KNIHOVNÁM V MALÝCH OBCÍCH: Těžký život komisaře

TOMÁŠ ŠTEFEK, Městská knihovna Prostějov, Obecní knihovna Čechy pod Kosířem

Příspěvek představuje postřehy pouze jednoho člena komise soutěže Knihovna roku (kategorie základní knihovna), nikoli komise celé. Na to, aby se celá komise shodla na zhodnocení 13 knihoven, je málo i těch pět dní na cestách, které k tomu má určené. Natož psát článek, pod který bychom se všichni podepsali. Ale text nemá být hodnocením, už vůbec ne odbornou sondou do principů soutěže, můžete jej spíš pokládat za nesouvislý proud dojmů jednoho mladého knihovníka z práce v této komisi. Ta je v tomto období (2012–2014) tvořena pěticí různých lidí (od vnuka po dědečka) z různých knihoven (od obecní po krajskou), z různých pozic (od asistenta po ředitel­ku), z různých míst (od Ještědu přes Milešov­ku a Vysočinu až na Hanou). Naše jména si snad­no dohledáte. A takhle pestré mi to přijde správ­né. I navzdory tomu, že složení tohoto rázu je často příčinou protahování každodenního hodnocení a zvažování až do pozdních nočních hodin. Tak jako jsou různí lidé, i názory jednotlivých členů bývají odlišné. Do toho v průběhu cesty nepřehlédnutelně přispívá pan řidič se svými vlastními kritérii hodnocení, která zkoumají paní a slečny knihovnice doslova ze všech stran a úhlů. Na začátku nového dne se u snídaně ale vždy znovu sejdeme v míru a porozumění.

Knihovníci jsou cech jak známo velmi družný, a kolegové jistě pochopí, že i během poměrně krátké devadesátiminutové návštěvy je možné s hodnocenými knihovnami a jejich pracovníky navázat až citový vztah. Ten se projevuje později například v situacích, kdy hodnotící matematické tabulky nekompromisně vykazují jiné výsledky než vaše pocity. Nesmíme se přitom nechat ovliv­nit, což je v některých bodrých a pohostinných krajích obzvlášť těžký úkol. Zkušení zástup­ci samospráv přitom používají ty nejúčinnější zbraně, velmi často se neostýchají nasadit do první linie malé děti s hlásky cvičenými pro vlhnutí očí. I po našem několikerém ujištění o tom, že přicházíme v míru a s dobrými úmysly povídat si o knihovně a životě v ní, neváhají nám zacpávat ústa místními specialitami, pravděpodobně abychom nemohli přerušovat jejich připravené prezentace nečekanými dotazy. Nedáme se ovšem, a statečně odmítáme i nápoje, které by měly zakalit střízlivý úsudek.

Po jednom ročníku hodnocení soutěže bych na to nárok neměl, ale po ročníku druhém už si mů­žu dovolit nějaké to zobecnění. Soutěžící knihovny jakoby se daly rozdělit na tři základní typy. Zaprvé: ty, které mají prachy (rozumějte spoustu peněz), ať už na investice nebo na provoz. Poznáte je podle nové omítky, velkého nápisu, regálů na míru a jinak dokonalého interiéru včetně zpravidla mladé, zcela profesionální knihovnice, astronomických příspěvků na nákup knížek, a ta­ké podle hrdého zástupce obce, který odedřel onu rozhodující maličkost – milionovou dotaci na rekonstrukci a vše s ní spojené. Zadruhé: ty, které nemají prachy, a přesto jsou úžasné. Vyznačují se často útulným domáckým prostředím, s patrnou snahou vykřesat z omezeného prostoru to nejlepší, knihovnicí či knihovníkem, který osobně zná celou vesnici, a orientací na děti, seniory či spolkový život. Zatřetí: výjimky oběma směry a ty knihovny, které snad ani nechtěly soutěžit. Každému regionálnímu metodikovi se totiž jednou stane, že některý z pánů starostů, který možná ani neví, že zřizuje knihovnu, přihlásí svou obec do soutěže Vesnice roku. Z nějakého důvodu uspěje a nebohá knihovna stane v soutěži nejvyšší. Malá rada. Nešilte. Nesnažte se obalit celý fond týden před příjezdem komise, je to marné. Na druhou stranu je jistě potřeba ukázat nějakou péči, abyste se nedostali do řečí. Nezáviděníhodná situace, ale to se prostě stává.

Jde o soutěž, ve které se setkávají ti nejlepší v daném roce. Přesto se v jedněch knihovnách musíte hlídat, aby vám v úžasu nespadla brada, a v druhých byste si řekli, že u vás by přece našly lepší. Je ale krásné sledovat, jak všechny knihovny bez výjimky dělají něco extra. Každá z nich je v něčem nejlepší, leckterá i ve více disciplínách. Jedna má nejlepší web a propagační materiály včetně vlastních záložek, letáčků, medailí a bannerů. V jiné se scházejí spolky, senioři, literární klub. Mladí fotbalisti si chodí s trenérem do knihovny promítat záznamy svých zápasů, v jiný den se zde promítá záznam opery se zasvěceným výkladem pana knihovníka. Další knihovnu navštěvuje půlka obce, druhou celá místní škola, ve třetí mají sedm elektronických čteček, které jsou stále půjčené (samozřejmě pouze s volně šiřitelným obsahem). Připomínám, že letos mluvíme o knihovnách v obcích o velikosti mezi 100 a 2000 obyvateli. Jinde dělají profesionální průzkumy uživatelů a měří jejich spokojenost. Jiná knihovna funguje jako takový Junák s literárním přesahem. Některé svými službami pokrývají tak velké území, že okolní obce na ně žárlí. V jedné knihovně mají obětavého „pasovacího“ rytíře s opravdovým mečem, osnířem i helmicí, který se kvůli věrohodnosti měsíce neholí. V Sudetech si romské děti v jedné knihovně schovávají své knížky, aby se jim doma něco nestalo, a paní knihovnice je hravou formou učí nejen finanční gramotnosti. Jiná je akreditovaným informačním centrem, onde byla knihovníkem vytvořena literární i komiksová postava, která místní vtipně seznamuje s jejich historií. V další knihovně znají hudební vkus jednotlivých čtenářů a během ná­vštěv jim téměř podprahově pouštějí oblíbené písničky, aby se zde cítili dobře. Jiná knihovna dalece překračuje všechny standardy, které má­me, a do jedné dokonce chodí číst starosta. Je to tím, že každá knihovnice či knihovník přirozeně pracují s tím, co sami nejlépe znají, mají rádi, co je baví, k čemu mají nejblíže, čemu nejvíc rozumějí. A v takto malém měřítku pak vynikne moment, který vypovídá o opravdové práci srdcem. V tomto mají malé knihovny náskok před většinou knihoven větších, které svou tvář teprve hledají. Třeba proto, že jejich pracovníci zatím nemají možnost, chuť či důvod také vtisknout do své práce svoji osobnost.

Prozatím jsme měli štěstí. V obou z uplynulých ročníků se vždy zjevil malý zázrak. Knihovna, která nás nenechala na pochybách, že vybíráme správně. Ovšem pokud jde o první místo. Dál už je to natěsno. Daleko větší bodové souboje se totiž vedou o „pouhé“ diplomy. Kdo tedy letos vyhrál, už všichni dávno víme. Někoho by mohlo napadnout… Ti na to měli peněz, těm se to vyhrává. Kulečník, fotbálek, sály, hřiště, bylinkové záhonky, horolezeckou stěnu, knihovní králíky, perfektní nový fond, úžasné služby a rovnou tři knihovnice tam mají, tak aby neuspěli. Vítězové z loňska „na to měli“ tři čtvrtě milionu, ti letošní více než dvakrát tolik. Ale tvrdit, že je to o penězích, by byla velká chyba. Někoho to totiž napřed muselo napadnout, ten pro tu myšlenku musel získat ostatní, někdo nahoře s tím musel souhlasit, někdo to úspěšně administroval a hromada lidí to pak vytvořila. To je totiž jeden podstatný znak, shodný pro naprostou většinu těch nejlepších malých knihoven – krásný blízký až intimní vztah s vedením obce, vztah, ve kterém obě strany vědí, co ta druhá umí, váží si jí a dokáží to ocenit. A v poslední řadě – poslední však jen chronologicky – v té knihovně někdo musí skvěle pracovat, očividně s láskou, ale i odborností a hlavně s obrovským nadšením.


Diskuze ke článku "KNIHOVNÁM V MALÝCH OBCÍCH: Těžký život komisaře"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2