ZE ČTENÁŘOVA DENÍKU… Zážitek ze studené války

JAROSLAV KVAPIL kvajkvaj@gmail.com

Pozoruhodné období moderních dějin, plné tragédií, ale i naděje, vymezené koncem II. světové války a na jeho konci pádem většiny komunistických systémů a rozpadem Sovětského svazu, pro něž se vžil název studená válka, zobrazil ve stejnojmenné knize Američan John Lewis Gaddis. Četba jeho knihy pro mě byla zážitkem a umožnila mi nahlédnout na absurditu doby, kdy uspořádání světa a běh dějin do značné míry určovala ničivá síla jaderných zbrojních systémů.

J. L. Gaddis, profesor historie na Yaleově univerzitě v USA, uznávaný historik – specia­lista na studenou válku, kterého New York Times nazvaly „děkanem historiků studené války“, publikoval knihu The Cold War v roce 2005, tedy zhruba patnáct let po konci studené války. Nám se dostala do rukou hned následující rok, kdy ji vydalo nakladatelství Slovart v překladu Dalibora Výborného. Gaddis věnoval knihu památce svého přítele – politika USA George F. Kennana (1904–2005), autora depeše o osmi tisících slovech, odeslané 22. února 1946 z amerického velvyslanectví v Moskvě do USA, známé jako „dlouhý telegram“, který se stal základem strategie Spojených států uplatňované vůči Sovětskému svazu po celou dobu trvání studené války.

V prologu jsou vzpomenuty okolnosti vzni­ku románu 1984, jejž napsal Angličan Eric Blair, uveřejnil jej v roce 1949 pod pseudonymem George Orwell a líčí v něm budoucnost za 35 let, kdy ovládne celý svět totalita. Zároveň je uvedena jiná představa budoucnosti, kdy se koexistence dvou nepřátelských táborů změní na soužití v míru a přátelství, zásluhou vítězství „lidských tváří“ nad „vysokými botami, diktátory a válečnými mašinériemi“, kterou právě v lednu 1984 prezentoval v televizi tehdejší prezident USA Ronald Reagan. V epilogu naopak Gaddis upozorňuje, že v období studené války nedošlo sice k celosvětovému válečnému požáru (při použití superničivých zbraní by znamenal nejspíš konec veškerého lidstva), nicméně v jeho průběhu vypukla řada lokálních válek a ozbrojených konfliktů, potlačování akcí spontánního odporu a bylo provázeno hrůza­mi, při nichž umíraly tisíce, ba miliony lidí, ať násilně, či následkem hladu, bídy a zoufalých životních podmínek. A právě obyčejní lidé to byli, kteří způsobili konec studené války, jak řekl poslední sovětský vůdce Michail Gorbačov americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi při schůzce na Maltě.

Názvy kapitol – Návrat strachu, Záchranné čluny a čluny smrti, Řízení versus spontánnost, Začátky autonomie, Obnovení slušnosti, Herci, Vítězství naděje – napovídají, že Gaddisova kniha není jen historickou studií. Je to beletristicky pojatá mozaika faktů, událostí, postojů, záměrů, snažení a činů jejich aktérů, které au­tor častými návraty do minulosti, exkurzy do budoucnosti i zobrazováním týchž dějů pohledy z různých míst globu uvádí do souvislostí. Autor se neodchyluje od historické věrnosti a nepouští se na pole spekulací, co by bylo, kdyby... Přesto se mu podařilo plasticky ukázat, jak se svět z trosek druhé světové a dosud nejstrašnější válečné katastrofy a z počátečního nadšení nad jejím koncem rychle přeformoval do dvou ideologicky protichůdných, nesmiřitelných soustav, které se v průběhu ča­su „po zuby“ ozbrojily těmi nejděsivějšími zbraněmi, se silou tak ničivou, až se to vymykalo lidské představivosti a vedly spolu na všech myslitelných frontách studenou válku.

Gaddis doložil, jak se studená válka a její metody měnily a vyvíjely v běhu času a pod tlakem událostí, stejně jako představy a názory představitelů hlavně dvou supervelmocí – USA a SSSR, ale i  mocností, jakou byla Velká Británie a jakou se stala Čína. Autor však nezapomněl ani na role, které sehrály Francie nebo země, kterým se začalo říkat nezúčastněné (Jugoslávie, Indie, Čína, Egypt), země Blízkého a Středního východu (Izrael, Irák, Írán, Pákistán). Poukázal, jak další země tzv. třetího světa, které žádnou moc neměly, ji získaly tím, že začaly vydírat příklonem k opačné supervelmoci, než byla ta, do jejíž sféry vlivu dosud patřily, či zhroucením režimů, které v nich panovaly. A tak se stalo, že například USA musely hrozit jaderným úderem kvůli několika Čínou napadaným ostrůvkům poblíž čínských břehů, které patřily k Tchaj-wanu, kde vládl proamerický Čankajšek. Supervelmoci totiž nechtěly ze své sféry pustit nic, aby nebyl narušen status quo, k němuž dospěly. Příkladem, kdy také „ocasy vrtěly svými psy“, jak to Gaddis nazval, byla válka ve Vietnamu, do níž byly zataženy USA přímo a SSSR dodávkami zbraní a vojenské techniky, vysíláním poradců, a na které neměly zpočátku supervelmoci zájem a ani v průběhu války z ní nebyly nadšeny.

J. L. Gaddis mnohokrát zdůraznil, jak se změnil pohled představitelů supervelmocí a dalších světových politiků na možnost vedení války poté, co se při jaderných zkouškách atomových bomb názorně seznámili s jejich strašlivými účinky. A jak tudíž dospěli prostřednictvím politiky „záruky vzájemného zničení“ k až šílenému vyzbrojování nukleárními bombami a mezikontinentálními raketovými nosiči a nebudování obrany proti nim, až k uznání existence dvou protichůdných soustav na světě s jejich sférami vlivu a udržování tohoto stavu jako záruky zachování míru. Politika uvolňování napětí, tzv. détente, jež následovala, byla podmíněná udržením statu quo. Vznik politiky détente se datuje někam do roku 1970 a autorem toho názvu je francouzský prezident Charles de Gaulle. Nicméně respektování vlivových sfér se projevovalo už dříve a nejbolestivěji se projevilo v roce 1968, kdy se USA a země Západu omezily po vpádu SSSR a armád čtyř dalších zemí Varšavské smlouvy do Československa jen na formální slovní protesty.

Kniha Studená válka nevynechává žádný mezník vývoje. Její největší síla ale tkví ve zobrazení rolí konkrétních lidí – osobností na zhroucení komunistické totality a tedy konci studené války, která se projevila zejména v kapitolách HerciVítězství naděje. Teng Siao-pching, Jan Pavel II., Michail Gorbačov, Ronald Reagan, Margaret Thatcherová, Lech Walesa a konečně i Václav Havel jsou jména velmi různorodých lidí z odlišných zemí i částí světa a v nesrovnatelných postaveních, kteří si ovšem – každý svým způsobem – uvědomili, že není možné dále akceptovat politiku détente a zachovávat tak setrvalý stav a že je nutno to změnit. „Reagan uznal, že Karel Marx měl pravdu: Dnes jsme svědky velké revoluční krize…, ve které jsou požadavky ekonomického řádu v přímém protikladu s požadavky politického řádu. Tahle krize ale neprobíhá na kapitalistickém Západě, ale v Sovětském svazu, ve státě, který se dere proti proudu dějin tím, že popírá lidskou svobodu a lidskou důstojnost a zároveň není schopen nakrmit své občany,“ napsal Gaddis v kapitole Herci. Je to malý úryvek z mnoha projevů zmíněných i řady dalších osobností, co postupně erodovaly bipolární systém období studené války až ho zcela rozložily, tak jako obyčejní lidé začali bourat berlínskou zeď, vzniklou coby nejhmatatelnější symbol rozděleného světa a její pád se naopak stal symbolem konce komunistické totality i studené války.

Gaddis píše objektivně, ale protože je Američan podrobněji z pohledu USA. Spojeným státům a Západu J. L. Gaddis ve Studené válce ale nestraní. To za něj vykonala historie, takže studenou válku Západ nad Východem vyhrál. Ve skutečnosti však vyhráli lidé nad establishmenty, vyhrál život nad zánikem. A to je poslání Gaddisovy knihy. Co s tím ti lidé dál udělají, o tom budou zase jiné knihy.



Diskuze ke článku "ZE ČTENÁŘOVA DENÍKU… Zážitek ze studené války"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2