ZE ZAHRANIČÍ: Dvacáté výročí pomoci Kongresu USA parlamentům střední a východní Evropy

Text a foto KAREL SOSNA > Sosna@psp.cz  

Pod tímto názvem se na půdě polského Senátu a Sejmu ve Varšavě uskutečnila ve dnech 6.-12. června 2010 jednodenní mezinárodní vzpomínková konference přímých aktérů této pomoci z USA, Albánie, Bulharska, Česka, Estonska, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Polska, Rumunska a Slovenska. Byla následovaná čtyřdenním seminářem o přechodu k parlamentní demokracii pro pracovníky parlamentů z Afghánistánu, Gruzie, Haiti, Indonésie, Keni, Kosova, Libanonu, Libérie, Mongolska, Pákistánu, Peru a Východního Timoru.

Setkání téměř stovky bývalých i současných politiků, specialistů na zahraniční politiku, expertů na organizaci parlamentní administrativy a parlamentního jednání, legislativních odborníků, analytiků, výukových a IT specialistů, vysoce postavených manažerů a knihovníků bylo, jako každé setkání přátel po 20 letech, nesmírně srdečné, dojemné a plné emocí. Ústřední postavou byl bývalý kongresman za Demokratickou stranu a stát Texas Martin Frost, který, pátraje v Evropě po svých předcích, se stal očitým svědkem bourání berlínské zdi a pádu totalitních režimů sovětského bloku. Okamžitě po svém návratu domů zburcoval Kongres, sehnal finanční prostředky a inicioval pod svým jménem založení zvláštní pracovní skupiny (Frost Task Force) složené z členů Kongresu USA a pracovníků Kongresové výzkumné služby jako součásti Kongresové knihovny za účelem odborné a technické pomoci parlamentům původně jen tří zemí, Československa, Polska a Maďarska. Činnost této skupiny byla po dvou letech rozšířena na další tzv. tranzitní země a trvala až do roku 1996.

V širším slova smyslu bylo jejím cílem vytvořit ve zmíněných zemích efektivní legislativní orgány pracující nezávisle na výkonné moci, v užším slova smyslu pak obnovit původní nebo založit i nové organizační struktury uvnitř parlamentní administrativy, vyškolit jejich odborný personál a poskytnout mu i nezbytné technické prostředky, včetně nových informačních technik a technologií. O jaký obrovský úkol se jednalo, vyplývá z prostého faktu, že jedinou informací, kterou zákonodárci komunistických parlamentů do té doby ke své činnosti potřebovali, byl pouze čas a místo, kde měli pro zákony připravené aparátem na základě usnesení strany zvednout ruce.

Za celou dobu trvání programu v letech 1990 až 1996 vynaložil Frost Task Force na obnovu odborné a informační struktury dvanácti parlamentů 28 milionů USD. Jednalo se hlavně o:

1. nákup a instalaci 1200 osobních počítačů, včetně SW, propojení do sítí a připojení k internetu,

2. výběr, nákup a dodání 9300 knih a dalšího knihovnického materiálu, včetně CD-ROM a před­­platného zahraničních periodik,

3. organizaci školení a seminářů pro 2200 pracovníků parlamentních kanceláří, včetně samotných zákonodárců,

4. odbornou a technickou pomoc při zakládání deseti nových oddělení tzv. analytických služeb, včetně Prahy.

Co se týče Federálního shromáždění bývalé Čes­ké a Slovenské federativní republiky, obdrželi jsme dík pomoci Kongresu USA:

1. 101 osobních počítačů (Parlamentní knihovna si tak mohla jako jedna z prvních v republice zřídit svůj LAN a zakoupit již v roce 1991 integrova­ný automatizovaný knihovní systém),

2. 14 kopírek, včetně jedné speciální na knihy a svázaná periodika,

3. více než 1200 svazků knih, periodik a CD-ROM z oblasti práva, parlamentarismu, politologie a dalších humanitních oborů, včetně nové příručkové litratury (většina těchto materiálů v knihovně byla více než dvacet let stará, např. poslední vydání publikace Encyclopedia Americana bylo z roku 1946 a Encyclopedia Britannica z roku 1957,

4. zaměstnanci Kanceláře FS měli možnost absolvovat téměř 60 jedno až dvoutýdenních odborných seminářů, většinou ve Washingtonu, D. C. (vystřídalo se tam tehdy i všech sedm nových informačních specialistů Parlamentní knihovny).

Z dnešního hlediska se mohou zdát uvedená čísla a počty marginální, ale v dané době to pro nás znamenalo zásadní přelom. Tato doslova transfúze nových přístrojů, technologií, materiálů, tištěných i elektronických informačních zdrojů, vědomostí, zkušeností a moderního parlamentního know-how, která byla po zániku československé federace přenesena rovnoměrně na český a slovenský par­lament, nám umožnila překonat v neuvěřitelně krátké době pěti až šesti let důsledky zaostalosti a stagnace předchozích více než 40 let starého režimu.

Z pomoci amerického kongresu měly v té době prospěch všechny obory parlamentní praxe, avšak středem pozornosti amerických politiků a exper­-tů v průběhu celého projektu byly parlamentní knihov­ny. V této souvislosti si vzpomínám na dvě charakteristické události. V září 1990 jsem byl u předsedy FS Alexandra Dubčeka na přání americké strany přítomen přijetí delegace Kongresu USA, kde její představitel kongresman Martin Frost po nezbytných oficialitách prohlásil mimo jiné přibližně toto: Kongres Spojených států amerických se, pane předsedo, rozhodl pomoci vybudovat vaší znovuzrozené parlamentní demokracii moderní technické a lidské zázemí a vybavil mě k tomu dvěma miliony dolarů. Rádi bychom si tedy s vaším laskavým svolením prohlédli budovu a její technické vybavení a hlavně si promluvili s vašimi pracovníky. A k nelíčenému překvapení všech přítomných z české strany dodal: Začneme třeba s knihovnou. (zvýraznil K. S.) V květnu 1995 před konferencí parlamentních knihoven střední a východní Evropy v Praze přibyl do našeho parlamentu internetový specialista Kongresové knihovny Luis Drummond, aby zkontroloval internetové připojení, které v té době ještě některé knihovny neměly. Pracoval u mého počítače půl dne, pak vstal, rozhlédl se a prohlásil: Spojení funguje. Raději bych pro ty své kongresmany pracoval tady a vyšlo by to nastejno. Pochopil jsem, že kruh se uzavřel a učednická léta skončila.

Během prvního vzpomínkového dne se na pódiu vystřídalo na třicet pamětníků. Ti američtí, od kongresmana Martina Frosta až po tehdy nejmladší členku skupiny pracovnici Kongresové knihovny Mary Ellen Callahan, se shodovali v jednom. Byla to nejlepší léta jejich života, protože se nikdy předtím ani potom již nesetkali s tak nadšeným a efektivním využitím své pomoci, prostředím, které téměř okamžitě a účelně zužitkovalo vše, co tato pomoc obnášela. Z jejich vyjádření vyplynulo, že, posuzováno tehdejšími měřítky, jsme stejné nebo podobné projekty uváděné předtím v USA do života deset let uskutečňovali se stejnou efektivitou ve střední Evropě během dvou, maximálně tří let.

Následující čtyři dny pracovního semináře byly koncipovány jako neformální předávání našich zkušeností bývalých tranzitních zemí kolegyním a kolegům ze zemí na přechodu k parlamentní demokracii uvedených na začátku tohoto příspěvku. Hlavními tématy byly: jak vybudovat parlamentní informační služby, včetně knihoven a analytických útvarů, jak získat podporu a důvěru politiků, řízení a plánování informačních procesů v legislativě, přijímání vhodných pracovníků, vyhodnocování kvality jejich práce i kvality poskytovaných informací, etika parlamentních informačních služeb, rozpočtové problémy, propagace informačních produktů, spolupráce parlamentních knihoven s analytickými útvary aj.

Z mého osobního hlediska se jednalo o další zajímavou příležitost uvědomit si, jak dlouhou cestu naše Parlamentní knihovna od 17. listopadu 1989 vykonala. Nevím, nakolik je v naší knihovnické veřejnosti známo, že naším příkladem se řídí začínající parlamentní knihovny v různých zemích světa a že jsme v tomto ohledu pro mnoho zahraničních knihovnic a knihovníků teoretickým i praktickým oknem do českého knihovnictví. V posledních deseti letech se např. v naší Parlamentní knihovně vystřídalo na krátkodobých návštěvách i delších stážích 325 knihovníků ze 43 zemí světa. Nejvíce návštěv bylo z USA a Evropy, ale výjimkou nejsou ani země jako Austrálie, Brazílie, Chile, Indie, Indonésie, Irán, Irák, Ghana, Kambodža, Korea, Jižní Afrika, Thajsko, Vietnam a další.

Mimo jiné i proto jsem mohl na konferenci ke 20. výročí pomoci Kongresu USA parlamentům střední a východní Evropy konstatovat, že tato pomoc u nás padla do připravené úrodné půdy, a mohla proto vydat dobré plody, které jsme schopni a povinni předávat dál.