Z POKLADŮ… Národní lékařské knihovny ČR

Heisterova Chirurgie

ŠIMON KRÝSL krysl@nlk.cz

Titulní stranaSbírka vzácných tisků Národní lékařské knihovny, kolem 500 tisků a rukopisů od 16. do počátku 19. století, je ve správě Zdravotnického muzea jako oddělení NLK. Značná část tohoto souboru je již původem součástí muzejních sbírek. Poté, co bylo roku 1934 založeno přípravné kuratorium muzea, začaly se v Praze shromažďovat dary českých lékařů pro muzeum, které vedle chirurgických a lékařských nástrojů, listin nebo odznaků často zahrnovaly knihy. K nejzajímavějším titulům patří bohatě ilustrovaná díla jak anatomická, tak především chirurgická. Lépe než nejjasnější popis nám ukazují postupy a nástroje počátků moderní chirurgie.

Příručka Lorenze Heistera (1683–1758) zůstala po generace základní učebnicí. Heisterova Chirurgie, v níž je „nejmodernějším a nejlepším způsobem do hloubky pojednáno vše, co k chirurgii náleží a nově vynalezené a užitečné chirurgické nástroje i nejschůdnější postupy chirurgických operací a obvazů [jsou] ve třiceti osmi vyobrazeních mědirytem představeny“1, vyšla nejprve německy, v Altorfu roku 1718, a dočkala se do konce 18. století řady vydání, posledního zřejmě roku 1779. Už z jazyka prvních vydání je zřejmé, že Heister myslel jak na adepty medicíny, tak na vyučené ranhojiče, kteří ještě v 18. století prováděli většinu chirurgických zákroků. Trápila ho mezera, která se mezi lékaři a ranhojiči, mezi jeho čtenáři i mezi autory existujících učebnic, rozevírala: zatímco lékaři „sami žádné chirurgické operace nikdy neprováděli a nemohli tedy nic říci ani zlepšit z vlastní zkušenosti“, ranhojiči „nestudovali, a proto o anatomii s hrubými chybami, o příčinách chirurgických onemocněních a dalších k teorii náležejících věcech pak často velmi špatně a nesmyslně rozmýšlejí“. Heister sám tento protiklad překlenoval. Studoval medicínu na universitách v Giessenu, Amsterdamu a Leydenu (promoval pak v roce 1709 na universitě v Hardewijku, kam přešel pravděpodobně z finančních důvodů), ale učil se rovněž lékárenství a především vojenské chirurgii. Během válek o španělské dědictví v prvních letech 18. století studoval pouze v zimním období, mezi válečnými taženími. Sloužil v holandské armádě, pracoval nejprve v polních nemocnicích v Bruselu a Ghentu a jako čerstvě promovaný lékař se pak účastnil obléhání Tournai i bitvy u Malplaquet. Teprve pak byl povolán jako profesor anatomie a chirurgie na universitu v Altdorfu u Norimberka a později v Helmstedtu v Sasku.

Operace šedého zákalu (t. XII.)Roku 1739 vyšla kniha v latinském překladu (Institutiones chirurgiae, tedy Pravidla chirurgie), především proto, aby se mohla šířit i v zemích mimo německou jazykovou oblast. Latinská verze se také rychle stala zdrojem pro další vydání, anglické, španělské, ruské, francouzské, italské i nizozemské. Částečný japonský překlad vyšel počátkem 19. století na základě nizozemského vydání a významně ovlivnil další vývoj chirurgie v Japonsku. V prostředí Čech byla kniha rovněž značně rozšířena. Jen ve sbírce vzácných tisků Národní lékařské knihovny se nachází šest vydání, od roku 1731 až do roku 1779, celkem se v českých a moravských knihovnách dochovalo přes třicet výtisků německé i latinské verze. Heister se pokoušel předložit svým čtenářům dílo co nejúplnější. Cituje jak klasická chirurgická, tak lékařská díla, aniž by ta či ona upřednostňoval. Přitom doplňuje a opravuje podle toho, co se naučil ve vlastní praxi. Stěžuje si, že dosavadní učebnice představují jen několik operací, a to ještě neúplně: amputace, řez na kámen a kýlu, trepanaci lebky, pouštění žilou nebo trhání zubů. Jeho vlastní kniha tak začíná kapitolami o ranách na všech částech těla, o frakturách kostí a vykloubeních a jejich napravování a o nádorech a vředech. Teprve pak postupuje k popisu zákroků dobové chirurgie a to opět v nebývalé šíři. Popisuje a vysvětluje pouštění žilou na různých částech těla, od něj však přechází ke kapitolám o poranění tepen, o transfuzi a přístroji k převodu krve z člověka na člověka, o očkování nebo o čínské a japonské akupunktuře, s níž se Evropa začala seznamovat teprve koncem 17. století. Oddíl o chirurgii hlavy obsahuje jak pasáže o trepanaci nebo zubních zákrocích, tak kapitoly o operacích očních včetně popisu umělých očí. U řezu k odstranění šedého zákalu vyvrací teorii, podle níž jde o snadno odstranitelnou blanku zakrývající zorné pole a popisuje postup operace i za různých podmínek. Obrázek vyznačuje i postavení pacienta i chirurga a jeho asistentů při operaci. Nechybí ani roz­sáh­lý oddíl věnovaný porodnictví, především porodním komplikacím, které si vyžadovaly zásah zkušeného a školeného ranhojiče. Poslední část knihy je věnována obvazům a obvazování včetně náplastí a dlah pro napravování kostí.

Knihu doplňuje řada mědirytin, které ukazují především tvary nejrůznějších nástrojů, postup jejich použití i různé komplikace, „které slova tak jasně nevysvětlí“. Heister sám řadu nástrojů zavedl: Heisterův rozvěrač úst, nezbytný u zubních operací v době před umrtvením, nebo „železný kříž“, určený pů­vod­ně ke zpevnění zlomené klíční kosti, ale později užívaný i k rovnání vad páteře. I na ilustracích se ukazuje Heisterova všestrannost: s prvními rytinami nebyl spokojen a jako profesor v Altdorfu se sám učil mědirytu, aby obrazy odpovídaly tomu, s čím se ranhojič ve své praxi setká.

V posledních letech života se Heisterovi zdálo, že jeho kniha se „natolik rozrostla, že již není k užitku ani tak v chirurgických kolegiích, kde bývala užívána, jako na universitách“. To však bylo v přímém rozporu s účelem Chirurgie jako návodu pro skutečnou chirurgickou praxi. Pořídil tedy „výtah či kompendium... toho nejnutnějšího, co budoucí milovníci ranhojičství především, jako základ či počátek, potřebují vědět a naučit se“ a „z velké práce … připravit ke zmíněnému užití toto malé dílko, které nazývám svou malou chirurgií či ranhojičstvím“. Kleine Chirurgie pak roku 1755 uzavřela Heisterovo literární dílo.

Zrušit rozpor mezi lékaři a ranhojiči Heister nemohl, ten se však zužoval již během života jeho knihy osvícenskými, u nás především josefínskými, reformami. Jeho Chirurgie byla určena těm i těm a ke sblížení obou disciplín rozhodně přispěla. Mluví-li se o Heisterovi jako jednom ze zakladatelů vědecké chirurgie, není to přehnané označení.

(Podrobnější obrazová příloha viz 3. str. obálky tištěného Čtenáře)

1 Chirurgie, in welcher alles was zur Wundarzney gehöret, nach dem neuesten und besten Art, gründlich abgehandelt und in acht und dreyssig Kupffer-Tafeln die neuerfundenen und dienlichste Instrumenten, nebst den bequemsten Handgriffen der chirurgischen Operationen und Bandagen deutlich vorgestellet werden (Nürnberg: Bey Johann Hoffmanns seel. Erben, 3. vyd. 1731)


Diskuze ke článku "Z POKLADŮ… Národní lékařské knihovny ČR "

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2