Zajímavá historie Parlamentní knihovny České republiky - 1

KAREL SOSNA > Sosna@psp.cz  
Podle první nalezené zmínky v archivních fondech existuje Parlamentní knihovna České republiky v tomto roce již přinejmenším 150 let. Redakce časopisu Čtenářse rozhodla přiblížit při této příležitosti knihovnické veřejnosti její historii v přehledném příspěvku, který bude vycházet na několik pokračování.
Většina světových parlamentních knihoven byla založena během půlstoletí následujícím po Vídeňském kongresu v roce 1815, kdy vznikaly nové národní a demokratické státy a posléze i jejich parlamenty a parlamentní knihovny (například belgická v roce 1830, portugalská v roce 1836, španělská v roce 1841, řecká v roce 1845). Jejich architektura a vnitřní vybavení odpovídaly dosavadním tradicím, služby byly klubového rázu a pojetí knihovních sbírek ve většině případů široce humanistické. V některých zemích, jako je například Francie a Portugalsko, těžily nové parlamentní knihovny bohatě z rozpouštěného národního dědictví spravovaného do té doby církevními institucemi. Toto dědictví znamená pro dnešní parlamentní knihovny někdy problém v tom, jak najít rovnováhu mezi funkcí správce kulturních statků minulosti a úlohou informační instituce pro zákonodárce, kteří chtějí ovlivňovat budoucnost. Z větší části, s výjimkou Řecka, se parlamentní knihovny vyhnuly odpovědnosti stát se díky šíři svých sbírek národními knihovnami. Nejinak tomu bylo, i když z jiných důvodů, i u nás.
Parlamentní knihovna České republiky je historicky nejstarší částí současné parlamentní administrativy. Její počátky sahají do padesátých let 19. století. Nejstarší zmínka o knihovně byla nalezena v archivním fondu Zemského výboru v Čechách a pochází z r. 1858, kdy stavovský sekretář Carl Knauer, odcházející na odpočinek, nabízí pro zakládanou knihovnu své starší právnické knihy. Vzhledem k tomu, že Zemský výbor v Čechách byl výkonným orgánem Českého zemského sněmu s rozhodovací pravomocí v době, kdy sněm nezasedal, lze předpokládat, že knihovna zemského výboru byla totožná s knihovnou sněmovní. Pravděpodobně vznikala postupně na základě darů a z potřeby úřadu obstarávat a vlastnit právnické knihy, jejichž množství se časem natolik rozrostlo, že bylo nutné je uspořádat a spravovat. Po pádu Bachova absolutismu byl v roce 1861 znovu obnoven Český zemský sněm a knihovna začala sloužit i jeho potřebám. „Seznam děl a spisů, koncem roku 1875 v knihovně zemského výboru království Českého obsazených“, který se ve fondu Parlamentní knihovny dochoval až do současnosti, obsahuje celkem 2060 svazků „úředních i soukromých sbírek zákonů, materiálů delegací, říšské rady a zemských sněmů“, dále pak knih rozdělených do oborů „státní právo, ústava a politika, právní věda, všeobecná nauka a organismus správní, obecní záležitosti, zákony policejní a spolky, národní hospodářství, věda policejní a finanční, zákony finanční, obchod, živnosti a průmysl, zdravotnictví a ústavy humanitní, stavby a komunikace, zeměvzdělání a hornictví, duchovní záležitosti a vyučování, věda, literatura a umění, statistika, zeměpis, místopis, repetitoria místní a mapy, děje všeobecné, zvláštní a kulturní, záležitosti vojenské, letopisy, časopisy, slovníky a šematismy a spisy jiné rozličné“.
Zajímavou zmínku o knihovně nám zanechal třetí prezident Československé republiky dr. Emil Hácha, který v zemském výboru působil téměř dvacet let. Ještě v roce 1941 prý vděčně vzpomínal, že zemský výbor a jeho šéf kníže Jiří Lobkovic „poskytovali svým úředníkům, nepřetěžovaným služebními povinnostmi, slušný hmotný základ existenční a ve štědře dotované knihovně služební bohaté pomůcky ke zvýšení jejich vzdělání“. Po zániku Rakouska-Uherska na konci 1. světové války měla knihovna již 13 000 svazků.
Po vyhlášení Československé republiky v roce 1918 se tato sbírka stala základem pro založení knihovny Národního shromáždění, která v roce 1920 navíc získala ve 42 bednách dalších několik stovek svazků z likvidace vídeňské parlamentní knihovny a knihovny vídeňského ministerstva vnitra. Bylo tomu tak proto, že knihovna měla od samého počátku statut jak knihovny parlamentní, tak i ústřední knihovny administrativní. V praxi to znamenalo, že byly zakládány knihovny všech nově vzniklých ministerstev a dalších ústředních úřadů, jako například knihovny Nejvyššího soudu, Nejvyššího účetního kontrolního úřadu, Předsednictva ministerské rady (vlády), Státního úřadu statistického, Státního úřadu pozemkového a dalších a jejich odborná činnost byla alespoň zpočátku metodicky řízena a usměrňována právě knihovnou Národního shromáždění.
Po rozdělení Národního shromáždění na Senát a Poslaneckou sněmovnu v květnu 1920 se knihovna přestěhovala z Malé Strany do budovy sněmovny v Rudolfinu, kde sídlila až do konce 1. Československé republiky. K dispozici měla čtyři místnosti. První byla určena řediteli, druhá sloužila pomocnému kancelářskému personálu a třetí odborným knihovníkům. Ve velkém galerijním sále byla umístěna studovna se železnými patrovými regály, kde se v jejich dolní části nacházela příruční knihovna a svazkové abecední jmenné katalogy, uprostřed sálu byly umístěny čtenářské stoly a u jedné ze stěn stál předmětový katalog, u kterého byla stálá knihovnická služba. Byla zde i čítárna novin. V budově Senátu na Malé Straně byla rovněž zřízena jak menší příruční knihovna, tak i čítárna novin a časopisů.
Literaturu knihovna získávala koupí, darem, výměnou a od roku 1935 i uzákoněným povinným výtiskem a poměrně rychle se rozrůstala z původních 13 000 v roce 1919 přes 86 000 v roce 1931 až na 123 000 svazků v roce 1939. Počet zaměstnanců rostl úměrně tomu - ze čtyř v roce 1919 a šesti v roce 1920 na jedenáct v roce 1938. Knihovna byla přístupná členům a zaměstnancům obou zákonodárných sborů, pracovníkům všech ministerstev a dalších ústředních orgánů státní správy, přísedícím členům zemských zastupitelstev, pracovníkům zemských úřadů, profesorům vysokých škol a těm, jimž dal ředitel knihovny povolení. To většinou dostávali vědečtí pracovníci nebo cizinci, kteří hledali oficiální informace o našem státě a nenašli je ve fondech jiných knihoven. Významní návštěvníci z domova i z ciziny se zapisovali do zvláštní pamětní knihy, která svému účelu slouží dodnes. Jako první je zde vlastnoručně podepsán první prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk.
Každý návštěvník obdržel při svém vstupu do knihovny Řád knihovny Národního shromáždění, na který potvrdil svým podpisem, že se jím bude řídit. Signaturu žádané knihy si mohl vyhledat podle jména autora nebo jejího názvu ve volně přístupném abecedním svazkovém jmenném katalogu. Pokud zde kniha nebyla, vyhledal ji čtenáři knihovník v lístkovém abecedním jmenném katalogu nebo v lístkovém předmětovém katalogu. Jestliže knihovna knihu nevlastnila, vypůjčil ji knihovník jinde. K tomuto účelu byly v knihovně k dispozici tištěné katalogy dalších větších pražských knihoven. Půjčovalo se převážně prezenčně. Domů se knihy půjčovaly členům a pracovníkům Národního shromáždění jen výjimečně. Knihy z jiných knihoven se obstarávaly pouze členům Národního shromáždění a byly k dispozici pouze ve studovně. Potřeboval-li poslanec nebo senátor knihy domů, musel se podrobit výpůjčním podmínkám knihovny, ze které byly vypůjčeny. Časopisy se zásadně domů nepůjčovaly. Poslanci a senátoři, kteří navštívili knihovnu poprvé, museli podepsat takzvaný revers, ve kterém souhlasili s tím, že náhrada za poškozené nebo nevrácené knihy se přímo vybere u vyplácející pokladny z jejich platu. Pracovníci ministerstev a ústředních úřadů si mohli také půjčit knihu domů, ale museli si nechat v tom případě potvrdit výpůjční lístek knihovny Národního shromáždění razítkem a podpisem ředitelství nebo knihovny svého úřadu. V knihovně se nacházelo i malé množství beletrie, která se půjčovala mimo budovu pouze členům Národního shromáždění. Čtenáři, kterým se půjčovalo domů, byli povinni hlásit ředitelství knihovny každou nemoc v rodině, aby se mohly vrácené knihy náležitě desinfikovat a tím chránit zdraví dalších uživatelů.
Mezinárodně známou se knihovna Národního shromáždění stala zejména svými speciálními službami nazývanými mezinárodní výměnná služba a mezinárodní informační služba. Knihovna byla pověřena mezinárodní výměnnou službou ve smyslu bruselské konvence z 15. 3. 1886 - Úmluvy o mezinárodní výměně úředních dokumentů, vědeckých a literárních publikací. Na jejím základě vešel náš stát prostřednictvím knihovny Národního shromáž-dění do výměnného styku s Argentinou, Belgií, Brazílií, Itálií, Jugoslávií, Polskem, Portugalskem, Paraguayí, USA, Španělskem, Švýcarskem a Uruguayí. Později se výměnný styk rozšířil na Bulharsko, Čínu, Finsko, Francii, Gdaňsko, Chile, Japonsko, Lotyšsko, Maďarsko, Německo, Nizozemí, Norsko, Rakousko, Rumunsko, SSSR a Švédsko. Kdo chtěl vyměňovat publikace, musel knihovně písemně oznámit nejdéle do 1. 12. každého roku názvy knih, které nabízel jiným státům výměnou. Na základě těchto hlášení vypracovala knihovna seznam publikací k výměně pod názvem „Liste des publications offertes en échange par le Service tchécoslovaque des échanges internationaux“. Zásilky k výměně expedovala knihovna pravidelně dvakrát do roka. Musely však být dodavatelem bezpečně zabaleny a na úhrady zasilatele doručeny do budovy Poslanecké sněmovny a opatřeny seznamem ve dvojím vyhotovení. O zásilkách došlých z ciziny byli zájemci vyrozuměni písemnou formou a mohli si je v určených hodinách dvakrát týdně vyzvednout osobně. Mimopražským se zásilky zasílaly poštou.
Ke knihovně patřila i takzvaná mezinárodní informační parlamentní služba. Jejím úkolem bylo zprostředkovat zahraničním parlamentům legislativní a další činnost našeho Národního shromáždění a československý parlament a vládu zase informovat o zákonodárné činnosti a práci cizích parlamentů. Pro tyto účely vydávala knihovna po každém zasedání Národního shromáždění ve stručném francouzském výtahu obsah hlavních zákonodárných předloh obecného významu v publikaci „Exposé sommaire des travaux législatifs de l’Assemblé Nationale de la RŹpublique tchécoslovaque“, která se rozesílala zahraničním parlamentům. Pro potřebu našeho parlamentu vydávalo pracoviště šestkrát do roka publikaci „Z cizích parlamentů“, která obsahovala přehled zahraniční zákonodárné činnosti podle oficiálních publikací jiných států, jež docházely do knihovny výměnou a byly zde vyloženy k nahlédnutí. Protože knihovna nevydávala samostatně seznam novinek, byl vždy k poslednímu číslu každého ročníku této publikace připojen navíc přehled knižních přírůstků za dané období. O činnosti knihovny podávalo každoročně její ředitelství písemnou zprávu společnému předsednictvu obou komor Národního shromáždění.
Nejvýraznější osobností knihovny Národního shromáždění byl po celou dobu 1. Československé republiky český historik, editor, knihovník, knihovědec a politik dr. Zdeněk Václav Tobolka (21. 6. 1874 Poděbrady - 5. 11. 1951 Praha). Byl spoluzakladatelem Masarykovy realistické strany, od roku 1906 mladočech, 1911 až 1918 říšský poslanec ve Vídni, 1918-1948 člen sociální demokracie a od roku 1948 Komunistické strany Československa. Tobolkovy přínosy jsou trvale přítomné jak v Parlamentní knihovně a českém knihovnictví, tak i v české kultuře jako celku. Následující řádky jsou pokusem o souhrn jeho jenom knihovnicko-kulturních projektů, programů a činností. Zásluhou sociálně demokratického předsedy parlamentu Františka Tomáška byl Tobolka pověřen zorganizovat knihovnu Národního shromáždění, z níž v krátké době vybudoval přední knihovnickou instituci v Československu. Současně se stal členem a později i místopředsedou poradního knihovnického sboru při ministerstvu školství a národní osvěty, roku 1920 založil a jako ředitel vedl Státní knihovnickou školu, roku 1927 zahájil výuku knihovědy na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1935 získal profesuru na Svobodné škole politických nauk a stal se prvním habilitovaným docentem knihovědy a knihovnictví v zemi. V letech 1900 až 1901 redigoval první odborný časopis svého druhu u nás České knihovnictví. Od roku 1902 vydával v roční periodicitě Českou bibliografii, základ národní retrospektivní bibliografie, k níž tím vytvořil teoretické, věcné i praktické předpoklady. Stanovil teoretická kritéria nejprve pro výstavbu lidových a pak i státních a vědeckých knihoven, vypracoval zásady jmenné a věcné katalogizace, spoluredigoval časopisy Knihy a knihovny, Slovanská knihověda a Časopis českých knihovníkůa vedl autorský kolektiv první české učebnice knihovnictví. Dal podnět k úspěšnému mezinárodnímu knihovnickému sjezdu v Praze roku 1926, který zorganizoval a zároveň mu předsedal. V návaznosti na něj spoluzakládal v roce 1927 ve skotském Edinburghu Mezinárodní federaci knihovnických asociací IFLA, kde reprezentoval české knihovnictví a až do podzimu roku 1931 byl členem jejího prezídia.
V oblasti knihovědy vydal soupis českých prvotisků do roku 1500, napsal zásadní studie bibliologické (objevil první německou knihtiskárnu v Čechách) a kodikologické (například popis Žerotínské knihovny). Napsal průkopnické dějiny českého knihtisku v době nejstarší, zahájil vydávání souborů komentovaných fotoreprodukcí českých prvotisků ve sbírce Monumenta Bohemiae typographica, publikoval první díl programového Knihopisu československých tisků od doby nejstarší až do konce 18. stoletía s kolektivem zpřístupnil i první svazek druhého dílu. Zásluhy si Tobolka získal i v české lexikografii jako přední přispěvatel Ottova slovníku naučnéhoa Ottova slovníku naučného nové doby, především však jako hlavní redaktor Masarykova slovníku naučného(1925-1933) a Naučného slovníku aktualit (1938-1939).
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nejstarší zmínka o knihovně (originální dokument se nachází v Národním archivu ve fondu Zemského výboru v Čechách)
Nejstarší zmínka o knihovněVelevážený český stavovský zemský výbor!

V zhledem k úmyslu veleváženého zemského výboru zorganizovat stavovskou knihovnu dovoluje si ráčit témuž vysoce jmenovanému přednostně předložit tato Bohemica — jmenovitě co se ústavy a legislativy týče.
Níže podepsaný se již delší dobu rozhoduje v tomto směru ohledně nástupců vlastnictví dotčených vlasteneckých děl:

a: Práva a zřízení zemská králowství Czeského. Letha 1564. Origin. vydání
b: Práwa městská králowstwí Czieského. Anno Domini 1579. Orig. vydání
c: Der röm. kais. auch zu Hung. u. Böhaims etc. königl. Majestaeat Ferdinandi des Andern vernewerte Landesordnung deroselben Erbkönigreichchs Böhaims. Orig. vydání 1627.
d: Codex Ferdinandeo-Leopoldino-Josefino--Carolinus. Prag 1720.

Pokud by nebyla podle veleváženého českého stavovského zemského výboru tato běžně ne příliš hojně se vyskytující díla hodna vzácného přijetí do jeho biblioteky, dovoluje si uctivě níže podepsaný, opíraje se o dlouhou věrnou službu, vyslovit poníženě prosbu: by tytéž mohly být přijaty milostivě jako chabý důkaz jeho nejvyšší úcty.
Týž prosí o milostivé vyhovění tím více, že tuto svou prosbu se osměluje vznést jen s vědomím a schválením veleváženého pana přísedícího zemského výboru a referenta v záležitostech knihovny pana hraběte von Nostitze.

Praha 22. listopadu 1858

Knauer
stavovský sekretář

Zadní strana:
Dáno: 24. listopadu 1858
F. 85660

Velevážený český stavovský zemský výbor

Carl Knauer, český stavovský sekretář

Žádá uctivě o laskavé přijetí jím vlastněných starých děl týkajících se zákonodárství království českého do zakládané knihovny.

Pokračování příště  

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2