REPETITIO EST MATER STUDIORUM: Vývoj architektury v závislosti na třech informačních explozích - 2

Ve 14. století vznikaly v Itálii poklady světové literatury - díla Dante Alighieriho, Francesca Petrarky a Giovanniho Boccaccia, v 15. století v řadě zemí více než dříve náboženské traktáty, ale také cestopisy a historická literatura. Univerzity potřebují pomůcky. Jak se však literatura dala šířit? Ručním přepisováním nebo ústním podáním, to však už zdaleka nestačilo. Situace vyžadovala radikální řešení. V první polovině 15. století se proto objevují pokusy vynalézt jednoduchý, rychlý a levný způsob šíření psaného textu.

Kodex byl určitě jedním z nejdůležitějších předpokladů k tomu, co se odehrávalo ve zlatnické dílně Johannese Gensfleische, zvaného Gutenberg, ve 40. letech 15. století. K tomu přidejme papír, který byl vynalezen v Číně. Na začátku 2. století n. l. Ts’ai Lun přišel na myšlenku vyrábět papírovinu z drcené stromové kůry a rostlinných vláken. Ale teprve někdy na začátku druhého tisíciletí se papír začal přes Španělsko šířit po Evropě. A protože zlatník Gutenberg (140 0-1468) měl zkušenosti i s prací s kovem a znal i funkci lisu, bylo třeba už jen objevit tiskařskou barvu, kterou se stala čerň. Cesta k objevu knihtisku byla otevřená.

Po řadě pokusů (jedním z nejstarších byl zachovaný zlomek Astronomického kalendáře pro rok 1448, tištěný r. 1447) vyšel z Gutenbergovy dílny opravdový klenot - 42 řádková bible ve dvou svazcích, vytištěná v Mohuči v letech 1453-1455 v celkovém nákladu 200 kusů. Po různých peripetiích, kdy Gutenberga postihl moderním termínem vyjádřeno bankrot, vytiskl poté o tři roky později ještě 36řádkovou bibli o třech svazcích.

Líčení událostí, jež vedly k objevu knihtisku, má zde své nezastupitelné místo. Tento objev, který se připravoval staletí - od vzniku pergamenu a následně kodexu - totiž spustil opravdovou lavinu, kterou charakterizujeme jako druhou informační explozi.

Rychlý vznik tiskáren postupně po celé Evropě a tituly vydávané v mnoha exemplářích začaly vytvářet v klášterech a univerzitách, u panovníků a nově i u majetných šlechtických rodů veliké soubory knih - knihovny. Ty už často potřebovaly samostatnou schránku, ne v jedné místnosti, ale v celé budově. A mělo to ještě jeden důsledek: knihy začaly „utíkat ze řetězů“. Cena knihy se díky knihtisku mnohonásobně snižovala, i když první tituly byly po vytištění ještě stejně nákladně ručně iluminovány.

V bohaté Itálii, kde vždy kultura hrála významnou roli, nastupuje kolem poloviny 15. století renesance, přinášející příklon a čerpání z myšlenek, příkladů a inspirací řeckého a římského světa. Významný podíl na zrození renesance se připisuje právě objevu knihtisku. A tak není divu, že v Itálii začaly vznikat v této době pro rozrůstající se sbírky honosné palácové knihovny, projektované či zdobené významnými umělci, které vzdávaly hold nejen majiteli, ale také knize. Jmenovat musíme přinejmenším dvě, obě z Florencie.

První z nich je knihovna v klášteře sv. Marka - odtud název Biblioteca Marciana. Roku 1468 věnoval kardinál Resarian klášteru 746 rukopisů, pro něž a další přírůstky byla v letech 1536-1554 postavena samostatná budova, skvost italské renesance. Postavil ji stavitel Jacop Sansovino a vyzdobil známý Tizian.

Také druhou florentskou knihovnu provází dlouhá historie, než pro ni byla postavena vlastní budova. Je tím míněna knihovna slavného rodu Medicejských, která vznikla na začátku 15. století. Lorenza il Magnifico (1449-1492) ji podstatně rozšířil. Knihovna dostala název Biblioteca Laurenziana. V roce 1525 se pro ni začala stavět nová budova, kvůli nepokojům v Itálii byla však dokončena až roku 1571. Jejím stavitelem nebyl nikdo jiný než slavný Michelangelo Buonarroti (1475-1564), který se ale jejího otevření nedožil. Knihovna se stala příkladem klasické renesanční italské architektury, ale jak poznamenává prof. J. Cejpek, tato i knihovna Marciana jsou vlastně anachronismus: více než sto let po vynálezu knihtisku byly otevírány knihovny pro rukopisná díla. Takových příkladů je ovšem více a svědčí to i zde o velké společenské setrvačnosti.

V Česku se nám jedna renesanční knihovna dochovala zcela neporušená - na zámku v Březnici. Byla zřízena roku 1558 zásluhou Kateřiny z Lokšan, odtud název Lokšanská. Její zařízení tvoří pomalované renesanční skříně k ukládání knih a výzdoba - stěny a strop jsou zdobené pestrými ornamenty a lokšanskými erby.

Zajímavý vývojový předěl představuje známá Bodleiana v Oxfordu. Sir Thomas Bodley (1545 až 1613) dal nejdříve vystavět první sál knihovny pro 299 rukopisů a 1700 starých tisků. Když knihovna přesáhla 6 tisíc knihovních jednotek, nechal v letech 1610-1612 vystavět ještě druhý sál, tzv. Bodleianu, s nástěnnými regály, ale přesto stále s pulty - jsme přece ve staré dobré a konzervativní Anglii.

Stavět na začátku 17. století pultovou knihovnu byl anachronismus. Knihovny potřebovaly více místa pro nové a nové publikace - půldruhého století přece trvá druhá informační exploze a v Itálii už nastoupilo baroko. Nový umělecký sloh byl vyvolán potřebami katolické církve, byl teatrální a plný barevnosti, ale přesto, nebo právě proto, ohromující. Barokní architektura se začala rychle šířit po celé Evropě.

Impulsy baroka se prvně promítly do interiéru královské knihovny ve Španělsku. Král Filip II. dal v letech 1563-1584 vystavět nedaleko Madridu velký klášterní a královský areál El Escorial. Začal ho budovat Juan Bautista Alfonsive de Toledo, po jeho smrti roku 1567 pokračoval Juan de Herrera. Areál nese znaky renesance, ale protože budova pro knihovnu se stavěla až v letech 1582-1584, vyprojektoval stavitel její sál pro 40 tisíc králových knih na půdoryse 44x9 m s výškou 10 m už jako barokní sálovou knihovnu. Knihy byly uloženy v regálech při stěnách, nad nimi a na stropě se skvěla bohatá fresková výzdoba. Byla to symbióza funkčnosti a nového výtvarného stylu a začátek nového typu knihovny, oslavující knihu tentokrát v interiéru.

Druhá sálová knihovna na sebe nenechala dlouho čekat - ještě před koncem 16. století vyrostla ve Vatikánu. Další rychle následovaly v různých zemích, v klášterech a královských palácích, ale také na zámcích.

K nejvýznamnějším sálovým knihovnám patří Prunksaal v dnešní Národní knihovně ve vídeňském Hofburgu, vystavěný v letech 1723-1726 Johannem Fischerem von Erlach. K dopravě knih do vyšších polic dodnes slouží v této knihovně 40 žebříků a dřevěné krosny, v nichž se knihy přepravují.

Za zmínku stojí ještě jedna knihovna: Herzogin Anna Amalia - Bibliothek ve Výmaru, která ještě více vstoupila do povědomí po ničivém požáru v roce 2004, ze kterého už povstala do bývalé krásy (2007). Pro knihovnu byl přestavěn v roce 1766 tzv. Zelený zámeček (z roku 1565). Z interiéru s mnoha krásně vyzdobenými místnostmi vyniká rokokový sál a knižní věž.

U nás je knihoven s barokním sálem celá řada. Nejznámější jsou ty klášterní pražské: Teologický sál Strahovské knihovny(roku 1671 postavil Giovanni Dominik Orsi za opata Jeronýma Hirnheima), sál v Klementinu z roku 1722 a v Břevnově z roku 1751, Filozofický sál Strahovské knihovny (1783-1794 pro opata Mayera, tvůrce regálů Jan Lahofer) a dále na zámcích v Kroměříži, Náměšti nad Oslavou a na dalších místech.

Tyto knihovny byly vždy jen součástí určité budovy, a pokud šlo o celé budovy, bylo to vždy jen jedno z křídel stavby dotvářející klášterní, univerzitní či šlechtický areál.

Barokní sálová knihovna, která měla před sebou renesanční zkušenost, umisťuje regály ke stěnám a uvolňuje tak středový prostor. Ten samozřejmě nemůže zůstat prázdný, a tak ho - alespoň zatím - vyplňují jen někdy stoly a židle, jak by očekával dnešní návštěvník knihovny, ale podle typu knihovny a zálib stavitele i různé artefakty: sochy, v klášterech zejména globusy a mapy, ve šlechtických knihovnách mapy, zbraně či naturálie (např. lovecké trofeje).

Prostor nad regály (většinou tvarovanými) a strop jsou vyzdobeny malbou. Na rozdíl od pultové knihov-ny, která je až strohá, je sálová knihovna barevná a plná uměleckých předmětů a výzdoby.

Knihovny v této době stále měly - s výjimkou univerzitních - velmi omezenou klientelu. V klášterech mnichy a v případě šlechtických knihoven jen okruh nejbližších příbuzných a návštěvníků majitele sídla.

Regály pouze u stěn v podmínkách druhé informační exploze vyvolávají brzy problém s umisťováním stále častějších přírůstků. Stavitelé těchto honosných knihoven se ho většinou snažili eliminovat projektováním vyšších regálů a také galerií, výjimečně i dvou nad sebou. Toto řešení však brzy přestávalo stačit. Karikatura Císařské knihovny ve Vídni ukazuje, kam by takové řešení vedlo. Knihovník by se měnil v horolezce, který dobývá knihy ve stále vyšších a vyšších regálech.

Knihovny na tuto situaci musely reagovat. Chodby a přilehlé prostory se přebudovávaly na skladiště či prostory pro knihovníky, kteří potřebovali sílící příliv přírůstků zpracovávat. Barokní okázalost v knihovnách začala limitovat rozvoj knihovnických služeb. Ale až Ital Leopold della Santa analyzoval výsledky předcházejících století a formuloval roku 1816 ve svém spise principy trojsložkové knihovny. Dlužno ovšem říci, že spíše kodifikoval stav, jaký se už v knihovnictví uplatňoval. Santa rozdělil prostory velké knihovny na tři složky a současně navrhl jejich prostorové uspořádání.

Jaké to byly složky? Především prostor pro čtenáře, nazývaný čítárnou, dále prostory pro knihovníky a konečně sklady. Současně rozvrhl, jak tyto prostory mezi sebou skloubit: po vstupu dominovala čítárna, za ní následovala pracoviště knihovníků a po stranách, s výjimkou vstupu, sklady. Osvětlení měla zajišťovat (jde o velké knihovny) čtyři atria uvnitř budovy a okna na fasádě. Úskalím byla tato okna, protože měla vést především do skladišť. Začíná se prosazovat zásada nekřížení cest knihy, čtenáře a knihovníka.

Architektura tak reagovala na měnící se potřeby knihoven. Bylo už na čase, jak jinak by mohly pracovat především národní knihovny, jejichž fondy se začaly blížit prvnímu miliónu svazků nebo už ho překonávaly.

Mezi prvními stavbami národních knihoven byly francouzská v Paříži, britská v Londýně a kongresová ve Washingtonu, realizované v 19. století. Zejména anglická národní knihovna známá jako Britská knihovna (původně knihovna Britského muzea), dokončená v roce 1856 s kruhovým půdorysem čítárny, ovlivnila mnoho dalších, především na britských ostrovech. V letech 1885-1920 tam bylo postaveno na šest set (!) knihoven, z nichž mnohé uplatnily zmíněný půdorys. V jiných zemích však toto řešení nenalezlo takový ohlas (v českých spíše proto, že se zde knihovny nestavěly).

V 19. a 20. století se prudce zlepšovaly stavební materiály a technologie postupně aplikované do stavitelství. Rozpadá se stylová jednota architektury a střídání stavebních slohů od klasicismu přes novogotiku, novorománský a novorenesanční sloh až k secesi a jejich vzájemné prolínání poznamenávalo vzhled knihoven. Ruku v ruce s tím se měnila i činnost knihoven a v této souvislosti i jejich interiér, kde se objevil výpůjční pult a čtenářské katalogy.

Postupně narůstal další problém. Ve velkých knihovnách se statisíci svazky se pracovalo v prostorách s mnoha příčkami podle požadavků statiky. Zlepšující se technické možnosti aplikované na stavbách od 19. století, zejména železobeton a ocelový skelet, vnesly do architektury funkcionalismus využívající větší rozpony a modulární konstrukci zbavující stavby zbytečných příček.

To byl poslední zřetelný posun v architektuře knihoven v etapě druhé informační exploze. Všechny knihovny vznikající po této explozi nebyly umístěny v nádherných barokních sálech. Především proto, že některé využívaly starší prostory určené původně jiným účelům nebo proto, že stavebník nemohl dodat svým knihám takového lesku.

Do tohoto historického schématu se samozřejmě nevejdou stovky a tisíce školních, spolkových a městských knihoven, které postupně začaly vyrůstat v Evropě, u nás až v 19. století. Vznikaly jako součásti víceúčelových staveb (málokdy jako samostatné budovy), u nás většinou v budovách a prostorách původně věnovaných jiným činnostem, a na začátku dokonce i v bytech knihovníků.

Vůbec první samostatnou budovu pro knihovnu dal u nás postavit Petr Vok z Rožmberka v reakci na to, že finanční situace ho donutila prodat staleté rodové sídlo Český Krumlov a přenést ho do Třeboně. V tomto městě v roce 1605 vyrostla dvoupodlažní jednoduchá budova v přízemí se služebními byty rožmberských úředníků (včetně knihovníka Václava Březana), a teprve v patře se dvěma místnostmi o ploše asi 320 m2 pro knihovnu. Byla to tedy stejně víceúčelová stavba.

Další budova - tentokrát už výhradě pro knihovní účely - vznikla ale až skoro po třech staletích ve Svitavách. Svitavský rodák a úspěšný podnikatel Valentin Oswald Ottendorfer dal knihovnu postavit pro německou většinu ve městě v letech 1891-1892. Vyprojektoval ji architekt Germano Wanderley ve stylu německé renesance, s rohovou věžicí a kapacitou 30 tisíc svazků. Budova byla vystavěna jako dominanta náměstí, které však za minulého režimu zcela zdevastoval dopravní průtah městem. Stavba má tři podlaží: v prvním byla půjčovna a čítárna, ve druhém sál pro 415 osob s pódiem a dvěma postranními místnostmi pro zázemí, ve třetím byl byt knihovníka. Toto pojetí bylo zcela moderní, využívalo newyorkských zkušeností Valentina Ottendorfera. V minulých letech prošla celá budova rekonstrukcí a patří dnes městskému muzeu. Městská knihovna, pro kterou byly tyto prostory malé, sídlí nedaleko v rekonstruovaném bývalém továrním objektu známém jako Fabrika.

V meziválečném období byly u nás postaveny dvě budovy pro knihovny, obě v Praze pro městskou knihovnu, a obě se otevřely pro veřejnost v roce 1929, i když prvá z nich - dnešní Městská knihovna v Praze na Mariánském náměstí byla mecenášem - Pražskou městskou pojišťovnou - slavnostně předána primátorovi města už 25. října 1928. Palácová budova se svým reprezentativním průčelím obrací do Mariánského náměstí. Průčelí se šesti alegorickými sochami od Ladislava Kofránka jakoby chtělo připomínat italské renesanční knihovny. Knihovna vedle velkých čtenářských sálů sdružovala dva přednáškové sály a občerstvení v suterénu, muzejní sál, divadélko Říše loutek a výstavní prostory v horních patrech (ty však nikdy nevyužívala). Odbornou knihovnickou veřejností Evropy byla označena za špičkovou evropskou knihovnu. Druhá budova MKP byla postavena na Královských Vinohradech v Korunní ulici.

Třetí knihovnou, která získala účelově vlastní prostory, byla na začátku 30. let městská knihovna v Děčíně, ta ovšem v budově společně s peněžním ústavem. Za bývalého režimu byla vystavěna pobočka MKP na Ruské ulici (1983), dále dnešní Městská knihovna v Mostě (1984) a pro řadu poboček v Praze, Plzni a Brně byly vyprojektovány a realizovány prostory jako součásti obchodních či kulturních středisek.

Činnost knihoven a jejich uspořádání se postupně proměňovalo. Největším zásahem ovlivňujícím i prostorové řešení bylo zavedení volného výběru, které bylo aplikováno nejdříve v USA, ve veřejných knihovnách v Pawtucket Rhode Island (1879) a Clevelandu (1890). V Evropě zaváděly volný výběr postupně knihovny v Anglii (1894), Norsku (1902), Německu (1909) ad. U nás byl průkopníkem tohoto stavění knihovního fondu Gustav Vítek v městské knihovně v Polné, přesně od 1. září 1930. O dopadu tohoto činu mezi čtenáři svědčí výmluvně statistika polenské knihovny: 30 250 výpůjček v roce 1930, o rok později už 40 394. Ale publicitu této převratné organizaci knihovního fondu dal u nás až Jaroslav Frey, který ji použil prvně v dětském oddělení Městské knihovny v Praze, ovšem o něco později než Gustav Vítek.

Přes nesporné výhody se volný výběr v Česku ve zmiňované době rozšiřuje jen pomalu, změna nastala až po druhé světové válce. Jeho zavádění pronikavě měnilo interiér knihovny. Pravidelné uspořádání regálových řad ve skladištích se mění a dokonce se daří překonávat konzervativní požadavek knihovníků, aby od výpůjčního pultu bylo vidět do všech uliček mezi regály. Jejich rozestavění (paprskovité, do pravých úhlů atd.) vytváří pro čtenářská pracovní místa různá lákavá, tichá či rušnější zákoutí, s výhledem ven. To je vlastně další důsledek volného výběru - rozbíjí dislokaci čtenářských míst jen do čítárny a studovny. Tato proměna je pozvolná a úzce souvisí s nastupující flexibilitou knihovny, což se odrazilo na vztahu čtenářů ke knihovně a k jejímu využívání. Čtenářům byl předtím povolen přístup jen k výpůjčnímu pultu, nyní mohli procházet většinu knihovních prostor, kde se skladiště postupně měnila v půjčovní prostory.

Tento trend se nezastavil a v 80. letech minulého století začaly některé vědecké knihovny v Německu a v dalších zemích zpřístupňovat i některá skladiště. Například vysokoškolská knihovna v Regensburgu ve skladišti nemá žádné knihovní jednotky, které by byly mimo režim volného přístupu čtenářům.

Nastupující využívání audiovizuálních prostředků pak předznamenává už příchod nové etapy - třetí informační exploze.