RECENZE: Jak se knihovníci měli stát soustružníky

JAN MEIER > knihovna@broumov.net  

„Každá dobrá kniha nám pomáhá budovat socialismus. Každá špatná kniha je brzdou našeho úsilí.“

Úředník ministerstva informací Vladimír Černý v časopise Osvětová práce, 1951.

Jako druhý svazek edice Šťastné zítřky nakladatelství Academia vyšla práce literárního vědce Petra Šámala (1972)Soustružníci lidských duší. V knize s podtitulem Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku 50. let 20. století autor shrnuje ideologické působení knihoven v uvedeném období. Obsáhlý, více než šestisetstránkový svazek přináší do 141. strany poutavou, objevitelskou studii, záslužný výsledek práce s množstvím dokumentů a pramenů. Ve zbylém rozsahu najdeme poznámkový aparát s prameny, literaturou, dokumentárními přílohami, ale zejména více než čtyř set stránkovou edicí seznamů k cenzuře lidových knihoven v 50. letech. S autorovým časopiseckým článkem na podobné téma jsme se mohli setkat už v loňském dvojčísle Čtenáře 7-8 (Knihovníci v boji o „nového člověka“: snahy o řízení četby v literární kultuře 50. let, s. 253-258.)

Autor dokládá, že čím dál vyhraněnější ideologické spory v československé společnosti po osvobození v roce 1945 se promítly i do knihovnictví. Už tehdy se objevily úvahy o možném „zneužití knihy v nesprávných rukou“ a už tehdy se tyto tendence personifikovaly ve vyloučení významného knihovníka Bohuslava Koutníka - „pro indiferentní postoj k brakové literatuře“ - ze Svazu českých knihovníků. Doba vedla k zásadnímu střetu zastánců dvou tendencí: jedni hodlali po válce navázat na systém prvorepublikového knihovnictví, druzí požadovali radikální změnu, zhmotněnou ve vytvoření jednotné soustavy knihoven podle sovětského vzoru. Vítězství druhé ze skupin po únoru 1948 stvrdil Sjezd českých a slovenských knihovníků v květnu 1948 v Brně. Právě tam zazněla slova o tom, že „knihovna přestává být nepolitickou institucí“ a právě tam se objevily i první podněty k očistě fondu knihoven z ideologických hledisek.

Kniha dále hovoří o třech fázích cenzury („očisty“) knihovních fondů mezi lety 1948 až 1953, jež se lišily zejména stupněm formalizace a institucionalizace a typem postižené knižní produkce. Zpočátku vycházely podněty a soupisy knih k vyřazení spontánně od různých složek (např. Kulturního a propagačního oddělení Ústředního výboru KSČ, Svazu československých spisovatelů, Národní ediční rady), ale třeba i od spisovatele Josefa Sekery, který seznam vypracoval jako „kulturní patron“ čáslavského okresu pro jeho knihovny. První oficiální index - „Seznam nacistické, protistátní, protisovětské a jiné brakové literatury“ vytvořila v roce 1950 Ústřední nákupna při Masarykově lidovýchovném ústavu. U dvě stě osmi autorů se vztahoval na celé dílo.

Velmi aktivně si v tvorbě vyřazovacích seznamů počínali zejména pracovníci pražské městské knihovny. Ti navíc vyjížděli i k pomoci očistě fondů na venkov, kde byly, zejména malé knihovny, přeci jen více skryty před zraky čím dál bdělejších kulturních inspektorů. Jako příklad zděšení kontrolní komise uvádí kniha Krajskou lidovou knihovnu v Plzni, kde se „závadné knihy“ půjčovaly ještě v červnu 1951 a kde čtenářům zůstaly k dispozici staré soupisy knih s přeškrtanými tituly, jež k nežádoucím knihám vlastně poutaly pozornost. Vyřazené knihy si navíc rozebíralo osazenstvo knihovny, včetně uklízeček.

Proces „očisty“ knihovnických fondů byl v roce 1953 jedním z podnětů ke vzniku proslulé Hlavní správy tiskového dohledu (HSTD) - instituce, jež měla v dalších letech výsadní postavení při kontrole oběhu informací v Československu. (Dlužno dodat, že se sice jednalo o podnik neblahé pověsti, avšak po vzniku FÚTI po roce 1970 na něj žurnalisté vzpomínali se slzou v oku.) Je ironií, že indexy HSTD z let 1960 a 1961 obsahovaly i propagandistickou komunistickou literaturu z počátku 50. let (např. Ždanov či další agitační brožury). Některé z dříve vyřazených knih se v průběhu 60. let opět mohly v knihovnách půjčovat.

V souvislosti s vyřazováním z knihoven - uvádí se, že bylo zničeno až 27 miliónů svazků - byly v každém okresním městě národním podnikem Sběrné suroviny zřizovány „obvodové nákupny“. (Atmosféru ničení knih zachytil ve svých knihách Bohumil Hrabal, jehož citát je v knize použit jako působivé motto.) „Nejnebezpečnější“ knihy byly z knihoven odesílány přímo Ústavu dějin KSČ, kde tak nezáměrně vznikla pozoruhodná knihovna, přístupná samozřejmě jen vybraným osobám. Další z vyřazených knih byly deponovány ve čtyřiceti pěti vybraných institucích.

Působivá je v recenzované publikaci část věnovaná určování a klasifikaci „závadných knih“. Doboví cenzoři rozlišovali literaturu dekadentní, fašistickou, formalistickou, ruralistickou, pornografickou, existencionalistickou a další. Univerzální kategorií bylo označení „brak“. V edicích indexů pak lze například nalézt kombinaci označení (např. „protektorátní brak“), vrcholící popisky typu „formalistická zvrácená detektivní literatura“ (= G. Green). Je příznačné, že cenzura se od ryze ideologických hledisek časem posunovala k hlediskům ideově estetickým. Tak byla odsuzována i významná díla moderní literatury, ať šlo o Camuse či Teigeho. V seznamech samozřejmě nechyběla díla emigrantů. Autoři indexů přitom knihovníky nabádali k až inkvizitorskému přístupu: při vyřazování nelze postupovat jen mechanicky podle seznamů; je třeba „naslouchat příčinám“ a iniciativně vyhledávat další případy. Knihovnická cenzura rovněž významně souzněla s dobovou literární kritikou.

Druhou stránkou ideologického působení knihoven naopak byly jejich knižní preference. Škálu dobově žádoucích titulů nabízely/vnucovaly čtenářům různými způsoby. Jestliže recenzovaná kniha o těchto způsobech hovoří s určitým despektem, podotkněme, že se převážně jednalo o standardní a stále platné prostředky knihovnické práce. Knihovny jimi tehdy samozřejmě uplatňovaly (často spíš měly uplatňovat) tehdejší jednotnou kulturní politiku. Patřily sem individuální plány četby (dnes „objevované“ v amerických knihovnách) či hlasité čtení (jež aktuálně opět patří k výrazně užívaným prostředkům práce s knihou). Neopakovatelné bylo snad jen usilování čtenářů o Fučíkův odznak (o dvacet let později Čtenářský odznak SSM) a také literární ankety, v nichž čtenáři odhalovali své pocity z (těch správných) knih a hledali jejich aplikaci v pracovních procesech. Autor knihy konstatuje, že „úřední podpory“ se zde dostalo jen několika málo titulům - cílem byl znormovaný občan s jednotnou čtenářskou zkušeností.

Jiným způsobem propagandy bylo zavedení volného výběru knih. Toto zdánlivě demokratické opatření bylo důmyslně zneužíváno ve prospěch potřebných knih a autorů, stejně jako nově budované čtenářské katalogy.

Vrcholem úsilí o to, jak dostat knihy ke čtenářům, bylo tzv. „Tuchlovické hnutí“. Školáci tehdy do domácností, bez ohledu na zájem, či spíš nezájem, obyvatel, roznášeli balíčky knih k přečtení. Místní nápad se marně snažili rozšířit kulturní úředníci. Na Litomyšlsku zase vzniklo ekonomicky motivované hnutí „Jedno pivo na knihovnu“. Členové domácností měli aktivistům odevzdat adekvátní obnos, jenž byl určen na nákup knih.

Až v úplném závěru pojednání autor naznačuje, že mezi představami ideologů a každodenností knihovnického života mohl být rozdíl. Mám za to, že právě v tom sám přiblížil slabinu svého díla. Zdaleka nejsem nadšený pro metodu orální historie, ale zmiňovaná práce o ideologickém působení knihoven v 50. letech byla zřetelně vytvořena z velkého množství písemných pramenů, aniž by přihlédla k tomu, jak to v knihovnách skutečně vypadalo (a „šikovně“ psát hlášení patří k stálé výbavě českého intelektuála). Napovídat může zmíněná plzeňská epizoda (i ta je vypsaná z časopisu Osvětová práce). Čtenář knihy může snadno nabýt dojmu, že v dané době co knihovník, to komunistický agitátor. O těch, kteří vyřazované knihy oplakali, kteří riskovali a hledali způsob, jak je alespoň fyzicky zachránit před zničením, se autor nezmiňuje, stejně jako se o nich nezmiňovaly dobové prameny. Zpochybněn je výrok Jiřího Cejpka, že přes mnohé čistky ve fondu si totalitní režim v padesátých letech knihovny plně nepodrobil a ani podrobit nemohl.To by ale skutečně v knihovnách nesměla zůstat ani kniha z celé humanistické literatury. Knihovníci proti režimním opatřením nešli s rozvinutými prapory. Mnozí z nich však v jakési šedé zóně trpělivě využívali možného a snažili se jeho hranice rozšířit. I proto v titulku tohoto článku píšu „měli stát“ a nikoli „stali“.

Osobně jsem se pobavil u obrázku z prvomájového průvodu v roce 1955, kde transparent pražské městské knihovny slibuje půjčit 2 600 000 knih. Počítat výpůjčky, lomit je počtem obyvatel a sestavovat z toho tabulky nás ani po půl století nepřešlo.

Pozornost, kterou ideologové a konstruktéři režimu věnovali (zejména) veřejným knihovnám, byla svérázným oceněním jejich společenské funkce a významu. V „normalizačních“ 70. letech se situace s neztenčenou intenzitou opakovala. Existence této éry sama vybízí k pokračování pojednání, jež by se věnovalo této době - ne-li knižně, pak třeba na stránkách Čtenáře. (Mimochodem, vznik našeho časopisu je v knize řazen k režimním ideologickým krokům.) O tom, že význam knihoven pro utváření veřejného mínění a ideologického po(d)vědomí se ani v éře internetu neztenčil, může svědčit to, jak se různé instituce a hnutí snaží knihovny a jejich fondy využít pro své záměry. Připomenout můžeme kampaň za vstup do Evropské unie (ministerstvo zahraničí tehdy knihovny dokonce vybavovalo stojánky na propagační materiály), snahy Multikulturního centra šířit pomocí knihoven své publikace či dary spisů antroposofů a nejrůznějších sekt (na polské knihovny prý v nejbližší době chystají velký nájezd scientologové).

Věřme, že po doporučujících seznamech už nikdy nebudou následovat ty s opačným znaménkem.