POSTŘEHY - NÁZORY: Je třeba hledat určitý druh rovnováhy

VÍT RICHTER > Vit.Richter@nkp.cz  
Dovolím si několik doplnění a poznámek k rozhovoru se zástupci DILIA, o. s., doc. JUDr. Jiřím Srstkou a Mgr. Janem Bartákem, který byl publikován ve Čtenáři č. 7-8/2011, s. 246-252.
Nejdříve k problematice výše náhradních odměn za užití autorských děl. Do jisté míry chápu žehrání na to, že náhradních odměn se vybírá málo a v malé výši, ale z hlediska běžného uživatele autorských děl to není ani zdaleka tak jednoznačné. Všichni si v knihovnách pamatujeme doby, kdy nebyly odváděny vůbec žádné náhradní odměny za užití autorských děl. Poplatky za kopírování zná veřejnost totiž až od novely autorského zákona z roku 1996. Od té doby byla také placena symbolická částka (25 000 Kč ročně) za půjčování zvukových dokumentů, která se teprve v roce 2004, tj. po uzavření licenční smlouvy, dostala na výši 5 mil. Kč za rok za všechny knihovny. Poplatky za běžné půjčování knih jsou zavedeny až novelou autorského zákona z roku 2006. Od tohoto roku odvádí Národní knihovna ČR kolektivním správcům každoročně částku přibližně 23 mil. Kč. Přičteme-li k tomu odvádění dalších poplatků za poslech rozhlasu, zpřístupně­ní televize v knihovnách a poplatků za veřej­ná čtení, nelze konstatovat jinak, než že ná­hrad­ních odměn, které autoři získávají ze sféry knihoven, je stále více. Jejich výši nelze srovnávat s částkou, kterou autor může získat jako hlavní odměnu při vytvoření díla. Je to odměna za další mnohonásobné užití, která je placena dlouhodobě, každý rok během celého autorova života a dále ještě 70 let od jeho smrti. A to v celkovém součtu rozhodně není tak úplně málo! Problém tedy spíše spočívá v tom, že autoři, nebo přesněji držitelé autorských práv požadují prostřednictvím kolektivních správců stále více a vyšší odměny. Rozumím tomuto požadavku - i já bych chtěl mít vyšší mzdu, ale ne vždy o tom mohu rozhodovat.
Dovolím si osobní poznámku. Během svého života jsem napsal odhadem asi 150 různých odborných příspěvků. Podstatnou část z nich jsem napsal bez nároku na jakoukoliv odměnu, protože jsem považoval za důležitější určité informace a poznatky poskytnout, než abych se zabýval tím, co za to dostanu. Pokud jsem nějakou odměnu získal, potom to vždy byla přesně a jen ta částka, kterou jsem si dohodl s vydavatelem. Nevím, zda jsou mé výtvory kopírovány, čteny, půjčovány, a nehodlám se uchá­zet o nějaké další náhradní odměny. Ne proto, že bych peníze nepotřeboval, ale proto, že o tento způsob odměny nemám zájem. Nechť si ho užijí ti, kteří se spisováním živí, přeji jim to. Já se živím prací v knihovně.
Knihovny, uživatelé knihoven, autoři a vydavatelé žijí a působí celá staletí ve zvláštní symbióze: potřebují se, občas se nemají rádi, podporují se a čas od času se na sebe mračí. Chápu to tak, že z dlouhodobého hlediska nám jde o společnou věc - umožnit všem lidem bez rozdílu, aby mohli volně a bez překážek využívat kulturní bohatství a znalosti ke svému rozvoji a prospěchu. Není pochyb o tom, že tento prin­cip využívají v hojné míře především sami au­to­ři, pokud si náhodou nemyslíme, že svá díla vytvářejí ze vzduchu či kosmického prachu.
Moderní knihovny vybavené informačními technologiemi jsou dnes schopny nabízet kvalitní a pohotové služby. Není pochyb o tom, že jsou také součástí trhu a že tento trh mohou významně ovlivňovat. Proto je v této souvislosti nezbytné stále hledat určitý druh rovnováhy. Řadu let patřím do skupiny lidí, která se při změnách autorského zákona zasazuje za zájmy knihoven a v širším kontextu za zájmy veřejnosti, která autorská díla využívá. Nikdy jsme se principiálně nebránili zavádění různých dru­hů náhradních odměn za využití autorských děl v knihovnách. Je to proto, že jsme si vědomi, že z dlouhodobého hlediska je ne­zbytný vzájemný respekt a spolupráce. Na dru­hé straně jsme se ale vždy snažili, aby dopady zavádění různých druhů poplatků nezatěžovaly ty, kteří autorská díla používají. Skutečnost, že všechny státy na světě nějakým způsobem podporují volné užití autorských děl a současně také podporují činnost knihoven jako institucí veřejné služby, kam každý může přijít a mít bezplatný přístup ke vzdělávání a informacím, je vyjádřením podpory základních principů každé demokratické společnosti. Zajistit volný přístup k informacím, dát každému šanci vzdělávat se, to je posláním knihoven na celém světě. Debatu o tom, jak vysoké poplatky za užití autorských děl budou v pří­štím období hrazeny, považuji za zcela legitimní. Nutno ale podotknout, že o této částce nerozhodují knihovny, ale politici.
K problematice náhradních odměn za kopírování lze konstatovat následující: současný princip, kdy se odvádí paušální poplatek z kaž­dé kopie nezávisle na tom, zda se kopíruje či nekopíruje autorsky chráněné dílo, není sice ideální, ale má v sobě alespoň základní prin­cipy spravedlivého vyrovnání, tj. více platí ten, kdo více kopíruje. Současný způsob placení nezaručuje spravedlivý výpočet, protože se ne­rozlišuje mezi velkými a malými knihovnami a knihovnami různých typů. Platba odměn se v současném režimu provádí tak, že se platí za 70 % zhotovených kopií. To je přijatelné u knihoven typu Národní knihovny, ale je to nevhodné u malých veřejných knihoven. Tyto knihovny s malým počtem svazků převážně beletrie jsou výrazně poškozovány, protože se z jejich fondů zhotovují kopie jen velmi omezeně. Kopírka zde zpravidla slouží pro celou obec a kopírují se dokumenty, které většinou nejsou autorskými díly. Vzhledem k tomu, že obecní úřady platí pouze 20 % zhotovených kopií, dochází dnes k hromadným přesunům kopírek z knihoven na obecní úřad. Na kopírkách ve vysokoškolských knihovnách si studenti běž­ně zhotovují několik kopií svých vlastních diplomových, seminárních či doktorských prací a i za to jsou odváděny autorské poplatky.
V případě přechodu na paušální platbu, která by byla odvozena od počtu používaných kopírovacích zařízení, by se nespravedlnost systému ještě více prohloubila. Požádali jsme knihovny, aby nám sdělily současnou výši plateb podle počtu zhotovených kopií a vedle toho částku, kterou by platily dle nově navrženého systému paušálů. Analýza ukázala, že by v budoucnu existovalo několik málo knihoven, které by hradily poplatky zhruba ve stejné výši, a vedle toho by naprostá většina knihoven platila mnohonásobně více. Zcela běžné bylo padesátinásobné navýšení, ale našly se i knihov­ny, kde by se poplatky zvýšily až třitisícekrát.
Dilia jako navrhovatel v tomto případě vůbec nerozlišuje to, že kopírky (ale také tiskárny) v knihovnách nejsou v principu určeny ke komerčnímu využití, tj. za účelem zisku, ale jsou zde k dispozici pro běžnou PŘÍLEŽITOSTNOU službu. Potom může dojít k tomu, že např. u menších knihoven je v průběhu měsíce na kopírce zhotoveno 100 placených kopií, ale knihovna musí odvést minimální částku 700 Kč, tzn. z každé kopie je odvedeno 7 Kč autorského poplatku. Ještě absurdnější je situace v případě tiskáren, kde se často tiskne placená kopie výjimečně, ale paušál se platí stejný. Vůbec se také nepřihlíží k výkonnosti jednotlivých zařízení; výkonná kopírka je schopna za minutu udělat řádově stovky kopií a inkoustová tiskárna jich za stejnou dobu vyrobí pouhých pět.
Dilia v další fázi sice navrhla snížení paušálu, které by mohlo zmírnit možné dopady, ale podstata zůstala stejná. Provedli jsme další analýzy a pokusili se navrhnout paušály, které by se odvíjely například od počtu obyvatel města nebo počtu registrovaných uživatelů či počtu návštěvníků. Ale ani v těchto případech jsme nebyli schopni nalézt vhodné kritérium pro placení odměn. Ukázalo se, že potenciální vazby mezi těmito kategoriemi a počtem zhotovených kopií, respektive hrazenou částkou za kopie, jsou velmi slabé a rozporuplné. Jednoznačně se ukazuje, že není rozhodující, kolik kopírovacích zařízení je v knihovně nebo kolik má knihovna uživatelů apod. Klíčové je, jaké konkrétní funkce plní v rámci své obce, školy, ústavu apod. To ovšem nelze postihnout paušálem. Uveďme několik příkladů:
• Knihovna v malé obci dělá příležitostné kopie ze svého fondu = vykázaný počet kopií je velmi nízký.
• Knihovna v obci stejné velikosti, která současně plní úlohu informačního centra obce = vykázaný počet kopií je několikanásobně vyš­ší, i když přístrojové vybavení je stejné.
• Knihovna vysoké školy = zpravidla větší počet kopií.
• Knihovna malého lokálního muzea s běžným fondem = malý počet kopií.
• Knihovna malého lokálního muzea s unikátní sbírkou = větší počet kopií, počet pří­strojů může být stejný.
• Knihovna Uměleckoprůmyslového musea - velký počet kopií, počet přístrojů může být stejný.
• Knihovna ústavu AV ČR - malý počet kopií pro externí uživatele.
• Institut umění (Divadelní ústav) s omezeným okruhem specializovaných uživatelů - velký počet kopií převážně autorských děl.
• Národní knihovna ČR - velký počet kopií s velkým podílem volných děl.
• Plzeň - kopie dělá krajská knihovna i městská knihovna (knihovny sídlí přes ulici).
• Liberec - zde existuje krajská knihovna, kte­rá současně plní úlohu městské knihovny, tj. nelze srovnávat počty kopií v Plzni a Liber­ci.
Při využití jakýchkoliv paušálů dochází k absurdním nespravedlnostem, kdy ten, kdo kopíruje málo, bude platit vždy neúměrně vysoké částky, a ti, kteří kopírují hodně, zaplatí několikanásobně méně. Knihovny nelze „sesypat“ do jednoho pytle a prohlásit, že mezi nimi neexistují rozdíly. Proto jsme došli k jednoznačnému závěru, že princip platby podle paušálu je pro knihovny nevhodný a nepoužitelný. Ke stejnému závěru došel SKIP, Asociace knihoven vysokých škol, Akademie věd ČR i Asociace muzeí a galerií.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2