Podoby českého a slovenského literárního exilu po druhé světové válce

LUBOMÍR MACHALA > lubomir.machala@upol.cz  

Psaní i vydávání českých knih mimo české území má za sebou poměrně dlouhou historii. Její počátek můžeme hledat někdy po bitvě na Bílé hoře, tedy koncem první třetiny 17. století. Tehdejší nejvýznamnější tvůrčí a myslitelskou osobnost Čechů vyhnaných z vlasti Jana Amose Komenského jistě netřeba speciálně představovat. Méně známý už je ovšem třeba hrabě František Antonín Špork, který na konci 17. století a počátkem dalšího věku nechal vytisknout zprvu v Čechách a později za jejich hranicemi velké množství z hlediska rekatolizace nepravověrných (hlavně teologických) prací a pašoval je k jejich adresátům třeba v hracím automatu v podobě dudáka.
Také ze slovenského území museli během rekatolizace ve druhé polovině 17. století a začátkem 18. století odcházet evangeličtí vzdělanci. Jejich cílem byly německé protestantské státy (Wittenberg, Žitava…), ve kterých pak tvořili svá náboženská díla či polemické traktáty například Joachim Kalinka nebo Juraj Láni. Blíže k umělecké tvorbě pak měly texty Štefana Pilárika.
Jednou z nepříliš zmapovaných oblastí české exilové literatury je tvorba našich amerických vystěhovalců v 19. století, a to především během jeho druhé poloviny. Zejména neutěšené hospodářské poměry ovšem vyháněly Slováky z domova v mnohem větší míře, nežli tomu bylo v českých zemích. Tehdejší slovenský exodus se odehrával v několika vystěhovaleckých vlnách, mířících jak na jih Evropy, tak rovněž do Severní i Jižní Ameriky. Cesty a usídlování slovenských, respektive slovanských emigrantů přitom osobně sledoval jeden z největších slovenských literátů Martin Kukučín, který o vystěhovaleckém životě také vydal prozaické svědectví (Dom v stráni, Mať volá aj.) a proti všemu očekávání se po vzniku Československa nevrátil domů, aby posléze zemřel nedaleko Záhřebu. Nemělo by nám uniknout, že před první světovou válkou zvláště ve Spojených státech amerických byla slovenská knižní kultura v obecném slova smyslu na mnohem vyšší úrovni, než tomu bylo na tehdy usilovně maďarizovaném Slovensku.
Německá okupace a válka
Další hromadný útěk z Čech vyvolala až německá okupace, přičemž je příznačné, že mnozí z těch, kdož se po skončení druhé světové války vrátili do vlasti (z nejznámějších jmenujme alespoň Egona Hostovského, Pavla Tigrida či Jiřího Voskovce), záhy odcházejí znovu, tentokrát před expanzí sovětského socialismu, a na mnohem déle, někteří už navždy.
Běžné pozornosti poněkud uniká fakt, že fašistická a nacistická expanze vyháněla do exilu také Slováky, z nichž někteří se na Slovensko po skončení války vrátili (Vlado Clementis, Eduard Goldstücker ad.), jiní zůstali v zahraničí nadosmrti (Gejza Vámoš, Jozef a Peter Prídavkové aj.).
Rozdílná názorová strukturace české a slovenské intelektuální a umělecké společnosti a z ní plynoucí aktivity či postoje během války se projevily například v tom, že elitní představitelé a spolupracovníci hlavní národní kulturní instituce Matice slovenské (Jozef Cíger Hronský, František Hrušovský, Stanislav Mečiar, Ján Okáĺ, Ernest Žatko ad.) opustili Slovensko ještě před příchodem Rudé armády a přes Rakousko a Německo zamířili do Říma, aby se většina z nich nakonec usídlila v Argentině, která jako jediná jim byla ochotna poskytnout vstupní víza. V jejich stopách se zanedlouho vydávali další, ze spisovatelů to byli například Rudolf Dilong, Mikuláš Šprinc nebo Karol Strmeň. Ne všem se ale útěk vydařil, američtí zpravodajci do Československa vrátili kromě jiných také Tido J. Gašpara, Milo Urbana či Andreje Žarnova.
Andrej Žarnov se ale nakonec do exilu dostal, a to v roce 1952. Přidal se tak k poúnorovým slovenským exulantům, k nimž počítáme rovněž Pavla Hrtuse Jurinu, Imricha Kružliaka, Leopolda Laholu, Františka Vnuka, Gorazda Zvonického ad. A jestliže na konci druhé světové války a v prvních mírových dnech Slovensko opouštěli reprezentanti politického a kulturního establishmentu ľudáckého režimu, tak po únoru 1948 je už následují také čelní funkcionáři Demokratické strany (například Jozef Lettrich, Martin Kvetko, Rudolf Fraštacký) a umělci nijak nesvázaní s národoveckou a náboženskou doktrínou dominující Slovenskému státu v letech 1939-1945 (viz Leopolda Laholu).
Byť Argentina jako útočiště J. Cígera Hronského, Rudolfa Dilonga a dalších slovenských literárních veličin sehrávala důležitou roli ve slovenském exilovém dění a na jejím území vycházelo také čtrnáct slovenských periodik (mj. Juhoamerický Slovák či Mladosť) a byla zde v roce 1959 založena Zahraničná Matica slovenská, skutečná centra slovenského exilu se nalézala v USA a Itálii.
K nejagilnějším vydavatelům slovenského exilu patřil reverend Ján J. Lach, pobývající v americkém Whitingu, ale vyvíjecí vydavatelské aktivity rovněž v Argentině, Kanadě a Itálii. Významnou institucí se stal Slovenský ústav, vzniklý roku 1952 v americkém Clevelandu hlavně zásluhou dalšího duchovního Teodora J. Kojiše. O dva roky později začal básník Mikuláš Šprinc pod patronací této organizace vydávat časopis Most, který se později stal tiskovým orgánem v roce 1956 založeného Spolku slovenských spisovateľov a umelcov v zahraničí.
Na počest tisícíhostého výročí příchodu slovanských věrozvěstů na Velkou Moravu pak v Římě vznikla obdoba clevelandské instituce, a sice Slovenský ústav sv. Cyrila a Metoda, produkující později na dvacet edičních řad, přičemž poezii byla věnována Lyra a próze Krásne slovo. Fakt, že zbylé edice byly orientovány na teologickou literaturu, popřípadě příručky zaměřené na náboženskou praxi či výchovu, výstižně ilustruje základní charakter slovenské exilové literatury. Té ve všech funkčně stylových podobách a žánrových variantách dominovala víra v Boha jako cíl i prostředek všeho lidského snažení. Tedy i toho spojeného s existencí samostatného národního státu, což představuje další hlavní téma slovenských exilových spisovatelů.
Poúnorová emigrace
Jak je už naznačeno, obyvatelé českých zemí ve větší míře utíkali do zahraničí až po únoru 1948.1 Rovněž při jejich odchodech z domova jednoznačně převažovaly politické motivy a pře-svědčení, že politickou situaci se podaří zvrátit zakrátko, a tak zejména zpočátku (na přelomu čtyřicátých a padesátých let) připadlo kultuře a literatuře v exilových aktivitách až druhořadé postavení, třebaže mezi exulanty bylo nemálo literátů (Ivan Blatný, Jan Čep, Ivan Jelínek, Zdeněk Němeček, Ferdinand Peroutka, Milada Součková, René Welek, už jmenovaní Egon Hostovský, Pavel Tigrid, Jiří Voskovec a řada dalších).
Když se však ukázalo, že restaurace demokratických poměrů v Československu se změnila v záležitost dlouhodobější a že domácí opozici zůstalo pro její působení v podstatě jediné politikum, a to literatura, došlo ke změně akcentů i v exilu a začaly se zde častěji objevovat snahy o vydávání českých knih. Nejvíce se v této oblasti angažovali Antonín a Robert Vlachové (Sklizeň a Sklizeň svobodné tvorby), důležité bylo počínání Křesťanské akademie v Římě, ale i mnoha dalších (Julia Firta, Antonína Kratochvila…).
Vedle už existujících časopisů a tiskovin krajanských spolků, jako byly Newyorské listy nebo Bohemian Benedictine Press v Chicagu, se začaly objevovat také časopisy orientované na kulturu, viz například nedlouho vycházející měsíčník Skutečnost, redigovaný Hanušem Hájkem, v letech 1953-1979 vydával v Hamburku Antonín Vlach nezávislou kulturní revui Sklizeň(po jistou dobu též doprovázenou výše zmíněnou stejnojmennou knižní edicí), v Melbourne vedl František Váňa čtrnáctideník Hlas domova, v Paříži pokračovali ve vydávání národně socialistického Svobodného zítřka Luděk Stránský a František Kovárna (časopis zanikl v roce 1952).
Reprezentativní platformou české nezávislé kultury (se zvláštním důrazem na literaturu) se chtěla stát rozhlasová stanice Svobodná Evropa, čemuž odpovídalo i její personální obsazení (kromě jiných Julius Firt, Ferdinand Peroutka, Jan Čep). Karel Brušák a Josef Lederer na jejích vlnách vysílali dokonce Stručný kurz české literatury, reflektující vývoj našeho slovesného umění od počátků po současnost.
Názorové i osobnostní spektrum českého poúnorového exilu bylo četnější a pestřejší, nežli tomu bylo ve slovenských souvislostech. Snad jediným jeho společným jmenovatelem bylo protilevicové zaměření. Rozdíly a rozpory mezi jednotlivými proudy exilu, nejednou brzdící jakoukoliv komunikaci či spolupráci, se pokusil překlenout svým časopisem Svědectví Pavel Tigrid. (Začal ho vydávat roku 1956 v New Yorku, ale o pět let později ho přestěhoval do Paříže.)
Vznik Tigridova časopisu lze považovat za velký úspěch českého exilu celkově, tedy i v exilovém literárním kontextu, kde můžeme v poúnorovém dvacetiletí zaregistrovat ještě i některé další pozoruhodné počiny (například vydání Neznámého člověka Milady Součkové či próz Egona Hostovského Dobročinný večírek a Všeobecné spiknutí), nicméně od přelomu padesátých a šedesátých let a v následující dekádě vznikala a byla vydávána (byť nejednou s velkými problémy) zásadní literární díla spíše doma. Ilustruje to například také zájem zahraničních vydavatelů o překlady knih Arnošta Lustiga, Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala, Ladislava Fukse, Milana Kundery, ale i Vladimíra Párala, ostře kontrastující třeba s dlouhou, usilovnou a nakonec marnou snahou Ferdinanda Peroutky vydat v angličtině svůj ambiciózní román Pozdější život Panny.
Emigrace po srpnu 1968
Kvantitativní i kvalitativní rozmach však v české exilové literatuře nastal až s přílivem posrpnových exulantů. Dobová politická atmo-sféra se promítla v jejich obecně mnohem vstřícnějším přijetí do nového prostředí, než s jakým se setkali dřívější uprchlíci. Možná i tato skutečnost poněkud blokovala navazování kontaktů mezi poúnorovými a posrpnovými exulanty. Hlavní příčinou však bylo už zmíněné vyhraněně antilevicové smýšlení představitelů první vlny, kteří podstatné části nově příchozích nemohli zapomenout osobní zapojení do budování socialismu, třebaže bylo časem vystřídáno snahou o revizi tohoto systému.
Pozitivní roli při překonávání těchto animozit opět sehrál Pavel Tigrid se svým Svědectvím. Jeho snahy byly po čase umocněny aktivitami a duchem Charty 77, která totiž nejenom poukazovala na nedodržování lidských práv a oponovala domácí mocenské politice, ale proti ideologii nenávisti stavěla toleranci, úctu a pozitivní přístup k bližnímu. Důležité nesporně bylo, že nezůstalo pouze u hlásání ideových principů a mravních zásad, ale prostřednictvím stockholmské Nadace Charty 77, v jejímž čele stál František Janouch, byla poskytována i materiální pomoc řadě kulturních projektů, popřípadě samotným autorům, a to jak v exilovém, tak v československém prostředí.
Nadace Charty 77 pomáhala při činnosti i exilovým nakladatelstvím vzniklým po srpnové invazi. Těch bylo ve srovnání s předchozí etapou vskutku mnohem více a jejich produkce byla o poznání bohatší a pestřejší. Nejvýznamnější a nejznámější se staly Index a Sixty-Eight Publishers založené v roce 1971. Index vedený Adolfem Müllerem a Bedřichem Utitzem sídlil jak známo v Kolíně nad Rýnem, Sixty-Eight PublishersZdeny a Josefa Škvoreckých v Torontu. Jmenovaná nakladatelství vydávala především prózu, ale též literaturu faktu a odborné publikace. Náklady jejich knih se pohybovaly od 1000 do 2000 výtisků, přičemž Index vydal za dobu své existence 171 titulů, Sixty-Eight Publishers pak 227. Česká poezie v exilu vycházela především díky Danielu Strožovi a jeho mnichovskému podniku Poezie mimo Domov existujícímu od roku 1975. Do názvu nakladatelství přibylo v osmdesátých letech i jméno Strožem vydávaného kulturního čtvrtletníku Obrys/Kontur. Náklady více než 150 vydaných svazků Poezie mimo Domov se pohybovaly od 200 do 500 kusů.
Patrně nejoblíbenější četbou českých exulantů byly memoáry a deníky. Nesouviselo to pouze s celosvětově vzrůstající oblibou non fiction literatury, ale zmíněné žánrové formy umožňovaly postavit proti pojetí a výkladu událostí, které šířila oficiální československá propaganda, vlastní autentickou zkušenost.
Politický základ aktivit českého literárního exilu v sedmdesátých a osmdesátých letech samozřejmě nezmizel, ale naopak sílil, rozrůstalo se jeho názorové spektrum. Je zřejmé, že politické konsekvence se staly v podstatě konstantou při percepci díla, při jeho hodnotové klasifikaci a oceňování. Na rozdíl od padesátých a šedesátých let však český posrpnový literární exil nabídl texty pozoruhodné také pro jinonárodní čtenářské publikum. Nepochybně to platí o knihách Milana Kundery, v poněkud menší míře pak o tvorbě Pavla Kohouta, Ivana Klímy či Václava Havla, i když zejména u dvou posledně jmenovaných autorů, kteří své práce odesílali do zahraničí z Československa, by bylo ošidné zapomínat na vliv politického „backroundu“. Někteří autoři dokonce vyšli nečeskému vnímateli vstříc a psali svá díla anglicky (Jan Novák), německy (Libuše Moníková) či francouzsky (Václav Jamek). Ohlas jejich prací (i v podobě mezinárodních cen) potvrdil, že to nebylo rozhodnutí marné.
K pozitivům českého literárního prostředí v exilu nepochybně patří také vstřícný postoj k postmodernismu, který to vcelku pochopitelně neměl lehké v domácích oficiálních podmínkách. Ale kupodivu ani v samizdatovém komunikačním okruhu se neprosazoval nijak snadno, jak dokládá rezervovaný přístup ke zveřejnění Medvědího románu Jiřího Kratochvila v moravské odnoži edice Petlice.
Ačkoliv mezi slovenskými posrpnovými exulanty najdeme několik výrazných osobností, jako například Jaroslavu Blažkovou, Ladislava Grosmana, Ladislava Mňačka, Petera Repku, podruhé do exilu odešel Eduard Goldstücker a během svého exilového pobytu se objevily i další spisovatelské talenty (viz Irenu Brežnou nebo Dušana Šimka), nelze v daných souvislostech konstatovat to, co v případě českého exilu, tedy výrazný kvantitativní a kvalitativní rozmach. Rozhodně se však rozšířila ideová a tvůrčí paleta slovenské exilové literární tvorby, petrifikující dosud převážně poetiku katolické moderny a služebnost náboženským, popřípadě národoveckým ideálům. Vcelku příznačná je také skutečnost, že v sedmdesátých a osmdesátých letech nevzniklo žádné nové významnější slovenské exilové vydavatelství ani periodikum a knihy posrpnových slovenských exulantů nejednou vycházely u českých nakladatelů.
Závěr
Naše drobná komparativní inventura neměla směřovat ani tak k určování a vzájemnému poměřování výkonů a přínosů slovenského a českého literárního exilu, jako se snažila paralelní reflexí zvýraznit jejich rozdílné rysy a pomoci tak při pochopení jejich rozdílného vnímání a hodnocení v polistopadovém čase, kdy ve slovenské společnosti fungovaly exilové podněty spíše v politickém a náboženském životě, kdežto v českém prostředí se projevily především v novém hodnotovém utřídění národní literatury.
ODKAZ:
1 První poúnorová exulantská vlna v rámci celého tehdejšího Československa čítala přibližně 60 000 osob, v průběhu 50. a 60. let k nim přibylo dalších téměř 200 000. Po srpnu 1968 zůstalo za hranicemi asi 120 000 československých občanů, do listopadu 1989 jich odešlo ještě kolem 180 000. Celkově se tedy odhaduje, že během čtyřicetileté existence lidovědemokratického a později socialistického Československa opustilo tento stát více než půl milionu jeho obyvatel.
LITERATURA:
• CABADAJ, Peter. Slovenský literárny exil 1939-1990. Martin: Vydavateľstvo Matice slovenskej, 2002.
• FORMANOVÁ, Lucie; GRUNTORÁD, Jiří; PŘIBÁŇ, Michal. Exilová periodika (Katalog periodik českého a slovenského exilu a krajanských tisků vydávaných po roce 1945): Libri prohibiti. Praha: Nakladatelství Ježek ve spolupráci s Libri prohibiti, 1999.
• GRUNTORÁD, Jiří. Katalog knih českého exilu 1948-1994: Libri prohibiti. Praha: Primus, 1995.
• HVIŠČ, Joszef; MARČOK, Viliam; BÁTOROVÁ, Mária; PETRÍK, Vladimír. Biele miesta v slovenskej literatúre. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1991.
• KNOPP, František. Česká literatura v exilu 1948-1989: Bibliografie. Praha: Makropulos, 1996.
• PERSTICKÁ, Dagmar; PŘEROSTOVÁ, Lea. Dominik Tatarka a ti druzí: Informace o umlčované a zamlčované slovenské literatuře. Brno: Státní vědecká knihovna, 1991.
• PŘIBÁŇ, Michal. Prvních dvacet let: Kulturní rada a další kapitoly z dějin literárního exilu 1948-1968. Brno: Host, 2008.
• ŠEFLOVÁ, Ludmila. Knihy českých a slovenských autorů vydané v zahraničí v letech 1948-1978 (Exil): Bibliografie. Brno: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v Praze v nakladatelství Doplněk, 1993.
• ZACH, Aleš. Kniha a český exil 1949-1990. Praha: Torst, 1995. 
(Mezititulky redakce)

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2