Z překladů rumunské a moldavské literatury po roce 1989

JARMILA HORÁKOVÁ jarmila.horakova@ff.cuni.cz

Tradice překladů z rumunské literatury do češtiny sahá do druhé poloviny 19. století a souvisí s pedagogickým působením profesora Jana Urbana Jarníka na Univerzitě Karlově, kde založil románský seminář a rumunštině se sám aktiv­ně věnoval. Po první světové válce vyústily kontakty mezi našimi nově vzniklými státy v užší politickou spolupráci v podobě uzavření Malé dohody, což s sebou přineslo i zintenzivnění kulturní výměny. Přesto se překlady z malé, poměrně neznámé literatury obtížně prosazovaly u nakladatelů i čtenářů. Největšímu zájmu se těšil Panait Istrati (1884–1935), Rumun žijící ve Francii a píšící francouzsky, jehož přítelem a patronem byl Romain Rolland.

Po nastolení komunistického režimu sice došlo k povinné orientaci na Východ, ale praktic­ky to často znamenalo překlady převážně tendenčních děl, u nichž estetická stránka hrála druhořadou roli. Díky vzniku Státního na­kladatelství krásné literatury, hudby a umění, pozdějšího Odeonu, začala být systematicky překlá­dána stěžejní díla východoevropských literatur, čímž došlo k alespoň částečnému vyplnění mezery, především pokud jde o rumunskou literaturu 19. století a meziválečnou pró­zu. Počet překladů se postupně ustálil na dvou titulech za rok, které zahrnovaly rovněž překlady dětské literatury.

V této souvislosti se nabízí srovnání s polskou či maďarskou literaturou, jež má u nás silněji zakořeněnou tradici vycházející právě z do­by komunismu a otázka, proč se totéž nepodařilo rumunské literatuře, která vzhledem k rozmanitým historickým zkušenostem, silné rurální tradici a poloze „u bran Orientu“ nabízí velmi zajímavý, mnohdy až exotický pohled na svět. Vysvětlení bychom mohli hledat ve zvláštním postavení Rumunska v rámci východního blo­ku a v tamější odnoži nacionalistického komunismu. Ceaușescu sice v roce 1968 odsoudil okupaci Československa Sovětským svazem, ale doma vládl pevnou ruku a proces podobný „pražskému jaru“ by nikdy nepřipustil. Další zvláštností Rumunska byla neexistence samizdatu a druhého oběhu literatury, protože to ostražitý dozor nad společností neumožňoval – například všechny psací stroje musely být v 80. letech registrovány na policii. Na druhou stra­nu televize vysílala jen dvě hodiny propagandistických pořadů denně, takže zájem o literaturu byl značný. Spisovatelé proto byli pod mnohem větším tlakem, aby předávali čtenářům šifrovaná sdělení mezi řádky, což mohli činit jen do míry přípustné (oficiálně neexistující) cenzurou, která však mnohdy umožnila sdělit více než například v tehdejším Československu. Vyjednávání s cenzurními orgány však byla vyčerpávající a značné množství autorů raději zvolilo exil (pravděpodobně nejvíce z celého východního bloku). Politická a kulturní specifika byla pravděpodobně důvodem, proč rumunská literatura připadala československým nakladatelstvím za normalizace „podezřelá“, a tudíž bylo vydáváno jen nezbytné minimum.

Po roce 1989 se zájem nakladatelů a čtenářů soustředil na dříve nedostupnou literaturu, k níž patřila i díla nejslavnějšího rumunského exulanta, historika náboženství a prozaika Mircei Eliada (1907–1986), který žil po válce ve Francii a USA. Během posledních dvaceti let vyšla většina jeho vědeckých prací jako Dějiny náboženského myšlení, Slovník náboženství, Mýtus o věčném návratu, Šamanismus a nejstar­ší techniky extáze, Jóga. Nesmrtelnost a svoboda, Od Zalmoxida k Čingischánovi a řada dalších – výčet jeho vědeckého díla je skutečně úctyhodný. Pokud jde o Eliadovo beletristické dílo psané výhradně rumunsky, pak první vlaštovkou byla novela s upírsko-hororovou atmos­férou Slečna Kristýna (Domnișoara Christina, 1936), již se překladateli Jiřímu Našinci podařilo vydat v rámci svazku Pět rumunských novel už v roce 1984. V roce 1986 navázal na tento „úspěch“ vydáním novely Had, v níž se líčení výletu rozpustilé bukurešťské společnosti na venkov prolíná se symbolem hada ztělesněného postavou neznámého cizince. V roce 1989 byly v jednom svazku pod titulem Bengálská noc vydány romány Maitrejí Svatba v nebi (Maitreyi, 1933; Nuntăîn cer, 1939). První z uvedených románů vychází z autorových vlastních zážitků při studijním pobytu v Indii koncem 20. let minulého století a zachycuje zakázanou lásku mezi Evropanem a indickou dívkou, druhý román je pak úvahou nad (ne)možností nalezení ideální lásky. Z Eliadovy povídkové a novelistické tvorby vyšlo po roce 1990 několik výborů: Tajemství doktora Honigbergera (1990), V hájemství snu (1996) a Hádání z kamenů (2000). Jedná se o fantastické povídky, v nichž do normálního života postavy zasáhne nevysvětlitelný jev – například přesun v prostoru a čase, abnormální růst, neustálé mládnutí organismu po zásahu bleskem apod., který však pro hrdinu představuje kom­plikace a nemožnost návratu k předchozímu životu. Eliade přitom hojně využívá inspirace z indických spirituálních nauk a svých vědeckých poznatků obecně. Zatím pouze ve slo­venštině je přístupný autorův nejvýznamnější román Svätojánska noc (2000; Noaptea de Sânziene, 1955), který zachycuje osudy mladého úředníka rozpolceného láskou ke dvěma ženám na pozadí bouřlivých událostí v Evropě 30. a 40. let minulého století. Neméně zajímavé a čtivé jsou i Eliadovy Paměti (Memorii I–II, 1980, 1988), především část o dětství a mládí, které nám vykreslují obrázek nesmírně pracovitého a zapáleného vědce a literáta.

V roce 1994 vyšla útlá sbírka devíti absurdních povídek Podivné stránky (Paginibizare, 1930; přel. Petr Turek) jednoho ze zakladatelů rumunské avantgardní tradice Urmuze (1883 až 1923, vl. jménem Demetru Demetrescu-Buzău), jenž inspiroval mj. rumunsko-francouzského dramatika Eugena Ioneska. Urmuz využívá tradiční literární postupy, obvyklé charakteristiky postav a popisy míst, které však naplňuje zdánlivě nesmyslným dějem, nicméně tímto originálním způsobem sděluje své obavy z vyprázdněnosti a frázovitosti jazyka, potažmo z moderní civilizace obecně. V období mezi dvěma světovými válkami žil také Max Blecher (1909–1938, vl. jménem Mihail Bera), jehož romány Příhody z bezprostředního neskutečnaZjizve­ná srdce byly česky vydány v jednom svazku v roce 1996 (přel. Hana Janovská). Oba romány mají autobiografické pozadí, první z nich zachycuje život v moldavském maloměstě pohledem malého chlapce, jenž se pohybuje někde mezi snem a skutečností. Autorova obrazotvornost může připomínat jeho polského současníka Bruna Schulze či Franze Kafku. Max Blecher trpěl nevyléčitelnou tuberkulózou páteře a své pobyty v sanatoriích zúročil ve druhém z výše uvedených románů, který přibližuje právě mikrosvět sanatoria a život pacientů s jejich potřebami a touhami navzdory nemoci a vynuceným omezením. Rovněž v roce 1996 byl publikován román Modesta Moraria (1929 až 1988) Odysseův návrat (Întoarcerea lui Ulise, 1982) v překladu Jitky Lukešové. Morariu je v rumunském prostředí známější jako básník těžící z ironie a paradoxů a tyto rysy jsou charakteristické i pro jeho jediný román, v němž se v rámci starověkých kulis Odysseova života po návratu na Ithaku řeší nadčasové otázky lásky, přátelství a role člověka v dějinách.

Z hlediska počtu titulů jednoznačně vítězí Mircea Eliade, nicméně nejúspěšnějším překladem z rumunské literatury se v posledním dvacetiletí stal román Simion Výtažník (Simion Liftnicul, 2001) Petra Cimpoeșe (*1952), který vyšel v roce 2006 v překladu Jiřího Našince a získal nej­výz­nam­nější českou literární cenu nejen za překlad, ale zvítězil rovněž v hlavní kategorii „Kniha roku“, což je v případě překladu unikát, protože toto ocenění se většinou dostává dílům domácí provenience. Petru Cimpoeșu se díky tomu ocitl v kategorii nejlepších rumunských spisovatelů a ocenění napomohlo překladům jeho děl i do dalších jazyků. Děj románu zachycuje porevoluční období na příkladu obyvatel jednoho paneláku v autorově rodném městečku Bacău. S odlehčujícím humorem a nadsázkou vykresluje růz­né lidské typy (nevěrná pobožná manželka, ješit­ný úředník trpící svrabem, gymnaziální profesor nařčený ze zneužití studentky, učitel jógy zasvěcující mladé ženy do tajů kámasútry, bývalí estébáci, neúspěšní partajníci atd.), v nichž snadno poznáme naše známé, sousedy a koneckonců i sami sebe, protože v základních rysech měla transformace ve všech postkomunistických zemích podobný průběh a díky tomu má Cimpoeșův román v této části Evropy univerzální platnost. Podivný titul románu odkazuje k ševci Simionovi, který se rozhodne poustevničit ve výtahu zaseknutém v posledním patře paneláku a záhy se k němu veškeré osazenstvo domu začne obracet o radu a pomoc. Po symbolické potopě – vytopení několika pater – Simion zmizí a výtah opět začne fungovat. V návaznosti na tento úspěch vyšel v roce 2008 román Christina Domestia a lovci duší (Christina Domestica și Vânătorii de suflete) odehrávající se na fiktivním ostrově uprostřed Tichého oceánu, který mělo dostat komunistické Rumunsko od prezidenta USA Richarda Nixona. Ostrov slouží jako laboratoř pro vývoj nového člověka vhodného pro budování komunismu a zároveň je základnou americké armády. Kolem rozhlasové reportérky Christiny se odehrávají různé nepochopitelné věci, do kterých se zaplétá i její rodina a známí. V příběhu nechybí ani CIA, mimozemšťané a Rumuni. K nejlepším částem románu patří fiktivní paměti soudruha Ceaușeska, za něhož se vydává jeden místní pacient blázince.

Vzhledem k tomu, že v současnosti neexistuje žádná koncepce ohledně vydávaných překladů z rumunské literatury, záleží vždy na překladateli, co má zájem přeložit a jeho dohodě s konkrétním nakladatelstvím. Díky překladateli Jindřichu Vackovi tak v češtině v roce 2003 vyšel Deník 1935–1944 (Jurnal, 1995) Mihaila Sebastiana (1907–1944, vl. jménem Josef Hechter). Autor byl dramatik a prozaik židovského původu a patřil ke generaci 30. let podobně jako jeho přítel Mircea Eliade. Sebastianův intimní deník je jedinečným svědectvím o situaci žida v postupně se fašizující společnosti, v níž ztrácí postavení úspěšného dramatika, přátele a nakonec i prostředky k živobytí. Přes veškeré nesnáze a nucené pracovní nasazení se mu podaří s rodinou přečkat válku a stihne ještě zaznamenat překabátění bývalých legionářů a pravičáků v oddané stoupence Sovětů, než jeho život ukončí nešťastná srážka s automobilem. Přestože se jedná o text, který nebyl původně určen k publikování, můžeme v deníku postřehnout několik „dějových“ linií – milostnou, pracovně-společenskou a politickou a jako celek působí velmi živě. Ostatně mnozí rumunští literární kritici ho považují za Sebastianovo nejzásadnější dílo. Pohnuté osudy měl i rukopis deníku, který nejprve ukrývala autorova rodina u sebe doma až do roku 1961, kdy ho odeslala diplomatickou poštou do Izraele. Poprvé byl vydán v Rumunsku v roce 1996 a záhy byl přeložen do angličtiny, francouzštiny a dalších jazyků.

Norman Manea (*1936) patří v současnosti k nejznámějším rumunským spisovatelům ve světě, především díky tomu, že se v roce 1986 rozhodl odejít do exilu a usadil se ve Spojených státech, kde úspěšně navázal na svou literární kariéru. Kvůli svému židovskému původu byl v pěti letech se svou rodinou vysídlen z rodné vsi poblíž Suceavy do Podněstří, takže holokaust, život v komunismu a exil se staly hlavními tématy jeho děl. Česky vyšel v roce 2008 jeho memoárový román Chuligánův návrat (Întoarcerea huliganului, 2002; přel. Jiří Našinec), v jehož první půli se věnuje svým životním osudům žida a intelektuála v legionářském a později komunistickém Rumunsku včetně složitého exilového procesu a bolestných pocitů vykořenění. Druhá část je věnována popisu a pocitům při několikadenním návratu do rodné země po více než deseti letech strávených v exilu. Maneův text je protkán řadou odkazů na rumunské kulturní reálie, samotný název díla navazuje na meziválečný skandál Mihaila Sebastiana, který se pro svůj židovský původ stal vyděděncem, „chuligánem“, jak sám sebe nazval, ve smyslu člověka ostatním nepohodlného, nějakým způsobem vybočujícího, který nezapadá do jednoduchého schématu vidění světa. Manea sám sebe vnímá jako Sebastia­nova dědice, protože počátkem 90. let rozvířil debatu o sympatiích Mircei Eliada ke krajní pravici a kvůli tomu se stal cílem nevybíravých útoků svých krajanů, jakýmsi novodobým „chuligánem“.

Z jiného, poněkud hravějšího soudku je román dalšího rumunského exulanta Dumitra Ţepeneaga (*1937) Hotel Europa (Hotel Euro­pa, 1996), jenž vyšel česky v překladu Tomáše Vašuta v roce 2008. Dumitru Ţepeneag pat­-ří k zakladatelům literárního směru estetický oneirismus, který se hlásí k vědomému snění jako k tvůrčí metodě. Skupina oneiristů však byla v 70. letech nedobrovolně rozpuštěna a Ţepeneag byl v roce 1975 zbaven občanství za kritiku Ceaușeskova režimu a donucen zůstat ve Francii, kde se nacházel na stipendijním pobytu. Svá literární díla začal psát francouzsky, ale své estetice zůstal věrný a po roce 1989 se vrátil k psaní v rumunštině. Revoluční události v prosinci roku 1989 podnítí v románu Hotel Europa spisovatele, jakési Ţepeneagovo alter ego, aby se vydal s potravinovou pomocí do Rumunska, kde se seznamuje se skupinkou studentů a jeden z nich Ion Vinea se stává hlavním hrdinou knihy, kterou spisovatel právě píše. Další rovinu románu představují novinové výstřižky a komentáře aktuální situace v Evropě. Nejvíce prostoru je nicméně věnováno Ionovi, který se rozhodne vydat se do Paříže. Cestou přes Budapešť, Vídeň a další evropská velkoměsta se setkává se svými krajany zapletenými do prostituce, obchodu s drogami či organizovaným žebráním. Spisovatel, který s Ionem hý­be jak s figurkou po šachovnici, ho však v žádné šlamastyce dlouho nenechá. Sám žije v manželství s mírně dominantní francouzskou man­želkou Marianne, jakýmsi symbolem Francie v dob­rém i zlém. Drobných hříček a narážek bychom našli v textu celou řadu, ale i bez klíče k jejich dešifrování zůstává Hotel Europa srozumitelným románem o euforické době otevřených hranic a téměř neomezených možnostech.

V roce 2009 vyšel román Život na nástupišti (Viațapeun peron, 1981) novináře, prozaika, esejisty a politika Octaviana Palera (1926 až 2007), který byl během komunismu na jednu stranu ředitelem rumunské televize a poslan­cem, na druhou stranu však režim kritizoval a byl pod trvalým dohledem Státní bezpečnosti. Skutečnost, že toto dílo mohlo vyjít v 80. letech, v době nejtvrdší Ceaușeskovy diktatury ilustru­je paradoxy, o nichž jsem se zmiňovala v úvodu. Palerův román je vcelku průhlednou aluzí na život v totalitním státě, přesto forma obecnějšího podobenství mu dává nadčasovou platnost a i dnes jej můžeme číst jako studii člověka v extrémních podmínkách. Hlavní hrdina se po útě­ku z města terorizovaného krotiteli kober ocitá na opuštěném nádraží, kde je mu společnicí žena nucená utéct z jiného města ovládaného cvičiteli psů. Ani od civilizace vzdálené nástupiště však není zcela bezpečným útočištěm před minulostí a hlavně před sebou samým.

Mladší generace rumunských autorů je v českých překladech zastoupena dvěma romány Anky Marie Mosory Archandělé neumírají (Arhanghelii nu mor, 2005; česky 2008) a Reali­ty game show (2007; česky 2011), oba v překladu Jiřiny Vyorálko­vé. První z uvedených románů vyvolává vzpomínky na starý dům, v němž hrdinka dříve bydlela, a prolínají se s nostalgií za nevydařeným vztahem. Druhý román má téměř detektivní zápletku a stopy vedou k hrůzné reality show, v níž se lidé dobrovolně připravují o to nejcennější, co mají. Díky antologii Tahle čtvrť je naše (2008) má český čtenář také možnost poznat současnou rumunskou poezii. Pětice divadelních her od tří auto­rů (Lia Bugnar, Mihai Ignat, Alina Nelega) vyšla ve svazku Amalia dýchá zhluboka (2008) a samostatně byly vydány světově úspěšné divadelní hry Gianiny Cărbunariu Stop the tem­po! Kebab (2009).

Samostatnou kapitolu tvoří ru­munsky psaná literatura z Mol­davské republiky (resp. Besarábie). Toto území bylo poprvé přičleněno k carskému Rusku počátkem 19. století a od té doby několikrát změnilo státní příslušnost, až se v roce 1945 stalo jednou ze sovětských republik a po získání samostatnosti v 90. letech tato nejchudší evropská země neustále lavíruje mezi Východem a Západem.Vypjaté okamžiky druhé světové války a následné sovětizace zachycuje ve svých, do češtiny přeložených románech Aureliu Busuioc (*1928). Tento nepoddajný dandy, který si dokázal i během komunismu zachovat smysl pro humor a nadsázku, přibližuje v románu Smlouvání s ďáblem (Pactizând cu diavolul, 1999; česky 2003) tragický osud obyvatel Besarábie. Mladý a naivní Mihail Olteanu se po válce vrací z Rumunska do Moldavské sovětské republiky za svojí rodinou, která však byla odvlečena na Sibiř. Snaha o vyjednávání se Státní bezpečností končí pro hlavního hrdinu tragic­ky. Čerstvou novinkou je román Říkej mi Johny (2012; Spune-mi Johny, 2003), který je psán z opačného úhlu pohledu, tedy nikoli oběti, ale strůjce represí. Ze sympatického darebáka Iona se postupem času stane člen ilegální komunistické strany, nicméně příchod Sovětů v roce 1940 žádný z jeho spolubojovníků nepřežije podle motta „revoluce požírá své děti“. Pouze Ion dostává šanci a neváhá ji využít, přestože to znamená zříci se nejen svých přátel, ale také asistovat při deportaci své rodiny na Sibiř.

Než zemřel Brežněv (2009; Înainte sămoară Brejnev) je název sbírky povídek literárního teoretika a kritika Iuliana Ciocana (*1968), v níž autor prostřednictvím postavy mladého naivního pionýra Iuliana vykresluje atmosféru brežněvovského bezčasí na západní periferii Sovětského svazu. Ke svým postavám přistupuje s laskavostí a jistým humorem, byť čtenáři nejednou zatrne úsměv na rtech. Nicméně i „věčnost“ jednou končí a pro mladého Iuliana tato chvíle přichází s okamžikem, kdy dostává první radiopřijímač.

Naopak z moldavské téměř současnosti, respektive z porevolučního období, je dvoudílný román Nicoalae Rusa KrysiádaSylvestr na vraku (2011; Șobolaniada, 1998 a Revelionpe epa­vă, 2005), kde autor na postupném rozkladu Sva­zu spisovatelů ilustruje rozpad celé společnosti a její postupné ovládnutí dřívějšími mocipány či jinými podvratnými živly. Epizo­da o spisovateli, který se tomu pokusil postavit a byl za to „ztrestán“ kyselinou sírovou do obličeje, má reálné autobiografické pozadí. Hlavním hrdinou je však mladý detektiv pokoušející se celou sérii vražd a rozkrádání rozkrýt, a přestože je záhy z případu odvolán, pokračuje v pátrání na vlastní pěst. Zatímco první díl románu se čte jako detektivka, druhá část má spíše charakter fresky, kdy se hlavní hrdina dostává do různých pater moldavské společnosti, aby zjistil, že vlastně nemůže nikomu věřit. Jeho pátrání je nakonec úspěšné v tom smyslu, že zjistí, kdo tahá za nitky v pozadí, ale zasáhnout nijak nemůže. Ostatně podtitul románu „Ztroskotání“ je více než výmluvný a český čtenář se může jen zamýšlet, jsme-li opravdu dostatečně daleko – geograficky i společensky – od podobných praktik.

Rumunská a moldavská literatura nabízí však mnohem více, než bylo doposud přeloženo. V oblasti meziválečné a poválečné literatury zůstává celá řada bílých míst, nejnověji bylo jedno zaplněno vydáním románu Giba Mihăeska (1894–1935) Ruska (2012, přel. Jitka Lukešová; Rusoaica, 1933). Pokud bychom odhlédli od minulosti, pak patrné je především mizivé zastoupení úspěšných autorů mladší a střední generace, kteří sklízejí nejen rumunská, ale i mezinárodní ocenění a jsou hojně překládáni do ostatních evropských jazyků (Florin Lăzărescu, Răzvan Rădulescu, Mircea Cărtărescu aj.).


Diskuze ke článku "Z překladů rumunské a moldavské literatury po roce 1989 "

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2