Slovo o pluku Igorově v operním ztvárnění

DAGMAR PETIŠKOVÁ petiskovad@gmail.com

Původ i nález literární památky Slovo o pluku Igorově zůstávají zahaleny tajemstvím; samot­ný příběh byl inspirací pro mnohá další umělecká díla a text Slova je i dnes předmětem usilovného filologického bádání. Vyprávění o nezdařeném válečném tažení knížete Igora koncem 12. století je rovněž námětem opery Alexandra Borodina, již měli v novém nastudování nedávno možnost zhlédnout i čeští diváci ve vybraných kinosálech, a to v přímém přenosu z newyorské Metropolitní opery. Inscenace opery v novátorském pojetí ruského re­žiséra Dmitrije Čerňakova měla v New Yorku premiéru 6. ledna tohoto roku a zaznamenala značný ohlas. Hudební oddělení našich knihoven budou moci doplnit své fondy tímto nastudováním Borodinovy opery v ruském originále, která, stejně jako i další operní představení přenášená z MET, je zaznamenána a šířena na DVD.

A. P. Borodin. Kníže Igor. Libreto opery v překladu Zdeňka Knittla (Praha: SNKLHU, 1953)Proslulou památku staré ruské (kyjevskoruské) písemnosti Slovo o pluku Igorově, kterou si ruský skladatel Alexandr Borodin (1833 až 1887) vybral jako námět pro svoji jedinou operu, považují za součást svého písemného dědictví ruská, ukrajinská i běloruská literatura. Někteří vědci spatřují ve Slově, s jeho veršem o nestejném počtu slabik a občasným rýmem, předchůdce ukrajinské dumy.

Děj příběhu se odehrává koncem 12. století, v dubnu roku 1185, kdy Igor, kníže z Novgorodu-Severského (ukrajinsky Novhorod-Siverskyj) ležícího asi tři sta kilometrů severovýchodně od Kyjeva, vytáhl proti polokočovnému pohanskému národu Polovců. Toto své dobrodružné tažení započal svévolně, bez povolení velkoknížete kyjevského. Polovci se pohybovali na asi čtyři sta kilometrů široké stepi rozkládající se severně od Černého moře a proti vý­chodoslovanskému obyvatelstvu kyjevskoruské říše, sídlícímu převážně na dnešním ukrajinském a běloruském území, podnikali časté výboje. Válečná avantýra Igora skončila 12. květ­na 1185 katastrofou, když bylo jeho vojsko početnějším nepřítelem obklíčeno a rozdrceno. Většina vojáků zahynula a ti, kteří přežili, včet­ně knížete a jeho patnáctiletého syna Vladimíra z prvního manželství, byli zajati. Igorovi se podařilo ze zajetí uprchnout a vrací se k manželce Jaroslavně, zatímco Vladimír zůstal, oženil se s dcerou poloveckého chána Končaka a za několik let byl ze zajetí propuštěn. Mnoho badatelů (především těch pochybujících o autentičnosti této literární památky) se pozastavuje nad tím, že právě nepodařené vojenské tažení ctižádostivého oblastního knížete zaujalo anonymního autora konce 12. století tak, že mu bylo námětem k hrdinskému eposu. Vojenské dobrodružství Igora, toužícího po vojenské slá­vě, bylo navíc možno chápat i jako předzvěst další, větší tragédie, a to masivních nájezdů tatarských hord vedoucích k rozpadu Kyjevské Rusi a ovládnutí jejího území.

Záhy po prvním vydání Slova (1800) podle rukopisné kopie z 15. století jejím „objevitelem“ O. I. Musinem-Puškinem se ozvali skeptici zpochybňující autentičnost jak „nalezené“ kopie, tak starobylost nedochovaného originálu literární památky, zasazovaného do konce 12. století. Neurčité je ostatně i datum nalezení údajné kopie z 15. století, uvádí se rozmezí od konce 80. let do poloviny 90. let 18. století.

Slovo o pluku Igorově v překladu Václava Hanky (první knižní vydání z roku 1921)Slovo hraje velmi důležitou roli i ve vztahu k dějinám české literatury. Svou záhadností ostatně připomíná Rukopisy KrálovédvorskýZelenohorský, jež „nalezl“ Václav Hanka v ro­ce 1817.

Již v první čtvrtině 19. století bylo Slovo přeloženo do češtiny, a to hned několika tvůrci. Prvním knižně vydaným byl překlad Václava Hanky (1821), i když už několik let před ním na své verzi přetlumočení tohoto hrdinského epo­su pracoval Josef Jungmann; jeho překlad, považovaný za zdařilejší než Hankův, však zůstal v rukopisné podobě a byl vydán až o více než sto let později (1932). Bezprostřední vliv na brzké pořízení českých (ale i prvních německých) překladů měl Josef Dobrovský, který počátkem devadesátých let 18. století studoval staroruské rukopisné památky v Petrohradě a v Moskvě včetně pramenů, u nichž se objevují některé shodné rysy s textem Slova.

Dobrovského bádání nad ruskými kodexy i dohled nad překlady Slova vzbudily pozornost amerického literárního badatele Edwarda L. Keenana. Ve své obsáhlé, pečlivým studiem doložené, ale i velmi čtivé monografii Josef Dobrovský and the Origins of the Igor Tale vydané v roce 2003 označuje Josefa Dobrovského za přímého autora eposu.

Tím, že rukopisná kopie z 15. století shořela v době Napoleonova vpádu do Moskvy roku 1812 (i když i tento údaj je zpochybňován s tím, že kopie nikdy neexistovala), odpadla možnost prokázat exaktními vědeckými metodami dobu jejího pořízení. Přes důkladné filologické studium se vědcům nepodařilo jednoznačně doložit, že je Slovo původní literární památkou, avšak ani odpůrci jeho autentičnosti důvěryhodně neprokázali, že je falzem. Většina především ruských vědců považuje epos za původní památku konce 12. století či samého počátku 13. století; v tom případě se kulturní dědictví Kyjevské Rusi s jejím středověkým písemnictvím může stavět na úroveň celoevropského.

Alexandra Borodina námět Slova zaujal tak, jak předpokládal jeho přítel, hudební a literární kritik Vladimír Stasov, který mu ho pro zhudebnění navrhl. Široké epické motivy, národní kultura, rozdílnost charakterů, vášeň, dramatičnost, orient v jeho rozmanitých podobách – to vše se nabízelo pro operní ztvárnění. Na práci na opeře se skladatel důkladně připravoval; studoval uměleckou i odbornou literaturu vztahující se k Igorově příběhu i dějiny a kulturu Kyjevské Rusi, ale i historické a kulturní prostředí Polovců. Verše libreta si psal sám, kro­mě Slova vycházel z dalších středověkých pramenů – především z Ipatějevského letopisu, Zadonštiny, Pověsti o Mamájově velké bitvě a rovněž z ruských bylin. O jedněch svých prázdninách se jel podívat do měst, kde se příběh Slova odehrává – do Novgorodu-Severského i do Putivlu (ukr. Putyvl) a navštívil i povolžské stepi, kde sídlívali Polovci.

Alexandr Borodin, který kromě své skladatelské činnosti působil jako vysokoškolský profesor chemie, pracoval na opeře s přestávkami 18 let. Dílo však nedokončil, zemřel náhle v 53 letech, zřejmě v důsledku vysílení. Operu pak na základě Borodinova celkového plánu i poznámek dopsal Nikolaj Rimskij-Korsakov s Alexandrem Glazunovem.

První uvedení opery Kníže Igor se konalo 23. října 1890 v Mariinském divadle v Petrohradě; opera měla úspěch a hned v první sezo­ně byla uvedena třináctkrát. Také v Praze vzbudila česká premiéra v Národním divadle 8. červ­na 1899 v režii Adolfa Krössinga značný ohlas. Hudební kritik Boleslav Kalenský o ní v rozsáhlé studii uveřejňované na pokračování v časopise Dalibor psal jako o „vynikajícím díle ryzího ruského ducha“, kdy Borodin, podobně jako Smetana v Libuši, oslavuje v Knížeti Igorovi „mohutnost a sílu národního dávnověku, aby z ní čerpala povzbuzení přítomnost i budoucnost“ (Kalenský, Bolesl. Kníže Igor: úvod v operu Alex. Profirjev. Borodina. In: Dalibor 1899, roč. 21, č. 25–27, 42–43). Zároveň v roce 1899 vyšel překlad libreta pod názvem Kníže Igor: velká opera o čtyřech jednáních s předehrou v překladu Augustina Eugena Mužika. Mužikův překlad využil částečně při novém přetlumočení libreta Zdeněk Knittl (1953).

Borodin zpracoval historickou látku nově, v souladu s uměleckými prostředky své doby, tj. poslední třetiny 19. století. Vnější skutečnosti, hlavní postavy a události popisované ve středověkém eposu zůstaly ve své podstatě zachovány, ale umělecké a světonázorové pojetí, zhodnocení jednotlivých událostí, ztvárnění charakterů i motivace jejich jednání jsou odlišné. Skladatelův kníže Igor, podobně jako hrdina ruské literatury 19. století, hledá odpovědi na věčné otázky a ptá se po smyslu života, trápí se pochybnostmi. Borodin také rozvinul nejenom téma milostného vztahu mezi Vladimírem a Končakovnou, ale i manželské lásky Igora a Jaroslavny.

Opera Kníže Igor v režii Dmitrije Čerňakova (narozen r. 1970) podává příběh pohledem umělce 21. století; režisérovi je cizí patetičnost, jeho inscenace klade důraz na člověka, jeho osud i vlastní rozhodování. Ukazuje, jak se lze vyrovnat s chybnými úsudky a poučit se z nich. Počátkem března tohoto roku, v čase ostrého ukrajinsko-ruského konfliktu, kdy byla opera na staroruské téma přenášena do kin, bylo zvláště naléhavé její poselství o tom, že lidský život je důležitější než válečné vítězství.

 

 



Diskuze ke článku "Slovo o pluku Igorově v operním ztvárnění"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2