ZE ZAHRANIČÍ: Šedesátiletá jubilantka z Levoče

Francouz Louis Braille (1809-1852) jako tříletý přišel o zrak. V šestnácti vymyslel slepecké písmo, což na cestě za poznáním, vzděláváním a seberealizací milionů nevidomých a slabozrakých lidí na celém světě přestavovalo opravdový zlom.Braillovo písmo se skládá ze šesti reliéfních bodů, které v různých konfiguracích skládají celou abecedu. Francouzi jako znak díků uložili Braillův popel do Pantheonu, místa posledního odpočinku nejvýznamnějších osobností Francie. A před několika lety Sdružení přátel Louise Brailla proměnilo jeho rodný dům v Coupvray, asi 35 kilometru od Paříže, v muzeum.

Slováci mají rovněž svého významného představitele. Je jím nevidomý Matěj Hrebenda, rodák z Rimavské Píly (1796-1880), který v 19. století chodil po slovenských vesnicích a roznášel slovenské i české knihy a kalendáře těm, kteří měli zájem o psané slovo. Jméno tohoto obětavého šiřitele osvěty si dala do názvu i levočská slepecká knihovna.

Slepecký tisk píše svou šedesátiletou historii a své kořeny začal zapouštět ve starobylé Levoči, které se ne nadarmo připisuje přívlastek - centrum nevidomých. Sídlí tu totiž mateřská i základní škola, hned v sousedství je Střední odborná škola pro mládež s vadami zraku a Rehabilitační středisko pro zrakově postižené. Toto středisko poskytuje rehabilitaci a rekvalifikaci lidem po ztrátě nebo podstatném oslabení zraku v produktivním věku. Všechny zmíněné instituce mají za sebou léta tvořivé a smysluplné práce. Od 16. listopadu 1990 na náměstí Majstra Pavla v domě číslo 28 našlo své sídlo i Muzeum speciálního školství, v němž je stálá expozice Dějin speciálního školství na Slovensku.

Začátky slepecké tiskárny byly pomalé a komplikované. Tiskárna stále sídlila v provizorních prostorách v zadním traktu kostela minoritů. Uplynulo několik dlouhých let, než se v dubnu 1973 položil základní kámen budovy a trvalo celé tři roky, kdy se 21. května 1976 slavnostně otevřela Tiskárna a knihovna pro nevidomé v Levoči. Od té doby objekt, který stál téměř šest milionů, prošel mnoha změnami na různých úrovních. Především slepecká knihovna patřila pod Svaz invalidů. Od 1. ledna 1994 přešla pod správu Ministerstva kultury SR a od 1. ledna 1999 změnila svůj název na Slovenskou knihovnu pro nevidomé Matěje Hrebendy (SKN). Jejím posláním je zpracovávat dokumenty - knihy, učebnice, časopisy, tiskoviny tak, aby byly přístupné vnímání nevidomých (Braillovo písmo, zvukové knihy a časopisy na magnetofonových kazetách a v digitální formě) a slabozrakým (zvětšený typ tisku). Takto zpracované dokumenty jsou zařazovány do knihovních fondů a využívají se v prezenčních, absenčních a zásilkových výpůjčních službách nevidomým a slabozrakým lidem na Slovensku, ale i v zahraničí, především v Česku.

SKN metodicky usměrňuje třicet oddělení pro nevidomé a slabozraké uživatele ve veřejných knihovnách na území Slovenska, včetně Městské knihovny v Bratislavě, kterým rovněž poskytuje dokumenty pro nevidomé.

Na samotném začátku slepeckého tisku na Slovensku byl slabikář. Jeho autorem byl Adolf Fryc, první ředitel Státního ústavu pro slepé v Levoči, který přišel z Prahy v roce 1921 a v Levoči působil 18 let. Protože žáci neměli slabikář v knižní podobě, museli si ho přepisovat formou diktátu. V letech 1921-1938 vyšly v Braillově písmu ještě čtyři učebnice a dvě čítanky. Ve slovenštině je vydal pražský spolek Český slepecký tisk. Byla to Kukučínova novela Mišo a Krčméryho básnická sbírka Keď sa sloboda rodila. Ústav pro slepce v Báhoni se v třicátých letech minulého století rozhodl ručně přepisovat knihy do Braillova písma, ale ty sloužily pouze pro potřeby vlastních chovanců. Nejstarší ručně přepsanou knihou je titul Miešané básně slovenských spisovateľov. Pětadevadesáti stránkovou sbírku přepsala ručně na braillové tabulce Gizela Masárová z Bratislavy v roce 1931. Přesto, že už v té době existovaly Pichtovy stroje, které bychom mohli přirovnat k našim psacím strojům, G. Masárová přepisovala zmíněný text bod po bodu. Tyto více než skromné začátky braillova tisku odrážely rovněž hospodářské poměry, které tenkrát vládly v Čechách a na Slovensku. Absence tištěného slova v Braillově písmu na Slovensku byla veliká, Praha na tom byla lépe. Slepecký ústav v Levoči suploval nedostatek slepeckého tisku dovozem českých periodik.

Dnes slepecká redakce připravuje a zadává do výroby 17 periodik. Každý z časopisů vychází s různou periodicitou (od čtrnáctideníku, měsíčníky až po čtvrtletníky), léty se obsahově vyprofiloval, a tak si ten „svůj“ mohou najít ženy, mladí lidé, učitelé hudby, maséři, věřící, milovníci sportu, vědy, kultury. V pestré paletě periodik má své místo i nejstarší padesáti devítiletý kmenový časopis Nový život a jediné černě tištěné periodikum pro slabozraké Priezor spolu se ženským magazínem Vierka. Všech 17 časopisů nabízí levočská SKN v několika formách a mnohé vycházejí i v různých mutacích, tzn. v Braillově písmu, na zvukových kazetách, CD nosičích, ve formátu MP3 a WMA DRM 10, resp. v černotisku. Digitální věk neobešel ani levočskou instituci, a tak si dnes čtenáři mohou z webové stránky SKN (http://www.skn.sk) stáhnout nejen knihy, ale od letošního ledna i tři zvukové časopisy on-line.

Ve zvukových studiích se začalo s nahráváním knih na magnetofonové pásky a kazety v roce 1962. Od roku 2004 jsou všechny zvukové knihy a časopisy nahrávány v digitálním formátu. V roce 2003 prošla zvuková studia komplexní obnovou a díky 18 milionovému grantu japonské vlády má levočská knihovna špičkově vybavená dvě zvuková studia. V nich nahrávají knihy a časopisy profesionálové - herci z bratislavských i regionálních divadel.

První vytištěnou učebnicí v tiskárně byl slabikář Prvé krôčky (1948). V současnosti SKN kromě periodik, beletrie a učebnic v Braillově písmu vydává a tiskne kalendáře i reliéfní obrázky.

SKN zaměstnává padesát lidí, v organizační struktuře funguje sedm oddělení, jejichž hlavní náplní je příprava, výroba a expedice knih a časopisů pro zrakově postižené po celém Slovensku i za jeho hranicemi. Ročně tuto instituci navštíví kolem 6000 uživatelů a knihovna půjčí přibližně 45 000 knihovních jednotek. Roční přírůstek zvukových dokumentů představuje 2500 knihovních jednotek, tj. 200 titulů a 200 knihovních jednotek, což se rovná 80 titulů v Braillově písmu.

V knižním fondu SKN je kolem 35 000 knihovních jednotek, což je 4500 zvukových titulů a 2100 v Braillově písmu. K šíření poznání a informací přispívá levočská SKN nejenom vydáváním knih a periodik, ale také přístupem na internet. Před třemi lety zřídila ve svých prostorách na náměstí Majstra Pavla 32 čítárnu, kde je instalovaný i počítač s internetem a přístupný je zdarma. Služby SKN využívá přibližně 9000 zrakově postižených uživatelů.