Knihovnické zamyšlení v Brixenu

EVA RYŠAVÁ > erysava@email.cz
Návštěva jihotyrolského historického města Brixenu (italsky Bressanone) je pro většinu českých turistů spojena se vzpomínkou na zdejší téměř čtyřleté vyhnanství Karla Havlíčka Borovského. Brixenský Geschichtsverein vyšel tomuto zájmu vstříc a vydal českou, bohatě ilustrovanou skládačku s názvem Po stopách Havlíčkových v Brixenu. Lze ji zdarma obdržet v městském Informačním centru. Autorem textu je český historik Jiří Morava žijící v Innsbrucku. Naši čtenáři ho znají z publikace C. k. disident Karel Havlíček (Praha 1991) a z řady článků, v nichž na základě důkladných průzkumů tyrolských archivů dokládá, že Havlíček ve svém vyhnanství nijak hmotně nestrádal a že byl rakouskými úřady zabezpečen jako vyšší úředník. Po příchodu jeho ženy a dcerky do Brixenu mu bylo výživné zvýšeno a Havlíček si mohl dovolit (s přidáním vlastních úspor) pro churavějící manželku služebnou a donášku jídla z předního hostince U slona (Zum Elefanten).
Morava se snažil vyvrátit brixenskou mučednickou legendu, jež se během let kolem Havlíčka vytvořila a která viní rakouskou monarchii z jeho předčasné smrti. Nezastírá však jeho duševní utrpení, nejistotu a obavy z budoucnosti vlastní a jeho rodiny, nemožnost duševně pracovat a ubíjející život za stálého osobního sledování a kontroly všech jeho písemných projevů.
Havlíčkovo tělesné mučednictví bylo sice vyvráceno, ale byla nastolena legenda nová, pro Havlíčkovu památku mnohem nebezpečnější. Naše materialistická společnost si z Moravovy práce vybrala především doklady o Havlíčkově životní úrovni během vyhnanství a označila ho za rekreanta na státní útraty, který si blahobytně žil v Alpách. Hotel Elefant se stal symbolem jeho údajné poživačnosti. Malíř Adolf Born, milovník starého Rakouska, o něm v rozhovoru pro Lidové noviny řekl: „Havlíčkovi se dostalo té výsady, že zadarmo pobýval v nejkrásnější oblasti monarchie. A ten hotel Zum Elephanten, to byl nejluxusnější hotel své doby. Havlíčkovi vyvářeli v hotelové kuchyni vybranou krmi, chodil za ním starosta, aby si s ním inteligentně pohovořil, nebyla žádná jazyková bariéra. A když ho to potom v hotelu přestalo bavit a pronajal si domeček, stejně mu tam nosili jídlo z hotelu.“
I někteří učitelé přejali toto jednostranné pojetí Havlíčkova vyhnanství a přenesli ho do svých výkladů s tím, že dosavadní Havlíčkovy životopisy byly falešné a musí se revidovat. Tělesné utrpení bylo odstraněno, ale nemluvilo se ani o trýzni duševní, která mnohdy převýšila otázky materiální existence. Stačí si jen přečíst Havlíčkovy dopisy z Brixenu, v nichž ještě s ohledem na rodinu a přátele nemluví zcela otevřeně: „Ten čas, který zde budu, mohu si směle odpočítat od svého živobytí, jest to jako zimní spánek medvěda. K nějaké učené práci schází mně zde všechen aparát a k nějaké beletristické zase chuť a dobrá mysl. Již ta myšlenka, že každou chvíli přijde policie zas prohlížeti, co jsem na­psal, odjímá mi ke všemu chuť. Co mne zde nejvíce hněte, jest úplná odřezanost od všelikého lidského vyššího života.“
Je třeba připomenout, že Havlíček byl vypovězen z Čech bez jakéhokoliv soudu, svévolně unesen státní mocí, a že jeho materiálním zabezpečením se rakouské úřady snažily vylepšit svou pověst a uchlácholit českou společnost. Havlíček nevěděl, kam je odvážen, a v Brixenu mu nebylo řečeno, jak dlouhý bude jeho pobyt - o jeho trvání se jen dohadoval z roční výměry výživného. Neustále ho trápily obavy z jeho budoucího osudu, zda ho nečeká vězení, nemožnost postarat se o rodinu, neutěšené zprávy o politické situaci doma a zákaz novinářské práce, kdy se podle vlastních slov cítil jako „kapr na blátě“.
Začátkem června tohoto roku se účastníci zájezdu SDRUK do knihoven Jižního Tyrolska vydali v Brixenu po stopách Karla Havlíčka Borovského. Když stáli před jednoduchým dom­­kem, kde Havlíček prožil s rodinou část svého vyhnanství, a když se u jeho posledního bytu v blízkosti hlavního náměstí dívali do bystré vody řeky Eisach (Isarco), neubránili se v duchu otázce: „Nevyměnil by Havlíček s radostí vynucenou nečinnost s řízky z hotelu Elefant za redakční ruch a publicistickou činnost ve své Pra­ze a pro své čtenáře?“ Na nevděk byl zvyklý - ještě za svého života slyšel výrok jednoho sedláka z okolí Německého Brodu: „Kdyby toho byl radši nechal, robotu nám zrušili, máme ale za ni hodné platy, a co on? Odvezli ho, a my trpíme za něj.“ Co by asi slyšel dnes?

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2