vyjadřuje k zásadním tématům, jako jsou stáří, víra a Rusko; již v r. 1999 vyšel česky Hotakainenův svérázný polofiktivní životopis populárního komika němé éry Buster Keaton. Život a činy.
ŠvihadloRovněž Juha Seppälä (*1956) řeší v románu Švihadlo (č. 1996) rodinné vztahy z pohledu mužského hrdiny, vyznění jeho díla je ovšem daleko tragičtější než u Hotakainena. Mladý učitel hudby, který přijde o práci, se stále více propadá do zoufalství a pasivity a jedinou blízkou osobou mu je jeho dcerka. V r. 2003 vyšly také mistrné povídky téhož autora - pod ironickým názvem Velké příběhyse skrývají životní osudy „obyčejných“, převážně mužských hrdinů, do jejichž životů nahlédneme ve zdánlivě obyčejných a přitom mezních situacích. Manželská krize, smrt v rodině či problémy v zaměstnání jsou situace, s nimiž se v nějaké míře setkal snad každý. A právě proto jsou to příběhy velmi uvěřitelné. Seppälä ovšem nehledá, a tudíž ani nenabízí řešení zmiňovaných problémů. Stejnou rychlostí, jakou do života jednotlivých hrdinů vpadne, z něj také náhle a nepozorován odchází. Život jde dál a vlastně se nic nestalo.
Hannu Raittila (*1956), další představitel maskulinní prózy, šel v románu Canal Grande (č. 2004) pro inspiraci až do Benátek. Jedná se o svéráznou alegorii rozkladu staleté západní kultury, potápějící se spolu s městem do vod Jaderského moře, a zároveň vyprávění o Finsku a Finech, o jejich chybějících dějinách a technologickém rozmachu řízeném gigantem jménem Nokia. Finský tým se má pokusit zachránit toto město od nevyhnutelného zaplavení vodou. Jedním z hlavních motivů románu je střet protestantského severu a katolického jihu, tedy kultur, které se v řadě zásadních věcí prostě shodnout mohou jen stěží. Chápání času, oficiální a neoficiální roviny či slibů a dohodnutých termínů je u obou natolik odlišné, že vytvářejí naprosto neřešitelné situace.
V Hotakainenových i Raittilových prózách se prolínají modernistické i postmodernistické prvky, Seppälä se více přidržuje modernistické poetiky a postmodernistické vlivy se u něj projevují jen okrajově. Pírko
Asko Sahlberg (*1964), prozaik mladší generace, vystřídal před tím, než se stal spisovatelem, celou řadu profesí. Nakonec se usadil ve švédském Göteborgu, kde, jak sám tvrdí, získal od finštiny odstup a více volnosti na psaní. V novele Pírko (č. 2005) popisuje události jednoho ústavního dne z pohledu mentálně postiženého hrdiny. Autor zde učinil zajímavý jazykový experiment - rozhodl se vstoupit do hlavy mentálně postiženého člověka a popisovat události z jeho perspektivy. O dva roky později vyšla česky další Sahlbergova novela Styk, v níž se autor vrací do Helsinek v období vrcholící pokračovací války. Uprostřed bombardování se zde odehrává křehký příběh náhodného setkání muže a ženy, kteří se snaží překonat tíživou samotu.
Záslužným nakladatelským počinem bylo v r. 1998 vydání antologie současné finské poezie Má tvář v jazyce, kterou uspořádala a přeložila V. Parente-Čapková. Antologie představuje pouze určitou část finské literární scény 90. let 20. století, již spojuje intelektuální zázemí a spolupráce na literárním časopise Nuori Voima (Mladá síla), přesto tito mladí básníci a básnířky reprezentují pestrou paletu koncepcí jazyka i psaní poezie.
Nejpřekládanějším finským autorem současnosti je ovšem Arto Paasilinna (*1942), jehož humoristické romány jsou zabydleny desítkami postav nejrůznějších profesí, společenských vrstev i přesvědčení. Odehrávají se většinou v autorově rodném Laponsku a v mnohdy absurdní nadsázce se vyjadřují k nejrozličnějším aktuálním tématům. Může to být třeba právo na klidné stáří dle vlastních představ (Stará dáma vaří jed, č. 2005), rostoucí statistiky počtu sebevražd (Autobus sebevrahů, č. 2006) či touha po svobodné seberealizaci, která je vlastní většině jeho svérázných hrdinů. Ve svém asi nejslavnějším díle, pikareskním románu s ekologickým poselstvím nazvaném Zajícův rok (č. 2004), zpracovává Paasilinna téma pocitu vykořeněnosti finského muže a jeho touhy po návratu k přírodě. Česky zatím vyšlo celkem šest Paasilinnových knih, což je jen zlomek autorova dosavadního díla.
Humoristický je i román Daniela Katze (*1938) Když dědeček lyžoval do Finska (č. 1993), v němž nejvýznamnější finský židovský spisovatel líčí tragikomické osudy židovského vojáka ruské carské armády, který volí raději život v zapadlém Finsku než v antisemitském Rusku.
Zasněžená ženaNejnověji se pak o slovo přihlásila i moderní finská detektivka - román Zasněžená žena, v němž záhadné zmizení populární psycholožky řeší mladá a rázná inspektorka, napsala Leena Lehtolainen (*1964), která ve své vlasti patří momentálně k nejúspěšnějším autorům tohoto žánru. Detektivní příběh je jen jakýmsi rámcem sociálněkritického rozboru finské společnosti a na pozadí vlastního pátrání se tak čtenář dozví i spoustu detailů o stylu života současných Finů.
Termínem finská literatura se dnes nejčastěji označuje veškerá literární produkce vznikající na území Finska bez ohledu na etnickou či jazykovou příslušnost autorů, což kromě většinové finskojazyčné zahrnuje i další menšinové literatury, a tak si na závěr dovolím ještě alespoň krátkou zmínku o několika významných překladech z finskošvédské a sámské literatury z poslední doby.
K nejznámějším finskošvédským autorům bezesporu patří průkopnice volného verše, modernistická básnířka Edith Södergran (1892 až 1923), v jejímž díle najdeme i prvky expresionismu a futurismu - výbor z jejích básní vyšel česky pod názvem Země, která není v roce 1987. Tvorbu současných básníků reprezentuje výbor básní Šťastlivec (č. 1997) z pera levicově orientovaného Claese Anderssona (*1937) a román ve verších Příběh lásky století (č. 2000), jehož autorkou je Märta Tikkanen (*1935) a který velmi sugestivně líčí nelehké soužití s milovaným mužem-alkoholikem.Noidova smrt
Vůbec nejpřekládanější finskošvédskou spisovatelkou, a to nejen u nás, je však bezesporu Tove Jansson (1914-2001). Série příběhů o obyvatelích muminího údolí, kterou autorka i sama půvabně ilustrovala, zaznamenala celosvětový úspěch (v překladu L. Štukavce vychází celá série česky od poloviny 70. let 20. století). Skřítci mumini jsou spřízněnci trollů ze skandinávských pohádek, na rozdíl od nich jsou však dobromyslní a klidní a četné obtíže, jimž jsou vystaveni, vždy překonávají s humorem, takže jsou jejich příběhy čtivé pro děti i jejich rodiče. T. Jansson však napsala i řadu knih určených dospělým čtenářům; česky jí vyšla autobiografická próza Sochařova dcera (2002).
Moderní sámská literatura je velmi mladá (velký rozkvět zažívá v podstatě až od 70. let 20. století) a na svůj mezinárodní průlom teprve čeká, avšak ústní tradice předávání příběhů, pohádek a písní sahá do dávné minulosti. A právě tyto záznamy ústní lidové slovesnosti už v posledních letech pronikly i k českým čtenářům. Uveďme zde alespoň dva reprezentativní výbory ze sámských pohádek a pověstí: první z nich z pozůstalosti českého etnografa Václava Marka připravil M. Kovář a vyšel pod názvem Noidova smrt v r. 2000. O šest let později z norského výboru J. K. Qvigstada uspořádali knihu O muži, který si koupil svědění V. a Z. Lyčkovi.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2