Poznámky historika k historické bibliografii

JAROSLAV PÁNEK panek@hiu.cas.cz

Čtyři dosud konané mezinárodní konference o historické bibliografii otevřely nový pohled na toto téma. Zatímco na počátku bylo nutné vzájemně si poskytnout základní informace o tom, jaké bibliografie na národní úrovni vlastně existují, postupně bylo možné přistoupit k reál­né kooperaci a perspektivně i k zajištění souvztažnosti výsledků bibliografické práce v jednotlivých evropských zemích.1 Otevřely se mož­nosti reagovat na globální informační revoluci a zpřístupnit obrovské bohatství informací, které jsou ukryty ve statisících či spíše milionech bibliografických záznamů. Dělo se to pochopitelně a plným právem v rámci oboru historické bibliografie. Protože však žádný obor neexistuje pouze sám pro sebe, ale pravého smyslu nabývá teprve v kontextu dalších dis­ciplín a ve vztahu ke kognitivním potřebám společnosti, otevřely se tu nové vážné otázky. Je toto informační bohatství plně využíváno? A je vůbec přiměřeně využitelné při řešení těch nejobtížnějších problémů současnosti?

Jistě, propojení řady národních bibliografií poskytuje úžasný informační zdroj tomu, kdo zkoumá dějiny významného místa či regionu, kdo zpracovává biografii velké osobnosti nebo se zabývá poměrně snadno pojmenovatelným jevem událostních dějin (válka, revoluce apod.) či některých aspektů historické antropologie. (Ostatně nedávno to exemplárně předvedla prof. Claudia Zey z univerzity v Curychu na jedné známé události ze středověkých dějin při hledání bibliografických informací na téma Investiturstreit čili Investiture Contest.)2 V zásadě jde o jevy, které lze označit jedním nebo několika málo výstižnými klíčovými slovy. Mnohem obtížnější je situace tam, kde historik pracuje s komplexními problémy, které sice také lze pojmenovat (civilizace, kultura, mezilidské vztahy etc.), ale které mají tolik rozmanitých aspektů, že je střechové pojmenování ani zdaleka nemůže vystihnout. Končí v takových­to případech úloha historické bibliografie okam­žikem, kdy nabídne historikovi obrovské databáze informací s tím, že on už si s nimi nějak poradí?

Vím, že řešení historikova dilematu (co si počít s tím nekonečným a neustále rychle narůs­tajícím množstvím údajů) není primárním úkolem bibliografa. Práce v oblasti historické bibliografie mi totiž není zcela neznámá. Svou odbornou dráhu jsem roku 1970 začínal jako archivář v jednom středočeském okresním archivu a mým úkolem se stalo mj. zpracování retrospektivní bibliografie k dějinám tohoto regionu. Po několika letech usilovné práce vznikla čtyřsvazková publikace, která i po téměř čtyřiceti letech zůstává východiskem badatelské práce v humanitních disciplínách osvětlujících tento region.3 Při této práci jsem si ověřil, jakou míru systematičnosti tato práce vyžaduje a jak promyšlená musí být, aby naplnila svůj záměr. Zmiňuji to jen proto, abych zdůraznil, že nepokládám zpracování histo­rických bibliografií za pouhý servis historické vědě, nýbrž za její integrální součást, a abych ocenil výsledky této činnosti. V českém prostředí jsou historické retrospektivní bibliografie spojeny s velkými jmény 19. století, počínaje zakladatelskou osobností české filologie Josefa Jungmanna a konče kulturním historikem Čeňkem Zíbrtem, od počátku 20. století pak s uznávanými badateli až po současnou skupinu bibliografů Historického ústavu Akademie věd ČR v čele s Václavou Horčákovou. Právě proto, že jsem se sám před řadou desetiletí ponořil do bibliografické činnosti a potom jsem již pouze jako vnější pozorovatel sledoval vývoj tohoto oboru, dobře si uvědomuji, jak obrovskou proměnou – především v technologickém smyslu – prošla bibliografická práce v několika uply­nulých desetiletích. Neočekávejte tedy ode mne, že bych snad chtěl vstupovat do diskuse o těchto speciálních tématech. Dnes už jsem skutečně jen takovým historikem, který z výsledků historické bibliografie čerpá; zároveň však se nevzdávám uvažování o vývoji historických a dalších humanitních oborů a o tom, jakou úlohu v nich bibliografie sehrává či může sehrávat.

I když historici tráví většinu času analytickou prací a ke skutečné syntéze se dopracují teprve v určitých obdobích svého badatelského vývoje, širší veřejnost dokážou oslovit především svý­mi souhrnnými výsledky. Vytvářet skutečně transnacionální historiografii a oslovovat evrop­skou společnost je možné v podstatě dvojím způsobem – novým zodpovídáním některých klíčových otázek zejména soudobých dějin (holocaust, stalinismus a totalitní režimy, dynamika hospodářského vývoje atd.), nebo řešením historických problémů civilizačního vývoje v rám­ci kontroverzního utváření globálního světového systému. Není třeba sahat k tématům o soupeření civilizací v dějinách, někdy stačí hledat odpověď po povaze a vymezení vlastní civilizace. Jako příklad mohu uvést ambiciózní záměr a s ním spjatou konferenci, kterou chystají na rok 2016 Učená společnost České republiky a Historický ústav Akademie věd ČR ve spolupráci s partnerskými institucemi v dalších středoevropských zemích. Tématem je zdánlivě jednoduchá otázka: Jak definovat Evropu?

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o téma jednoduše uchopitelné na geografickém základě a poté specifikované některými cha-rakteristickými rysy evropské kultury, jaký-mi jsou řecká filozofie a umění, římské prá-vo, židovsko-křesťanská tradice, osvícenství a te­ch­nologická modernizace industriální doby. I kdybychom přijali tento zjednodušený model, představme si jen, jak složitá bude heuristická příprava, samozřejmě vycházející z kvalitních bibliografických podkladů. Jakmile však při­stoupíme ke zvolené problematice pozorněji, uvědomíme si, že se nám otvírá téměř bezbřehá škála dílčích témat ve smyslu oborovém, tematickém, chronologickém a prostorovém. I když se rozhodneme pro přístup primárně historický, nemůžeme odhlédnout od aspektů filozofie a religionistiky, sociologie, sociální psychologie a právních věd, uměnovědy, dějin přírodních věd a techniky a řady dalších oborů. Máme však k dispozici bibliografie, které by nám poskytly dostatečné informace o všech zmíněných a souvisejících oborech?

Při detailnějším pohledu se škála témat, jež vyplývají z vnitřní diferenciace Evropy a z jejích vztahů s ostatními kontinenty, dále rozrůstá. Neboť každá dílčí odpověď nabízí novou tematizaci a předběžné odpovědi zpochybňuje. Lze počátky Evropy skutečně nalézt na území dnešního Řecka, nebo se utvářely v širším Středomoří, v Egyptě a na Blízkém východě? Jak pojmout náboženskou a politickou diferenciaci Evropy v prvním a druhém století křesťanského letopočtu, když se interpretační pohledy z růz­ných stran kontinentu výrazně liší? Jak hodnotit vzestup Evropy v 15.–20. století, když jej část světové (zejména revizionistické) historiografie pokládá za výsledek jednostranné exploatace ostatních kontinentů Evropany? A takových otázek by bylo možné stavět dlouhou řadu. Při hledání odpovědi na každou z nich nemůžeme jednoduše odkázat pouze na stanovisko a interpretační přístup historika z jed­né strany, ale musíme brát v úvahu rozdílné a protichůdné názory nejméně dvou, většinou však několika zainteresovaných stran. Toto jsou důležité faktory, které už přípravnou heuristickou fázi výzkumu neobyčejně komplikují.

Jestliže předpokládáme historikovu princi­piální snahu o komplexní pochopení tématu, pak musíme připustit, že jeho výsledná interpretace bude do značné míry záviset na úrovni jeho informovanosti o tom, kam až dosud dospěli jiní badatelé v historiografii a v dalších přidružených oborech, a to badatelé v různých zemích Evropy a světa, badatelé publikující nejen v kongresových či velkých západních jazycích, ale přinejmenším také v jazycích slovanské poloviny Evropy. Půjde-li nám o přípravu podkladů pro skutečně komplexní odpověď na centrální otázku, pak zjistíme, že již na počátku stojíme před velkým úkolem na cestě za získáním informací o zdrojích dosud publikovaného poznání. Úkol, který nezvládne historik bez bibliografa, ale ani bibliograf bez historika.

Představme si, že by v dohledné době vznikla obrovská bibliografická databáze, která by vyhověla nárokům na všeobecné propojení retrospektivních historických bibliografií evropských zemí s analogickými bibliografiemi zmíněných zainteresovaných oborů. Byl by to skvělý výsledek práce bibliografů a informatiků, který by bezpochyby vděčně využívaly tisíce humanitních vědců na celém světě. Absolutní většina z nich by pracovala s klíčovými slovy a vybírala by si bibliografické údaje, které by každý jednotlivý badatel dokázal zvládnout v reál-ném čase a při svých (omezených) jazykových schopnostech. Není pochyb o tom, že by se výběr týkal především textů v angličtině a že by byl velmi úzký v porovnání s bohatstvím informací, jež by takováto bibliografická megabáze nabízela.

Historici, kteří by se chtěli věnovat komplexním tématům, by si buď programově zvolili silně redukovanou základnu svého výzkumu (čímž by už v první etapě výzkumu rezignovali na mnohostrannou vyváženost pohledu), nebo by se potýkali se zoufalstvím nad nezvládnutelností zvoleného úkolu. Uvědomíme-li si, jakou rychlostí narůstá počet informací (vždyť jen čeští historici, reprezentující desetimilionový národ, produkují každoročně přes deset tisíc bibliografických položek),4 musíme připustit, že o mnoho více by se s takovou bibliografií učinit nedalo. Obrovské informační databáze samy o sobě a přístup do nich bohužel podporují dvě únikové, rozhodně nikoli optimální cesty. První vede k atomizaci výzkumu v humanitních oborech, jejichž výsledky jsou stále více omezeny na izolované detaily, které zajímají pouze velmi omezený okruh odborníků a které nejsou dostatečně integrovány do celistvého proudu poznávání ani ve vlastní vědní discip­líně. Druhá tendence se snaží odpoutat od „detailů“, nebere na vědomí získané poznatky, vzdaluje se jim a volně „teoretizuje“ o tématech, která by si zasloužila důkladné prozkoumání. Obojí je pochopitelné, neboť pracovní a časová kapacita každého badatele je omezená a ne pro každé důležité téma lze sestavit početný řešitelský tým, který by se jím po léta zabýval. Sotva lze pochybovat o tom, že tento přístup nepřispívá ke zvyšování prestiže humanitních oborů v současné kompetitivní společnosti.5

Co si však mají počít bibliografové v paradoxní situaci, kdy s maximálním nasazením vyexcerpují a zpřístupní takové množství dat, že je potenciální uživatelé – historici – ani nestíhají vzít na vědomí, natož pak vědecky využít? Mají se spokojit s tím, že vytvářejí bibliografie jakožto informační thesaurus, který patří ke kulturnímu dědictví každé vyspělé společnosti? Nebo mají snížit své nároky a vytvářet pouze selektivní bibliografie? Nejjednodušším přístupem by bylo omezení excerpční základny národních i mnohostranných mezinárodních bibliografií – buď redukcí počtu excerpovaných časopisů, nebo výběrem žánrů. V prvním případě by se jistou oporou mohly stát například časopisy evidované v seznamu ERIH – European Reference Index for the Humanities. Nemyslím, že by to bylo ku prospěchu věci. Neboť ERIH i jiné výběrové seznamy vznikaly z velké části na základě iniciativy vydavatelů periodik, tedy do značné míry nahodile a nerovnovážně; takto vzniklé mezery v nich byly při kategorizaci (činností oborových komisí European Science Foundation) jen v malé míře doplňovány, tentokrát již z iniciativy členů hodnotící komise. Navíc redakce některých časopisů pokládaly kritéria hodnocení za nesprávná a odmítly své začlenění do ERIH; takto vypadla celá skupina významných časopisů k dějinám přírodních věd.6 Snížení počtu excerpovaných časopisů podle vnějších evaluačních měřítek nelze doporučit, neboť by nepochybně ochudilo a zkreslilo aktuální stav historického poznání.

Pokud by při vytváření bibliografií došlo k redukci „menších žánrů“, patrně by to postihlo především recenze, ale tím bychom ztráceli evidenci o dialogu uvnitř historických věd a sami bychom se zbavili nástroje k objektivnější hierarchizaci poznatků. I to by byl velmi chybný krok. Zdá se tedy, že východiskem solidní historické bibliografie by mělo zůstat úplné podchycení všech odborných historických monografií, vědeckých článků a recenzí vydaných v oblasti, kterou daná bibliografie pokrývá. Nezbývá než přijmout skutečnost, že narůstající množství bibliografického materiálu je specifickou daností historiografie, která se – na rozdíl od sciences – nikdy nemůže zcela odříznout od starších výsledků bádání a periodicky se k nim vrací jako k podhoubí, z něhož vyrůstá aktuální historické poznání.

Znovu se tak ocitáme ve slepé uličce, v níž bibliograf vytváří relativně úplnou evidenci informačních zdrojů, zatímco historik ji nedokáže komplexně zvládnout a z nezbytnosti před touto kvantitou kapituluje. Existuje tu nějaké vědecky ospravedlnitelné východisko? Domnívám se, že ano, ale není to cesta ani snadná ani krátkodobá. Podle mého názoru vyžaduje intenzivní a cílevědomou spolupráci historiků a historických bibliografů a položení některých nových akcentů v historické činnosti.

Historici dávno vědí, že při zpracování ja­kéhokoli širšího tématu nezvládnou všechny zachované primární prameny, proto využívají edice (přičemž kritické edice jsou samy o sobě svého druhu interpretací pramenů) nebo se opírají o analytické rozbory a hodnocení jiných historiků, svých předchůdců. Stejný přístup, daný omezenou pracovní kapacitou jednotlivých badatelů či týmů, se nevztahuje pouze na primární prameny, ale i na historickou literaturu a podle mého názoru se postupně prosadí i ve vztahu k sekundárním zdrojům. Podobně jako jsou vydávány – ať již tištěnou či elektronickou formou – bibliografie, vznikají soupisy pramenů, aby se v nich vůbec historici vyznali. To již odpovídá současnému provozu v oboru historiografie.

Další stupně jsou v tomto zrcadlovém odrazu činnosti historika a bibliografa zatím méně obvyklé, ačkoli by paralela byla na místě. Kritickým edicím pramenů by svou povahou plně odpovídaly selektivně hodnotící, tematicky zaměřené anotované bibliografie, na nichž by ovšem museli spolupracovat historici. Částeč­ně se to již děje (např. v internetové bibliografii CEJSH – Central European Journal of Social Sciences and Humanities), byť spíše v zájmu prezentace vědeckých výsledků několika středoevropských zemí, než v úsilí o systematické zpřístupnění historiografických poznatků. Nicméně tuto formu anotované bibliografie pokládám za velice perspektivní ze dvou hlavních důvodů: Především zpřístupňuje alespoň některé nejdůležitější výsledky jedné části evropských humanitních věd celému světu; navíc to činí v angličtině, ačkoli anotované publikace vyšly původně v polštině, češtině, maďarštině a dalších jazycích, jež zůstávají většině západních badatelů nedostupnými. Nikdo neočekává, že čtenáři těchto anglických souhrnů budou číst celé anotované studie; naopak, zde se pracuje s předpokladem, že poznatky vycházející ze zemí ležících za někdejší železnou oponou budou vzaty v úvahu – při syntetických, srovnávacích a podobných výzkumech – v této kondenzované podobě, a využity s minimem vynaloženého času.

Vyšší formou zpřístupnění nových poznatků je systematická recenzní činnost, jakou v našem prostoru zajišťuje např. elektronický portál H-Soz-u-Kult. Tam však jde o hodnocení jednotlivých knih a jejich výběr hodně záleží na tom, zda se pro jednotlivé tituly najde vhodný recenzent. Pro mezinárodní předávání poznatků by bylo účinnější rozvinutí poněkud náročnější formy hodnocení historiografických výsledků, a to v podobě recenzních článků – review articles, jaké – byť v nedostatečném množství – vydává řada vedoucích národních časopisů v oboru historických věd. Jejich psaní klade značné nároky na odbornost a při mezinárodně srovnávacím pojetí na jazykové znalosti autora, ale neobejde se bez dostatečného bibliografického zázemí. Právě zde se otvírá velký prostor pro spolupráci historiků a bibliografů, jejichž společnou ambicí by se mohlo stát psaní kvalitních recenzních článků na klíčová témata historického výzkumu. O ně by se opět mohli opírat i ti historici, kteří nikdy nezvládnou „men­ší“ evropské jazyky, aby jejich ponětí o dějinách Evropy nekončilo na Labi a Šumavě.

Vzájemná komplementarita historika a bibliografa vystupuje do popředí také u dalších historiografických žánrů. Pomineme-li analytické studie a monografie, kde autor většinou vystačí s využitím dostupných bibliografií nebo s konzultacemi u zasvěcených bibliografů, pak jde především o velká syntetická díla a mno­hasvazkové sumarizační práce. Především po­sled­ně zmíněný žánr si zaslouží zvláštní pozornost. Historické encyklopediebiografické lexikony se staly neodmyslitelnou složkou kulturní reprezentace vyspělých národů. Zaujímají však nepominutelné místo také v moderní historiografii, a to jak v rámci jednotlivých států, tak i v mezinárodních vědeckých vztazích. Opět je třeba vzít v úvahu faktickou nezvlád­nu­tel­nost veškeré literatury ke komplexním a kom­parativním tématům evropského či eu­ro­-a­me­rického dosahu a zároveň potřebu, aby v syn­tetických dílech nebyly soustavně opomíjeny méně známé části našeho kontinentu. Důkladná, kvalitně napsaná lexikální a biografická hesla, opatřená podrobným bibliografickým aparátem, mohou do jisté míry kompenzovat neznalost detailních studií a monografií v těžko dostupných jazycích. Bibliografové by se na těchto sumarizačních pracích měli podílet, ale zároveň by je měli vhodným způsobem začleňovat do svých databází. Přirozenou povinností tvůrců těchto publikací by se pak mělo stát jejich vydávání nejen v ná-rodních, ale i v kongresových jazycích, jak to v ideální podobě uskutečňují tvůrci Historického lexikonu Švýcarska.7

Nechceme-li, aby se neustále rozevíraly pomyslné nůžky mezi prací bibliografů na detailních soupisech vyexcerpované literatury a publikacemi historiků, kteří pro svá atomizovaná témata budou – řečeno s trochou nadsázky – „číst už jen sami sebe“, pak bychom měli usilovat o cílevědomé spojení sil. Nikoli v hierarchickém smyslu bibliografického „servisu“ a historické „vědy“, nýbrž v pochopení dvou komplementárních složek historických věd. Je to žádoucí už dnes a velmi potřebným, snad i pro náš obor životně nezbytným úkolem se to stane v budoucnosti. Vytvářením předpokladů pro snazší předávání poznatků můžeme společně zabránit tomu, aby byla historiografie zahlcena nekonečným množstvím literárních položek, které zůstanou zaklety v bibliografických databázích. A zároveň můžeme vytvořit nové mosty poznání a porozumění mezi národními historiografiemi. Takové mosty potřebujeme i proto, abychom krásné a zároveň složité dějiny našeho kontinentu přijali nikoli jako zdroj nových konfliktů, nýbrž jako společné evropské dědictví.

Příspěvek zazněl na konferenci ve vile Lanna (Praha 7.–8. 11. 2013)

1 Václava Horčáková – Kristina Rexová, Mezinárodní konference o historických bibliografiích, Český časopis historický (ČČH) 106, 2008, s. 206–209; V. Horčáková – K. Rexová, Konference o historických bibliografiích, ČČH 107, 2009, s. 696–698; Stefan Wiederkehr, The Third Conference on European Historical Bibliographies. 3. 12. 2009–4. 12. 2009, Den Haag, in: H-Soz-u-Kult, 24.02.2010, http://hsozkult.geschichte.hu-berlin.de/tagungsberichte/id=3007.

2 Claudia Zey, Was erwartet die Geschichtswissenschaft von der Fachbibliographie der Zukunft? In: Workshop Die geschichtswissenschaftliche Fachbibliographie der Zukunft – moderne Informationsdienstleistungen für Historiker (Historisches Kolleg, München, 8.–9. 4. 2013).

3 Ludmila Pánková – Jaroslav Pánek, Bibliografie historicko-vlastivědné literatury okresu Benešov, I–IV, Benešov 1979–1980.

4 Při zpracování Bibliografie dějin Českých zemí bylo na počátku 21. století ročně zpracováno kolem 15 000 záznamů a do ročenky, tehdy ještě vydávané tiskem, zahrnuto asi 9000 bibliografických záznamů; V. Horčáková – K. Rexová, Mezinárodní konference o historických bibliografiích, s. 207.

5 O nedostatečné recepci poznatků historických věd mezi jednotlivými národními historiografiemi pojednává – na příkladu české historiografie – např. Jiří Pešek, Die deutsche Rezeption der tschechischen Publikationen zur modernen Geschichte und zur Zeitgeschichte, ČČH 110, 2012, s. 575–595; Jaroslav Pánek, Die tschechische Historiographie und die Welt, ČČH 110, 2012, s. 482–500.

6 Touto problematikou jsem se zabýval ve studii Regionální historické časopisy v evropském kontextu, in: Jaroslav Pánek – Eva Procházková (ed.), Regionální historická periodika a jejich místo v historiografii, Benešov – Vlašim 2012, s. 13–28.

7 Cf. Continuité et changement dans la lexicographie historique – Kontinuität und Wandel in der historischen Lexikographie (Schweizerische Geschichtstage – Journées suisses d'Histoire – Congresso Svizzero di Scienze Storiche – Swiss Congress of Historical Sciences 2007), Bulletin du DHS (Dictionnaire historique de la Suisse), Bern 2009; Das Neue HLS (Historisches Lexikon der Schweiz), Bern 2010.


Diskuze ke článku "Poznámky historika k historické bibliografii"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2