PO KOM SE JMENUJE? Knihovna Boženy Benešové Napajedla

ZUZANA ONDRÁŠOVÁ > knihovna@napajedla.cz

Knihovna v Napajedlích od doby svého vzniku několikrát změnila název. Původní čtenářský spolek, který se zrodil v roce 1869, ještě žádný název nenesl a o šest let později zanikl. V roce 1882 však z iniciativy dobrovolníků vznikl spolek nový, a tentokrát si říkal Čtenářsko-zábavní. O rok později jeho členové zřídili Veřejnou knihovnu pro lid, která ve svých počátcích disponovala 316 svazky. Později je název změněn na Městskou knihovnu Napajedla, a v roce 2002, kdy se zřizovatelem stává město, se jméno mění na Knihovnu Napajedla. Tento název si ponechává devět let, až do roku 2011. V tomto roce nastávají pro knihovnu velké změny. Město přemýšlí, jak využít bývalý klášter s obrovskými prostory, a rozhoduje se v něm zbudovat nové kulturní centrum.

A začíná se knihovnou. Ze svých původních prostor na náměstí se stěhuje blíže ke kostelu, hned vedle obou napajedelských základních škol. Větší nově zrekonstruované prostory uvítaly nejen knihov­nice, ale i čtenáři, kteří se v prvním měsíci po otevření dostavili ve velmi hojném počtu. K poslednímu dni roku 2010 měla knihovna v Napajedlích 1265 čtenářů, kteří si v současné době mohou vybírat z 26 763 knih. Přestěhováním knihovny však práce na klášteře nekončí. Do budoucna se plánuje přestěhování celého klubu kultury i muzea.

Spolu s přestěhováním knihovny se kromě adre­sy změnilo i její jméno. Od 1. března 2011 nese z popudu starostky města Ireny Brabcové název Knihovna Boženy Benešové Napajedla.

Jméno slavné české spisovatelky nebylo zvoleno náhodou. Božena Benešová, rozená Zapletalová (*30. 11. 1873) v Napajedlích prožila kus svého života. Její otec Roman Zapletal se do Napajedel přestěhoval s celou rodinou krátce po jejím narození, koupil zde dům, na kterém je nyní umístěna pamětní deska, a otevřel advokátní kancelář. Měla deset sourozenců, z nich však čtyři zemřeli v dětském věku, což v citlivé Boženě zanechalo hlubokou stopu.

V Napajedlích Božena vychodila šest tříd obecné školy, a protože byla vynikající žákyně, jednu třídu dokonce přeskočila. Další vzdělání zí­skala na německé měšťance v Olomouci. Když se ve čtrnácti letech vrátila zpět do Napajedel, chtěla pokračovat ve studiu na Minervě v Praze, která byla založena roku 1890. Rodiče však její, ostatně dosti laxní, přání stát se učitelkou nepodpořili. A tak začala Božena navštěvovat napajedelský klášter (ten klášter, kde je nyní knihovna nesoucí její jméno) a u sestry Bernardetty brala hodiny francouzštiny. Na rodičích si vybojovala útulek ve světnici na půdě, zaházené harampádím, kde si mohla v klidu číst, studovat a kde také podnikala své první literární pokusy. Naučila se výborně německy a francouzsky, a z obou jazyků později i překládala.

Musíme si uvědomit, že v tehdejší době bylo na ženy pohlíženo jinak než dnes. Čekalo se od ní, že se bude věnovat vyšívání, společensky reprezentovat a připravovat se na výhodný sňatek. Božena však dělala všechno pro to, aby unikla společenským konvencím a maloměstským normám. Byla na svou dobu neženská. Čas trávila nad knihami a vzdalovala se tak obrazu dívky z dobré rodiny. Dnes si jen těžko dokážeme představit, kolik svobodomyslnosti v jejích rodičích bylo, když jí takové chování tolerovali. Avšak i přesto vznikaly mezi nimi konflikty. Matka své dceři nerozuměla. Hleda­la pro ni štěstí, jaké sama v životě nalezla, chtěla z ní vychovat především dobrou manželku, a to se zdálo mladé dívce, snící o velkých činech, málo. I vztah s otcem, ačkoliv byl plný lásky, poznamenaly konflikty. Božena byla jen dcera, navíc obtížná dcera, která si přinesla na svět dar mimořádného nadání, jež v očích otce bylo pro dívku spíš neštěstím než darem. Dcera naopak velice toužila překonat otcovu nedůvěru, získat jeho pochopení, a k bolestem jejího mládí patřilo, že se jí to nikdy nepodařilo. Často se cítila osamělá, ačkoliv kolem sebe měla rušný dům plný sourozenců, přátele a kamarády. Přesto byla sama, protože pro svůj duchovní růst neměla partnery.

Dne 13. dubna roku 1896 se třiadvacetiletá Božena vdává za svého dlouholetého ctitele Josefa Beneše. Ženichova rodina byla v Napajedlích vážená. Všichni zasvěcení se shodují v názoru, že Josef Beneš byl inteligentní, vzdělaný mladý muž, jakých bylo v té době v Boženině okolí málo. Navíc to byl člověk s velkým osobním kouzlem, laskavý, dobrosrdečný, se svérázným humorem. Doufala, že s Josefem Benešem vstoupí do kruhu jeho pražských známých, mezi něž počítal i básníka jí v té době nad jiné drahého Josefa Svatopluka Macha­ra, avšak Josef vzal svou úlohu manžela vážně, plánoval se usadit, a totéž očekával i od Boženy, které se to pranic nelíbilo.

V této době začíná poprvé publikovat, nejdříve v regionálních časopisech, avšak několikrát jsou jí povídky vráceny. Zlom způsobí až návštěva Růženy Svobodové, která se rozhodne udělat vše pro to, aby Boženu vytrhla z její melancholie a pomoh­la jí prosadit se jako spisovatelka. Božena konečně potkává někoho, kdo ji oceňuje a rozumí jí. Svobodová ji podporuje nejen morálně, ale i prakticky. Umístila řadu jejích básní v časopisech, propagovala povídky, seznámila ji s Františkem X. Šaldou; pomohla jí vstoupit do vysněného ráje. Benešovi se stěhují do Prahy.

Od roku 1910 vztah Benešové k salónu Růženy Svobodové však poněkud slábne. Božena začíná mít potřebu se osamostatnit. Navazuje živé přátelství s Čapkem Chodem. Je samostatnou a svébytnou osobností, zralou umělkyní. Zároveň je tato doba poznamenána rodinnou krizí. Nerozumí si se svým synem, a i vztah k manželovi dostává trhli­ny. Neurovnané poměry vrcholí roku 1912 rozvodem. Božena se však s Josefem nikdy nerozešla. Žili spolu až do Josefovy smrti 13. října 1933.

Válečná léta strávila Božena Benešová střídavě v Uherském Hradišti u maminky a u sester, a v Pra­ze. Byla to léta intenzivní literární práce: dokončila knihy povídek Myšky (1916) a Kruté mládí (1917), a zejména pracovala na svém dosud největším díle, na románu Člověk (1919, 1920). Celý život žila ve stísněných existenčních podmínkách, ale válečná drahota ji uvrhla přímo do bídy. V této době se znovu upevňuje vztah k Růženě Svobodové. Když Svobodová připravuje časopis Lípu, žádá Benešovou o pomoc. Benešová v té době intenzivně pracuje na románu Člověk, přesto ji Svobodová pře­mluví. Když Svobodová umírá, ujímá se redakce a poslední ročník, věnovaný její památce, sama rediguje. V prvních poválečných letech prodělává Božena Benešová jistou uměleckou krizi. Po úspěchu Člověka, za kterého dostala Státní cenu (1921), vydává knihu povídek Oblouznění (1923), která obsahuje z větší části práce předválečné a válečné. Snaží se řešit svou materiální situaci, začíná psát fejetony a črty a publikuje je, kde se dá.

Roku 1926 se uchytila v YWCA, kde několik let pracovala jako tajemnice německého kroužku, knihov­nice, vedoucí letního tábora apod. Zaměstnání v YWCA se stalo pro Boženu Benešovou velice šťastným. Dostala se do styku s prostými dívkami, prodavačkami, úřednicemi, které přicházely do klubovny strávit svou polední přestávku, podebatovat o svých problémech, vypovídat se z trampot. Božena Benešová dovedla znamenitě poslouchat a dívky ji měly rády.

Samotářská Božena se stala na sklonku života středem kroužku mladých žen. Přicházely k ní spisovatelky Marie Pujmannová, Marie Majerová, Sofie Dostálová a Helena Dvořáková. Nejhlubší přátelství ji v té době však pojilo s jen o několik málo dnů starší Annou Marií Tilschovou, s Marií Stivínovou a s kritičkou Pavlou Buzkovou, která se stala po její smrti první editorkou spisů. Poválečná léta nebyla pro ni nijak šťastná: roku 1924 jí umřel bratr, o několik let později sestra Berta a maminka. V říjnu roku 1933 ovdověla.

Od roku 1926 si Benešová stěžuje na nemocné srdce. Existenční starosti vyřešila až tehdy, když začala v Melantrichu vydávat své sebrané spisy. Dostalo se jí uznání, za Úder (1926) dostala Státní cenu a za ostatní dva díly trilogie Podzemní plameny (1929) a Tragická duha (1933) cenu Melantricha a cenu země Moravskoslezské, byla zvolena do IV. třídy České akademie věd a umění, zasedala v řadě porot. Byla členkou přípravného výboru Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem.

Její zdravotní stav se rychle zhoršil a ona jako by neměla chuť se postupující nemoci bránit. Doslova několik dní před smrtí dodiktovala svým dívkám poslední pokračování Dona Pabla, dona Pedra a Věry Lukášové (1936). Zemřela tiše ve svém dejvickém bytě v Srbské ulici 8. dubna 1936 kolem třetí hodiny odpoledne. Pohřbena byla na bubenečském hřbitově do prostého hrobu po boku manžela.

Celý život se cítila osamělá, zemřela ale v kruhu přátel, kteří v ní ctili a milovali nejen velikou umělkyni, ale především dobrého a moudrého člověka, jehož lidská účast jim pomáhala žít. Byla mimořádnou ženou, kterou vlastní nepodařený osobní život neuzavřel světu, ale naučil ji chápat trápení druhých, být jim oporou.

POUŽITÁ LITERATURA:

• MOLDANOVÁ, D. Odkazy pokrokových osobností naší doby: Božena Benešová. Praha: Melantrich, 1976.