Základní principy stavby knihoven

Budova

Knihovna je významná kulturní a informační instituce, a budova, v níž sídlí, má reprezentovat smysl a cíle knihovny a na druhém místě město či vysokou školu. Jak ale tento požadavek naplnit? Shodou okolností se jeden z prvních titulů české knihovnické literatury týká našeho tématu. Je to publikace Budovy veřejných knihoven a jejich zařízení od J. Chandlera, kterou z angličtiny přeložil a doplnil Ladislav Jan Živný a vydal ji Spolek československých knihovníků v roce 1927. Zejména základní principy zde obsažené mnohdy ještě platí.

Hned v úvodu se patří zdůraznit (i když zde bude řeč o stavbě v řadě souvislostí), že knihovna je živý organismus plnící řadu úloh. V roce 2005 dva knihovníci formulovali pro tento organismus čtyři následující role: knihovna má být místem setkávání, místem studia a soustředěné práce, zdrojem informací a místem otevřených dveří a veřejných služeb.¹ A záleží na dobře formulovaném stavebním programu a vnímavém architektovi a projektantovi, aby se budova v takový živý organismus proměnila.

Budova pro knihovnu je architektonicky významná veřejná stavba, která si zaslouží výrazné architektonické řešení, jak o tom píši v předcházejícím příspěvku (o výbojných a konzervativních stavbách; Čtenář č. 6/2009, s. 216). Architekti umějí vtisknout budově určitý symbolický výraz, který však nepoučenému pozorovateli nemusí být zřejmý, a ten pak může budovu vnímat až negativně.

Příkladů, kdy se architekti snažili symbolicky vyjádřit, že v budově sídlí knihovna, je celá řada. Dovolím si jich alespoň několik uvést. Originální řešení přinesl francouzský architekt Dominique Perrault - budovu francouzské Národní knihovny, kterou navrhl, tvoří mimo jiné čtyři věže působící jako otevřené knihy. Národní knihovna Mexika, stojící v univerzitním kampusu, nese na fasádě folklorní motivy vytvořené z osmi milionů barevných oblázků. Architekt František Roith se vrátil k renesanci či antice a na průčelní fasádu Městské knihovny v Praze umístil šest symbolických soch.

Ale architekti si pomáhají i jinak - pro laika zcela srozumitelně. Například na liberecké knihovně (a také na jiných knihovních budovách) je slovo Knihovna vyvedeno v mnoha světových jazycích. Tvůrci alexandrijské knihovny některé fasádové plochy popsali různými druhy písem, hudebními notacemi a matematickými rovnicemi, a vzdali tak hold písmenu jako nejmenšímu článku obsahu knihovny.

Protikladem je budova, která nenese informaci, že je v ní umístěna knihovna. Zcela čerstvým příkladem je hlavní budova Univerzity Tomáše Bati, jejíž polovinu tvoří prostory univerzitní knihovny, ale na objektu takové sdělení nenajdete.

A ještě jeden příklad využití informací na budově. Národní technická knihovna má nad každým ze čtyř vstupů zkratku NTK a výš na fasádě nápis 263 m, který grafickou zkratkou znázorňuje obvod budovy, a číslo 21 m informuje o její výšce.

Pro návštěvníky knihovny je důležitá její poloha, resp. umístění v dobré dostupnosti a v klidném prostředí. Jednoduché to má vysokoškolská knihovna, která je obecně v celém světě umisťována jako součást univerzitního kampusu. Příkladů jen z českého prostředí je kupodivu dost, tím nejnovějším je zmiňovaná NTK mezi budovami ČVUT a VŠCHT nebo knihovna Západočeské univerzity v Plzni.

Avšak najít v případě novostavby v dnešní době pro veřejnou knihovnu vhodné místo, kdy jsou prakticky všechny plochy v centrech měst už obsazeny (nebo alespoň zadány valnou většinou pro komerční účely), je velmi obtížné. Spíše se podaří získat objekt, který je možné pro knihovnu zrekonstruovat, a pokud patří obci, je to z hlediska nájemních vztahů nejvýhodnější. V každém případě je úkolem architekta vytvořit z místa, do kterého je knihovna lokalizována, prostor, který budou lidé rádi vyhledávat, a dodat mu určitou výjimečnost.

Požadavek dobré přístupnosti lokality s veřejnou knihovnou, deklarovaný na 15 minut na trase bydliště - knihovna pěšky a MHD, není ovšem až tak jednoduchý i z jiných důvodů. Každý nepřichází do knihovny jen s aktovkou. Pro zavazadla je třeba umístit do blízkosti vchodu šatnu s obsluhou nebo zavazadlové skříňky (vzhledem ke zdražující se hodnotě pracovní síly jsou to už většinou jen skříňky). Ty by měly mít několik velikostí, aby se tam dal pověsit kabát nebo odložit taška či rozměrnější zavazadlo.

A co s kočárky? Odpověď je jednoduchá, ve většině knihoven se může maminka s kočárkem libovolně pohybovat. Komplikované je odkládání zvířat, předpokládejme, že i v budoucnu to budou jen psi (ve vzdálenější budoucnosti roboti?). Už na rytině z interiéru leydenské knihovny z roku 1610 jsou vidět dva psi, kteří přišli se svými pány. Nejjednodušší je zakázat vstup se zvířaty, zatím neznám u nás místo u knihovny či v knihovně, které by bylo vyhrazené k uvázání psů. V pražské městské knihovně je povolen vstup malým psům, ovšem návštěvníci je musí nést v tašce. Samozřejmostí je povolení vstupu vodícím psům, kteří pomáhají svému hendikepovanému pánovi.

Ještě zmínka o dopravě: každý návštěvník nepřichází do knihovny pěšky. Jsou tací, kteří přijíždějí autem, na motocyklu, čtyřkolkou nebo na kole. Také na ně musí pamatovat stavební program a následně projektant. Nejjednodušší je parkoviště v sousedství budovy (SVK Hradec Králové). Implantace parkingu do budovy vyvolává nároky na místo a následně na regulaci provozu. V některých městech je dokonce povinností novostavbu či rekonstrukci doplnit předepsaným počtem parkovacích míst (např. v Praze, kde o kapacitě parkoviště rozhoduje návštěvnost zařízení).

S cyklisty se v Evropě do poslední doby téměř nepočítalo. Většinu holandských veřejných knihoven poznáte podle hromady kol před budovou. O krásnou fasádu Královské národní knihovny v Kodani jsou v době provozu opřeny desítky kol - také tam zapomněli na cyklisty. A u nás? Památkáři brání umístit stojan na kola před budovu Městské knihovny na Mariánském náměstí, takže zde čtenáři improvizují, a jinde tomu asi nebude jinak. Pouze v SVK Hradec Králové je místnost pro odkládání kol, ale jen patřících zaměstnancům. V pražské NTK se původně se samostatnou budovou pro parkování a v jejím rámci i o parkingu kol uvažovalo, ale komplikace se společným provozem motoristů a cyklistů vedly ke zcela jinému řešení: parkování je umístěno ve třech podzemních podlažích, má 291 míst včetně myčky (asi poprvé na světě je v knihovně myčka aut), a kola mohou být zaparkována před vstupem do budovy z náměstí, kde jsou čtyři stojany, každý pro třináct kol. Až provoz ukáže správnost takového řešení.

Společenské, urbanistické a architektonické požadavky na budovy knihoven

Prvořadým požadavkem je vůle investovat do stavby a urbanistickým požadavkem je najít pozemek (či budovu pro rekonstrukci) s okolím zajišťujícím společenské kontakty návštěvníků knihovny.

Z hlediska urbanismu i architektury by měla být budova při respektování svého okolí výrazným městotvorným prvkem, který by se měl projevovat vzájemně: knihovna oživí okolí množstvím návštěvníků a zajímavou architekturou, okolí zase tuto architekturu přizpůsobuje atmosféře místa. A jeho společenská náplň zpětně zvyšuje návštěvnost knihovny. Architektura využívá optimálně velikost pozemku při respektování architektonického okolí (tvary, hmoty, výšky) ke ztvárnění budovy.

Příkladem zdařilého urbanistického řešení zakomponování budovy do daného prostředí je rektorát a knihovna univerzity Tomáše Bati ve Zlíně od architektky Evy Jiřičné. Jen v souvislosti se začínající výstavbou kulturního zařízení před touto budovou se vnucuje myšlenka, jestli rektorát a knihovna neměly být o jedno patro vyšší.

V této souvislosti je třeba připomenout základní myšlenku zmíněnou v úvodu tohoto článku: architektura knihoven, alespoň ta poctivá, vycházející ze znalosti knihovnického provozu, respektuje a naplňuje požadavky obsažené ve filozofii knihovny a vyjádřené ve stavebním programu. Tento respekt nemůže být doslovný, ale je výsledkem oboustranné shody investora a projektanta. Jen tak nedojde k řešením, někdy nezvratným, kdy se činnosti knihovny musí následně podrobit názoru projektanta, který prosadil do stavby. Takové chyby vznikají jednou na straně investora a uživatele, jednou na straně projektanta: investor - uživatel ne zcela správně formuloval stavební program, projektant zase nedostatečně porozuměl provozu knihovny nebo prosadil architektonický výraz právě na úkor knihovnického provozu.

Bezbariérový přístup a pohyb v knihovně pro hendikepované, a já dodám i pro starší lidi, je dnes už spontánně přijímaným požadavkem. Vyhláška č. 369/2001 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, která to nařizuje, byla přijata jen před osmi lety, a přece v té době vyvolávala pochybnosti, zda je to nutné a zda to není příliš přísné. A navíc chyběly zkušenosti s dopravou v budově, kde nemohl být instalován výtah, s bezbariérovými toaletami, s aplikací Braillova písma do nápisů pro zrakově postižené.

Je pravda, že splnit požadavky vyhlášky v rekonstruované budově je mnohdy značně komplikované, protože v ní nelze ze stavebních důvodů vybudovat výtah. Dnes alespoň pro hendikepované existuje náhrada v podobě zdvihací plošiny, která sice poněkud komplikovaně, ale přece jen umožní dopravu do vyššího podlaží. Svislý typ zdvihací plošiny dokonce plnohodnotně nahradí funkci výtahu, i když její pohyb je ve srovnání s výtahem mnohem pomalejší.

Je zajímavé, že přes společenský důraz na bezbariérový přístup většina architektů u nás i v cizině stále používá schodiště jako nejvýraznější architektonický interiérový prvek. Výjimkou je v tomto případě trojice architektů Novák - Adámek - Šmejkal, kteří při zastřešování nádvoří Schratenbachova paláce v rámci rekonstrukce Knihovny Jiřího Mahena v Brně vytvořili ve vstupním prostoru dominantní prvek z proskleného výtahu.

Architektura by měla dodat budově též potřebnou flexibilitu, zvláště v těchto letech, kdy se činnost knihoven stále vyvíjí a proměňuje a potřebuje tudíž co nejméně chodeb, příček a sloupů, aby bylo možné bez větších komplikací přeskupovat mobiliář. U vědeckých a velkých veřejných knihoven by mělo jít ještě o flexibilitu vnější, tedy o možnost přístavby. Takovou cestu volila SVK Ústí nad Labem na začátku 90. let, která rozšířila budovu o zrcadlově přistavěnou polovinu. V mimořádném případě je možné zvolit formu nástavby, dovoluje-li to statika budovy a urbanismus okolí. Takto rozšiřuje MKP plochu pobočky na Ruské ulici v Praze 10, jejíž stavba právě začíná.

Hodnotu lokality zvyšuje její nejbližší okolí. Nepříznivě působí rušná ulice, vhodná je naopak parková úprava s lavičkami. Asi nejzajímavější je v tomto směru drážďanská zemská a univerzitní knihovna - na části její střechy s trávníkem v úrovni terénu se lidé v létě opalují. V bezprostředním sousedství vysokoškolské knihovny v Regensburgu bylo vybudováno jezírko, které vytváří atraktivní prostředí s vyhlídkou. Velké knihovny si mohou dovolit atrium, které dotvoří jejich atmosféru a nabídne za příjemného počasí nečekané pracovní či relaxační podmínky, jako například pobočka Lužiny pražské městské knihovny.

Knihovnické požadavky na budovu knihovny

Nejvíce požadavků - a je to jistě logické - musí budova splňovat z hlediska knihovnického, na základě stavebního programu. Výsledkem rozpracování stavebního programu projektantem je dispoziční řešení - rozvrh funkcí a místností knihovny.

Především je nutné zamezit křížení cesty knihy, čtenáře a zaměstnance, což ve velké knihovně znamená zřídit samostatné vstupy pro zaměstnance, pro návštěvníky a vjezd pro zásobování. Nedodržení této zásady způsobuje vážné komplikace. Kde původní dispozice neumožňuje oddělit vstup pro zaměstnance od vstupu pro návštěvníky, je možné problém vyřešit použitím interkomu: zaměstnanci ovládající vstupní kód mohou vejít, návštěvníci čekají až do otevření budovy pro veřejnost. V malé knihovně to samozřejmě provoz nevyžaduje. Křížení cest je ovšem nutné zamezit i v budově, nebo alespoň snížit na minimum.

Rovněž správné zónování prostor podle hlučnosti je žádoucí: rušné prostory jsou vstupní a technické, oddělují také provoz před knihovnou od klidného prostředí uvnitř. Do polorušných se řadí především půjčovna a do tichých patří všechny studijní prostory. Je proto výhodné většinu rušných provozů soustředit do jednoho prostoru, nejlépe do vstupní části (zápis, vracení knih, pokladna, šatna, WC, občerstvení atd.). Tak je tomu například v ústřední knihovně na Mariánském náměstí v Praze a ve všech velkých pobočkách MKP.

Dlouho se vede spor o to, jaké prostory mají být před kontrolním bodem. Jeden tábor zastupuje názor umístit co nejvíce činností před kontrolní bod do vstupní části (viz předcházející argumentace). Druhý tábor prosazuje pravý opak: každý čtenář má projít kontrolním bodem hned po vstupu do knihovny. Ale proč by měl být registrován i ten, který třeba jen vrací knížky?

Existují však další příklady těchto dvou řešení: dislokace přednáškového sálu v nové královéhradecké knihovně ve čtvrtém podlaží a v NTK v přízemí. Pohodlnější je jistě nezatěžovat provoz knihovny zbytečným pohybem návštěvníků po budově, když úplně stejné služby může knihovna nabídnout blízko vstupu, kde je i vhodné zázemí se šatnou, WC a relaxační místa, jako je tomu v NTK.

Důležité je optimálně vyřešit zásobování knihovny, samozřejmě u velkých knihoven, kde jde o každodenní pohyb dodávajících vozidel. Nejlepší je vjezd v blízkosti podatelny a výtahu. Projekt požární ochrany zase řeší příjezd zásahového vozidla a jeho pohyb kolem budovy.

Technické požadavky na budovy knihoven

Technické požadavky, jejichž splnění zajišťuje bezpečný a optimální provoz knihovny, jsou obsaženy v desítkách vyhlášek, předpisů, směrnic a norem. Orientace v nich je dnes pro knihovníka tak komplikovaná a náročná, že je neefektivní snažit se v nich bezpečně vyznat. Knihovník se musí spolehnout, že projektant všechny potřebné předpisy ovládá, a sám se seznámit jen s tím opravdu nejdůležitějším. S tímto konstatováním je možné podstatně omezit informace, které by měl knihovník znát z oblasti technických požadavků.

K těm nejdůležitějším a zcela nepominutelným patří především předpisy, které jsou zákonnými normami. Na prvním místě je to zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který mj. upravuje podmínky pro projektovou činnost a provádění staveb a zjednodušuje podmínky pro vydání stavebního povolení a kolaudačního souhlasu. Neméně důležitá je i prováděcí vyhláška č. 499/2006 Sb., k tomuto zákonu.

Z oblasti požární bezpečnosti je to zákon České národní rady č. 133/1985 Sb., o požární ochraně ve znění pozdějších předpisů a vyhláška č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb. Úkoly vyplývající z aplikace tohoto zákona a vyhlášky jsou formulovány závazně v projektové dokumentaci pro danou stavbu a určují mj. požární úseky, počty únikových východů a jejich umístění, takže zcela zásadně zasahují do navrhovaného dispozičního řešení knihovny. V případě velkých knihoven se může objevit i požadavek elektrické požární signalizace (EPS), jehož realizace v případě umístění čidel, rozvodů vody ústředny EPS a její napojení na vrátnici v případě jejího nepřetržitého provozu nebo na pult HZS rovněž podstatně zasáhne do přípravy knihovny.

A ještě alespoň jeden předpis je třeba uvést, a to z hygienické oblasti. Je jím nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Pro úplnost zopakujme už citovanou vyhlášku č. 369/2001 Sb.

Aplikace požadavků obsažených v těchto zákonných normách a dále v českých státních normách (ČSN) velmi podstatně zasahují do vzhledu a fungování knihoven. Z desítek českých státních norem, ke kterým musí projektant přihlédnout, jsou nejdůležitější ty, které určují fyzikální veličiny platné při provozu knihovny. K nim je ještě možné pro přehlednost přiřadit údaje týkající se nosnosti.

Dodržení těchto ukazatelů vyvolává podle velikosti knihovny potřebu instalovat nejrůznější technická zařízení. A tak suterén velkých knihoven připomíná stále více zázemí průmyslového podniku. Trafostanice, předávací stanice, měření a regulace, serverovna, strojovna vzduchotechniky, strojovna EPS s nádrží na tisíce litrů vody, strojovna náhradního zdroje s nádrží na stovky litrů nafty nebo náhradní bateriový zdroj, údržbářská dílna - to vše na ploše stovek metrů čtverečních a s kvalifikovanou obsluhou.

V knihovnách je dnes uložen velký majetek. Na rozdíl od minulosti to nejsou jen knihovní jednotky, ale i počítače a další informační a komunikační technika. Knihovny proto mají nainstalovanou nejen elektromagnetickou nebo radiofrekvenční ochranu knih, ale chrání všechen majetek prostřednictvím elektrické zabezpečovací signalizace (EZS) a kamerovým systémem. Je samozřejmě důležité, aby EZS fungovala v době, kdy je knihovna uzavřena, a tudíž bez ochrany. Pokud v budově není stálá služba, k níž by byl signál přiveden, je nutné vyjednat přivedení signálu na pult městské policie (zpravidla bezplatná služba) nebo na pult bezpečnostní agentury (zpoplatněno). Instalace kamer má dvojí význam. V případě stálé služby v budově mohou být hlídané prostory sledovány nepřetržitě, není-li stálá služba, pak poslouží videodokumentace k eventuální identifikaci události a pachatele. (Záznam z kamer je po určitou krátkou dobu uchováván, pak je automaticky smazán.)

Na závěr kapitoly o technických podmínkách provozu knihovny jedno připomenutí: už není až tak důležitý počet veřejně dostupných PC, jako počet silnoproudých zásuvek (a už ani to ne). Postupující WiFi a vzrůstající počet notebooků znamenají nové možnosti připojení.

Prostorové podmínky pro budovu knihovny

Nejfrekventovanější otázkou je velikost knihovny - k čemu přihlédnout a jak velikost vypočítat. Snad každá země má k tomu metodickou literaturu, ale také přímo směrnice, doporučení a normy. Jako mezinárodně uznávanou publikaci - zejména mezi projektanty - jmenujme příručku Ernsta Neuferta Navrhování staveb, jejíž druhé vydání vyšlo v roce 2000 zásluhou nakladatelství Consultinvest (překlad z 35. něm. vyd.). Příručka věnuje čtyři strany knihovnám, ale příliš použitelné nejsou. IFLA vydala k této problematice v roce 2007 doporučení Library Building Guidelines: Developments & Reflection.

Ovšem pro české prostředí jsou nejdůležitější domácí materiály. Uplatňuje se zde stále typizační směrnice Veřejné knihovny. Výstavba kulturních zařízení vydaná Ministerstvem kultury ČSR v roce 1986, vývojem na mnoha místech překonaná, ale stále používaná a v posledních letech citovaná i dnešním MK. Pro skladování knihovních fondů je k dispozici česká technická norma Informace a dokumentace - Požadavky na ukládání archivních a knihovních dokumentů, vydaná Českým normalizačním institutem v roce 2006. A pro řadu oblastí tu jsou doporučení obsažená v Metodickém pokynu Ministerstva kultury k vymezení standardu veřejných knihovnických a informačních služeb poskytovaných knihovnami zřizovanými obcemi a kraji na území České republiky z roku 2005.

Ze všech těchto materiálů a norem je možné do následující tabulky vybrat nejdůležitější, které uvádějí prostorové podmínky platné nebo doporučené v českých knihovnách.

Nakonec je třeba doplnit uvedené plochy o chodby, a jestliže stavební program uvádí čisté užitkové plochy, přidat ještě metráž zdí - a mnohdy k překvapení knihovníků nejde zrovna o zanedbatelné prostory. Jejich velikost je také možné jen odhadnout, vše zpřesní později projektant, který všechny zde uvedené podmínky převádí do projektu.

Nejnovější trendy ve výstavbě a zařízení knihoven

Technickým požadavkům dnes dominuje úsilí o minimalizovanou spotřebu tepla, elektřiny a plynu, snižující náklady na provoz budovy. Na nutnost šetřit energiemi upozorňuje i současná finanční a ekonomická krize a také strategie trvale udržitelného rozvoje. V ČR k tomu platí zákon č. 177/2006 Sb., který mj. ukládá od 1. 1. 2009 certifikování nových či nově rekonstruovaných budov větších než 1000 m2 z hlediska celoroční spotřeby elektrické energie a nařizuje, aby stavba splnila požadavky na energetickou náročnost (vlastně nenáročnost). Aby získala certifikát ve třídách A-C, nesmí tento ukazatel přesáhnout 100 kWh/m2/rok vytápěné podlahové plochy. Dům, jehož roční spotřeba nepřesáhne 50 kWh/m2, je označován jako nízkoenergetický, dům, jehož roční spotřeba nepřesáhne 15 kWh/m2/rok, je označován jako pasivní dům. Tyto domy už ovšem výrazně proměňují svoji architekturu. Solární panely, větrná kola, nádrže na dešťovou vodu atd. jsou průvodními jevy dnes téměř futurologické architektury. Až takových staveb přibude, ztratí pro nás zatím mimořádný ráz.

Příkladem takové knihovny je městská knihovna v německém Hertenu, vyjadřující ekologické myšlenky architektury. Pro knihovnu byl vystavěn třípodlažní objekt na náměstí a pro jeho skleněnou frontu zrcadlící protější stavby se mu říká skleněný dům. Je charakterizován jako příklad solární architektury kvůli výrazně řešeným solárním panelům na střeše.

Náročné technické požadavky je možné dnes už zajišťovat - včetně využívání dalších možností v provozu knihovny - systémem inteligentní budovy. Obecně je možné říci, že inteligentní budova je objekt se sjednocenými systémy řízení, zabezpečení a správy budovy. Jde tedy o budovu dobře vyprojektovanou, která se sama stará o co nejúspornější využívání energií a ochranu zařízení.

Systém inteligentní budovy může vedle EPS a EZS zajišťovat zabezpečení dveřních a okenních otvorů, vytápění nebo chlazení na požadovanou teplotu, výměnu vzduchu, ovládání žaluzií a rolet, provoz kamerového systému. Pokud v budově není trvalá obsluha, je možné jednotlivé funkce ovládat dálkově, přes počítač. Nadřazené řízení umožňuje rovněž zaznamenávat provoz v budově, včetně jeho vizualizace prostřednictvím kamer.

Za inteligentní budovu je možné označit Národní technickou knihovnu, jejíž jednotlivé technologie jsou značně individuálně automatizovány. Projekt firmy Hewlet Packard tyto automatizované technologie soustřeďuje do jednoho celku, jehož fungování bude zajišťovat od otevření budovy firma Instalace Praha jako facility manager NTK (komplexní správa).

V českých knihovnách sílí trend zavádět systém RFID, jenž vedle radiofrekvenční ochra-ny knih umožňuje zejména samoobslužné půjčování i vracení knihovních jednotek. Rozšířil se v západních zemích a nyní se zvolna prosazuje i u nás.

V souvislosti s tím se objevuje možnost vracení knih mimo půjčovní hodiny využíváním vhozu otvorem do budovy nebo v případě NTK umístěním návratového boxu před vstup do budovy.

Z knihovnického hlediska je nejnovějším trendem knihovna, která vůbec nepotřebuje výpůjční pult, protože pracuje na bázi totální samoobsluhy. První taková knihovna byla otevřena 1. 12. 2002 v Singapuru, další pokusy se dnes objevují ve Skandinávii.

Na závěr

V letech 1918-1989 se u nás postavily čtyři samostatné budovy pro knihovny. Za dvacet let od roku 1989, tedy za dobu více než třikrát kratší, se u nás postavilo knihovních budov několikanásobně více a další se připravují.

S otevřením hranic se znásobily možnosti poznávat nejmodernější knihovny na celém světě a sbírat zde dobré, a co je ještě důležitější, i ty špatné zkušenosti, bilancovat a zevšeobecňovat pro další knihovníky, kteří se na čas promění v investory a stavebníky, aby obohatili město či univerzitní kampus o Budovu knihovny.

Foto archiv autora