ROZHOVOR s Ing. Martinem Vopěnkou

spisovatelem, nakladatelem, publicistou, cestovatelem a předsedou Svazu českých knihkupců a nakladatelů

„Hloubit příkopy mezi knihovnami a nakladateli je naprostý nesmysl“

Jméno spisovatele Martina Vopěnky není třeba knihovnické veřejnosti dlouze představovat. Jeho knihy pro děti a mládež, psychologické prózy, romány a příběhy inspirované pobytem v extrémních přírodních podmínkách bychom našli ve fondech většiny knihoven. A to nemluvě o téměř pěti­stovce titulů, které od roku 1990 vydal ve svém nakladatelství Práh. Ke všem těmto aktivitám přibyl v dubnu letošního roku i post předsedy profesního sdružení českých nakladatelů, knihkupců, distributorů a organizací zabývajících se publikační činností. SČKN založili v roce 1879 významní nakladatelé, jakými byli například J. R. Vilímek, J. Otto a F. Topič, a jeho poslání spatřovali v šíření českých knih a dodržování profesní etiky. V roce 1949 byl Svaz zlikvidován, svou činnost – s přihlášením se k odkazu historické organizace – obnovil před 23 lety.

Pane Vopěnko, jak se dnes podniká českým nakladatelům?

Ještě pořád jsme tady – to je, myslím, třeba považovat za velký úspěch. Protože podmínky, kte­ré jsou pro naše podnikání v této zemi dnes nastavené, jsou určitě jedny z nejhorších z celého civilizovaného světa. Zdá se to až neuvěřitelné, když si uvědomíte, jak velkou roli hrála slovesnost v naší historii. Jde o souběh několika faktorů: menší jazykové oblasti, jedné z největších daní z přidané hodnoty, nedostatečné legislativy na poli ochrany autorských práv, zejména děl v elektronické podobě, chybějící koncepce kulturní a vzdělávací politiky. A tak je třeba poděkovat českým čtenářům, kteří se ani v této době od knih neodvrátili.

A nelze se nezeptat – jak se dnes žije českým spisovatelům?

Nad tím, že spisovatel se musí živit vším možným, aby se mohl věnovat svému poslání, se dnes už nikdo nepozastaví. Bohužel, hodnoty moderní společnosti jsou takto nastaveny: je to brutální nadvláda ekonomie nad duchovnem. Osobně si ale vůbec nestěžuji: žiji šťastný život, mé knihy mají čím dál silnější čtenářský ohlas a hlavně: psaní je pro mne ohromné dobrodružství. Nedovedu si představit, že bych mohl dělat něco krásnějšího.

Co vás přimělo k rozhodnutí stát se předsedou SČKN, ukrojit z času na vlastní tvorbu, podnikání a rodinu?

Asi především zodpovědnost za náš obor. Cítil jsem silnou důvěru a bylo tedy na mně, jestli před tou výzvou uhnu, anebo ji přijmu. Společenské dění mi není lhostejné, ostatně jsem je již dříve komentoval ve svých článcích. A možná je nakonec lepší být v pozici, ze které lze něco ovlivnit, než se jen rozčilovat a bezmocně přihlížet.

Na jaké úkoly se chcete v této funkci především soustředit?

V této chvíli, vzhledem k předčasným volbám, je absolutní prioritou snaha vrátit DPH na knihy zpět na nižší úroveň, nejlépe na 5 %. Toto téma převažuje, protože přínos, anebo naopak škodlivost DPH nelze v našem oboru ničím jiným vyvážit. Pokud bychom uspěli, vytvořil by se klidnější rámec pro další kultivaci našeho oboru i celého kulturního prostředí. Mohli bychom se více soustředit na podporu čtenářství zejména u dětí, na úpravu legislativy, na mezioborovou komunikaci s autory, výtvarníky, knihovníky…

Ve své zářijové zprávě členům Svazu sdělujete, že naděje na snížení DPH u knih stále žije. Pokud by se tak doopravdy stalo, mohlo by to reálně ovlivnit cenu knih, nebo se to projeví pouze v ekonomice nakladatele?

Určitě by se to postupně promítlo do cen knih. Když dnes nakladatel propočítává cenu novinky, tak to někdy opravdu bolí. A jakmile bude možnost postavit cenu níž, jistě toho využije. Osob­ně bych zlevnil i část skladované produkce – zejména knihy pro děti.

V roce 2011 proběhla tiskem zpráva o zajímavém projektu Knižní dálnice, který měl podpořit vydávání dětské literatury, což by knihovnám zajistilo větší počet výtisků od jednotlivých titulů. Můžete říct, jaký je jeho osud?

V této chvíli se jeví spíše jako alternativa pro případ, že by neprošlo nižší DPH. Já ale doufám a věřím, že projde. Navíc, tím, jak jsem zanepráz­d­něn ve Svazu, nemám sílu ani čas posouvat tento projekt dopředu. Jsem ale rád, že díky našemu tehdejšímu tlaku na Ministerstvo kultury ČR byl následně posílen program Česká knihov­na.

Teď se SČKN rozhodl iniciovat vznik Věstníku dětské knihy české sekce IBBY, v němž by před­ní odborníci doporučovali rodičům, knihovnám a školám to nejlepší z knižní produkce pro děti a mládež. Jak by měl takový Věstník vypadat? Počítá se s jeho tištěnou, nebo jen elektronickou verzí? A kdy by mělo vyjít první číslo?

Z finančních důvodů bude mít první ročník elektronickou podobu. Což ale v dnešní době možná už nemusí být zásadní minus projektu. Považuji za důležité především to, že Svaz začíná žít – a tento projekt je toho dobrým příkladem. Nebylo kupodivu snadné jej prosadit, ale dostáváme na něj kladné ohlasy. Odborníci na původní literaturu pro děti vyberou z produkce členů Svazu a IBBY – počítáno za uplynulý školní rok – celkem 30 až 50 titulů. Považuji za důležité, že výběr bude takto široký. Nejde o to, stanovovat pořadí nebo vybírat elitní projekty, ale dát zejména rodičům a učitelům základní vodítko.

Knihovny byly a stále jsou součástí přediva, jehož ústředním snažením je šíření a sdílení kulturních hodnot. Nakladatelé je přesto někdy vnímají jako protivníky, kteří snižují prodejnost jejich knih. Jak se na tento problém díváte vy?

Z mého pohledu jsou knihovny významnými šiřiteli kultury. Sám jezdím do knihoven na besedy a vím, že řada z nich je ve svém místě opravdu místem nebývalé osvěty. Nesmírně si vážím všech, kteří se na této činnosti, navzdory nedostatečnému finančnímu ohodnocení, podílejí. Z dru­hé strany je třeba vidět i to, že nakladatel se pohybuje v prostředí, kde mu konkurují tisíce bezplatných půjčoven. Představte si, že by tu byly tisíce bezplatných půjčoven kol. Jak by asi dopadli jejich prodejci? To je právě ten rozpor: že na jednu stranu se na knihu pohlíží jako na veřejný statek (a já tento pohled vítám), avšak na druhou stranu, když se pak řeší DPH, je nám předkládáno, že kniha je zboží jako každé jiné. Moje stanovisko je takové, že knihovny tu samozřejmě mají být, ale stát to nakladatelům musí vynahradit jinde – tedy právě v nižší sazbě DPH.

Jedno je ale jisté: hloubit příkopy mezi knihovnami a nakladateli jen proto, že obě strany mají pro svou činnost státem nastavené špatné podmínky, by byl naprostý nesmysl.

V polovině září letošního roku jste si ke svým padesátinám vydal knihu s názvem Nebarevné vzpomínky. Dal jste jí podtitul O rodičích a dětství, ale hlavně o 60. letech, která jste nechtěl „lakovat narůžovo“. Můžete říci, jaká ta léta pro vás tedy byla?

Musím říct, že pro mne byla opravdu nebarevná. Mým bydlištěm byly Kobylisy – pražská periferie, kde jsme bydleli v nuzné garsonce, ve vojenském činžáku, a maminka trávila každý rok několik měsíců v nedaleké léčebně v Bohnicích. K napsání té knihy mne ale asi nejvíce pohnulo, když jsem si uvědomil, že se už za mého života stačil svět zcela změnit. Vždyť lidé, kteří tehdy nahlíželi do kočárku, se často narodili ještě za Rakousko-
-Uherska. Kolektivní paměť lidstva byla úplně jiná. Dále mne také zaujalo, že pouhých patnáct až dvacet let komunismu stačilo k tomu, aby většina národa podlehla iluzi, že náš socialismus s lidskou tváří je nejlepší možné zřízení. Té iluzi podlehli i mí rodiče, přestože tatínek byl a dosud je světově uznávaným matematikem. A konečně: mám dojem, že šedesátá léta obecně byla poslední dobou, kdy ještě jednotlivci, místa i národy měli svůj vlastní osud. Pak už se svět vydal ke globalizaci. A tu já považuji za největší zhoubu. Globalizace se vlastně velmi podobá normalizovanému panelovému sídlišti, kam jsme se v sedmdesátých letech přestěhovali i my.

Na svých webových stránkách sdělujete, že pracujete na rozsáhlém románu Nová planeta, a že vás to moc baví, a také uvádíte, že píšete nejprve rukou. V dnešní komputerové době je to poněkud zvláštní, ale určitě máte k tomuto postupu nějaký důvod. Jaký?

Především je to otázka koncentrace. Potřebuji svou mysl zcela nasměrovat do světa knižního příběhu. A v tom by mne počítač a klávesnice rušily. Ale psaní rukou mi vyhovuje i z dalších důvodů: především rukou spíše než klávesnicí stíhám zachycovat své myšlenky. Lépe se mi také v textu vrací, opravuje a vpisuje. A i nutnost záznam přepsat mi dává příležitost projít příběhem znovu s odstupem. Jen se k tomu musím dostat brzy – dokud si pamatuji, co jsem psal –, protože později se i pro mne stává můj rukopis nečitelným.

Děkuji za odpovědi.

OLGA VAŠKOVÁ

MARTIN VOPĚNKA (1963)

Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT, tomuto povolání se však nikdy nevěnoval. V letech 1987 až 1990 pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém. Psát se snažil od raných let, jen tomu doma nikdo nevěnoval pozornost, rodiče předpokládali, že půjde ve stopách svého otce, světově uznávaného matematika. Autorsky debutoval v roce 1989 prózou Kameny z hor, v níž deníkovou formou zaznamenal pocity a vzpomínky vyvolané putováním po rumunských Karpatech. Jeho autorský rejstřík je značně široký, píše baladické povídky, cestopisné a reportážní črty (procestoval např. Antarktidu, Argentinu, Rumunsko), psychologické prózy, romány s autobiografickými prvky, thrillery, básně a knihy pro děti a mládež. Známá je například trilogie Spící město, Spící spravedlnost Spící tajemství, jejíž čtyři hrdinové nesou stopy charak­terů, chování a uvažování jeho čtyř dětí. Do současnosti mu vyšlo patnáct titulů, poslední má název Nebarevné vzpomínky.

Foto: Josef Louda


Diskuze ke článku "ROZHOVOR s Ing. Martinem Vopěnkou"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2