Kostomlatům je co závidět!

Mé první setkání s manželi Bláhovými se událo v roce 2004, kdy mě paní ředitelka teplické Regionální knihovny představila sympatické dvojici - a potkáváme se dodnes, i když už ne tak často jako dříve…

Položím-li otázku, kterou místní knihovnu v Čes­ké republice najdete v přízemí rodinného domu knihovníků s přístupem z veřejného prostranství, asi většina dotázaných odpověď nebude znát a ještě si bude myslet, že si z nich dělám legraci. Ale o legraci vůbec nejde! Zjistil jsem (podle webových stránek knihovny i z vyprávění knihovníků), že už téměř před padesáti lety Hana Bláhová (tehdy Mengrová) na popud svého otce uspořáda­la knihovnu z hromady knih v prostorách bývalého výčepu U Süsmilichů v Požárnické ulici. (Podrobné informace o vzniku knihovny v Ko­stomlatech jsou ale ještě předmětem dalšího pátrání, protože paměť obce byla nenávratně narušena neuváženou likvidací obecního archivu po roce 1989 a následně ztrátou obecních kronik.) Během následujících (dlouhých) let, kdy pracovala jako mistrová v jedné z provozoven dnes už neexistujícího elektrotechnického podniku, se věnovala i knihovně (společně s manželem Miroslavem). Postupné rozšiřování knižního fondu, nutnost vhodného umístění výpočetní techniky a konání prostorově náročných akcí (např. besed se čtenáři a autory) spolu s připravovaným prodejem objektu přivedlo pak oba manžele k rozhodnutí přemístit knihovnu jinam. Jejich záměr byl - na české poměry - zcela ojedinělý (a docela poplatný jejich příjmení…). Bláhovi zakoupili dům nedaleko od již nevyhovující knihovny a celé přízemí jejich domu v průběhu jara 2003 zrekonstruovali na půjčovní místnost, čítár­nu a sociální a technické zázemí. Během jediného týdne zvládli stěhování za pomoci pracovníků obec­ního úřadu, děvčat z kostomlatské základní školy a ochotných čtenářů, takže knihovnu se podařilo zachovat v centru obce a slavnostně ji pro veřejnost otevřít 8. dubna 2003. Takže odpověď je jasná - tuhle knihovnu najdete nedaleko od Teplic, v Kostomlatech pod Milešovkou (nejvyšší horou Českého středohoří - 836 m n. m.). Jmenuje se Místní lidová knihovna, má siglu TPG 506 a v evidenci knihoven Ministerstva kultury ČR má číslo 3437.

Čtenáře jistě zaujme, že 25 % obyvatel Kostomlat je registrovanými čtenáři knihovny (což je více než čtvrtina(!) obyvatel obce - registrovanými čtenáři určitě nejsou novorozenci, kojenci či batolata). V knihovně si lze vybrat z 50 titulů pe­riodik. K desetitisícovému „kmenovému“ knihovnímu fondu je potřeba dodat, že je ještě doplňován tituly z výměnného fondu Regionální knihovny v Teplicích, počtem výpůjček kostomlatská knihov­na zcela suverénně vede statistiku neprofesionálních knihoven v teplickém regionu, stejně jako je téměř nedostižitelná v počtu výpůjček na jednoho čtenáře atd. Takovým výsledkům by se jistě nebránila kdejaká i velká profesionální knihovna…

Knihovnu vedou rukou společnou a nerozdílnou manželé Bláhovi, kteří sice mají vyhlášenu oficiální výpůjční dobu knihovny (jednou v týdnu čtyři hodiny), ale v knihovně a prací pro ni a své čtenáře tráví času mnohem více… Jsou i fotografy, akvizitéry, katalogizátory, redaktory, organizátory, moderátory, průvodci, scenáristy, autory… Navíc jsou ještě členy komisí obecního úřadu, maminkou a tatínkem, babičkou a dědečkem… Kde na to vše berou energii, čas, trpělivost, nápady? Odpovědět neumím… (Ostatně - jsem rád, že i pro členy hodnotících komisí, kteří knihovnu navštívili, a také pro pracovníky ostatních knihoven se jedná o něco nepochopitelného - jak se sami vyjádřili…)

Mnohokrát jsem se osobně přesvědčil i o tom, že oba manželé jsou ochotni podílet se na předávání nejrůznějších zkušeností a poznatků, třeba na pracovních setkáních nebo poradách. K tomu využívají i přepečlivě vedené kroniky - mimochodem, Mirek je dnes už všeobecně využíván a uznáván jako tvůrce tradičních fotokoláží, upomínkových listů nebo diplomů, neustále je ověšen fotoaparáty, videokamerami či stativy. Jsem mu vděčný za jeho neutuchající snahu zachytit na fotografiích nebo filmech pro dobu budoucí tak rychle ubíhající čas… Někomu se bude jistě zdát nesmyslné, jak Mirek s fotoaparátem poletuje a hledá nejlepší úhel záběru a často ani na fotografiích není zvěčněn, protože sám sebe jen těžko vyfotografuje (i když i to lze), ale pro mne to je neskutečně záslužná činnost…

Také vzpomínám (a docela obdivuji), jak neúnavní a zapálení jsou Bláhovi při sbírání podpisů spisovatelů, ilustrátorů, herců a dalších osobností. Není vůbec řídkým jevem je zahlédnout, jak jsou při nejrůznějších příležitostech skloněni nad svou „obětí“, od které je vždy vymámen podpis (dlužno říci, že oslovení se podepisují vesměs velmi ochot­ně). Je otázkou, zda toto dělají Bláhovi proto, aby si přidělávali práci při zpracování knihy (kde se zapisuje do poznámky, že v knize figuruje podpis autora), nebo, že se tím budou chtít někde chlubit (to ale pochybuji). Možná, že jsou s oněmi pode­psanými kamarádi, nebo počítají s tím, že ten podpis bude jednou mít historickou či tržní cenu… Nejsem si úplně jist odpovědí, ale myslím, že jednak je to jejich koníček, jednak je určitě velice zajímavé se podívat a vděčným čtenářům i při vhodné příležitosti ukázat - v dnešní době milionů druhů počítačových písem a grafik - jak vůbec vypadá „živý“, vlastnoruční podpis osobnosti. A pak ta hodnota podpisu je třeba pro sběratele opravdu vysoká.

Je opravdu až neuvěřitelné, jak velké množství aktivit jsou Bláhovi schopni zorganizovat - plejáda jejich akcí začíná již od malých dětí a končí u se­niorů, často opravdu již v požehnaném věku. Při­pomenu jen tradiční první besedy v knihovně s prvňáčky, toulky přírodou a návštěvy pamětihodností, besedy a setkání s autory, předvánoční pu(j)nčování (mj. u Bláhů se peče vánoční cukroví z dvaceti kilogramů těsta!) nebo kostomlatské „dýňování“.

U malých obecních knihoven nebývá až tak zvykem, aby spolupráce se základní školou a její družinou byla navázána i mimo katastr domovské obce - Kostomlatští ale neodmítají ani pravidelné ná­vštěvy dětí z okolních obcí (Bžany, Ledvice, Hostomice), spolupracují např. i se společností Člověk v tísni v Bílině, Výchovným ústavem pro děti a mládež v Kostomlatech (akce určené romským dětem a dětem ze sociálně vyloučeného prostředí) a mnoha dalšími organizacemi i jednotlivci.

O Hance je známo, že je mimo jiné také výbornou kuchařkou a sběratelkou. Její svíčková, dorty a punč jsou vyhlášené široko daleko, také její sbírkou nejrozmanitějších zvonů, zvonků a zvonečků se nemůže pochlubit jen tak někdo. Ale má to jeden háček, stejně jako u knihovních fondů - je málo místa! Ale Hanka a Mirek si poradili i s touto šlamastykou - zvonečky v jejich bytě jsou umístěny na speciálním roštu na stropě (že by návod na maximální využitelnost skladů a prostorů knihoven?). Vzpomínám také, kolikrát jsem měl dojem, že jsme sledováni tajnou službou - naprosto pravidelně se totiž stávalo, že téměř ihned po zveřejnění údajů o zařazení nových titulů, které byly nakoupeny do výměnného fondu teplické Regio­nální knihovny, se objevil požadavek Hanky na jejich rezervaci pro kostomlatskou knihovnu. Hanka je ovšem i starostlivá máma a babička, myslící už teď na nástupnictví (nikoli na královský trůn, ale na zachování knihovnické tradice v rodině Meng­rů).

Kromě jiného si také vzpomínám, jak jsme před dvěma lety společnými silami prováděli v kostomlatské knihovně povinnou revizi, tenkrát poprvé s vynikající technickou pomocí Clavia a já si na vehementní doporučení Mirka odběhl pro svačinku do blízkého uzenářství pro onu výbornou sekanou (nejen knihami živ je knihovník) - a přesvědčil jsem se, že měl pravdu! To jen potvrzuje, že Mirek je opravdu asertivní, zvídavý, přemýšlivý, obětavý, pracovitý, vlídný, nezištný, vstřícný - ostatně všechny tyhle a asi ještě mnohé dobré vlastnosti uplatnil i při své práci pracovníka Horské služby v Krušných horách… a koneckonců svůj vztah k přírodě prokazuje i při akcích s dětmi, a to za spolupráce s Lesy ČR, s. p. (a zase jen tak mimochodem - Mirek „na stará kolena“, jak říkává, brigádnicky vyráží do lesů a kontroluje stav kůrovců).

Moc jsem se zasmál neodolatelnému Mirkovu vyprávění, při kterém onehdy vzpomínal na to, jak i na dovolené v Itálii neopomenul (ovšem zcela neplánovaně) navštívit místní knihovnu v městeč­ku Numana nedaleko Ancony a seznámit se s italskou kolegyní Marou Mazzoni (byť italským jazykem takřka vůbec nevládne, a následně - poučen aktuální zkušeností - doporučil všem knihovníkům učit se cizí jazyky). Není to ovšem jen dalším svědectvím, jakým skvělým knihovnickým paparazzi vlastně je?

Je známou zkušeností, že bez podpory obecního úřadu by zajisté knihovna nemohla až tak dobře fungovat. A nebyli by to opět Bláhovi, aby paní starostku „nedonutili“ k vyjádření, kterému jsem také byl osobně přítomen - Mgr. Eva Krejsková totiž prohlásila, že teprve nyní si již dovede představit knihovnickou práci, o které dříve příliš nevěděla (to je jistě výsledek přesvědčovacího úsilí obou knihovníků, potažmo jistě i opravdu výborných výsledků v práci knihovny). Je jistě pěkné, že paní starostka je vidět s knihovníky docela často, a to nejen při různých oficiálních příležitostech. Ostat­ně, který starosta by na Bláhovi nebyl hrdý, třeba „jen“ při zvážení faktu, jak úspěšně se Bláhovým daří shánět potřebné finanční prostředky (mimo příspěvek z rozpočtu obce). Sponzorské dary a úspěš­né granty v minulých letech se vyšplhaly do slušné výše desetitisíců korun.

I Bláhovi určitě mají své chybičky, stejně jako je máme my všichni. I Mirek se marně snaží vysvětlovat, jak při natáčení oslav založení jedné z obcí nedaleko Kostomlat se mu před kameru „nějak náhodou“ dostaly ony méně oblečené slečny z ne­jmenovaného erotického časopisu (což Hanka ihned a zcela neoblomně, leč láskyplně, přijme jako hod­ně nevydařenou výmluvu). I Hanka třeba vehementně odmítne nabídku manžela pár dní společně zarelaxovat v teplických lázních (nakonec se nechala přemluvit), ani oni se neusmívají 24 hodin denně, ale jsou jistě dobrými a pracovitými lidmi, se kterými je radost nejen spolupracovat, ale třeba se jen potkat.

A je moc dobře, že je máme.

P. S. Doufám, že nebudu Hankou a Mirkem příliš peskován, že jsem o nich vůbec psal…