PO KOM SE JMENUJE?

Opavská knihovna ve svém názvu hrdě nese jméno největšího básníka Slezska Petra Bezruče. Jak k tomuto spojení došlo, je přes úpornou snahu v pátrání v obou archivech města i v kronice knihov­ny, jejíž poválečná historie byla dopisována zpětně na sklonku 50. let s velkým odstupem i nepřesnostmi, zatím nejasné. Nedochoval se ani písemný záznam žádosti používat jméno básníka v názvu instituce a samozřejmě ani souhlas Petra Bezruče, i když je zřejmé, že pojmenování části instituce se událo ještě za jeho života. Z žádných pramenů, ač jsme tomuto pátrání věnovali nemalé úsilí, jsme nezjistili, jak to vlastně přesně bylo a jak se situa­ce se jménem básníka v názvu české instituce během let v ryze německém městě přesně vyvíjela. Můžeme se pouze domnívat…

Jediná zmínka o jménu básníka ve spojení s knihovnou se dochovala v souvislosti se založením veřejné čítárny. Dne 29. září 1918 byla otevřena veřejná čítárna jako samostatná instituce, spravovaná samostatnou komisí a vedená kustodkou Terezií Kolodějovou. Se svolením Petra Bezruče byla nazvána jeho jménem u příležitosti 50. narozenin opavského rodáka. Roku 1925 byla Bezručova ve­řejná čítárna formálně připojena k Matiční knihovně. V roce 1926 po sestěhování knihovny i čítárny do sněmovního domu v Opavě se pro veřejnou českou knihovnu používalo označení Matiční knihovna. „I po roce 1918 byla knihovna stále trnem v oku nacionalisticky smýšlejícím německým členům městské rady. Dokud byla majetkem Matice, byla odkázána především na dary a příspěvky své zakladatelky. Roku 1920 došlo k důležité změně ve statutu knihovny. Správní komise města Opavy po­věřila na žádost výboru Matice usnesením ze dne 28. dubna 1920 Lidovou knihovnu Matice opavské funkcemi obecní knihovny pro české obyvatelstvo města Opavy. Knihovna tak získala právo na zákonné subvence od politické obce. Svou povahou zůstala ovšem i nadále soukromou knihovnou konající na základě smluvního závazku funkce knihovny veřejné a nazývala se proto napříště ,zveřejnělou‘. Správu a řízení knihovny převzala knihovní rada složená z osob jmenovaných obecním zastupitelstvem, jednatele místní osvětové komise a několika pravidelných vypůjčovatelů. Účetní záležitosti vedla i nadále kancelář Matice. Zpočátku dostávala knihovna ročně na nákup knih 0,70 Kč na jednoho občana české národnosti ve městě, tedy 3673 Kč, od roku 1930 pak 1 Kč na hlavu, tzn. 11 627 Kč ročně. Kromě těchto zákonných dotací nevěnoval městský úřad knihovně ani korunu navíc, a tak i pod patronací bohatého města trpěla stálým nedostatkem prostředků a její schodky musela každoročně vyrovnávat její někdejší zakladatelka Matice opavská.“¹

Úplně převzalo město českou veřejnou knihovnu v roce 1936 za částku 10 000 Kč, kterou mělo Matici splácet po 2000 Kč ročně. Česká knihovna měla v té době na 10 000 svazků knih, 9000 zapsaných čtenářů a od roku 1933 také prvního profesionálního knihovníka Zdeňka Vavříka. V roce 1938 byla knihovna následkem sílícího nacionalistického hnutí uzavřena a zlikvidována. Část knih byla okázale spálena při veřejné slavnosti na opavském kluzišti, zbytek odvezen do žimrovických papíren (tam ovšem skončily i knihy vyřazované v roce 1968), ostatní fond byl spálen v kotelnách veřejných budov.

Po válce jsme si jméno P. Bezruče opět přivlastnili. Nadšení vlastenci v poválečné Opavě si vždy mysleli, že Bezruč je tak trochu více náš než zbyt­ku republiky, takže po Mistrovi pojmenovali nejen budovu (bývalý Dům kultury), kde nyní sídlíme, ale i knihovnu a velké náměstí, takže oznámení jdu na „bezručák“ může být i pro místní znalce matoucí a je potřeba jej upřesnit. Po osvobození Opavy v dubnu 1945 začalo nové budování knihovny doslova od základu. Opava byla těžce poznamenána závěrečnými boji Ostravské operace. Po přechodu fronty přes město začala hrstka českých obyvatel shromažďovat knihy ze zničených nebo opuštěných domů. Hlavním iniciátorem byl učitel Václav Čech, který se brzy stal vedoucím obnovené knihovny.

V únoru 1946 byla ustavena podle zákona 430/1919 knihovní rada, jejímiž členy byli kulturní referent MNV Jaroslav Pořízka (předseda), okresní knihovnický inspektor Arnošt Mazur, Václav Čech, Antonín Obrtel - knihovník v Kateřinkách, Marie Kramná - knihovnice v Kylešovicích, Jan Petreček - knihovník v Jaktaři, za čtenáře v ní byli zastoupeni Oldřich Večerek a Bohuslav Valušek. Knihovní rada se zasloužila o stabilnější umístění knihovny na dnešní Olbrichově ulici, kde 25. 5. 1946 mohla oficiálně zahájit svou činnost. V roce 1947, kdy se město začalo intenzivně osidlovat českými obyvateli, se začaly ve velké míře získávat knihy pro městskou veřejnou knihovnu. Knihovna pře­vza­la po někdejší Bezručově čítárně název Bez­ručova městská veřejná knihovna a čítár­na v Opa­vě. Na přelomu roku 1949/50 byla přestěhována do Městského domu osvěty Petra Bezruče na Nádražním okruhu, kde působí dodnes.

Listováním v kronice knihovny se dovídáme o činnosti knihovny v 50. a 60. letech. Velmi oblíbené byly v té době literární večery. Samozřejmě některé literární pořady byly věnovány i osobě básníka Petra Bezruče. S rozmachem společenského a kulturního života v Opavě vzniká v 50. letech při Slezském muzeu v Opavě Památník Petra Bezruče, který se intenzivně zabývá osobou básníka a jeho literárním odkazem.

Na počest básníka vzniká v Opavě i multižánrový festival Bezručova Opava, do jehož koncepce a zejména organizačních příprav se naše knihovna každoročně začleňuje. Festival Bezručova Opava patří k nejstarším kulturním festivalům na území České republiky a prošel mnoha proměnami. Dnes nabízí pestrou škálu všech uměleckých druhů - literaturu, výtvarné umění, divadlo, film, hudbu. Každoročně festival naplňuje ve svém programu předem stanovené téma např. Žena v umění, Průniky a paralely současného umění, S humorem do nového tisíciletí, Opava v Evropě, Evropa v Opavě, Česko-slovenská kulturní vzájemnost, Pocty a chvály a poslední, v roce 2010, Láska nekonečný příběh.

Hosty festivalu jsou vynikající čeští, slovenští i zahraniční umělci a v programu byly mnohokrát využity speciální umělecké projekty vzniklé na zakázku festivalu. Jedním z velmi zdařilých projektů festivalu vážících se ke jménu slezského barda byla i soutěž Causa Vladimír Vašek, kterou pro středoškolské studenty připravila Knihovna Petra Bezruče, Památník Petra Bezruče a Slezská univerzita. Společným úsilím Knihovny Petra Bezruče, Slezské univerzity a za finanční podpory Magistrátu města Opavy byla v roce 2004 odhalena v reprezentativních prostorách budovy Městského domu kultury P. Bezruče v Opavě bronzová Bezručova busta z ateliéru Zdeňka Kolářského.

Tajemstvím opředená záhada pojmenování kni­hov­ny nám nedala spát a jali jsme se sami pátrat po vzpomínkách i kuriózních setkáních se svérázným básníkem. Výsledky jsme shromáždili v našem elek­tronickém časopisu OKKO(http://www.okpb.cz/okoo/index.php?vyd=okoo_04_2010#freelink) pro vaše poučení i pobavení.

Čas prověřuje hodnoty i „nesmrtelnost“ uměleckých děl. Některá díla upadají do zapomnění, jiná jsou stále svojí silou uměleckého výrazu inspirací pro ostatní umělce i mladou generaci. Občanské sdružení Obratník starého Magdona sdružuje mladé básníky Opavy a Opavska a více než dva roky vydávalo literární časopis Nové břehy. Jeden z mladých básníků David Bátor umístil na náš web své vyznání velkému Slezanovi. „Bezruč nechodíval jen tak po břehu řeky jako nějaký měšťan… Měl rád doteky přírody. Existují záznamy v Branecké kronice, kde se tvrdí, že se Bezruč na Maršovci rád koupal v Moravici na ,Adama‘. Tímto svým jednáním pohoršoval paní Kuzníkovou, majitelku sousední louky, která se při pohledu na nahého básníka určitě několikrát pokřižovala. Takovéto záznamy svědčí o tom, že Bezruč byl především člověk. Dnes máme ve Slezsku plno spolků, sdružení a festivalů, které nesou jeho jméno. A někteří pánové z řad literárních vědců a teoretiků (atd.) se často pohoršují, když na světlo prosákne neočekávaná pikantnost z Bezručova osobního života… Jako by se báli, že přijdou o svou ikonu, že se sítě důstojnosti a cti, kterými tohoto básníka opředli, najednou potrhají. Myslím si, že takové polidštění by bylo jen k prospěchu všeho. Nelze totiž oddělit život od tvorby! A pouze na základě tvorby vybu­dovat legendu a tu potom postavit na piedestal. Projděte se někdy po pravém břehu Moravice z Branky do Kylešovic. Spatříte krásu přírody, které se dotýkal v jiném čase největší slezský básník. To místo, nazvané ,Maršovec‘, jsem si ve svém srdci přejmenoval na ,Bezručův Maršovec‘.“²

ODKAZY:

1 MARTÍNEK, Branislav. 120 let Knihovny Petra Bezruče v Opavě. Knihovna Petra Bezruče v Opavě [on-line]. 2009 [cit. 2011-03-01]. Dostupný z www: http://www.okpb.cz/web/index.php?set=default~cze~false~0&doc=historie.

2 BÁTOR, David. Bezručův Maršovec. Občasník knihoven okresu Opava [on-line]. 2010, duben [cit. 2011-03-01]. Dostupný z www: http://www.okpb.cz/okoo/index.php?doc=/okoo_04_2010/02_01_bezrucuv_marsovec.htm.