České a moravské moderní bibliofilie v Národní knihovně ČR

Na konci 19. století se objevuje v oblasti knižní kultury staronový fenomén - krásná bibliofilská kniha. Od té doby také hovoříme o tzv. moderních bibliofiliích. Ty měly podle představ svých tvůrců navázat na dávnou tradici krásné řemeslné knihy, a to v průmyslové době, která ničila kouzlo ruční práce. Za bibliofilie považujeme v nejširším smyslu slova unikátní, kvalitní, krásné a cenné tisky. Jsou to velmi často subtilní, intimní artefakty, právem mnohdy publikované jako soukromé. Svědčí o uměleckém vkusu jednotlivců nebo spřízněných skupin tvůrců. V nejlepších svých podobách ukazují snahy posunout vývoj umění a odlišit se od tvorby generací předcházejících. Naše novodobé bibliofilie navíc dokládají nelehký vývoj české kultury a společnosti a jsou také dokladem těžkých až tragických osudů jejich tvůrců.

Národní knihovna ČR (NK ČR), což není běžně známo, uchovává tisíce exemplářů těchto výjimečných knih.Veřejnost ji totiž často vnímá spíše jako místo pro uchovávání a zpřístupňování svých tradičních knižních perel - starých rukopisů a tisků, nebo ji vnímá jako „de facto“ univerzitní, studijní knihovnu s univerzálním fondem. To knihovnu směruje především k zajištění běžného servisu pro čtenáře-studenty, kteří vyžadují většinou nejnovější informační zdroje. Národní knihovny obecně jsou ale také místa, která si pěstujeme pro plné uchování knižní kultury (tu funkci v NK ČR plní především tzv. národní konzervační fond) a též propagují knižní kulturu a přispívají k obecné kulturní vzdělanosti. Role NK ČR je specifická, jiná než je role muzeí a archivů, více je orientována na zpřístupňování fondů veřejnosti, což mj. v případě bibliofilií způsobuje určité problémy.

Tento příspěvek volně navazuje na autorův text Perly skryté mezi miliony knih publikovaný v časopisu GrandBiblio, č. 1/2, 2009. Časopis Čtenář se k tématu historie české a moravské bibliofilie v podrobnějším textu vrací nyní zhruba po deseti letech. V devadesátých letech v něm byly publikovány některé zásadnější práce: dvoudílný přehled J. Javůrka České bibliofilské knihy (1995), který se zabývá obdobím od konce 19. století do konce první republiky a dvě práce P. Šedinové Česká bibliofilie po roce 1949 a Soudobá česká bibliofilie (1998).

Čtenářům bych rád též doporučil některé další a novější práce o bibliofiliích resp. o širším fenoménu bibliofilie a sběratelství. Jedná se především o publikaci P. Kneidla Bibliofilie v Československu: 1918-1939 vydanou Spolkem českých bibliofilů (SČB) v roce 2003, dále různé publikace SČB včetně odborných článků v jeho bulletinu a též práci současného předsedy M. Dyrynka Bibliofilské hnutí v českých zemích (Geneze, bilance, realita, vize) v periodiku Vědecké knihovny v Olomouci Krok (2008). Česká bibliofilie resp. v širším záběru tzv. krásná kniha je po dvaceti letech ve svobodném badatelském prostředí z odborného, zvláště kunsthistorického hlediska, již v jednotlivých etapách vývoje dobře „ošetřena“, i když zásadní badatelské dílo shrnující 120 let bibliofilie na našem území ze všech pohledů dosud chybí. Množství odborných aktivit většinou spojených s výstavní činností je však pozoruhodné. Vezmeme-li historii chronologicky: byly zmapovány aktivity z počátků české bibliofilie v rámci výstavy a katalogu Moderní revue 1894-1925(text A. Zach, vyd. 1995), mnoho autorů se věnuje Josefu Váchalovi (více www.vachal.cz), vynikající monografie vyšla k výstavě J. Konůpek: poutník k nekonečnu - text H. Larvová (1998), badatelé se věnují též charismatické osobnosti Josefa Floriana a jeho rodiny. J. Toman publikoval Knihu v českém kubismu (2004), byla vydána publikace s textem o české knize Expresionismus a české umění 1905-1927 (1994). Řada špičkových autorů se věnuje české meziválečné avantgardě (vynikající jsou publikace Knihy s Toyen L. Bydžovské a K. Srpa jr., vyd. r. 2003), od téhož autora nedávno vyšla monografie Karel Teige a typografie: asymetrická harmonie). Odborné články jsou vydávány jak v regionech, tak ve specializovaných časopisech, významné texty vycházejí v rámci publikací věnujících se historii jednotlivých institucí (např. dějiny Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze - vyd. 2005) atd.

Základem každého průzkumu a orientace v oblasti bibliofilské produkce jsou speciální bibliografie, výstavní, aukční (příp. „antikvariátní“) a nakladatelské katalogy (tištěné či elektronické) a v posledních deseti letech databáze sbírkových institucí.

Za stěžejní soupis, na kterém můžeme postavit jakoukoli práci, považuji čtyřsvazkové dílo České bibliofilské tisky, které postupně vytvořil nadšenec a bibliofil A. Sáňka (české moderní bibliofilie od počátků do roku 1945). Na jeho práci navázal pátým dílem F. Bubla (tisky vydané 1945-1970).

Počátky získávání a zpracování moderních českých bibliofilií v NK ČR až do let padesátých shrnuje O. Skolková v Ročence Universitní knihovny v Praze za rok 1959.

S budováním fondu bibliofilií a tisků ve vzácných vazbách se v NK ČR systematicky začalo v roce 1930. Tato činnost se, včetně odborné katalogizace, dobře rozvíjela. Bibliofilie byly z důvodu ochrany uloženy mimo běžná skladiště a většinou chráněny i ve zvláštních lepenkových krabicích. Půjčovaly se zásadně jen prezenčně. Druhá světová válka, ekonomické problémy a posléze nástup komunistického režimu však plány na průběžné budování fondů „umrtvily“. Z dnešního pohledu se ale i v době mezi roky 1939-1956 (rok, kdy se opět systematické práce v této oblasti obnovily) do fondů NK ČR dostaly zajímavé a kvalitní tituly, často v rámci získání soukromých knihoven jed-notlivých kulturních osobností (např. osobní knihovna F. X. Šaldy).

Zhruba od poloviny padesátých let minulého století začala tehdejší Universitní knihovna navazovat na tradici let třicátých a začala znovu pořizovat ve větším množství bibliofilie a knihy se vzácnými vazbami. Šlo jak o nové publikace (daleko nižší produkce než dříve), tak především o nákupy starších titulů v antikvariátech a výjimečně i o dary. V období od roku 1956 do roku 1959 tak knihovna získala např. 1500 bibliofilských tisků. Správy těchto exemplářů se ujalo oddělení rukopisů a vzácných tisků, které o knihy pečovalo až do počátku 90. let, kdy došlo ke změně koncepce oddělení. Na začátku 90. let byla publikována M. Hejnovou (současnou ředitelkou odboru Historické a hudební fondy) v rámci edice „Miscellanea Oddělení rukopisů a starých tisků“ významná bibliografie bibliofilií Josefa Floriana uložených v NK ČR. Samostatnou historii mají bibliofilie v jiném typu fondu (tzv. národní konzervační fond), kde se opatrují především tisky získané na základě povinného výtisku.

V roce 2005 - v době rekapitulace činností NK ČR - došlo k rozhodnutí, že by bylo prospěšné prozkoumat podle nejnovějších poznatků hodnotu fondů, jejich strukturu a posoudit knihovnické aspekty doplňování, zpracování, správy, ochrany a zpřístupnění. Návazně na to tyto fondy pak odborně zpracovat (resp. dokončit zpracování v databázích) a zvážit další formy správy, ochrany a prezentace tohoto specifického národního kulturního dědictví.

V roce 2006 nebyly zdaleka všechny tituly bibliofilií a jednotlivé konkrétní vzácné moderní tisky zpracovány v databázích. Většina ze záznamů měla jen jednoduchou formu i obsah. Jak bylo možné v dané situaci postupovat? Začátek práce na průzkumu znamenal vrátit se do časů lístkových katalogů (již alespoň „naskenovaných“). Z praktického i teoretického pohledu jsme rozhodli, že hlavní část průzkumu se zatím soustředí na období od konce 19. stol. do roku cca 1950, kdy komunistický režim rozvrátil i tradiční nakladatelský sektor a nastalo zcela jiné období knižní kultury. Potřebné informace se postupně shromažďovaly z náhledů do přírůstkových knih, do ručně psaných knih signatur, byly prověřovány služební lístkové katalogy, postupně přibývalo práce s knihou v ruce (porovnávání jednotlivých exemplářů) a práce se záznamy v databázích. Autor tohoto příspěvku si vytvořil pomocné soupisy titulů a informací, které nyní slouží mj. k doplňování informací v databázích NK ČR. Veškeré informace byly porovnávány s odbornou literaturou.

Vzhledem k rozptýlení těchto tisků do mnoha signatur bylo rozhodnuto o tom, že se sbírka bibliofilií vytvoří alespoň ve virtuální podobě a bude kvalitně dostupná přes vyhledávání v bázích NK ČR. Došlo ke zmapování přibližně 6300 titulů bibliofilií v cca 16 000 exemplářích. Z tohoto souboru pak bylo dle odborné literatury vybráno zhruba 2200 titulů vyšší kvality, vydaných do roku 1950, se kterými se nyní přednostně pracuje.

Aktuálním výsledkem průzkumu je především postupné zpřesnění bibliografických záznamů i popisu konkrétních tisků (jednotek). Na ohodnocení konkrétních tisků navazují další knihovnické výstupy. Jde nejen o informace pro další péči o fondy, tj. přesné informace pro expedice knih, pro ochranu během výpůjček, pro ošetření tisků z pohledu restaurátorů, procesy digitalizace apod., ale především se jedná o zlepšení služby uživatelům včetně specializovaných odborníků (např. pro přípravy výstav). Přístup k záznamům bibliofilií z databáze NKC se zrychlil a zkvalitnil, totéž platí o databázi Souborný katalog ČR. Tam vidíme, že počet záznamů bibliofilií z NK ČR je zdaleka největší.

Produkce bibliofilií dosahuje obrovského rozptylu stylů a kvalit a je samozřejmě nutné vybírat a hodnotit, což je vždy do značné míry subjektivní proces. To je také jedno z rizik posuzování bibliofilií. I zde se jako v jiných oblastech mění dobové trendy či módy, nově se hodnotí historie knižní kultury. Kdo by si v padesátých letech dovedl představit, za jak cenné budou považovány po 50 letech např. práce J. Váchala? A to je jen jeden z nejkřiklavějších případů. Proto bychom měli být jako pracovníci knihoven či sbírkových institucí obecně velmi opatrní v rychlých soudech, zvláště při „hodnocení“ jednotlivých titulů. Také je potřeba připomenout, že vývoj bibliofilie lze zkoumat z pohledu literárního, výtvarného a v tom dále i z hledisek typografie, ilustrace, knižní vazby. Lze sledovat dějiny významných nakladatelů a vydavatelů bibliofilií či dějiny sběratelského hnutí u nás.

Z literárního hlediska se jedná většinou o poezii, o výňatky z rozsáhlejších literárních děl, o spirituální literaturu různého zaměření, o „národní“ či „folklórní“ tituly či dokumenty z historie zemí Čech a Moravy nebo o avantgardní ambiciozní tituly, o příležitostné drobné tisky, ročenky (sborníčky textů), ale také např. o erotiku atd.

Fondy NK ČR obsahují díla snad všech významných českých osobností, které se věnovaly - i když někdy okrajově - krásné knize resp. bibliofilii. Od bibliofilských titulů Knihovny Moderní revue přes secesní tisky, Váchalovy autorské knihy, edice J. Floriana, knihy ovlivněné stylem kubismu, vzácné tisky s výtvarným doprovodem J. Čapka. Najdeme zde realizace J. Šímy, Toyen, J. Štyrského, K. Teigeho, F. Muziky, J. Zrzavého, C. Boudy, F. Tichého ad. Není možné vyjmenovat v tomto příspěvku i jen všechny nejznámější umělce. V NK ČR je zastoupena většina významných edic bibliofilských tisků. Jsou tu také uloženy v různém rozsahu privátní knihovny našich významných kulturních osobností např. S. Čecha, F. X. Šaldy, V. Dyka, O. Fischera, části sbírek některých významných sběratelů apod.

Zájemcům o historii české krásné knihy či těm, kteří chtějí prožít „jenom“ prostou radost z umění, bych rád doporučil jedno výrazné období historie bibliofilie.Léta zhruba od roku 1910 do roku 1930 jsou neuvěřitelně kulturně a umělecky dynamická a plodná - to se projevilo silně i v oblasti české bibliofilie. Uvědomme si, že vrcholily umělecké myšlenky a formy symbolismu, dekadence, secese, s tvorbou E. Muncha přichází po roce 1905 i do Čech výtvarný expresionismus. Vliv na českou knižní kulturu má kubismus, v úpravě knih se projevuje také originální český rondokubismus. Dvacátá léta 20. století pak přinesla další smršť uměleckých směrů. A to se zaměřuji především na pohled z výtvarného hlediska. První rozkvět české bibliofilie, který nastal těsně před 1. světovou válkou (a byl podpořený aktivitami V. Preissiga a K. Dyrynka či šířeji např. aktivitami kolem nově vzniklého Spolku českých bibliofilů), oslabila zhoršující se ekonomická situace. Obtížné hospodářské znovuzrození po válce však bylo silně kompenzováno tvůrčí silou v nové, svobodné, pluralitní republice. Za druhý rozkvět považuji explozi bibliofilie na začátku demokratického státu od roku 1919 do období plného dopadu hospodářské krize symbolizované pádem nakladatelství Aventinum O. Štorcha-Mariena (1931). Z mé statistiky vyplývá, že na vrcholu české meziválečné bibliofilie (roky 1926 až 1929) dosáhla produkce různých bibliofilských tisků průměrného čísla 337 titulů ročně!

Dovolím si nyní propojit obecné zamyšlení nad bibliofiliemi dvacátých let 20. století s příklady děl, která má v naprosté většině knihovna ve svých fondech.

Dvacátá léta 20. století mne uchvacují pestrostí a všeobecnou kvalitou našeho knižního umění (porovnejme se situací naší knižní kultury o dvacet let dříve - v roce 1905!). Navíc potvrzují, že chápaní vývoje umění zjednodušeně, lineárně jako vývoje směrem od konzervativního k tzv. pokrokovému v umění neplatí. Tato léta připomínají stále otázku: co znamená v umění pojem moderní? V čem spočívala někdy zmiňovaná pokrokovost děl avantgardy a levicových umělců? Co to znamená být v knižní kultuře považován za konzervativní osobnost (tedy tak, jak byla vnímána generace konce 90. let 19. století z pohledu „avantgardy“)? Od Moderní revue (1894 ad.) k našim surrealistům (J. Štyrský, Toyen) „revolta střídala revoltu“, a tak ve dvacátých letech 20. století mohla vypadat revolta z období kolem roku 1900 směšně. S odstupem času však podle mého názoru ztrácejí sílu odsudky představitelů avantgardy například směrem k dekorativním prvkům secese, ale například i směrem ke katolické kulturní aktivitě či umělecké tvorbě. Teigeho geniální „konstruktivistická“ typografie a výzdoba, která posunula vývoj výtvarné podoby české knihy o míle daleko, nevymazala z dějin české knihy třebas mírně „naivní“, ale stále využívanou grafiku „osudové ženy“ konce 19. století Zdenky Braunerové a zvláště ne zakladatelské přístupy V. Preissiga či K. Dyrynka atp.

Ve dvacátých letech 20. století - v jednom časovém úseku (!) - vrcholí či doznívají myšlenkové a umělecké proudy konce 19. století a zároveň nastupuje nová generace špičkových umělců s - často velmi výrazně - jiným uměleckým směřováním. Připomeňme si některé osobnosti bibliofilie a knižní tituly té doby a zařaďme je do kontextu.

Významný umělecký knihvazač L. Bradáč pokračuje ve vydávání titulů s osobnostmi symbolismu a dekadence. Do roku 1925 pokračuje tradice knižní řady Moderní revue. Ještě v roce 1925 - v roce úmrtí A. Procházky - vycházejí u L. Bradáče jeho Torsa veršů. Během dvacátých let se pouští bibliofil a milovník kulturního dědictví doby před „Velkou válkou“ A. Sáňka mj. do vydávání skvělých děl E. A. Poe (s výzdobou J. Konůpka). Svou edici má též bytostný secesní symbolik a precizní grafik F. Kobliha. Úředník J. Portman v Litomyšli samorostle tiskne originální bibliofilie jakoby vypadlé ze „starých časů“ monarchie mj. s využitím výtvarných prvků Z. Braunerové. S. Klír ještě v roce 1928 vydává In memoriam Karel Hlaváček 1898 či Karáskova Božího převozníka. Bezručovy Slezské písně vycházejí v roce 1927 v pěkném vydání již posedmé. Ve své soustavné práci vydávání spirituální literatury v pěkných úpravách pokračuje J. Florian a jeho rodina. Vycházejí zde i bibliofilské perly, jako je Román zajícůvči Levana a matky žalu (1927) v nejlepších výtiscích kolorované expresivním výtvarníkem J. Čapkem. Základy české typografie a bibliofilie připomíná úspěšné 2. vydání Preissigovy knihy Barevný lept a barevná rytina (1925) a kniha K. Dyrynka Typograf o knihách z téhož roku. Příkladem umělce, který geniálně syntetizoval vlivy „starých“ a „nových“ uměleckých forem a stylů, byl všeuměl J. Váchal. V roce, kdy se již chystají některé tituly „perel avantgardy“ (1924), vychází např. jeho Krvavý román a v roce 1926 Koruna bludařstva… - díla jakoby z jiných dob. Dvacátá léta jsou mimochodem asi vrcholem Váchalovy aktivity v oblasti bibliofilií. Lahodně tradiční ilustrace přinášejí v té stejné době stále úspěch malíři Babičky či Zapadlých vlastenců A. Kašparovi.

Milovníkem umění, nakladatelem, který ve svých aktivitách geniálně propojoval „staré a nové“ umění s přirozeným talentem a širokým záběrem, byl O. Štorch-Marien. Byl to on, u kterého v jeho Aventinu vyšla jedna z nejkrásnějších bibliofilií té doby - Dellucovy Lidé z baru (1925) s ilustracemi (i kolorovanými) od J. Šímy. J. Zrzavý pro něj ilustroval známé vydání Máje. A z oblasti české klasiky si dovolil vydat Špálou expresionisticky moderně ilustrované vydání Babičky (1923). K perlám dvacátých let samozřejmě patří Čapkem kolorované vydání Vančurova Rozmarného léta (1926) od nakladatele J. Fromka (Odeon), který se spojil i s dalšími avantgardními výtvarníky té doby (např. K. Teige, J. Štyrský, Toyen). Básnické sbírky J. Seiferta, V. Nezvala či K. Biebla měly pak štěstí na špičkové bibliofilské formy vydání: Teigem kolorovaná Bieblova sbírka S lodí, jež dováží kávu (1928)či Nezvalův Židovský hřbitov (1928) a především „surrealistická bible“ Maldoror, obě díla s geniálním doprovodem J. Štyrského (1929) ad.

Nezapomeňme ale i na vydání „drobných“ bibliofilií té doby v regionech. Je obdivuhodné, kolik zajímavých osobností v regionech působilo a s radostí konstatujeme, že obce i regiony si těchto lidí, kteří pozvedli místní kulturu, většinou stále velmi váží a pečují o jejich odkaz.

Na závěr bych rád uvedl také některé své postřehy z práce se sbírkami moderních bibliofilií. S přihlédnutím k tomu, že vyhledávání bibliofilských tisků v databázích není vždy jednoduché, neboť k retrospektivnímu zpracování těchto specifických fondů dochází vzhledem k velkým objemům prací teprve v posledních letech, doporučuji při jejich vyhledávání používat nejen jméno autora, název knihy či jiné základní údaje, ale i pojem „bibliofilie“ nebo „bibliofilské tisky“. Je také potřeba svá zjištění ověřovat v lístkových katalozích či v jejich naskenované verzi.

S překvapením jsem zjistil, že se při knihovnickém zpracování někdy podceňuje fakt, že každý jednotlivý výtisk bibliofilie může existovat v jiné podobě, a proto se musí v systému zpracovat nejen základní katalogizační záznam, ale také popsat zvláštnosti jednotlivých tisků. Ne všechny běžné automatizované knihovnické systémy jsou pro tyto potřeby dobře uzpůsobeny.

Knihovny mají jiná poslání než muzea, archivy, galerie, a tak přirozená tendence k rozsáhlejšímu půjčování fondů veřejnosti přináší zároveň větší rizika pro uchování bibliofilií v dobré kondici. Z praktických důvodů tak byly moderní bibliofilie například někdy zbytečně a necitlivě převazovány. Dnes již můžeme používat speciální ochranné krabice a další metody, jak knihy šetrně chránit.

Významný historik knižní kultury P. Mašek ve svých textech a přednáškách k zabezpečení fondů před krádežemi a poškozením (odcizením části děl) správně připomíná, že mnohá kniha první poloviny 20. století má větší cenu než běžný starý tisk. Ve větších knihovnách by proto měli v každém případě pracovat také lidé, kteří jsou schopni vyhodnotit kvalitu spravovaných moderních tisků a podle toho upravovat režim práce s těmito fondy, včetně režimu jejich zpřístupnění čtenářům. Osobně však považuji za sporné řešit problém s krádežemi (poškozováním) cenných knih tak, že je vlastně znehodnotíme drastickým „orazítkováním“, polepením čárovými kódy, magnetickými štítky apod. Jsem příznivec jiných, komplexnějších řešení - používání „slepých“ razítek, vytvoření spolehlivého systému kontrol ve studovnách včetně technických prostředků apod. Především však knihovna musí znát hodnotu svých fondů. Novým tématem do diskuse je proces digitalizace krásných knih. Myslím si, že je nemožné najít jeden obecný postup, ale ke každé cenné knize se musí přistupovat individuálně a vyhodnotit skutečný cíl a přínos digitalizace.

Bibliofilie nebyly a nejsou médiem pro předávání běžných informací.Vymykají se obvyklému knihovnickému posuzování, mají výrazně „mezioborový“ charakter. Měly by být uměleckým dílem, artefaktem. Takovým, o kterém přemýšlel již F. X. Šalda ve své známé stati Kniha jako umělecké dílo (1905): „Kniha jest - nebo alespoň má býti - vedle zprostředkovatelky vnitřního života a posvěcení i dokonalým uměleckým předmětem, věcí výtvarné kultury, krásnou věcí uměleckou... jako jest každá jiná věc, která slouží našemu životu, jíž se obklopujeme a kterou stupňujeme nebo máme stupňovati radost ze života.“ A dále v poloze básníka dodává: „A jako na loď, která má budoucím dobám donésti nejcennější náš statek, náš odkaz, všecko co dovedli jsme vyrvati času a jeho zlobě, měli bychom hleděti na knihu.“