Josef Heřman Agapit Gallaš a jeho knihovna jako předchůdkyně veřejných knihoven

Zajímavou výjimkou ve stavu veřejného knihovnictví 1. poloviny 19. století bylo založení veřejné knihovny v Hranicích na Moravě Josefem Heřmanem Agapitem Gallašem v roce 1811.

Významný hranický rodák (*4. dubna 1756 v Hranicích na Moravě - †15. února 1840 tamtéž), lékař, spisovatel, malíř a moravský buditel Josef Heřman Agapit Gallaš se narodil v rodině řezbáře a sochaře Františka Gallaše a Magdaleny rozené Vojtkové. Od mládí se u něj výrazně projevoval výtvarný talent, především v malířství a řezbářství. Odešel studovat do nedalekého Lipníka nad Bečvou na latinské piaristické gymnázium, poté studoval dva roky bohosloví v Olomouci, studia však po čtyřech letech opustil a odešel do Vídně na malíř-skou akademii. Setkání s vojenským lékařem J. A. Schmidtem a vojenským chirurgem Valentinem Göpfertem změnilo Gallašovu životní dráhu. V roce 1783 začal studovat chirurgii a stal se vojenským lékařem. V roce 1786 byl ustanoven vrchním vojenským lékařem generálního štábu a odešel do Uher, kde na vlastní kůži poznal hrůzy války. V roce 1788 byl pověřen císařem Josefem II. tajnou inspekcí stavu vojenských nemocnic v Rakousku-Uhersku. Po inspekční cestě se vrátil do Jaroslavi v Haliči, kde však těžce onemocněl a oslepl. Operace ve Vídni mu zrak částečně vrátila, do konce života však viděl pouze na jedno oko. Ve svých 35 letech požádal o penzi a v říjnu roku 1791 se vrátil po třináctiletém pobytu v cizině do svých rodných Hranic, aby zde začal nejvýznamnější kapitolu svého života. Tady se roku 1794 oženil s Annou Anderlovou, dcerou hranického měšťana, manželství bylo bezdětné.

Gallaš se snažil přispět k povznesení kulturní a sociální úrovně města a jeho obyvatel. Věnoval se lékařské praxi a lékařské osvětě, zaváděl očkování proti neštovicím, ve vlastním domě zřídil nemocnici pro chudé. Zabýval se také svou velkou zálibou, malováním. Zdarma vyučoval několik hodin týdně nadané děti kreslení, malování a řezbářství. Mezi jeho žáky patřil sochař Josef Sumbal, řezbář a sochař Josef Hořín, sochař Antonín Piskoř a Josef Břenek. Dětem předával také lásku k domovu a vlasti: „buďte hodní občané, horliví vlastenci a nikdy se za svou řeč mateřskou nestyďte a za obyčeje předků svých”.

Od počátku 19. století se zabýval Gallaš také literaturou. Udržoval kontakty s mnohými českými obrozenci. Psal si například s Josefem Jungmannem, s Janem Bohumírem Dlabačem, s Janem Hýblem, do jehož časopisů Rozmanitosti a Hyllos přispíval. Jeho velkým přítelem byl bývalý spolužák z gymnázia a kelčský rodák Tomáš Fryčaj (1759-1839), od roku 1819 farář v Obřanech u Brna. Pod jeho vlivem začal soustavněji psát, a to jak poezii, uměleckou prózu, tak články náboženské, historické, práce z oblasti medicíny, přírodních věd, věnoval se také vlastivědné práci, sbíral lidové písně a pověsti. Ve svém díle poukazoval na slavnou českou minulost, vážil si osobnosti Jana Amose Komenského a jeho mírových snah.

V roce 1811 založil Josef Heřman Agapit Gallaš v Hranicích knihovnu pro občany města Hranic.¹ Knihovna měla sloužit zejména duchovenstvu, učitelům, ale i ostatním místním občanům. Gallaš nazýval knihovnu pedagogicko-didaktickým ústavem. Podnět k jejímu založení mu dala změna poměrů v jeho rodišti, kterou pozoroval po návratu ze svého zahraničního pobytu. Zdálo se mu, že před jeho odchodem do Vídně v roce 1778 zde žil lid zbožně a mravně, pilně četl užitečné knihy, které vlastnila téměř každá rodina, chválil zejména Bratrstvo literácké, jehož členové vedle pěstování zpěvu kostelního scházeli se po nedělních a svátečních bohoslužbách a předčítali z Postilya jiných náboženských knih. Po svém návratu zjistil, že lidé dávají přednost dílům francouzských spisovatelů té doby a četbě zábavného obsahu. Jako lékař nacházel Gallaš takové knihy u svých pacientů. Pojal proto úmysl čelit této četbě založením knihovny, která by knihami hodnotnými po stránce mravní a náboženské zase mravy napravovala. Z těchto názorů jeví se nám Gallaš jako odpůrce osvícenského směru², ale pravá příčina jeho smýšlení bude spíše ve věkovém rozdílu před a po návratu z ciziny, neboť se nezdá pravděpodobné, že za tak krátkou dobu by byla změna společenských poměrů v Hranicích tak patrná.

Zřízení knihovny bylo arcibiskupskou konzistoří povoleno 4. února 1811 a 27. září 1811 byla ve Vídni schválena žádost farního kostela v Hranicích o umístění knihovny v oratoriu nad sakristií. Byly pouze stanoveny podmínky pro užívání oratoře: knihovna nemohla být využívána v době konání bohoslužeb, místnost musela být přístupná pro náboženská cvičení a byly zakázány schůzky čtenářů, kvůli zachování posvátnosti místa.

Zakladatel i jeho dědicové se zavazovali postarat se o místnost pro knihovnu, jakmile by ji kostelní knížecí patron z propůjčeného oratoria vykázal. Závazek o umístění knihovny přijala na žádost Gallašovu obec hranická. Zakládací listina byla schválena arcibiskupskou kanceláří 13. ledna 1817, zemským úřadem 1. dubna 1817. Stanovy knihovny jsou datovány Gallašem 5. března 1816. V zakládací listině Gallaš stanovil pravidla pro vedení knihovny a zacházení s knihami a uvedl účel, pro který byla knihovna založena.

„Ve jménu nejsvětější Trojice. Já, podepsaný vlastní rukou, tímto prohlašuji, že odevzdávám farnímu kostelu svého milovaného rodného města Hranic sbírku knih, která vznikla jednak z mých vlastních knih, jednak z knih darovaných mně od příznivců mého vlasteneckého úmyslu, a po dobré úvaze stanovuji tuto zakládací listinu.

Za druhé: tato knihovna, schválená i pochválená nejdůstojnější arcibiskupskou konsistoří a povolená i potvrzená vysokým zemským úřadem, podléhá stále vrchnímu dozoru zdejšího p. faráře. Úkol kustoda svěřuji v přítomné době důstojnému p. Františku Glosovi, zdejšímu kooperatorovi jako oblíbenému, mravnému muži a známému příteli literatury, bude-li však odsud přesazen, a po mé smrti, svěří p. farář její opatrování tomu z podřízených p. duchovních, jehož láska k literatuře jej k tomu nejvíce doporučí.³ (Gallaš si byl vědom, že knihovna bude prospívat pouze tehdy, bude-li mít dobrého knihovníka, který se jí bude věnovat s porozuměním a láskou.)

Za páté: knihovnu zřizuji především jako ústav pro zdejší duchovenstvo, pro učitele a každého dobře smýšlejícího místního občana a obyvatele. (Knihy se půjčovaly zdarma, odměna byla ponechána na úvaze jednotlivce, pouze pokud by byla kniha vrácena zpět poškozena nebo pošpiněna, rozhodne o odškodnění kustod.)

Za šesté: peněz získaných knihovnou se užije k nákupu knih, zvláště děl českých a k nákupu knih jako prémií pro pilnou školní mládež místní hlavní školy a také na potřeby tohoto literárního ústavu. O příjmech a výdajích se povede řádný účet a předloží se při výroční visitaci panu děkanu. Aby se toto věnování zajistilo pro věčné časy, pořídí se dva stejně znějící exempláře zakládajícího listu, jeden se uloží u zemského úřadu, druhý v pokladně kostela hranického, jeden ověřený opis se odevzdá konzistoři.“

Podepsán Joseph Herrmann Agapit Gallas, penzionovaný vrchní lékař, Mathias Klatil, farář, jako svědci Georg Berger, Dominik Dwořak, Franz Rabel, hraničtí měšťané. V Hranicích (Weisskirchen) dne 12. března 1815. K listině jsou připojeny schvalovací doložky arcibiskupské konzistoře v Olomouci ze dne 13. ledna 1817 a zemského úřadu v Brně ze dne 1. dubna 1817.⁴

Účel knihovny shrnul Gallaš do čtyř bodů:

• Sláva Boží a jeho svatého křesťanskokatolického náboženství,

• zušlechťování mravů a podpora pravé křesťanské osvícenosti,

• povzbuzování místní školní mládeže k pilnosti a zbožnosti rozdílením knižních prémií, jež se mají zakupovati z příjmů knihovny,

• sbírání a uschovávání vzácných, stále více mizejících zbytků vlasteneckoslovanských literárních děl.

Hned po svolení konzistoře oznámil Gallaš založení knihovny jak ve městě, tak i mimo ně.⁵ Vlastenecky smýšlejícím mužům ve městě adresoval vyzvání, aby tuto knihovnu podporovali a setkal se vcelku s úspěchem.

Knihovna při svém založení obsahovala 300 různých, většinou vědeckých a mravoučných spisů v 500 svazcích. Základem byly Gallašovy vlastní knihy. Knihy byly seřazeny podle věd, byly tu zastoupeny historie, filozofie, teologie, vědy přírodní, lékařství, ale také poezie duchovní i světská. Ke knihovně byla připojena také sbírka mincí a dřev.

Podle Gallašova přání měla být knihovna doplňována více českými než německými knihami. Kustod se měl při nákupu řídit potřebou místního obyvatelstva, které více mluvilo moravskoslezským nářečím, a byl zde nedostatek těchto knih. S největší pilností měl „shromažďovati a pečlivě uchovávati úctyhodné památky staré vlastenecké literatury“.

Místnost určená pro knihovnu, tedy oratoř v hranickém farním kostele byla vyzdobena vlastními malbami Gallašovými. Na ploše mezi oblouky byli vyobrazeni dva geniové: jeden držel v levé ruce rozvinutý list papíru s nápisem Timor Domini principium sapientiae (bázeň Boží počátek moudrosti), pravou ukazoval na ozářené oko Boží, zobrazené výše, druhý měl na klíně rozevřený kodex, z něhož četl. Na čtyřech pilířích byly namalovány symbolické postavy Filozofie, Teologie, Morálky, Historie (tato držela v ruce kroniku hranickou). Nad oknem byl nápis: Bibliotheca usui publico destinata, munificentia civium Hraniciesium exstructa et instructa. Anno Domini 1811 (knihovna určená všeobecné potřebě, zřízená a zařízená štědrostí občanů hranických).

Bohužel ještě za života se dožil Gallaš zklamání, neboť knihovna nebyla využívána tak, jak by si přál. Lidé dávali raději přednost zábavné literatuře a románům, a tu Gallašova knihovna neobsahovala. V roce 1814 bylo v knihovně podle dochovaného seznamu 831 svazků, v roce 1816 přes 1000 svazků. Většina knih pocházela ze 17., 18. a počátku 19. století, jen málo bylo staršího data. Zastoupena byla díla z teologie, jazykovědy, historie, zeměpisu, přírodopisu, matematiky, filozofie, umění, lékařské vědy, práva, hospodářství, vojenství, vychovatelství, klasické literatury a beletrie. Většinou to byly spisy německé a latinské, několik polských, maďarských a francouzských. Českých spisů bylo málo, také díla obrozenecké literatury nebyla zastoupena v takové míře, jak si Gallaš přál.⁶ V roce 1864 byla již knihovna zapomenuta. Byla sice stále na svém místě, v oratoři, ale nikdo si již knihy nevypůjčoval, ani nebylo nikoho, kdo by se o knihovnu staral a knihy doplňoval.

V roce 1911 přičiněním hranického faráře P. Antonína Pospíšila se knihovny ujalo Městské muzeum v Hranicích. Muzeum se zavázalo, že zachrání, co z knihovny ještě zbylo, opatří potřebné skříně a vyhotoví seznam knih. Vlastníkem zůstal farní kostel v Hranicích. V roce 1913 byla knihovna přemístěna do muzea a farnímu úřadu v Hranicích byl předložen přesný seznam knih nacházejících se v knihovně. Knihovna byla umístěna v přízemí radnice, v ohnivzdorné místnosti. Josef Šindel, odborný učitel dívčí školy měšťanské, za kuratorium muzea a Ludvík Popp, starosta, za městskou radu převzali za knihovnu odpovědnost, což potvrdili svými podpisy v dopise adresovaném farnímu úřadu v Hranicích 1. července 1913.

V současné době je knihovna ve správě Městského muzea v Hranicích, kde je i umístěna. Nový soupis knihovny, který koresponduje se současným stavem, ale který již zcela neodráží stav původní, byl vypracován v letech 1977-1982 v Muzeu Komenského v Přerově dr. Františkem Hýblem při konzervaci knihovny. Soupis obsahuje 2345 položek. Jsou v něm ale obsaženy i knihy, které původně patřily jiným institucím (staré tisky z městského muzea, díla z Městského reálného gymnázia v Hranicích), soupis obsahuje i 100 inventárních čísel kramářských písní z nejrůznějších měst a drobných tisků náboženského zaměření, které pravděpodobně v Gallašově knihovně nebyly. Které knihy skutečně patřily do Gallašovy knihovny, už asi není možno zjistit, neboť v knihách není nijak označeno vlastnictví, pouze v některých dílech pravděpodobně pocházejících z Gallašovy vlastní knihovny jsou rukopisné poznámky a kresby.

Dnes zůstávají zbytky Gallašovy knihovny pěkným památníkem jeho ušlechtilé snahy o duševní povznesení vlastních krajanů.⁷

ODKAZY:

1 V roce 1937 Josef Volf v časopise Bibliofil uvádí, že se jedná patrně o nejstarší moravskou veřejnou knihovnu, ne-li nejstarší v České republice vůbec. Bibliofil, roč. 14, 1937, č. 2-3, s. 54.

2 Gallaš za svého pobytu ve Vídni udržoval kontakt s Josefem II., který si ho vážil jako lékaře a svěřil mu důležité úřední poslání.

3 Gallaš stanovil také pokyny pro knihovníka, mj. to měl být člověk vzdělaný, pro znalost vedení knihovny mu doporučuje dílo Michaela Denise Bibliografii, které je v knihovně zastoupeno. Připomíná, aby knihovník (kustod) nedovoloval vybírat nikomu knihy z příhrad bez jeho vědomí, pečlivě knihy při vracení prohlížel, řídil se při půjčování schopnostmi a chápavostí čtenářů, aby se knihovna alespoň jednou do roka řádně vyčistila, aby knihy stavěl do příhrad volně, ne natěsno, což knihám škodí, aby při vazbě více dbal trvanlivosti než zdobnosti, měl si každou knihu vedle čísla popisného opatřit zvláštním znaménkem, aby věděl, komu se kniha hodí.

4 Zemský oblastní archiv v Opavě, pracoviště Přerov. Pozůstalost J. H. A. Gallaše.

5 C. k. Pražské poštovské noviny, č. 18, 5. 7. 1811 přinášejí tuto zprávu: „z Moravy došla nás zpráva, že v městě krajském v Hranicích (Weisskirchen) tamní měšťané zakládají českou knihárnu pro přítomné i budoucí obyvatele, z nichž mimo jiné dobrodince zvláště na tom sobě dají záležet pan Josef Gallaš, František Rabel, Dominik Dvořák, Jiří Berber a Václav John. Toto chvalitebné vlastenecké jednání proto zde místa zasluhuje, aby tím příkladem města a místa v Čechách probuzena k dobrému obecnému takové české knihárny zakládaly, což by ovšem k rozšíření mateřské řeči a vzdělání národu užitečně posloužilo”.

6 Zde se ocitáme před zajímavou otázkou, proč bylo v knihovně zastoupeno tak málo obrozenecké literatury, když Gallaš projevoval takové vlastenecké smýšlení, a měl-li ve své vlastní knihovně nějaká česká díla, věnoval je jistě do knihovny farní.

7 Více viz Cigánek, Emil. Desátá výroční zpráva státního reálného gymnasia v Hranicích za školní rok 1929-1930. Hranice: Nákladem státního reálného gymnasia v Hranicích, [1930] a Státní okresní archiv v Přerově, pozůstalost J. H. A. Gallaše.