RECENZE: Zázračná anatomie komiksu

Komiksy - pouhé sešity plné obrázků opentlených hojnými citoslovci „Bum!“, „Beng-beng!“ a „Vžum!“. Do roku 1989 nás před jejich vlivem chránili komunističtí strážci vysokého umění, takže se s kreslenými seriály mohly setkat jen děti v časopisech pro mládež. Další ránu pro tvorbu s notně podezřelou pověstí přinesla paradoxně doba svobody na začátku devadesátých let. Podnikatelská rozvaha „Dřív komiksy nevycházely, takže teď nám čtenáři utrhají ruce a bude to zlatý důl“ nevyšla. Smutným dokladem jsou nesmyslně velké náklady komiksových periodik, které zkrachovaly po pár prvních číslech. V dalších letech se povědomí o komiksu jako hloupé zábavě rozšířilo o zkušenost, že se na jejich vydávaní dá velkoryse finančně prodělat. Až rok 1997 přinesl první výrazný obrat v řadě zažitých stereotypů. Nakladatelství náročnější literatury Torst tehdy vydalo Pulitzerovou cenou ověnčený autobiografický komiks pro dospělé o holocaustu Maus. A teprve s novým stoletím se vyrojilo větší množství kreslených děl všech možných žánrů a stylů - od mainstreamové tvorby po intelektuálské experimenty.

Tato nová vlna zájmu připravila předpoklady pro další krok, kterým je hlubší teoretická reflexe devátého umění, jak se někdy kresleným seriálům říká. Prvním pokusem byla publikace Stavba komiksu od Thierryho Groensteena, kde autorův hutný styl ještě více zkomplikoval nekvalitní překlad. Kniha Milana Krumla Comics: stručné dějiny se zas ukázala plná chyb a nepřesností. Do třetice se nedávno na pultech knihkupectví objevilo dílo Scotta McClouda Jak rozumět komiksu. Od předešlých didaktických titulů se liší na první pohled. Autor nenapsal klasický text doplněný o ukázky, ale o zmíněné umělecké formě udělal nefalšovaný naučný komiks. Tím toto médium vystavil odvážně zatěžkávací zkoušce. Obrázky jistě mohou vyprávět konvenční příběh, ale je v jejich silách celistvě podchytit se ctí tak abstraktní námět, jako je sám komiks?

Scott McCloud o svém projektu devět let přemýšlel a samotnou knihu udělal během patnácti měsíců. Umělec sám sebe obsadil do role sympatického průvodce, který postupně vtahuje čtenáře do tajů svébytné formy stojící na pomezí výtvarného umění, literatury a filmu. V úvodu se snaží nalézt odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku „Co je vůbec komiks?“, kterou podrobí obšírnému zkoumání. Už zde je patrný autorův styl - je zábavný, nementoruje, nesnaží se za každou cenu všechny přesvědčit o svém pohledu jako jediné dogmatické pravdě. Na druhou stranu se nedopouští zbytečných zjednodušení a z celé koncepce je cítit, že autor ví o čem píše a kreslí, i proč o tom píše a kreslí zrovna takhle. Kéž by to byla nejen u popularizačních publikací taková samozřejmost, jak se na první pohled může zdát.

Po nástinu své definice komiksu (Záměrná juxtaponovaná sekvence kreslených a jiných obrázků, určená ke sdělování informací nebo k vyvolání estetického prožitku) se McCloud krátce zastavuje u dějin komiksu, jehož moderní historie začíná na konci devatenáctého století, ale kořeny se dají vystopovat až do starého Mexika a Egypta. To je zhruba obsah pouhé první kapitoly. Je to východisko pro zbytek knihy, která analyzuje celou škálu výrazových prostředků komiksu. Nejde o nic menšího, než o pokus pochopit onen zázrak, že lidské oko a mozek dokáže mezi dvěma obrázky nalézt souvislost, která viděné statické výjevy naplní originálním životem.

                         

Kniha Jak rozumět komiksu má předpoklady zaujmout začátečníky odchované jen Rychlými šípy a Čtyřlístkem, stejně jako ostřílené příznivce kreslených seriálů. Autor si všímá všech aspektů komiksového jazyka - například používání specifických symbolů, textových bublin, písma, scenáristických přístupů, aspektu času v příbězích… Vedle velkých témat, jako jsou rozdíly v tradici komiksových velmocí USA, Evropy a Japonska, dokáže zajímavě upozornit na zdánlivé drobnosti - mezery mezi dvěma obrázkovými poli, různé typy čar a jejich dopad na vnímání diváka. Celý komiks je úsporně černobílý - o to víc vynikne pár kolorovaných stránek o možnostech barvy. Svůj objekt zájmu kniha nevnímá jako solitér. Vše dává do souvislosti ostatních uměleckých disciplín. Inspiruje se při tom třeba myšlenkami teoretika masové komunikace McLuhana, malíře Magritta, Kandinského a dalších. V nejhlubších pasážích přitom komiksový tvůrce naráží na základní esteticko-filozofické otázky po smyslu umění vůbec.

Jak jsem se již zmínil v úvodu - komiksů v Česku už vychází relativně hodně a řada z nich je kvalitních. Přesto titul Jak rozumět komiksu považuji za jeden z opravdu stěžejních. Na našem knižním trhu totiž nemá prakticky alternativu. To je na pováženou, vezmeme-li v úvahu, že třeba film jako srovnatelně starý vrstevník komiksu se plného respektu a pozornosti dočkal už před desítkami let. Z těchto důvodů jsem zvědav, jak se bude recenzované dílo prodávat. Nakladatelství BB/art přeji úspěch. Kvůli všem zmíněným kladům chytré publikace. A také proto, že je to sám o sobě dobrý komiks.