ROZHOVOR s výtvarníkem Michalem Cihlářem

Máte pravdu, vitríny jsem trochu přecpal, protože já bych se nedokázal smířit s poloprázdnou výstavou. Když už někdo váží cestu do knihovny speciálně kvůli mně, nemůžu ho přece šidit. I tak se mnoho ilustrací, hlavně z posledních dvou let, na výstavu prostě nevešlo…

S ilustracemi jsem začal už na základní škole, to jsem vedl a ilustroval třídní kroniku. V té době jsem taky vydával v jediném exempláři svůj vlastní časopis. Koncem 70. let jsem objevil dílo Váchala, takže jsem se po jeho vzoru pustil do autorských knih. Třeba jsem na balicí papír obkreslil 1:1 všechny jedlé houby, které jsem o prázdninách posbíral v lese, a ten papír, lépe řečeno budoucí stránky knihy, jsem pak vyvařil ve vodě se zbytky těch hub, takže kniha dodnes nejenom houbově voní, ale její stránky jsou i krásně poseté přischlými výtrusnicemi. Během let 1982 až 1986 jsem vyryl celou jednu knihu do linolea včetně textu, jedenácti ilustrací a obálky. Kniha má přes 25 tisíc ručně rytých písmen a vytiskl jsem ji tenkrát ve velikém nákladu osmnácti kusů.

Rád bych, aby to byla váchalovská živočišnost. Ale ta je nedostižná…

Nemám, ale není jich zas tolik. Téměř všechny byly v knihovně vystaveny.

Začínal jsem s ilustracemi, které byly opravdovými grafikami tištěnými v nákladu asi šesti kusů. Tak vznikla asi i moje nejpracnější oficiálně vydaná kniha Komu se to dostane do rukou, na které jsem pracoval nonstop dva měsíce. Dnes dělám všechny ilustrace už jen jako černobílý linoryt, jehož jediný výtisk před zreprodukováním vykoloruji. To je snad jediný viditelný rozdíl v pracovním postupu během těch třiceti let. Žánr ani médium pro mne tedy nehraje roli, můj přístup k obalu CD, DVD nebo ke klasické knize je pořád tentýž - rozvinout vlastní nezaměnitelný rukopis. To je asi jediný nárok, který na sebe mám. Aby se na první pohled poznalo, že jsem autor právě já. Jinak by to byl zbytečně ztracený čas.

Linoryt je přes sto let stará grafická technika a já stále vlastně pracuji na klasických realistických rytinách. Takže díky tomu nese moje práce zcela automaticky patinu serióznosti a neirituji lidi nějakou výtvarnou sebestředností. Jedinou velikou nevýhodou linorytu je, že vyrytí obrázku trvá tak dlouho. Když se totiž konečně otiskne, tak se zase musí čekat, až ten otisk lina na papíře zaschne, aby se mohl vybarvit, naskenovat a odmailovat do redakce.

Těch novinových půlstránkových ilustrací bylo za 26 měsíců přes stovku. Jejich výtvarnou koncepci jsem musel mít dopředu velmi dobře promyšlenou. A to ještě předtím, než jsem začal práci na té úplně první ilustraci. Protože změnit styl nebo charakter obrázků uprostřed dlouhodobé zakázky prostě nejde, stejně jako nejde vystoupit z rozjeté lanovky... Jde vlastně o stejný princip uvážené tvorby, jako když pracujete na obsáhlé ilustrované knize.

Nevím, jestli je důležitý pro práci samotnou, ale určitě pomáhá dosáhnout určitého potěšení z prá­ce. Třeba na Hrabala mám zvláštní vzpomínku z hos­pody U Hynků, kde jsem se s ním setkal, aby mi odsouhlasil svůj „Warholovský“dvojportrét. Ten jsem dělal speciálně na jeho přání na obálku knihy Večerníčky pro Cassia. Rozčiloval se naoko, že to takhle nechtěl, a když knížka vyšla, tak mi ji poslal s věnováním. Taky Salman Rushdie mi podepsal svou knihu. I na její obálku jsem dělal spisovatelův portrét… Skvěle se vždycky portrétuje Jáchym Topol. Jeho kniha Anděls mými ilustracemi už vyšla dokonce čtyřikrát, z toho jednou v Turecku… I podobu Františka Stavinohy jsem kdysi ryl pro přebal jeho knihy, ale osobně jsme se nikdy nepoznali.

Ne, dnes už nevzniká moc věcí jen pro radost. A dělat knížky v jediném exempláři, to je dnes neomluvitelný luxus. Se ženou hodně fotografujeme a teď chystáme několik autorských fotografických publikací, jakési tematické sbírky z našich cest. Třeba já mám v archivu přes tisíc fotografií růz­ných vík pouličních kanálů asi z dvaceti států. To jsou věci, co nám dělají radost!

Ten mne dávno neoslovuje.

Někteří jsou pružní a nakloněni k experimentování a takoví představují v knižní kultuře lepší budoucnost. Jinak je práce knižního ilustrátora (pokud pracuje tak složitou technikou jako já) těžce prodělečná, vlastně se všem kolegům, kteří ještě stále knihy ilustrují, divím…

Ani jedno. Protestoval jsem proti nehorázné arogantnosti primátora Béma, který neváhal vystrnadit z Letné knihovnu jen proto, aby se celá lokalita mohla zdevastovat tunelem Blanka. Tvrdil jsem tenkrát, že Bém škodí Praze, a to problémový tunel jasně potvrdil. A dnes ještě dodávám, že na Bémovo vytunelování knihovny doplatil i Kaplický…

Kde jste byl letos na dovolené? Ptám se proto, jestli se můžeme těšit na další knihu z řady Cuba v detailech, Kambodža v detailech…

Byli jsme ve Švýcarsku a u Janova v Itálii. Celou cestu jsme sice fotografovali pro naše osobní archivy, ale nějakou dokumentární cestopisnou knihu z těchto fotek sestavovat nebudeme. Pokud jednou po Kubě a Kambodži dojde i na třetí knihu, tak pak by to měla být země v Africe, aby to byl smysluplný triptych: Asie, Amerika, Afrika… Kniha o Kubě dávala prostor hlavně americkým autům veteránům, v Kambodži jsme se nejvíc věnovali dokumentování ručně malovaných vývěsních cedulí a v Africe by určitě stálo za to mapovat výrobky a hračky, které vznikají recyklací různých plechovek a pneumatik. To, co jsme fotografovali na naší nedávné evropské dovolené, to je jen další hrst materiálu pro náš sběrný archiv. Jednou sestavíme knihy i z něj. Problém je však v tom, že zatímco sběr materiálů v daleké exotické zemi se automaticky ukončí s příletem do Prahy, tak všechny ty naše ostatní fotosběry nejsou časově ohraničené. Proto bude nejobtížnější najít tu pravou chvíli, kdy uprostřed shromažďování podkladů (kanály, záchody, dráty, srdce, slunce, zvířata, typografie atd.) řekneme: stop!

Dělal jsem plastiky ptáků a žab z mačkaného papíru, který jsem omaloval, aby byla iluze, že jde o živá zvířata. Plastiky pak vystavuji v akváriích nebo na větvích. K tomu bych se časem ještě rád vrátil. Teď bych ale rád pracoval zase nějakou dobu na svých volných grafikách.

S mou ženou, Veronikou Richterovou, zvolna pracujeme na obsáhlé monografii jejích plastik z pet lahví, včetně tzv. lidového pet artu. To je velká dlouhodobá práce.

Po světě nám momentálně jezdí dvě didaktické výstavy, které jsme spolu udělali. Výstava o fenoménu pet láhve byla už ve více než 25 zemích. Její premiéra byla v Zimbabwe. Druhá výstava o symbolu srdce v Čechách se nám teprve rozjíždí, víme jen, že byla v Mexico City, v Paříži, v Opavě a v Uzbekistánu. Projektů a různých spoluprací už bylo celkem dost, je třeba se zas nějakou dobu neroz­ptylovat.