Z KNIHOVEN...

Rodiče, paní učitelka i paní knihovnice se určitě shodnou na tom, že jejich přáním je, co nejvíce pozitivně ovlivnit vztah dětí ke knize a k čet­bě jako takové. Což znamená docílit toho, že si dítě, které nerado četlo, samo sedne s knihou pohádek v ruce a začne si ji nejen prohlížet, ale i nahlas číst a ještě tuto jeho činnost bude provázet radost a uspokojení. Že vám to připadá docela neuvěřitelné? Přiznávám, já sama jsem si nebyla jistá, zda se mi povede takového stavu dosáhnout. A nezbývá mi nic jiného, než s velkou radostí a uspokojením konstatovat, že se to povedlo.

Nebyla jsem ale sama, kdo se o to přičinil. Měla jsem hned tři pomocníky, a ne ledajaké. Prvním byla paní canisterapeutka, dále její čtyřnohý přítel a čtyřnohá přítelkyně. A o co tedy vlastně šlo? Při zrodu mého projektu jsem se inspirovala pouhou zmínkou v zahraničním zdroji o mož­nosti provádět canisterapii (způsob terapie, která využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka) dohromady s četbou. Ovšem žádné další bližší informace jsem nenašla. Ani u nás v Česku canisterapeuti o takové metodě neslyšeli. A tak nezbývalo, než si sestavit metodic­ký postup, oslovit vybranou canisterapeutku, představit jí svůj projekt a požádat ji o spolupráci. Canisterapeutka Ing. Olivie Bischofová byla mým návrhem nadšená, avšak stejně jako já i ona šla do neznáma. Dohodly jsme se však na spo­luprá-ci a za podpory vedení Měst­ské knihovny Český Těšín vznikl projekt Čteme pejskům.

Tento projekt má už za sebou první zkušenosti. Velice mě i O. Bis­chofovou potěšilo, že jsou to pouze kladné zkušenosti. Nadšení dětí pro četbu jako takovou, jejich radost z toho, že hlavním adresátem, který projevoval náklonnost a radost z čet­by, je pejsek, byly nepopsatelné. Přítomnost pejska zcela prolomila veškeré bariéry hlavně ve vztahu k četbě, ale také a především odbourala individuální bariéry - a to takové, kdy dítě nerado čte nahlas nebo odmítá číst před ostatními dětmi v kolektivu. Velice podstatné a prvořadé bylo pozitivní působení pejska na všechny děti. Byl pomocníkem při navazování kontaktu i při komunikaci samotné. Kontaktem s pejs­kem docházelo u dětí k mnoha prospěšným změnám. Pejsek byl velkým kamarádem všech dětí, moh­ly si s ním hrát, pohladit ho i pomazlit se s ním. Samozřejmě v prvé řadě byl ale tím, kdo rád a trpělivě naslouchal jejich čtení.

Smyslem projektu Čteme pejskůmje nejen vybudování kladného vzta­hu dítěte k četbě a poznávání pocitů, které u něho četba probouzí, ale také odbourávání napětí, zlepšení schopnosti soustředit se, zlepšení vztahů mezi dětmi. Ve finální etapě projekt přináší dětem radost, motivaci a uspokojení. Děti tak čas­to překonávají pocity své vlastní nedostatečnosti.

Vzhledem k tomu, že biblioterapie spolu s muzikoterapií je obsahem mé diplomové práce, jsem velice potěšena, že moje myšlenka, kterou jsem realizovala a dovedla ke zdárnému konci v podobě projektu Čte­me pejskům ve spolupráci s ca­nis­terapeutkou a jejími pejsky, má vidi­telné a jednoznačně kladné výsledky. Celý projekt nelze jinak než vřele doporučit i ostatním.

Pod názvem v titulku probíhá mezinárodní příhraniční projekt, do kterého se zapojily Oravská knižnic­a A. Habovštiaka v Dolnom Kubíne a Regionální knihovna Karviná. Projekt má dlouhodobý charakter a je rozdělen do několika aktivit s ukončením v březnu roku 2011, kdy proběhne mezinárodní konference projednávající problematiku dětského čtenářství v obou knihovnách.

Hlavním cílem projektu je podpora čtenářství a četby u dětí v České a Slovenské republice a rovněž rozvoj česko-slovenských vztahů a výměna pracovních zku­šeností a znalostí mezi knihovníky a informačními pracovníky obou knihoven.

Jako první se uskutečnilo předčítání pověstí zaměřených na oba regiony. Dětem v karvinské knihovně byly představeny pověsti dvou orav­ských regionálních autorů - Petera Huby O čertovi, čo rád knihy čítal, Miroslava Karcola Ako havran Jana zachránil, a slovenským dětem pověsti Libu­še Kolkové Zbojník, sedlák a hrnčíř a Stanislava Filipa Němá Anežka. Děti si pověsti poslechly v origi­nálním jazyce a jejich úkolem bylo poznamenávat si slovíčka, kterým nerozuměly. A nebylo jich málo, u čes­kých i slovenských dětí zapl­nila několik velkých listů papírů. Zajímavostí bylo, že karvinské děti přeložily například slovo duchovia jako důchodci. Toto však nebyla jediná „perlička“.

Po skončení čtení měly děti možnost výtvarně se vyjádřit k jednotlivým pověstem. Nejkrásnější obráz­ky a další výtvarné práce pak byly vybrány a z nich uspořádána společná výstava. Její vernisáž byla realizovaná v říjnu jako doprovodný program Hviezdoslavova Kubína, celoslovenské přehlídky v uměleckém přednesu poezie a prózy. Tato přehlídka je důstojným místem, jak prezentovat práce a celý příhraniční projekt široké veřejnosti. Předčítání probíhalo i v době letních prázdnin v jednotlivých střediscích Regio­nální knihovny v Karviné a děti, kte­ré měly zájem vyzkoušet si, jak sa­my rozu­mí slovenskému jazyku, si tyto pověsti mohly přijít poslechnout.

Další z mnoha aktivit bylo čtyřdenní setkání dětí karvinských kni­ho­ven s dětmi z Dolného Kubína. Záměrem setkání, které proběhlo od 8. do 11. července 2010, bylo seznámit děti atraktivním a neformálním způsobem s historií, literaturou, lidovou architekturou, řemesly a li­do­vými zvyky Oravy. Děti tak po­-z­na­ly některé kulturně-historické a pří­rodní zajímavosti tohoto kraje. Z Regionální knihovny Karviná odjelo 14 dětí a doprovod jim dělaly tři knihovnice. Děti byly ve věku mezi 9 až 15 lety, a tak tvořily krásnou a velice povahově zajímavou směsici.

Cestování v letních dnech bylo pro všechny velmi náročné, přesto pro některé i malým dobrodružstvím. Pro knihovnice také první zkouškou, jak zvládnout na velkých vlakových nádražích takovou skupinu dětí. Náš příjezd do Dolného Kubína byl ne­trpělivě očekáván dětmi i zaměst­nankyněmi knihovny A. Habovštiaka a přivítání bylo opravdu krásné.

Po ubytování a slavnostním obě­dě se obě skupiny navzájem představily a zástupci obou měst sez­námili s regionem, ve kterém žijí. Zby­tek dne se nesl již ve velmi přátelské a kamarádské atmosféře, kdy si děti užívaly první z mnoha fotbalových zápasů. Ve večerních hodinách si pak „potrénovaly“ jazýčky na slo­ven­ských a čes­kých jazykolamech a jako tradičně slovenským dětem dělalo největší problém vyslovení jazykolamů s písmeny ř. Smíchem unavené pak brzy usnuly a těšily se na další den.

Ten se nesl v duchu poznávání literární historie návštěvou muzea básníka Pavla Országha Hviezdoslava, rodáka z Dolného Kubína. Jde o nejstarší literární muzeum na Slovensku. Expozice ve třech místno­stech přibližuje život a tvorbu této významné osobnosti slovenské poe­zie přelomu 19. a 20. století. Další zastávkou dne bylo pozvání představitelů města Dolný Kubín na radnici, kde všechny děti přivítal zástupce primátora Mgr. Roman Matejov, kterému jsme předali jménem představitelů města Karviná drobné upomínkové dárky.

Před budovou Městského úřadu byl zasazen malý strom - lípa malolistá s nápisem na přírodním kame­ni: Lipa sútokov sveta. Lípa je zalévána vodou z nejrůznějších řek, moří a potoků světa. Tento dar přinesly i děti z karvinské řeky Olše. Lípu zalily a na památku dostaly pamětní certifikát s pořadovým číslem 67. Certifikát bude pak vystaven v nových prostorách Regionální knihov­ny Karviná.

Před obědem jsme navštívili spřátelenou knihovnu A. Habovštiaka a by­li jsme přijati ředitelem knihov­ny a autorem místních pověstí Peterem Hubou. Děti si prohlédly výstavu o karvinském regionu a samy mohly svým slovenským kamarádům ukázat krásy svého města a informovat je o jeho historii a současnosti.

V odpoledních hodinách se všech­ny děti přesunuly do Domečku - střediska volného času dětí, kde si mohly samy vyzkoušet řemesla spo­jená s oravským regionem. Největšímu zájmu se těšilo hrnčířství, kdy měly možnost zasednout za hrnčířský kruh a samy vyzkoušet, kolik práce dá „vyrobit“ malý hrníček, misku nebo džbánek. Ostatní si pak vyzkoušely svou řezbářskou zručnost nebo hbité prstíky při výrobě paličkované krajky. Snad všechny dívky si pro sebe a své kamarádky vytvořily z drátků drobné šperky jako náušnice a prstýnky.

Sobota se nesla ve znamení velkého výletu na Oravský hrad, Slanický ostrov umenia a do skanzenu. Oravský hrad byl pro děti velkým překvapením, protože některé se s takovou historickou památkou ještě nesetkaly. Ani nedutaly při výkladu průvodkyně, i když občas potřebovaly malý překlad do češtiny. Ale ani tady děti nezklamaly, protože dokázaly pro ruské návštěvní­ky hovořící polsky překládat potřeb­ná slůvka ze slovenštiny do polštiny - za což jim patří velký dík. Po prohlídce hradu nás čekala návštěva Oravské přehrady, kde jsme se nalodili na výletní loď a přesunuli se na Slanický ostrov umenia.

V obci Slanica, zatopené dnes vodami Oravské přehrady, stál v minulosti na kopci kostel. Také dnes stojí na svém původním místě, jen s tím rozdílem, že z kopce se stal ostrov uprostřed Oravské přehrady. V interiérech je nainstalovaná expoziceoravského lidovéhoumění, plastiky a malby. V nedaleké hrobce se nachází menší expozicehistorie zatopených obcí. Děti si užily sluníčka na horní palubě lodi nebo na dolní plavbu jen pár centimetrů nad vodní hladinou.

Jako poslední zastávka byla ná­vštěva muzea oravské dědiny v Zuberci. V muzeu jsou objekty z celého oravského regionu, areál soustřeďuje charakteristické typy staveb lidové architektury. Stejně jako ve skutečné vesnici jsou zde obytné a hospodářské stavby (domy, used­losti, komory, seníky, salaše…), řemeslnické objekty (kovářská výheň, hrnčířská pec) i technické stavby, například mlýn. Areálem protéká hor­ský potok Studená, na který je napojen vodní náhon pro mlýn. Bohatá etnografická expozice, chov domácích zvířat i pěstování užitkových plodin přibližuje návštěvníkům život na Oravě v minulosti.

Děti nakoupily drobné dárky pro sebe a své blízké a unavené se pomalu vracely k autobusu, který je zavezl zpět do „tábora“. Zpáteční cestu si zpestřily lidovými písničkami a písničkami z pohádek, které jsou blízké jak českým, tak slovenským dětem. A protože k překvapení všech dospělých toho za celý den ještě neměly dost, připravila se pro ně pyžamová diskotéka, na které děti ze sebe vydaly poslední zbytky energie a síly a všechny již před večerkou ležely ve svých postelích, a pokoji se neslo jen povídání o tom­to báječně vydařeném dni.

A nastala neděle, poslední den našeho pobytu, který byl zaměřen na prezentaci oblíbených dětských autorů slovenských i českých dětí. Nesměly tu chybět pohádky Boženy Němcové, K. J. Erbena, Jiřího Žáčka, nebo předčítání z knížky O pejskovi a kočičce. Protože děti ze Slovenska i Česka mají k sobě hodně blízko, pohádky znaly všechny a navzájem se doplňovaly ve svých jazycích. Po slavnostním obědě nastal čas balení a loučení. Děti si předávaly vzájemně e-mailové kontakty, kontakty na facebook, telefonní čísla a v nestřežené chvilce občas ukápla i nějaká slzička.

Projekt Darujme si kúsok historických tradícií bude pokračovat dalšími aktivitami a tou nejbližší, na které se podílejí děti z Karviné i Dolného Kubína, bude vydání dvojjazyčné zvukové knihy. Bude obsahovat základní informace o Karviné a Dolnom Kubíně a pověsti obou regionů, které předčítají vybrané děti. Kniha pak bude slou­-žit jako ukázka vzájemné spolupráce a zprostředkuje posluchačům kontakt s jazykem sousedního národa.

Závěrem bych chtěla upřímně poděkovat kolegyním z Oravské knihov­ny A. Habovštiaka za nádherné zážitky z pobytu, za dokonale při­pravený program a uskutečnění tohoto setkání, které bylo přínosem a možností navázání nových přátelství pro karvinské děti i karvinské knihovnice.

Mockrát děkujeme.

Na začátku všeho byla jako vždy inspirace, a tu paní knihovnice Věra Čalounová našla u kolegyň z knihov­ny v Písku. Samozřejmě jenom nápad nestačil, bylo třeba vše promyslet a doladit. „Chtěla jsem nejenom umožnit dětem, které rády malují, pochlubit se svými díly, ale zároveň jim ukázat, jak se taková výstava včetně vernisáže připravuje,“popisuje myšlenky vedoucí ke zrodu této akce V. Čalounová. Společně s ředitelkou knihovny Hanou Nemčičovou pak da­ly hlavy dohromady a na světě byl cyklus výstav nazvaný Moje chvilka slávy aneb Obrázky ze šuplíku.

Už rok se tedy každé první pondělí v měsíci koná slavnostní vernisáž, na níž si vystavující zve kromě rodiny své kamarády, spolužáky, ale i učitele. K slavnostní atmosféře při­spívá i vystoupení pana starosty, který se snaží navštívit každou vernisáž a stal se jejich velkým pří-z­nivcem. Celou vernisáž uvádí paní knihovnice Čalounová, která každé­ho malíře představí v krátkém roz­ho­voru, v jehož závěru mu předá balíček výtvarných potřeb a květi­nu. Po rozhovoru následuje hudební vystoupení žáků ZUŠ v Chodově. Poté pronáší ředitelka naší knihovny Hana Nemčičová přípitek, který je zároveň tečkou za oficiální částí vernisáže. Pak už mají návštěvníci možnost prohlédnout si vystave-né obrázky a ochutnat malé ob­čerstvení, které připravuje rodina vystavujícího. Knihovna se stará o nápoje a také o tisk pozvánek a plakátů. Ty vyrábí paní knihovnice společně s malířem, který výstavu pro daný měsíc připravuje.

Všechna děvčata, která své ob­ráz­ky dosud vystavovala, si svou chvilku slávy užila. A to ať povídáním s návštěvníky či s panem starostou, ale hlavně hrami se svými kamarádkami. Obrázky jsou vystaveny na dětském oddělení a výstava trvá vždy celý měsíc. A jako všech­ny akce i tato má své zajímavosti: historicky první výstavu s vernisáží v chodovské knihovně měla Gábi-na Moravcová; nejmladší vystavující byla Veronika Hegenbartová, které na vernisáži zahrála největší kapela; největší překvapení čekalo na Lucku Trojáčkovou, jejíž vernisáže navštívil „kolega“ výtvarník a ilustrátor Adolf Dudek. I když pro každé z devíti děvčat, která již měla příležitost vyzkoušet si, jak to chodí ve světě výtvarného umění, byla nejzajímavější právě ta vlastní vernisáž. Dou­fáme, že i v budoucnu se mezi našimi čtenáři najdou další odvážlivci, kteří se s námi podělí o svá díla, která zatím schovávají „v šuplíku“. Třeba i z řad chlapců, mezi kterými jsou také nadaní malíři, o čemž svěd­čí obrázky, s nimiž se zúčastňují různých výtvarných soutěží pořádaných v naší knihovně. A kdo ví, možná mezi nimi objevíme nového Rembrandta nebo Ladu.

Když jsme v letošním roce v naší knihovně vyhlašovali první ročník fotosoutěže pro amatéry, netušili jsme, s jakou přesilou obdobných sou­těží se budeme muset měřit. S foto­soutěžemi se totiž doslova roztrhl pytel a snad každá organizace v republice nabízela fotografům téma­ta, motta - a hlavně krás­né odmě­ny. A to my zase ne J. Nabídli jsme (skromně) námět Z knihovny až na kraj světa, a pak už jsme poněkud nejistě čekali, jestli vůbec někdo zareaguje a bude mít zájem jak o té­ma, tak o účast v soutěži.