ZE ČTENÁŘOVA DENÍKU… Malý princ

JARMILA STRÁNÍKOVÁ jarmila.stranikova@gmail.com

Přestože se kniha od Antoine de Saint Exupéryho může zdát vhodná převážně pro děti, dostala jsem se k ní poprvé přibližně ve svých sedmnácti letech. Přiznám se, že šlo o rozhodnutí postavené na pohodlnosti číst z povinné literatury cokoli ne delšího jak sto stránek. No a k tomu se Malý princ doslova podbízel, nemyslíte?

Sotvaže jsem se do textu pustila, byť z nutnosti, vzal mi autor podivně smutnou, nebo vlastně šťastně zakončenou pohádkou dech. Dodnes v tom nemám úplně jasno. Každopádně se k příběhu ráda vracím. Ne kvůli ději jako takovému, ale pro jeho náplň, pro slova, jež nesou víc než jednotlivá písmenka či strohý význam.

Netuším, jaké vydání se dostalo do rukou vám, ale já jsem vyhrabala z babiččiny bezedné knihovny malou knížku se zažloutlým papírem, velkým písmem a ještě většími obrázky.

„Když mi bylo šest let…“

Tak začíná Exupéry pouť, na první pohled, dětskou fantazií. Jednoduchým stylem uchopil něco, co mi pomohlo otevřít oči. Pamatujete se na svá dětská léta? Já ano, a ve svých vzpomínkách se k nim ráda vracím.

To samé dělá jeden z nejslavnějších francouzských spisovatelů. Vzpomíná. Připomíná nám, jak důležité je uchovat si v sobě své vnitřní dítě. Ukazuje, jak krásné a nevinné mohou být myšlenky těch nejmenších. A já si v době, kdy každý teenager touží rychle dosáhnout dospělosti, uvědomila, že jsem šťastná tam, kde jsem, a začala jsem si vážit svého poněkud odlišného pohledu na svět.

Jak nejspíš většina z vás ví, Malý princ je človíček z jiné planety, kde kromě růží rostou baobaby, kvůli kterým vyprosil od našeho vypravěče nakresleného beránka v bedýnce. A je také dost možné, že si ještě ze školních lavic pamatujete, že náš drahý pan spisovatel byl pilotem, skutečně se pohyboval v Africe, kde sloužil a opravdu měl zkušenosti s havárií letadla.

Když popustíte uzdu své představivosti, začnou se nabízet méně či více pravděpodobná vysvětlení pro takto pozoruhodné dílo. Vždy mě velice zajímalo, kde vzal autor inspiraci a ráda jsem si domýšlela, že Malý princ opravdu existoval, protože jak by bylo vůbec možné vymyslet někoho tak dokonalého? I když děti jsou takové vlastně všechny. Nebo alespoň do té doby než je stačíme zkazit.

„Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk! A nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!“

„Cože to je?“

Dětská mysl dokáže stvořit neuvěřitelné věci. A autor mi nepřestává dokazovat, že v sobě stále třímá duši malého dítěte, jímž kdysi byl, protože ať se na to dívám z jakékoli stránky, nikdo jiný by nedokázal stvořit něco takového.

Podle mého názoru však největší hloubku a nejdůležitější vzkaz pro všechny dospělé nese jeho velké cestování. Na jiných planetách potkává nejrůznější kuriózní postavičky, na nichž ukazuje špatné vlastnosti nás lidí. A vůbec poskytuje pohled, který nám je tak nějak odepřen potom, co odrosteme dětským střevíčkům. Jak se na nás dívají naši maličcí? Copak si myslí o tom, co děláme… o tom, kam jdeme a jak se chováme?

„Lidé zabírají na Zemi velice málo místa. Kdyby ty dvě miliardy obyvatel, které zalidňují Zemi, stály trochu stlačené jako na táboru lidu, vešly by se snadno na náměstí dvacet mil dlouhé a dvacet mil široké. Mohli bychom vtěsnat lidstvo na nejnepatrnější ostrůvek v Tichém oceánu.

Dospělí vám ovšem nebudou věřit. Myslí si, že zabírají mnoho místa. Připadají si důležití jako baobaby.“

Exupéry nešetří originálními obraty a přirovnáními, a prostřednictvím Malého prince podává filozoficky zaobalené poselství. Něžně ukazuje lidem, jací jsou, přičemž ti, kteří chtějí vidět, snadno prohlédnou a ti paličatější spatří pouze obyčejnou, bezvýznamnou pohádku pro děti.

„To je nějaká divná planeta! Je celá vyprahlá, celá zašpičatělá a slaná. A lidé nemají představivost. Opakují, co se jim řekne…“

Ať už jsem za svůj dosavadní život přečetla sebevíce literatury, existuje jen málo takové, která mě vzala za srdce. Malý princ obsadil místo mezi prvními. Na každé stránce (a že jsou to malé stránky) je k nalezení mnoho pravd a já věřím… chci věřit, že se návštěva tohoto pozoruhodného človíčka otiskla nejen do mého života, ale do života všech a to přinejmenším mým prostřednictvím.

Tu noc jsem neviděl, kdy se vydal na cestu. Zmizel tiše. Když jsem ho konečně dohonil, šel rychlým, odhodlaným krokem.

Prohodil jen: „Ach, ty jsi tady…“ A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil: „Neudělals dobře. Zarmoutí tě to. Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda…“

Mlčel jsem.

„Víš, je to příliš daleko. Nemohu s sebou brát tohle tělo. Je moc těžké.“

Mlčel jsem.

„Ale bude to jako stará opuštěná skořápka. Staré skořápky nejsou nic smutného…“

Mlčel jsem.


Diskuze ke článku "ZE ČTENÁŘOVA DENÍKU… Malý princ"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2