KNIHOVNÁM V MALÝCH OBCÍCH: Anketa hodnotících komisařů v krajském kole soutěže Vesnice roku

SPOLEČNÉ OTÁZKY:
1. Můj vztah k venkovu…
2. Jak má (podle mého názoru a mých zkušeností) vypadat „správná venkovská knihovna“ - co tam nesmí chybět?
3. Mé zkušenosti se soutěží Vesnice roku - co se mi líbí, co mne inspiruje a co mi naopak vadí či dokonce chybí?
Anděla TomanováJméno: Anděla Tomanová
Profese: knihovnice (dnes v dů­chodu a knihovnice obec­ní knihovny)
Knihovna: Knihovna Josefa Čapka v Želivě
Kraj: Kraj Vysočina
Jak dlouho působím ve funkci komisaře: od roku 1999 (mimo roku 2008, tedy 10 let)
1. Založením jsem venkovanka, i když jsem 17 let žila v sympatickém městě Humpolci. Narodila jsem se v kraji Žďárských vrchů v Poličce a deset let s rodiči prožila na horské turistické chatě na Luckém Vrchu, odkud jsme s bratrem chodili tři kilometry do školy v Telecím. Po zabrání chaty pro armá­du jsme se přestěhovali do Želiva, kde žiji dnes.
Když jsem ve 14 letech vycházela ze školy, zavolal si mě řídící učitel pan Novák a řekl: „Půjdeš na učitelku.“ A já řekla: „Na učitelku ne!“ a on na to: „Tak půjdeš na knihovnici.“ A bylo to. (Dcera pana řídícího byla knihovnice a později učila na vysoké škole). A tak jsem vychodila Střední knihovnickou školu v Praze, po maturitě nastoupila na tři roky jako knihovnické kuře - metodička do MěLK Pacov, kde mne zaučoval pan ředitel Procházka.
Pak následovala mateřská dovolená a od roku 1967 jsem se na 17 let stala vedoucí Městské knihovny v Humpolci, pak ředitelkou Okresní knihov­ny v Pelhřimově, odkud jsem v roce 1999 odcházela do důchodu jako vedoucí MěK, která se v roce 1996 stala součástí Kulturního střediska v Pelhřimově.
Knihovnická profese se člověku dostane pod kůži a už se jí nezbaví.
Může být knihovnice v důchodu bez knihovny? Odpověď je jasná: Nemůže. A tak už jedenáct let s chutí pomáhám v Knihovně Josefa Čapka v Želi­vě, kde knihovnici dělá moje sestra Květa Kasalová. Máme otevřeno dvakrát týdně, celkem 10,5 hodi­ny, vlastníme dva počítače a systém Clavius. Jen nás trápí značný úbytek čtoucích dětí.
2. Nevím, co bych vám řekla, co ještě nevíte. Myslím si, že by knihovna měla být především na první pohled útulná, aby zde čtenářům bylo dobře, a měl by v ní být příjemný a ochotný knihovník nebo knihov­nice. Před nějakým časem jsem četla, co říkal „Ostravak“o knihovnách: „Akurat by se v bichlotece mohly ty bichlobaby semtam aj na člověka usmjať.“ Myslím, že to je právě ono, příjemné a ochotné jednání zahladí i nějaké ty nedostatky a na vesnicích si chodí čtenáři nejen půjčovat, ale i popovídat, posedět a poradit se.
Budova, ve které je knihovna, by měla mít dobré označení s výpůjční dobou (jde-li to, i dopoledne a navečer), která vyhovuje většině zájemců a je skutečně dodržována. Když je to nezbytné a knihovnice nemůže do knihovny jít, měl by ji zastoupit alespoň rodinný příslušník. Není nic horšího, než když několikrát přijde čtenář s taškou plnou knížek ke knihovně, která je bez upozornění zavřená.
Nezbytné je teplo a čisto, pár obrázků na stěnách, dostatek míst k posezení a četbě, záclony, je-li to možné i nějaké květiny, které přežijí několik dní bez vody. Účelný knihovnický nábytek, jasné označení fondu, koutek s dětskými knihami, pár hraček, pastelky, pexeso a hry pro děti.
Knihovnice by měla umět zodpovědět zájemcům dotazy na historické památky a zajímavosti obce i dotazy na slavné místní osobnosti. Měla by mít k dispozici turistickou mapu s cyklotrasou a turisticky značené trasy - alespoň na ukázání a vy­svět­lení.
Podle mých zkušeností dnes i malé knihovny mají, díky souborům knih, dostatečný fond pro své čtenáře. Není tu mnoho novinek, ale pro relativně malý počet čtenářů je lepší nakoupit základní encyklopedie a knihy z oborů, které zde najdou čtenáře, knihy s regionální tematikou, doporučenou školní četbu a několik titulů periodik. Většinu beletrie je pak možné si půjčit. Vím z vlastní zkušenosti, jak jsou dnes knihy a časopisy drahé.
Díky grantovým programům ministerstva kultury a krajů má dnes mnoho knihoven vlastní počítač a přístup na internet. Je to úžasná pomoc uživatelům i knihovníkům.
Dobré je, když je knihovna nejen půjčovnou knih, ale měla by být i takovým malým kulturním centrem, kde se čtou dětem pohádky, připravují soutěže, čtenářské kroužky, různé besedy, vzpomínky pamětníků i literární setkání podle sil a místních možností. Když je v místě škola, je nutné s ní spolupracovat a pokoušet se přilákat děti do knihovny. I dobrovolní knihovníci jsou vynalézaví a mají spoustu dobrých nápadů.
3. Měla jsem to štěstí, že jsem v době, kdy jsem ještě byla zaměstnána v knihovně, mohla sledovat úsilí sekce VK SKIP (pod vedením Mileny Kodýmové) o začlenění knihoven do soutěže Vesnice roku. Nebylo to jednoduché a po značném úsilí se sekci povedlo, že jedním z kritérií úspěšného umístění soutěžící obce se stalo i posouzení knihovny v místě. Dnes už je to, alespoň u nás na Vysočině, samozřejmostí.
Soutěž Vesnice roku je pro mne osobně velkým přínosem. Vidím velice krásné obce, krásnou krajinu, starosty a zastupitelstva, které vylepšují a mění život na vsi, ráz krajiny, ochranu přírody i obnovu sakrálních památek. Velmi mne zajímá aktivní činnost složek (hasičů, myslivců, sportovců, divadelních ochotníků…), které se podílejí na kulturním životě obce a oživení místních tradic. A samozřejmě, hlavně mne zajímají knihovny. Se získanými zkušenostmi pak seznámím i naše obecní zastupitelstvo v místě bydliště.
A jak jsem se vlastně stala komisařkou Vesnice roku? Když se začaly knihovny v obcích posuzovat v soutěži, hledal se na Vysočině komisař. Organizace SKIP v nové Krajské knihovně v Havlíčkově Brodě nebyla moc aktivní, vlastně tehdy tu byli jen kolektivním členem, uvítali tedy návrh jihočeského SKIPu na jmenování komisařkou čerstvou důchodkyni Tomanovou :-). Nedovedla jsem si v té době představit, že nebudu o knihovnách už nic nového vědět, a tak jsem souhlasila a rozhodně jsem neudělala chybu. Mimo jednoho roku jsem s komisí po Vysočině cestovala už jedenáctkrát.
Není to moc jednoduché, vyjíždí se většinou z Jihlavy, která je od mého bydliště asi 45 km daleko a většinou se do soutěže přihlásí kolem třiceti obcí. Organizace soutěže je předsedou komise a kra­jem velmi pečlivě naplánována, domluveno je ubytování i přejezdy mezi okresy, a harmonogram se všichni snaží dodržovat. Dovedete si představit, jak se soutěžící obce snaží ukázat všechno to nejlepší, co vybudovaly a na co jsou hrdí. Sem tam se přidá půlhodinka a pak stačí nečekaná objížďka, aby byl harmonogram porušen. Telefonem se pak dojednává další návštěva v posunutém čase.
Musím přiznat, že kolem roku 2000 nebylo moc starostů, kteří by se chlubili knihovnami, snad je to ani nenapadlo, ale to se postupem času změnilo. Je pravdou, že ještě i nyní v menších soutěžících obcích vidím řadu knihoven, které sice mají počítač, ale vypadají jako uklizený, smutný a bezútěš­ný sklad knih. Tady by asi pomohla větší péče metodiků profesionálních knihoven.
O to větší mám pak radost z knihovny živé, útulné, s příjemnou knihovnicí a řadou akcí pro děti i dospělé uživatele. V loňském roce jsem v našem kraji viděla tři takové knihovny. Knihovna městyse Kamenice u Jihlavy dostala diplom krajské komise za vzorné vedení knihovny. Obě zapálené knihovnice jsou nadšenými propagátorkami historie obce a jejích památek mezi dětmi a mládeží.
Další (záměrně neuvádím názvy obcí) je nově zrozená knihovna, která léta stagnovala, ale nová mladá knihovnice jí dala tu správnou jiskru. Snad jí elán vydrží. Jiná knihovna v poměrně velké obci s jedenácti sty obyvateli byla velmi hezká, knihovnice měla řadu dobrých nápadů, ale čeká ji stěhování knihovny do větších prostor. Tam by měla mít víc možností, jak pokračovat v aktivní práci s malými dětmi a jejich rodiči. Přejme všem aktivním knihovnicím hodně dobrých nápadů, vytrvalost a hlavně hodně těch, o které se mohou starat.
A co mi na soutěži vadí?
Soutěž Vesnice roku je vynikající věc, ale vadí mi na ní vysoký počet posuzovaných vesnic. I když se komise snaží být maximálně objektivní, přeci jenom při 30 přihlášených obcích je to velmi těžké. Nešlo by udělat například okresní kolo, které by vybralo třeba tři nejlepší? Pak by se počet soutěžících snížil na únosnou míru. Při vysokém počtu soutěžících obcí je na posouzení knihovny v místě málo času!
Jana KalouskováJméno: Jana Kalousková, PhDr.
Profese (funkce): ředitelka knihovny
Knihovna: Městská knihovna Ústí nad Orlicí
Kraj: Pardubický
Jak dlouho působím ve funkci komisaře: 10 let
1. Žiji v malém podhorském městečku, kam jsem se přestěhovala z Prahy, a jsem tu velmi spokojená. Luxus bydlení na venkově vidím v krásném životním prostředí a neanonymitě vztahů.
2. Měla by být nejen půjčovnou knih, ale především místem setkání občanů - kulturním a vzdělávacím centrem obce. Nesmí zde chybět osobní a profesionální přístup knihovníka.
3. Komisařem Vesnice roku jsem ráda, soutěž mě vždy obohatí o poznání nově navštívených obcí, které jsou čím dál krásnější… Myslím si, že můžu nabídnout metodické zkušenosti z jiných knihoven, poradit, jaké je možno získat pro rozvoj knihov­ny granty apod. Mám i příležitost poděkovat dobrovolným knihovníkům za jejich nezištnou službu.
Anketu připravila DANIELA WIMMEROVÁ > Wimmerova.D@seznam.cz
Foto archiv respondentů

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2