Historie a vývoj antikvariátu v českých zemích - 1

Vývoj antikvariátu od starověku po současnost
JAN SCHICK > info@valentinska.cz 
Antikvariát a příbuzné pojmy
Než se začneme zaobírat historií antikvariátu, musíme si říct, co to vlastně je. Jde o obchod s použitými a zlevněnými knihami všech žánrů a oborů. Dále se zde prodávají staré pohlednice, grafiky, LP desky, noty, v některých antikvariátech najdeme dokonce i trojrozměrné staré školní pomůcky. Některé antikvariáty jsou úzce specializované na určitý obor, ale většina se jich zabývá širokým spektrem sorti­men­tu. Mnohdy si lidé pletou antikvariáty s tzv. antikvami. Dost často máme pak v obchodě problém vysvětlit volajícímu, proč od něho nechceme koupit koberec nebo starý kus nábytku.
Slovo antikvariát vzniklo z latinského antiquus, což znamená starý. Kmen antik vyjadřu­je, že jde o činnost, jež má něco společného se starými či staršími předměty, v tomto případě s knihami. Antikvární kniha je tedy v nejširším slova smyslu stará kniha nebo kniha staršího vydání.
Antikvariát existuje právě tak dlouho jako samo písemnictví. Jeho historii můžeme sledovat až k činnosti alexandrijských knihovníků ve 3. st. př. n. l. V Alexandrii byla nejprve systematicky sbírána básnická a vědecká díla, která byla chráněna jako rarity a jejich texty se pečlivě zkoumaly. Hlavními dodavateli vzácných svitků byli převážně řečtí obchodníci. V dobové literatuře se můžeme dočíst, že Platon, a stejně tak Aristoteles, si prý za svoji odbornou knihov­nu dal vyplatit vysoké sumy.
Římané, pokračovatelé řecké kultury, převzali alexandrijský přístup k literatuře a udržovali jej ve své říši, ve velkých veřejných i soukromých knihovnách. Právě ze starého Říma pochází výraz antikvář, který až mnohem poz­dě­ji v německém názvosloví označoval ob­chod­níka se starými knihami. Původně znamenalo latinské slovo antiquurius milovníka a sběratele kulturně historických a zajímavých zpráv, v době římského císařství potom také sběratele starožitností v širším slova smyslu. Až na přelomu 16. a 17. století byl nazýván antikvářem majitel bottogy, tj. muž, který zprostředkovával tehdejší italské aristokracii koupi starožitných předmětů. Teprve ve 20. století se začalo prosazovat mezinárodní použití tohoto výrazu.
V českých zemích neexistovali v 18. století antikváři v dnešním slova smyslu. Nákup a pro­dej antikvárních knih obstarávali kromě knihkupců také různí překupovači a kramáři. Ti skupovali celé knihovny hlavně z pozůstalostí a prodávali je ve veřejných dražbách nebo­li v aukcích podle seznamů zvláště k tomu se­sta­vovaných. Poněvadž tento antikvářský způsob obchodu poškozoval nejen dědice, ale i kupující, bylo roku 1782 nařízeno, aby se knihy sice dál prodávaly ve veřejných dražbách, avšak aby jejich ceny určovali pouze přísežní znalci.
Takovéto dražby pořádala od roku 1784 i praž­ská univerzitní knihovna, která se tak zbavovala svých duplikátů. Dražby byly velmi navštěvovány i obchodníky z evropských zemí. Po josefínské reformě a rušení klášterů se počet aukcí znásobil, mezi velkými odběrateli byl pro zajímavost i Václav Matěj Kramerius, který knihy dále nabízel pomocí inzerce ve svých novi­nách. Na začátku 19. století byl již status antikváře přesně definován v rakouském právním řádu.
Náhled do 19. a 20. století
V důsledku růstu knižní produkce v 80. letech 19. století došlo k rozštěpení na obchody se starými tisky a tzv. moderní antikvariáty. Mo­der­­ní antikvariát se zpočátku označoval názvem ramšpřevzatým z němčiny, což znamená prodej zbytku nákladu nových publikací, které se staly z nějakých důvodů za původní ceny na trhu neprodejné. Oproti Německu u nás nebyla stanovena pravidla pro moderní antikvariát a každý nakladatel prodával antikváři zbytky nákladu bez ohledu na knižní trh. Teprve ve 30. letech 20. století v době světové hospodářské krize vypracoval Svaz knihkupců a nakladatelů ČSR podle německého vzoru právní předpis Zásady a podmínky snižování cen.
V Praze bylo možné sehnat antikvární knihy a staré tisky v průběhu 2. poloviny 19. století hlavně v židovském ghettu. Zákazníci byli převážně studenti a bibliofilové a často tu byly k vidění i velmi vzácné tisky. Knihy byly nabízeny někdy i formou trhů, například v Josefovské ulici. Knižní trhy se na tomto místě konaly až do doby sanace židovského města.
Jak jsme si již řekli, ani za Rakouska Uherska a vlastně ani za 1. republiky nebylo moc obchodů, které by se daly k dnešním antikvariátům přirovnat. Po vzniku 1. republiky v roce 1918 byly antikvariáty většinou součástí velkých nakladatelských domů, kde se prodávaly jak zlevněné knihy daného nakladatelství, tak knihy z druhé ruky. Mezi nejznámější tzv. moderní antikvariáty patřily Topičovo, Žikešovo, Vilímkovo a Ottovo vydavatelství. V té době byly také mezi sběrateli knih velmi populární knižní aukce, kde se prodávaly knihy z různých rušených šlechtických knihoven a často se zde objevovaly partie knih z pozůstalostí významných českých sběratelů. Z těchto aukčních síní chci vyzdvihnout především tu, kterou vedl Karel Zink (narozen 1889, zemřel 1975), pů­vodně nakladatel, který později svou činnost přenesl pouze na antikvariát a pořádání knižních aukcí. Karel Zink propadl kouzlu bibliofilie a užité grafiky a postupně se stal vůdčí osobností antikvárního světa v období od 30. do 60. let 20. století. Po únoru 1948 byla jeho činnost značně omezena a utlumena. I když mu komunisté sebrali živnost, jeho lásku ke knihám mu vzít nemohli, a tak se v tomto oboru pohyboval i nadále a byl uznávaným odborníkem. Pro své zásluhy se stal dvakrát předsedou Československého spolku bibliofilů. Tento spolek sdružuje dodnes milovníky bibliofilií a užité grafiky. Hlavně v dobách komunismu byl pro své členy útočištěm, kde mohli mezi stejně „postiženými“ lidmi zapomenout na problémy a starosti běžného života.
Již několikrát jsem se zmínil o bibliofiliích. Tento název označuje knihy, které byly vydány v omezeném počtu a většinou jsou doprovázeny originální grafikou nebo byly svázány do zajímavé či umělecké vazby. Slovo bibliofilie vzniklo z řeckých výrazů biblos(kniha) a filó(miluji). Z našich tvůrců krásné knihy bychom měli vyzvednout Ludvíka Bradáče, Karla Dyrynka, Oldřicha Menharta, Františka Muziku a mnoho dalších.
Vývoj po roce 1945
V poválečné euforii vzniklo mnoho nových nakladatelství i antikvariátů. Všichni se těšili na navázání na kulturní tradici první republiky, ale tyto naděje se po únoru 1948 ukázaly být zcela plané. Po komunistickém převratu byla valná většina velkých nakladatelství s jejich přidruženými antikvariáty zestátněna a malé obchůdky byly postupně zavírány nebo znárodněny. Státní moc začala s procesem za­vírání klášterů a zabavování jejich majetku. Stejný osud potkal šlechtické a továrnické rodiny a jejich nemovitosti. V těch­to objektech se většinou nacházely velké knihovny, které byly hlavně v případech klášterů a zámků budovány po staletí. Tyto knihovny byly bez jakéhokoliv náznaku odborného posouzení naloženy na nákladní vozy a odvezeny do sběru nebo v lepším případě do tzv. sběrných míst, kde byly v naprosto nevyhovujících podmínkách uloženy na další desetiletí. Díky masivní emigraci se daly do pohybu i emigrantské knihovny a všechny tyto procesy určovaly další vývoj antikvariátů v Čechách.
Jak jsem již uvedl, knihy ze starých církevních a zámeckých fondů byly hromadně odváženy do sběrných surovin, kde se měly recyklovat. Mezi provozovateli sběren, případně řidiči nákladních automobilů přepravujících knihy, se našlo mnoho takových, kteří si knihy, často velmi vzácné, ponechali. Mnohokrát se stalo, že tehdejší „zachránci“ knih nebo jejich potomci na počátku a v průběhu 90. let uložené knihy prodali a získali za ně značný majetek. Další knihy, které se shromažďovaly na sběrných místech, byly velmi často znehodnoceny špatným skladováním nebo rozkradeny. S katalogizací dochovaných fondů se začalo systematicky až po sametové revoluci a v mnoha případech tato dlouhodobá práce pokračuje dodnes. Mnoho knih bylo později také odvezeno do západní Evropy, tyto odprodeje organizovaly státní instituce, pro které to byl vítaný zdroj deviz. Při těchto obchodech přišla naše republika o nejednu významnou kulturní památku. K tomuto tématu se ještě vrátíme později.
V poúnorovém Československu se velmi změ­nila funkce a účel antikvariátu. Antikvariáty se na dalších 40 let staly filtry, přes které nesměla projít nežádoucí literatura. Knihy, které byly z politických důvodů vyřazeny, měly být uloženy v tzv. konzervačních skladech. Je samo­zřejmé, že se seznam zakázané literatury neustále měnil a doplňoval. Tyto libri prohibiti pracovníci antikvariátu museli vykupovat, ale knihy se nesměly už znovu dostat do prodeje. Těmto nařízením se žádný vedoucí antikvariátu nepokoušel odporovat. Teprve na konci 80. let, kdy se politické podmínky začaly trochu uvolňovat, se nařízení obcházelo třeba tím, že se inkriminované knihy neprodávaly, ale rozdávaly prověřeným osobám.
Nové poměry přinesly i změnu organizační struktury v knižním průmyslu. Antikvárním obchodem byl zprvu pověřen n. p. Orbis, v roce 1952 pak antikvariáty spadly do působnosti nově založeného podniku Kniha Praha, n. p., kam patřily až do roku 1990. Počet provozoven v Praze kolísal, nikdy však nepřekročil číslo deset. Fungovat začal i antikvariát pod správou n. p. Knižní velkoobchod. Tento podnik měl sídlo v Praze a pobočky po celé republice v každém krajském městě. V Praze byla jeho centrální výkupna, z níž bylo zboží dodáváno do regionů. Protože toto zboží prošlo rukama mnoha zaměstnanců a jejich známých, bylo jasné, že do prodejen mimo hlavní město většinou nedoputovalo žádné kvalitní zboží.
Jeden ze slavných pražských antikvariátů, který fungoval již od 50. let, si můžeme představit trochu blíže. Antikvariát Dlážděná vznikl v roce 1949 a až do roku 1991 sídlil na stejném místě. Po několika přesunech a změnách jsou dnes v Dlážděné ulici tři různé antikvariáty, je to taková pražská antikvární „Stodolní ulice“. V souvislosti s tím původním antikvariátem si musíme připomenout jeho dlouholetou vedou­cí Dagmar Tejnorovou. Byla dcerou již zmiňovaného Karla Zinka, a měla tedy všechny předpoklady k tomuto povolání. Vyučila se u otce v podniku a pokračovala ve vzdělání na vysoké škole, odkud ji však kvůli jejímu původu a členství ve skautu v roce 1949 vyloučili. Od začátku 70. let až do roku 1991 byla v Dlážděné vedoucí a podílela se na mnoha významných kniž­ních objevech, o kterých se později zmíníme.
Jedním ze specifických typů zboží jsou tzv. staré tisky. Starým tiskem rozumíme knihu vydanou do roku 1800. Je nutno si uvědomit, že ne každá kniha je vzácná a cenná, protože je stará, hodnocení se neřídí jen jejím stářím. Většina, tedy asi 95 procent starých knih, jež se v antikvariátech objeví, má náboženský obsah, a jejich cena tedy nebývá vysoká, protože o tuto tematiku není v současné době zájem. Knihy z tohoto oboru se občas prodají, pokud jsou hezky ilustrované nebo mají zajímavou vazbu. Zbylých pět procent starých tisků je zaměřeno na světskou tematiku, velmi hledané jsou hlavně odborné knihy, jako třeba herbáře a lékařské knihy. Dalším faktorem je místo vzniku knihy, někteří sběratelé se zajímají výlučně o produkci konkrétní tiskárny. Nejdražší knihy a zároveň sen každého antikváře jsou inkunábule (prvotisky), knihy vydané před rokem 1500.
Staré tisky, které byly v 50. letech zabavovány a určeny k likvidaci, si v době uvolnění situace začátkem 60. let začaly nacházet cestu do antikvárních prodejen. Jejich ceny byly úplně směšné a nikdo o ně neměl zájem. Dnes by se tyto knihy platily zlatem, ale tenkrát nebyl kromě zahraničních obchodníků nikdo, kdo by o ně stál. Antikváři se v té době z nouze o zá­kaz­níky, kteří by měli zájem o staré tisky, vrátili k osvědčené metodě nabídkových seznamů.
70. a 80. léta 20. století
Během 70. a 80. let se síť antikvariátů v Praze v podstatě nezměnila. Nejnavštěvovanější antikvariáty byly Dlážděná, Můstek, Skořepka, Myslíkova, Újezd a Ječná. Tyto antikvariáty byly stále součástí podniku Kniha Praha. Antikvariáty byly vlastně nejvýdělečnější částí podniku, protože pracovaly s daleko vyšší marží než běžná knihkupectví. Díky tomu požívaly specifické postavení v jeho rámci. Pokud plnily plán, a to bylo vždy, nebyl důvod nějak zasahovat s větší razancí do chodu těchto obchodů. Nad antikvariáty v podnikové struktuře stál tzv. instruktor antikvariátů, jeho funkce však byla spíše symbolická. Zasahoval jenom v případě nějakých závažnějších problémů.
Každý z těchto antikvariátů měl svůj okruh zákazníků. Bylo neuvěřitelné, že v době, kdy každý musel mít zaměstnání, mohlo tolik lidí trávit téměř celý den obcházením pražských antikvariátů. V té době bylo normální, že když se ráno antikvariát otvíral, přede dveřmi byla dlouhá fronta. Většina antikvariátů totiž doplňovala zboží ráno před otevřením, a tak mnoho zákazníků doufalo, že uchvátí nějaký těžko sehnatelný poklad. Ve frontě stálo i mnoho překupníků, kteří během týdne skupovali knihy po antikvariátech a zároveň před nimi odchytávali lidi, kteří přicházeli do antikvariátů knihy nabídnout. Snažili se jim ve­mluvit a koupit od nich nedostatkové tituly. Paralelně s antikvariáty totiž fungoval i černý trh s knihami, který měl svou základnu na burzách. V Praze se jednalo hlavně o burzy v domě Kovoprůmyslu na Smíchově, v KD Barikádníků a později na Spartě a v Buštěhradě. Na těchto burzách se prodávaly knihy s různou sběratelskou tematikou, jako např. válečné knihy, dobrodružné, detektivky a jiné tehdy populární knihy. Dnes by velká část tehdejší nabídky zcela propadla, ale v té době to byla jedna z mála možností koupit hledanou knihu. Je jasné, že si prodejci nechali za knihy pořádně zaplatit.
Antikvariáty byly vždy centrem intelektuální vzdělanosti, a tak je logické, že se okolo každé­ho antikvariátu utvořil okruh zákazníků a příznivců těchto vrstev. V období po Chartě 77 se mnoho aktivit a neformálních setkání odehrávalo také právě v antikvariátech, takže není divu, že se o jednotlivé prodejny začala zajímat i Státní bezpečnost. Několik chartistů bylo v té době i mezi zaměstnanci antikvariátů, čímž byla pozornost STB ještě znásobena. Někteří zaměstnanci již věděli nebo alespoň tušili, kdo ze zákazníků je konfident tajné policie, později se dokonce ukázalo, že udavači byli i mezi personálem. Je samozřejmé, že pro vedoucí pracovníky podniku tato pozornost nebyla ničím příjemným, a tak mnozí zaměstnanci spojeni s Chartou byli propuštěni. Naštěstí se koncem 80. let situace ve společnosti uvolňovala, konec 70. a začátek 80. let byl však pro mnoho lidí v opozici proti státní moci velmi těžký.
V rámci Knižního velkoobchodu fungovalo vývozní oddělení. To bylo vlastně velkoobchodem, který zprostředkovával prodej starých a vzácných tisků do zahraničí. Toto oddělení bylo pro podnik velmi lukrativní a nutno říct, že bylo zřejmě i velmi lukrativní pro jeho za­měs­tnance. Šlo o jednu z cest, kterou náš stát přicházel o cenné kulturní památky.
Koncem 80. let bylo již cítit uvolnění nejen po stránce politické, ale i ze strany podniku Kniha, a tak se začala prosazovat rozumná opatření, která byla dříve naprosto nemyslitelná. Jako příklad můžeme uvést nařízení, podle kterého se již nemusely opatřovat šestimís­t­nou signaturou knihy a předměty levnější než dvacet korun. Dneska to zní velmi úsměvně, ale v té době byla takovýchto knih většina. Obchodům velmi ztěžovalo práci vyčlenit pracovníky speciálně na psaní signatur, když se například koupila sbírka pohledů o 20 000 kusech, které stály jednotlivě padesát haléřů, každý kus musel být touto signaturou označen. Taková práce zaměstnala dva lidi na tři pracovní dny. Dovedete si představit, že nové nařízení bylo velmi vítáno.
Nejhorší období roku byl v tehdejším antikvariátu pravidelně jeho závěr. Jakýsi úředník vymyslel systém, podle kterého měly antikvariáty na nákup nastavený určitý limit, po jehož překročení se pro daný rok skončilo s nákupem. Většinou se to stalo na přelomu listopadu a prosince. Ve zbytku roku se doprodávaly staré zásoby, které nebyly často nijak zajímavé, takže předvánoční horečka se zpravidla antikvariátů nedotkla. Jako naschvál bylo v tomto období nejvíce nabídek k nákupu kvalitních knihoven, což se muselo odsouvat a mnoho lidí tyto knihovny zatím rozdalo známým nebo je prodali na černý trh. Tato situace pracovníky antikvariátů přiváděla k šílenství, ale nikdo v té době nebyl natolik podnikavý a odvážný, aby do toho investoval vlastní prostředky. Je pravda, že by to pro něj dopadlo asi špatně, určitě by se našel někdo, kdo by to ohlásil.
Před sametovou revolucí bylo v Praze sedm antikvariátů provozovaných n. p. Kniha a jeden pod hlavičkou Knižního velkoobchodu. Po euforii listopadových dní se společnost a s ní i antikvariáty a jejich zaměstnanci vraceli pomalu do reality. Jakmile bylo jasné, že se poměry dramaticky mění, vedení podniku Kniha Praha začalo pro sebe zachraňovat, co se dalo. Důsledkem bylo, že se zavedené antikvariáty, které byly na svých místech celá desetiletí, začaly postupně rušit. Dalším důvodem rušení prodejen byly většinou restituce a také agónie n. p. Kniha Praha. Vedení podniku si mezi sebou za směšných podmínek rozdělilo zajímavé prodejny a aktiva, zbytek podniku v průběhu tří let po listopadové revoluci zanikl. Mnozí zaměstnanci antikvariátů samozřejmě hledali možnosti v soukromém podnikání, takže po Praze začaly, jak houby po dešti, růst nové antikvariáty. Ve většině případů za nimi stáli někdejší zaměstnanci socialistických prodejen bývalých antikvariátů.
Boom v 90. letech Antikvariát Valentinská
Začátek 90. let byl pro antikvariáty dobou největší konjunktury. Nájmy prodejen byly relativně levné, platy zaměstnanců nízké a zájem čtenářů o knihy byl obrovský. Čtyřicet let cenzurování knižního trhu nyní nastartovalo explozi zájmu zákazníků o knihy, které nemohly vyjít nebo nesměly být nabízeny v antikvariátech. Počet prodejen v Praze se dnes pohybuje mezi čtyřiceti až padesáti, ale v 2. polovině 90. let bylo v Praze dokonce osmdesát antikvariátů nebo obchodů, které použité knihy nabízely. Jak bylo pro tu dobu typické, antikvariáty často měnily svá působiště. Některé obchody změnily i třikrát adresu, než se usadily, nebo naopak zcela zanikly. Jiné antikvariáty vydržely na svém místě jen několik týdnů či měsíců a často v nich bylo i zajímavé spojení sortimentu. To, že ve společných prostorách sídlilo knihkupectví a antikvariát, je logické. Přirozeně působí i antikvariát spojený s rámováním obrazů. Když jsem ale přišel v Humpolci do zeleniny, která byla zároveň antikvariátem, trochu mě to udivilo. Mimochodem, není třeba pro podobné případy chodit tak daleko do minulosti, na Strossmayerově náměstí v Praze je dnes antikvariát spojený s květinářstvím a prodejem kalendářů. Obchody bývaly někdy kuriózně umístěny, například v Zelenkově ulici na Žižkově byl antikvariát v druhém podzemním patře bývalého krytu civilní obrany, vznikly i sídlištní antikvariáty v bývalých kočárkárnách. Pouze jeden z nich se udržel do dnešní doby a stal se pro mnohé zákazníky pravidelnou zastávkou na jejich knižních výletech i přes svou odlehlou polohu na Jižním Městě.
Praha měla v té době i obdobu pařížských bukinistů. Stánky nabízely buď staré německé tituly (takové stánky byly umístěny na hlavních turistických trasách, jako např. na Staroměstském náměstí, Karlově mostě nebo ve Vítězné ulici u pražského Újezdu), nebo totální výprodeje zásob rušených vydavatelství. Běžně byly totiž z důvodu restitucí otevírány staré sklady, kde měly bývalé státní organizace po léta uloženy neprodejné nebo nadměrné zásoby knih vydaných za socialismu nebo na přelomu revolučních let. Bylo tam možné koupit z dnešního pohledu úplné skvosty, pamatuji si např. na výprodej Sudkovy monografie po sedmdesáti korunách nebo výprodej Dějin českého výtvarného umění za dnes neuvěřitelných třicet korun za kus.
Knižní boom pokračoval celá 90. léta, o této době se dá mluvit jako o zlatém věku pro antikváře. Prodat se dalo téměř vše a nezanedbatelnou část zákazníků tvořili turisté, kteří díky pro ně výhodnému kurzu kupovali hlavně starší německé knihy. Obchodní úspěch některých antikvariátů byl přímo postavený na této klientele a pozdější konec tohoto období je zaskočil a zničil nebo přinutil ke změně. Také pokračoval velký výprodej cizojazyčných knih do zahraničí, jezdívali sem antikváři z okolních německy mluvících států a kupovali knihy po krabicích. Ti nejpilnější přijížděli třeba každý týden.
Závěrem nejen Praha…
Neustále tu mluvíme o Praze a místních antikvariátech, a tak (aby to nevypadalo jako antikvární pragocentrismus) nahlédneme do regio­nů. V ostatních velkých městech není zdaleka takový počet antikvariátů, největšími centry jsou Brno a Ostrava, kde bychom našli cca po deseti obchodech. V ostatních krajských městech je počet prodejen menší, v Plzni je pět prodejen, které obchodují s použitými knihami. Ostravské antikvariáty jsou proti pražským obrovské, některé jsou umístěny v suterénních místnostech a svou kvantitou nabídky zcela zastiňují ostatní města. Většinou se ale jedná o běžnější knihy, ve městě je navíc mnoho vysokých škol technického zaměření, takže nabídka technické literatury je hojně zastoupena. Nabídka antikvariátů v Brně je také velká, zajímavé je, že ceny v Brně jsou u většiny publikací nabízených v antikvariátech daleko vyšší než třeba v Praze. Myslím si, že je to tím, že se tam zajímavé knihy méně objevují, a tím si jich tamní obchodníci více cení.
Ostatní krajská města jsou na antikvárním trhu zastoupena jen okrajově, možná s výjimkou Liberce, kde se nachází antikvariát Jaroslava Fryče. Tento antikvariát spojený s knihkupectvím, který leží na liberecké pěší zóně, je rozlohou zřejmě největší v republice.
Další antikvariáty jsou roztroušené po bývalých okresních městech, mají však většinou jen lokální působnost. Za světlou výjimku můžeme považovat antikvariát v Příbrami, ten svojí úpravou a širokou nabídkou může konkurovat lecjakému pražskému antikvariátu. Někdy jsou antikvariáty v regionech umístěny v za­jíma­vých lokalitách, například strakonický se na­chá­­zí přímo ve sklepě tamního hradu, v Ha­­v­líčkově Brodě pak v památkově chráněné rodné chalupě malíře Otakara Štáfla. Bohužel obě tato místa mají společnou nadměrnou vlhkost, což knihám rozhodně nesvědčí. Zajímavým regionem jsou jižní Čechy, kde je trh v rukou jediného člověka, firma Melcer má pobočky na pěti místech kraje i v Praze.
Pokračování v příštím čísle
Foto archiv autora
Jan SchickJAN SCHICK
se narodil v roce 1970. Vystudoval střední odbornou školu obchodní se zaměřením na obor knihkupec. V letech 1988-1991 pracoval v antikvariátu Dlážděná, v roce 1993 spoluzaložil antikvariát Vinohradská 66 na náměstí Jiřího z Poděbrad. V roce 1997 zakládá antikvariát ve Valentinské ulici v Praze 1, kde působí dodnes. (www.valentinska.cz)


 


Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2