AUTOMAT KNIHOVNA s Ing. Martinem Svobodou, ředitelem NTK v Praze

Knihovnictví není především věda, ale služba…

Během své dlouholeté praxe jste mohl sledovat a aktivně ovlivňovat automatizaci v knihovnách v rozsáhlém časovém období. Knihovnictví je obor, který svou povahou k aplikaci IT nástro­jů vysloveně vybízí. Mohl byste zmínit hlavní momenty v jeho vývoji, ve kterých se podle vás technologické možnosti podařilo plně využít, a naopak, kde jsou stále mezery?

Dříve, než budu mluvit o technologii, dovolím si pár vět o tom, co – podle mě – je náš obor, který je dnes ICT mimořádně ovlivňován (mimochodem, která oblast není?). Pobavilo mne prohlášení SEX (Sekce experimentálních knihovníků), pravda, trochu truchlivě – vůbec nechápu, co je na oněch deseti hodnotách experimentálního. To všechno jsou věci, které považuji za samozřejmé u někoho, kdo si chce říkat – nota bene vysokoškolsky vzdělaný (slyšíte v tom vz-dělat?) – knihovník. Ano, určitě je důležité pro studenty témata podat atraktivně, ale podíváme-li se zblízka, ukazuje se, že skupina by si měla spíš říkat SOX – Sekce Opravdových Knihovních Služebníků. Sloužit přeci není nic špatného, zvlášť když se to dělá dobře. „Ich dien“ měl na svém štítě český král Jan Lucemburský, tohle motto od něj převzal Černý princ, když ho v čele svých velšských lučištníků skolil u Kresčaku, a dnes ho nosí princ Charles. A opakuji to už dlouho: Knihovnictví není především věda, ale služba. Pokud na něm nějaká věda je, je o tom, jak tu službu dělat dobře.

Knihovnictví podle mě je – a mělo by tak být vyučováno – inženýrská disciplína. Stejně jako inženýr projektuje most, který vede odněkud někam, buduje knihovník systém, který pomůže dostat se k něčemu, oba k tomu používají nejlepších známých metod, mají (měli by mít) dobře definovaný cíl, čas, prostředky a kritéria, podle kterých lze změřit, zda se dílo podařilo. A když se podaří, nejenže přinese prospěch, ale může být i krásné.

A teď zpět k vaší otázce. Pozoruhodné je, že největší inovace do knihovnictví – ano, mám na mysli technické inovace, usnadňující práci a (potenciálně) zvyšující efektivitu knihovnické práce – přinesli nikoli (alespoň původním vzděláním) knihovníci, ale lidé s přírodovědným či technickým vzděláním: matematik Ranganathan, strukturální lingvista (a tedy vlastně také matematik) Eugene Garfield, chemik Frederick Kilgour či informatici jako Henriette Avram, Brewster Kahle, Tim Berners-Lee nebo Herbert Van de Sompel. Kromě „před-počítačových“ Ranganathana a Kil­gou­ra spočívá význam všech ostatních právě v tom, že si dobře uvědomili potenciál ICT pro zvýšení efektivity knihovních služeb – a všeho, co s nimi souvisí. Je zřejmé, že tito lidé byli nadáni a dále rozvíjeli své analytické myšlení, které jim dovolilo hledět na bezprostřední úkoly jako na zvláštní případy obecnější třídy řešení. To pak zaručuje, že výsledný produkt má kvalitní koncept s dlouhodobou životností a přetrvá čím dále rychlejší změny technologií.

Matka formátu MARC Henriette Avram v roce 1968 s maximálním využitím dostupné počítačové technologie (téměř jistě IBM řady 1400) navrhla datovou strukturu a formát, který dokonale pokryl potřeby Library of Congress pro produkci katalogizačních lístků. Vyhovoval i ke sdílení záznamů – konzultantem byl Fred Kilgour, zakladatel OCLC – a byl prostorově velice úspor­ný, což bylo v té době asi i pro Library of Congress velmi významné. Je otázka, zda je přípustná kritika, že tento formát málo hleděl do budoucnosti a neuvažoval o dalších možných využitích bibliografického záznamu než pro tisk kartičky nebo pro počítačový katalog. Ať tak, či onak, Henriette Avram měla trochu smůlu (a celé soudobé knihovnictví s ní), že se v době svých začátků v Library of Congress spojených s analýzou katalogizačních záznamů nepotkala s otci značkovacího jazyka Generalized Markup Language a MARC tak nedosáhl konceptuální úrovně jejich návrhu. GML (předchůdce SGML, jehož instancemi jsou jak HTML, tak i XML) v té době pro IBM vyvíjeli Charles Goldfarb, Edward Mosher a Raymond Lorie s cílem umožnit dlouhodobé sdílení rozsáhlých strojem čitelných vládních, práv­ních i průmyslových (hlavně IBM) dokumentů. To znamená, že dokumenty musejí být čitelné a využitelné po desítky let (což je v IT velmi dlouho) a značkování musí umožnit, aby byly zpracovávány pro různé účely různými počítačovými systémy či aplikacemi. Tyto kvality bohužel MARC nemá a všechny, kteří se zabývají tím, jak se stovkami milionů různě kvalitních MARC záznamů dál nakládat, z toho bolí hlava.

Je velmi pravděpodobné, že to byla rigidní (počítačová) struktura záznamu, která zabránila Henriette Avram pomyslet na to, co dnes známe jako FRBR (a co tzv. pruská instrukce de facto dávno obsahovala) a na další možná využití bibliografických záznamů. Pro mne je nepocho­pitelný i detail, že nejen „starý“ MARC, ale i MARC21 umožňuje i nadále vkládat interpunkční znaménka pro tisk! záznamu dovnitř polí a česká pravidla to požadují, ačkoli pro tiskový program to je naprostá trivialita a dokonce formát sám možnost tyto znaky nevkládat připouští. Je zřej­mé, že důsledné oddělení obsahu, významných údajů od nepodstatného, důsledná standardizace některých polí a zavedení značkovacího jazyka pro popis celého záznamu, všech jeho polí včetně hierarchických vztahů FRBR, přičemž je odděleno významové značkování od prezentačního, je cesta, kterou je třeba se vydat, což se již – poněkud váhavě – děje. Standard XML je dnes všeobecně etablován a je „jen“ otázka času, kdy nová definice pro potřeby knihoven a dalších paměťových institucí MARC nahradí. Cesta to bude bolestná a MARCXML je jen podivný krok stranou, nemá nejmenší šanci problém odstranit, je to pouze syntaktická transformace.

Druhý průlomový moment pro knihovnictví nastal, když rektoři vysokých škol v Ohiu vytvořili Ohio College Association a povolali původně chemika (za války zpravodajce, později náměstka ředitele Office of Intelligence Collection and Dissemination a posléze ředitele lékařské knihovny na Yale) Freda Kilgoura, aby jim navrhl kooperativní počítačovou síť pro ohijské knihovny. V roce 1967, tedy dávno před internetem, bylo založeno Ohio College Library Center, nynější OCLC, a to, čemu dnes říkáme sdílená katalogizace (a co je pro mnohé v Česku stále cosi divného, protože každý má přeci „svá specifika“), začali v Ohiu provozovat po třech letech práce v roce 1971 – tedy před čtyřiceti! lety. Dnes má následnická organizace OCLC přes 72 tisíc členských knihoven, muzeí a archivů, katalog WorldCat obsahuje (v září 2012) 271 milionů záznamů odkazujících na 1,83 miliard tištěných nebo elektronických jednotek ve 470 jazycích. Pro dnešního uživatele internetu je ovšem WorldCat skrytý, je to tzv. deep web. Cestou dále jsou tzv. Open Data, Linked Data či Linked Open Data.

Už jsem se zmínil o otci SGML Charlesu Goldfarbovi a jeho spolupracovnících. Vytvořením SGML neskončili. Ten poslední, Ray Lorie rozšířil koncept GML a navrhl řešení dlouhodobého ukládání dokumentů – klíčového problému soudobé­ho digitálního/digitalizovaného knihovnictví. Lorie navrhl metodu UVC (Universal Virtual Computer), která významně usnadňuje ukládání textových i obrazových dat – zjednodušeně řečeno – tak, aby bylo možné je kdykoli v budoucnu prostřednictvím dnes zcela neznámé technologie interpretovat stejně, jako je interpretujeme (zobrazujeme, tiskneme atd.) dnes. Metodu ověřila holandská Koninklijke Bibliotheek ve spolupráci s IBM a na jejím základě postavila svoje dlouhodobé úložiště. To, že právě tomuto systému svěřuje největší světový vydavatel odborné literatury Elsevier Science veškerou svoji produkci pro spolehlivé trvalé uložení, je asi nejlepším dokladem kvality.

Jméno Brewster Kahle asi není běžně tak známé, ale je to důležitá postava. Informatik, absolvent MIT ve společnosti Thinking Machines vytvořil s kolegy systém WAIS (Wide Area Information Servers), předchůdce hypertextového webu, založený na nám známém protokolu Z39.50 a schopný prohledávat vzdálené databáze s rozličnou strukturou. WAIS se podařilo prodat za 15 milionů dolarů společnosti America Online – tehdy největšímu poskytovateli on-line služeb. S tímto kapitálem založil roku 1996 společnost Alexa Internet, jejímž hlavním cílem je sledování chování uživatele prohlížeče při „brouzdání“ (browsing) po webu. To je nesmírně cenná informace pro obchodníky, takže není divu, že Kahle prodal Alexu po pouhých třech letech Amazonu za akcie v ceně 250 milionů dolarů. Současně s Alexa Internet založil Brewster Kahle Internet Archive, pro který později vytvořil známé rozhraní Wayback Machine. Projekt Archivu a řadu dalších projektů a nadací teď financuje z vlastních prostředků jako filantrop.

O významu Tima Berners-Leea snad není třeba mnoho říkat: mladý britský informatik při své práci v CERN byl nespokojen s tím, že je obtížné dostat se od jedné zprávy jeho kolegů fyziků ke druhé, když každá leží na jiném počítači v jiném formátu pod jiným operačním systémem, ačkoli už existuje kvalitní síť, která umožňuje snadno tyto počítače propojit. A tak s využitím tehdy již známého principu hypertextu (tj. textu umožňujícího vzájemně propojovat jednotlivé dokumenty) navrhl jednak značkovací jazyk (HTML) pro zápis takových dokumentů a protokol (http) určující, jak si mohou dva počítače bez ohledu na vlastní systémy takové dokumenty zpřístupnit. A tím začalo to, čemu dnes všeobecně říkáme internet – a ne docela korektně, neboť internet zná řadu jiných protokolů, ale http je nepochybně nejvy­užívanější.

Zatímco hypertextové propojování dokumentů s pomocí HTML musí být „natvrdo“ zapsáno do textů, které mají být propojeny (pomocí známých modrých podtržených „linků“), vymyslel Herbert Van de Sompel kontextové, dynamické propojování, které dokáže s pomocí autorských a dalších údajů prostřednictvím takzvaných směrovačů (nejznámější je SFX – special effects) propojit například odkaz na konci jednoho článku přímo na onen odkazovaný. To přináší nesmírné zjednodušení studia odborných textů. Kromě standardu OpenURL potřebného pro dynamické propojování má Herbert Van de Sompel „na svědomí“ inicia­tivu pro otevřené archivy (OAI), protokol pro „sklízení“ obsahu archivů OAI-PMH a další standard ORE (Object Reuse and Exchange) pro využívání složitých digitálních objektů.

Co se týče českých či československých kniho­ven, nesmělými začátky byla počítačová sazba české národní bibliografie (druhá polovina 80. let), pro kterou Národní knihovna vytvářela záznamy ve struktuře podobné MARC a které se posléze podařilo konvertovat do následnických formátů. To se odehrávalo ještě pomocí technologie sálových počítačů: vstup přes papírové formuláře přepisované ručně na magnetickou pás­ku, ze které pak sálový počítač připravil podklad pro fotosazbu tištěného sešitu ČNB. Nástup technologie PC uspíšil snahy některých vysokoškolských knihoven o využití počítačů pro automatizaci (první ročník konference Automatizace knihovnických procesů se uskutečnil roku 1987). Myslím, že průlomovými momenty byly potom publikace projektu maks (modulární automatizovaný knihovnický systém) na samém konci roku 1989. Pro maks založený na systému CDS/ISIS zdarma distribuovaném UNESCO byl navržen Výměnný formát volně inspirovaný formátem UNIMARC. A především pak projekt CASLIN, odstartovaný Prohlášením o společném zájmu, které 11. 11. 1991 podepsali ředitelé čtyř největších českých a slovenských knihoven Vojtěch Balík (NK ČR), Jaromír Kubíček (MZK), Miroslav Bielik (SNK) a Emil Vontorčík (UK Bratislava) – jenže těchto událostí jsem byl přímým účastníkem a je mi tedy poněkud zatěžko je hodnotit. Co bych snad přeci jenom hodnotit mohl, není ani tolik technické hledisko těchto kooperačních projektů, ale jejich lidská stránka.

Všichni knihovníci se zaklínáme tím, že spolupracujeme, že jen vyvážený systém knihoven je zárukou, že náš čtenář/uživatel/zákazník/klient dostane, co potřebuje. V okamžiku, kdy dojde na to, že zmíněná spolupráce, participace v projektu přesahujícím náš dvoreček znamená vzdát se byť jen drobku z „takhle jsme to dělali vždycky“, začne to drhnout. A ještě – dokud byly v projektu CASLIN peníze, za které se dalo koupit „železo“ či software nebo uspořádat seminář, byl zájem o spolupráci dozajista daleko silnější, než když pramen vyschl a spolupráce znamenala domlouvat se, připustit, že by věci mohly být i trochu jinak, než vyhovuje právě naší instituci. Kdysi dávno s Bohdanou Stoklasovou jsme pro to razili termín „plýtvání v nedostatku“. Bohužel, řekl bych, že se mnoho nezměnilo. Spíš dnes scénu vidím tak, že existují silní tahouni, kteří seženou financování, rozjedou projekt a doufají, že se najde dost těch, kteří budou ochotni se přidat. Ale společně financovat projekt od začátku s vidinou jeho užitku pro všech­ny zúčastněné – to je v českých knihovnických luzích a hájích vzácné jak šafrán. Jednou z příčin je i to, že právní prostředí takovému přístupu není zrovna nakloněné a málokterý zřizovatel své „ovečky“ do podobné situace ponouká, což ale nelze používat jako výmluvu.

V poslední době čím dál častěji slýcháme v souvislosti s informačními technologiemi pojem „cloud“, „uložení v cloudu“ apod. Tento fenomén se už dotkl i knihovních systémů. Myslíte, že tradičně konzervativní knihovnická komunita se smíří s představou, že jejími členy pracně tvořená data budou ležet kdesi „v oblacích“ a nikoli pěkně „doma“, na vlastním ser­veru?

To se mi zdá být docela legrační otázka. Odpovím protiotázkou: „Dáváte přednost mít své peníze doma v krabici pod postelí, anebo v bance?“ U některých komodit jsme si dávno zvykli, že důležitější, než moci „si na ně sáhnout“, je jejich dostupnost kdykoli je potřebujeme a spolehlivost toho, komu jsme je svěřili. Jako ředitel velké knihovny vybavené nákladnou technickou infrastrukturou, jejíž opečovávání a trvalá aktualizace stojí spoustu peněz i lidské práce, musím říci, že se těším, až bude za rozumné peníze k dispozici spolehlivý poskytovatel diskové kapacity a ser­verových služeb. Samozřejmě, každé „výhodné řešení“ má svá úskalí: předpokladem je, že po­ctivá ekonomická rozvaha ukáže jeho výhodnost a zejména, že mezi „mrakem“ a institucí využívající jeho výpočetních a datových kapacit je velmi „tlustý drát“, seriózněji řečeno velmi kapacitní síťové spojení.

Ve světě i u nás do sféry knihovnické automatizace pronikly a pronikají systémy s tzv. otevřeným zdrojem (open source). Jak vnímáte tento proces? Vaše knihovna je jednou z těch, které sice provozují komerčně vyvíjený AKS, ale využívá i OPAC ve volně dostupném rozhraní VuFind. Myslíte, že je to perspektivní cesta vývoje?

Nebýt práce dobrovolníků, kteří v různých podobách dávají plody své práce k dispozici dalším, aby na nich případně pokračovali a rozvíjeli je, nebyl by internet tím, čím dnes je. Právě ten obrovský potenciál, že si někdo všimne mého výtvoru, ocení ho a bude na něm dál participovat, je zcela zřejmě obrovským motorem i zdrojem uspokojení, větším než finanční ocenění (zajisté, když se věc podaří, málokdo odmítne, aby z ní měl i materiální prospěch). I když, podíváme-li se do historie a porovnáme počátky dvou projektů, které internet výrazně změnily, vidíme zásadní rozdíl mezi postojem Tima Berners-Leea, který odmítl návrh patentovat protokol http a jazyk HTML, a Marka Zuckerberga, který Facebook stvořil jednoznačně jako továrnu na peníze – a to nechci uvažovat, co ještě horšího může být v pozadí. Ale zpátky k otázce. Existuje celá řada studií na téma OpenSource a já je nechci citovat. Zkušenost říká jasně, že velké firmy jsou obvykle pomalejší v inovacích a méně snadno se dají přimět, aby své produkty přizpůsobily právě našim potřebám. Využít práce dobrovolníků a případně se na ní podílet, je jistě lákavé. Najdeme-li open source projekt/produkt, který splňuje naše potřeby, proč ho nevyužít? Vzápětí (nebo o chvilku později) vznikne ovšem otázka, kdo zaručí nutnou podporu (například odstraňování chyb, které jsou v každém programu) a rozvoj, adaptaci na měnící se potřeby. Jen málo institucí si může dovolit věnovat na to své kapacity. Konkrétně v případě VuFind, který jste zmínil, zvažujeme, že by několik institucí, které ho využívají, společně platilo nějakou stabilizovanou českou firmu, která by převzala záruky dlouhodobé podpory. Jde te­dy o vyvažování flexibility vývojářů open source projektu s potřebou jistoty a trvanlivosti, kterou si žádá odpovědnost za spolehlivé fungování instituce.

Do jaké míry podle vás automatizaci knihoven ovlivňuje formát MARC? Mnoho (nejen) technologicky zaměřených knihovníků si spolu s Royem Tennantem už dlouho myslí, že „MARC musí zemřít“ (MARC must die, Library Journal, 15. 10. 2002). Od zrodu formátu uplynulo už přes 40 let a stále se používá...

Svůj názor na MARC jsem už naznačil výše. Svého času jistě plnil účel, pro nějž byl stvořen. Bohužel jeho stavba (a nejde ani tolik o interní strukturu formátu), ale i způsob naplňování (tedy AACR2 a jejich rozličné interpretace) nebyly konstruovány s dostatečnou předvídavostí. Jak obskurní je interní struktura formátu ISO 2709, vím velmi dobře – někdy kolem roku 1974 jsem napsal konverzní program, který převáděl různé implementace tohoto standardu do interního formátu systému USS, se kterým pracovala datová továrna zvaná Ústřední technická základna Ústře­dí vědeckých technických a ekonomických informací. Dnes je na světě jistě už miliarda záznamů v tomto formátu, se kterým nedovede pracovat nikdo jiný než specializované knihovnické programy. Tento trh je maličký – mám na mysli světová měřítka, ale totéž platí i pro domov –, konkurence mizivá, a tudíž všechny produkty drahé. Jak jsem napsal výše: jediná cesta je dohodnout se na rozumném značkování, které musí být domluveno celosvětově, legitimním kandidátem na tuto roli je opět Knihovna Kongresu USA, ale ta se zdá být paralyzována tíhou odpovědnosti za dědictví minulosti. Ale nic jiného nezbý­vá – než extrahovat ze stávajících MARC zázna­mů to nejlepší, co v nich je, s využitím nej­chytřejších nástrojů se pokusit vytěžit možné vazby ve smyslu FRBR, analyzovat „užvaněné“ nestrukturované poznámky, v nichž se skrývají často poklady, a tak dále. Kdo bude mít odvahu tenhle proces spustit, zatím není jasné.

Jak vnímáte vliv sociálních sítí a dalších služeb typu Web 2.0 na knihovní sféru? Jde o módní záležitost, nebo o trvalejší trend? Má smysl pojem Knihovna 2.0?

Asi budu považován za reakcionáře, v lepším případě za staromilce. Eva Marvanová v prezentaci z roku 2009 říká: „Jedním z nejdůležitějších prvků Library 2.0 je zapojení uživatelů do vytváření a implementace služeb knihovny, k čemuž se dají dobře využít technologie Webu 2.0.“ Nástroje Webu 2.0 jsou nepochybně užitečné věci a možnost vyjádřit své postoje a snadno je sdělit druhým jistě vytváří zajímavé příležitosti. Přesto – alespoň mně známé – pokusy obohatit například knihovní katalog o folksonomii (dát uživatelům možnost doplňovat k jednotlivým záznamům jejich klasifikaci – tagy) se nesetkaly s úspěchem. (Pokud znáte nějaký úspěšný, rád se opravím.) Podle mého názoru to má dvě hlavní příčiny. Jednou, a snad tou hlavní, je velikost uživatelské obce dané instituce. Ani na Amazonu – a ten má o mnoho řádů větší frekvenci návštěv, než dejme tomu Národní technická knihovna – není uživatelský komentář zdaleka u všech knih. Aby folksonomie, tagging, komentování a další fungovaly, je zapotřebí „kritická masa“ návštěvníků: zdaleka ne každý má potřebu či chuť podělit se o své dojmy s ostatními. A druhou příčinu vidím v tom, že všeobecně v této zemi a její současné kultuře společenského chování není zvykem dělit se o své názory ve prospěch jiných. Možná se to mění, bylo by to příjemné zjištění, ale soudím, že jen zvolna. Jistě je dobré dát návštěvníkům webu knihovny příležitost vyjádřit se, a pomoci tak dalším, myslím, že však není realistické očekávat příval zpětné vazby. Pokud ale uvažování o Library 2.0 změní optiku webu – a následně i chování – knihovny od „podívejte se, co všech­no máme“ na „můžeme pro vás udělat tohle, tohle a ještě tohle“ – tedy od důrazu na instituci k soustředění na zákazníka – pak je Library 2.0 skvělý impuls správným směrem.

V projektovém záměru Centrálního portálu českých knihoven (CPK), na jehož koncepci se jako člen pracovní skupiny podílíte, se ve výhledu do roku 2020 praví: „České knihovny budou využívat jednotné prostředí, jehož jádrem bude společný knihovní systém propojený s návaznými produkty a provozovaný v režimu SaaS a využívaný převážnou většinou knihoven (případně doplněný několika otevřenými systémy). Celé prostředí bude plně integrované s CPK.“ Mohl byste pro knihovníky netechniky přiblížit, kam tato vize směřuje?

Dovolte mi nejprve ocitovat motto, které jako svou vizi knihoven v roce 2020 formulovala po namáhavém zasedání v Telči Ústřední knihovnická rada. Klient říká: „V krásné, přívětivé a pohodlné knihovně rychle obsloužen příjemným, kvalifikovaným, očividně spokojeným a motivovaným personálem nebo z pohodlí domova bez ohledu na národnost či handicap, v kteroukoli denní či noční dobu získám požadovanou služ­bu.“ Kolektivně, jako knihovnická rada jsme toho názoru, že takové úrovně služeb není schop­na sama o sobě dosáhnout žádná česká (ani jiná) knihovna. Nezbývá tedy než spojit síly. Představujeme si, že v roce 2020 bude existovat silný portál jako základní stavební kámen pro zajištění přístupu do celého systému knihoven. Jeho základem bude centrální systém schopný obsloužit podstatnou většinu všech knihoven v republice a silný vyhledávač zdrojů umožňující nalézt přímo digitální podobu dokumentu. Samozřejmým cílem je, aby vyhledaný dokument byl klientovi ihned zobrazen či zpřístupněn. U volně dostupných dokumentů je to prosté, u materiálů, na něž se vztahují autorské nebo licenční poplatky, se klient dozví, odkud a za jakých podmínek je může získat. V tom pomohou znalostní báze a směrovače, za které vděčíme Herbertovi Van de Sompelovi.

Jako návazné – a pro zdar celé věci klíčové – produkty vidíme především systém identit a platební systém, aby klient nemusel pro každý požadavek chodit byť jen virtuálně do jiných knihoven a mít otevřenu řadu účtů. S největší pravděpodobností tahle celá legrace jednoznačně orientovaná na službu klientovi/čtenáři bude založena na novém datovém formátu, bude nejspíš sídlit někde v „mraku“ a bude ji provozně zajišťovat nějaká komerční firma. Tak se nám to pěkně uzavřelo – všechno, o čem byla řeč výše, chceme zapřáhnout ve prospěch skvělých služeb.

Co uděláme proto, aby Sir Tim Berners-Lee konečně dostal zaslouženou Nobelovu cenu, jak apelujete na posledním snímku všech svých prezentací?

Kdybych si byl jist, že vím jak na to, byl bych to dávno udělal. Myslím, že pro mír na světě udělal jistě víc než Arafat a Evropská unie dohromady. Tim Berners-Lee změnil svět, ve kterém žijeme. Ve Wikipedii jsem se dočetl toto: „The committee might receive well more than a hundred nominations and asks the Nobel Institute in February every year to research about twen­ty candidates.“ Tak to pojďme zkusit.

Otázky položil Jan Kaňka

Foto archiv autora


Diskuze ke článku "AUTOMAT KNIHOVNA s Ing. Martinem Svobodou, ředitelem NTK v Praze"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2