ZE ČTENÁŘOVA DENÍKU… První setkání s Bohumilem Hrabalem

LENKA JURAČKOVÁ jurackova@svkkl.cz

Taneční hodiny pro starší a pokročilé

Ač je to ostuda, musím se veřejně přiznat, že kniha Taneční hodiny pro starší a pokročilé byla mým prvním setkáním s Bohumilem Hrabalem. Samozřejmě v knižní podobě. Filmové adaptace jeho knih jsem viděla několikrát a nejvíce jsem si oblíbila Slavnosti sněženek. Z tohoto filmu u nás doma dokonce několik „hlášek“ zlidovělo.

A když už je ten Hrabalovský rok a slavný spisovatel by oslavil sté narozeniny, tak jsem se odvážila a jednu z jeho knih jsem přečetla. Až později jsem se dozvěděla, že se jedná o jednu z jeho nejtěžších… Ale to předbíhám.

Po přečtení prvních deseti stránek jsem si sama říkala, že pro začátek to chtělo lehčí kníž­ku, pointa v nedohlednu, věta jakbysmet… Až po přečtení jsem pochopila, že v knize žádná pointa ani není a příběh je absolutně nepodstatný. Tak takovou knihu jsem vážně ještě nečetla! Nejdřív jsem z ní byla na rozpacích, ale po odložení na noční stolek a nechání si pár minut na rozmyšlenou mi došlo, že to bylo vážně skvělé počtení!

A o co v ní tedy jde? Všudypřítomný strýc Pepin (nikde v knize není řečeno, že se jedná o něj, ale kdo jiný by to byl?) vzpomíná na ztracené mládí, ve svém monologu vypráví o Janu Husovi, básníku Bondym, nezapomene vzpomenout na své bývalé milenky a přítelkyně. Jedná se o takovou výpověď stárnoucího muže, který se však ještě snaží zaujmout mladou slečnu a rozhodně nevěsí svůj život na hřebík.

Nebyl by to Hrabal, kdyby se v jeho knize neobjevilo pivo, zde je rozebíráno, které chutná nejlépe a které naopak vůbec.

Zaujal mě také snář Anny Novákové. Pepin totiž zná zpaměti nepřeberné množství různých snů, které se proplétají a vážou k milostnému životu dané osoby. Díky těmto snům dokáže k sobě kdejakou ženu přivábit, nebo ji od sebe nadobro odlákat.

Při čtení jsem si často vzpomněla na svoji babičku, která také nedokázala udržet souvislou větu a myšlenku a při vyprávění skákala sem a tam, až jí občas nikdo nerozuměl a nevěděli jsme, „co tím chtěl básník říci“. Tak přesně vyprávěl i strýc Pepin, ale to už k tomu věku patří. Pro expresivní slovo nešel daleko, což se dá říci i o mé babičce. Netušila jsem, že se touto knihou tak ponořím do vzpomínek a tolik se u ní zasměji.

Ukázka toho, jak Hrabal v knize skáče od historky k historce:

„… básník Bondy, když přivezl do hospody ty svoje dvě děti v kočárku, povídá, že už Sokrates řekl, že kurevnictví je zaměstnání lidí jinak nezaměstnaných, takhle jsme dostali salám od Tónečka z kafírny, abychom mu utloukli kamení, tak tlučeme, tlučeme a najednou se přižene mrak, setmělo se k zahynutí a hrom burácel a naplano blesky…“

Až týden po dočtení knihy jsem si na internetu hledala nějaké další informace a první, co na mě vykouklo, bylo: „…patří mezi ty knihy, s kterými by čtenář s Hrabalem začínat neměl.“ No, to jsem tedy nedodržela.

To, co se mi na knize líbilo nejvíce, nejde ani přesně slovy vyjádřit. Snad jen jednoduše, že srdce dostává přednost před rozumem, a to je na tom to krásné. Když knihu dočtete, čeká vás konečně tečka, vlastně tečky tři a věřte, že si budete říkat, kdyby tak ještě věta pokračovala…


Diskuze ke článku "ZE ČTENÁŘOVA DENÍKU… První setkání s Bohumilem Hrabalem"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2