TÉMA: O rychlém čtení v otázkách… a odpovědích doc. PhDr. Mgr. Richarda Papíka, Ph.D., z ÚISK FF UK v Praze

Richard Papík (foto Pavla Rechtenbergová)V loňském roce jsem měla možnost absolvovat jednodenní kurz rychlého čtení vedený doc. Richardem Papíkem. Protože mě během něj napadaly různé otázky, na jejichž zodpovězení by ale nebylo při výuce tolik prostoru, vznikl později v klidu našich kanceláří následující rozhovor na dálku, který se věnuje historii, současnému využití rychlého čtení, ale i osobním zkušenostem doc. Papíka s touto metodou. Motivace k zájmu o danou tematiku je v našem oboru zřejmá, jak sám zpovídaný říká: „Informační profesionál a efektivita čtení jsou v symbiotickém vztahu, a proto se knihovníci o techniky racionálního čtení dlouhodobě zajímají…“

Dala by se v rychlosti přiblížit historie rychločtení?

Rychlé čtení, racionální čtení, také zkráceně někdy i rychločtení, anebo také v zahraničí dynamické nebo efektivní čtení je záležitostí ani ne jednoho konkrétního data, ale spíše jakéhosi vývoje. V druhé polovině 19. století se řada učenců zabývala psychofyziologickými vlastnostmi čtení. Byly učiněny celé řady experimentů a následně závěrů, které jsou respektovány dodnes. Například, že oko neklouže po řádku plynule, ale přes skoky, sakády, odtud se pak nazývají sakadickými pohyby. To popsal v druhé půli 19. století francouzský oftalmolog Louis Émile Javal. Hodně se procesům čtení věnovala americká experimentální psychologie prvních dekád minulého století, kdy celá řada parametrů čtení byla zkoumána a proměřena.

Na těchto podnětech se postavily první kurzy čtení. První doložený kurz rychlého čtení se konal v univerzitním prostředí ve Spojených státech amerických a vedl ho profesor žurnalistiky Walter B. Pitkin. A první kniha o rychlém čtení byla právě jeho kniha The Art of Rapid Reading (Umění rychle číst) vydaná v nakladatelství McGraw-Hill v roce 1929. Postupně se metodika rychlého čtení rozšířila do světa. Významné jsou pak zkušenosti nejen americké, ale i britské, francouzské, německé, ruské, a mnohem později i české a slovenské. V Československu, později v České republice a na Slovensku, byla řada lidí, která metody rychlého čtení nejen znala, ale i je prakticky zvládala, a také vyučovala v kurzech nebo aspoň zmiňovala ve výuce. Knihovnictví s informační vědou o těchto metodách ví už desítky let. První zmínky jsem zachytil při rozsáhlé rešerši v pramenech již z 60. let minulého století.

Tedy nic nového pod sluncem. Název působí někdy tak trochu tajemně, ale nejde o výjimečnou metodu, spíše o dodržení jistých pravidel a výdrž u tréninku. A to řada lidí nedokáže. Lidé by si někdy přáli raději jakési instantní návody a rychlé výsledky během několika minut. Tak to ale nefunguje. Není to také povrchní metoda, ale naopak učí pracovat s literaturou, textem, pozorněji, analytičtěji.

Kdy a jak hlouběji zasáhla do vašeho života?

Poprvé jsem se setkal s touto metodu někdy v patnácti šestnácti letech v prvním ročníku střední školy díky profesorce literatury, která nás netradičními metodami, ale velmi důkladně učila porozumět světové i české literatuře, také nás netradičně učila historii, dějepis. Jí vděčím za mnohé v mém přístupu k literatuře po té odborné strán­ce. To, jak nás učila a co učila, by nám mohli tehdy závidět i vysokoškolští studenti literárních věd. Její metody byly inspirativní a motivační. Používám řadu jejích netradičních didaktických zásad ve vlastní výuce. A to jsem netušil, že někdy budu učit.

O metodě jsem se také dovídal více díky jedné další středoškolské profesorce, která nás učila občanskou nauku, a to rovněž v prvním ročníku. Dovedně zařazovala práci s informačními prameny do předmětu, který měl jiné cíle. Neopomněla ani metody racionálního čtení. Aniž jsem tušil, že doktor Jiří Toman je spjat s naším oborem, například pracoval v Knihovně Akademie věd ČR (tehdy nesla jméno Základní knihovna Československé akademie věd, ale sídlo měla stejné – na Národní třídě), a že tento obor jednou vystuduji, tak v jeho knihách věnovaných technikám duševní práce nebo informačním činnostem byly metody racionálního čtení zmiňovány. Stejně tak nám byla na střední škole doporučena kniha Wolfganga Zielkeho Čteme rychleji, čteme lépe. Byla poprvé vydána v roce 1972 v českém překladu, ale její druhé vydání je v českých knihovnách dostupnější pod názvem Jak číst rychleji a lépe, protože vyšlo v roce 1988 a ve větším nákladu. To byl první kontakt s rychlým čtením, které mne nejprve zajímalo, neboť jsem rád četl. Na vysoké škole jsem se pak s metodami čtení včetně toho efektivního – rychlého čtení seznámil v předmětu Čtenáři a uživatelé vedeném dr. Lidmilou Vášovou a v širším mezioborovém kontextu.

V roce 1988 jsem si vyzkoušel kurz rychlého čtení pořádaný ing. Davidem Gruberem, který se kurzům tehdy věnoval a věnuje i dnes. V literatuře i osobně jsem objevil, že metody rychlého čtení zmiňují nebo vysvětlují významní představitelé oboru informačních studií a knihovnictví jako doc. Vladimír Smetáček nebo prof. Jiří Cejpek. Metoda rychlého čtení a možnosti praktického nácviku byly popsány také v oborovém časopise Československá informatika doc. MUDr. Janem Hesem z Hradce Králové již v polovině 70. let minulého století. Velmi hodnotnou a pro mne inspirativní knižní publikaci k metodám rychlého čtení napsal v samém počátku 80. let minulého století významný slovenský lingvista profesor Jozef Mistrík. Tu jsem objevil paradoxně v době dvouleté vojenské základní služby, ještě před studiem mého životního oboru. Vojna byla vůbec paradoxně inspirativní, sice náročná, ale čas se mi v mnohém činění jako by zastavil a vojenský výcvik se dal zpestřit intenzivním čtením. Tolik knih, kolik jsem přečetl na vojně za onu časovou jednotku, to asi nepřekonám.

Mistríkova kniha o rychlém čtení a Smetáčkova kniha Lidé a informace, kde se také metoda mírně vysvětlovala, byly jedněmi z nich. Profesor Mistrík sám měl výukovou zkušenost z Univerzity Komenského v Bratislavě a cenil jsem vysvětlované mezioborové souvislosti, docent Smetáček měl za sebou řadu čtenářských výzkumů a rád propojuje informační vědu s pedagogikou.

To už je řada podnětů…

Bylo jich hodně a když jsem se pokoušel před mnoha lety tuto metodu zvládat, netušil jsem, že ji budu jednou i vyučovat. Poprvé jsem rychlé čtení vyučoval někdy v roce 1991, kdy mne mí kolegové a přátelé ve Stanici techniků na Vyšehradě při Obvodním domu dětí a mládeže Prahy 2 o praktický kurz požádali. Vzniklo pak několik takových podobných kurzů a mne to začalo docela bavit, neboť jsem se učil učit a navíc lidé měli často hezké výsledky.

V roce 1991 nebo 1992 mne požádala dr. Lidmila Vášová, zda bych se po doc. MUDr. Janu Hesovi neujal na tehdejší Katedře vědeckých informací a knihovnictví externí výuky povinného kurzu rychlého čtení. V roce 1994 jsem byl pozván na konkurz na odborného asistenta na Ústav informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, abych vyučoval tematiku rešeršních strategií a rešeršních služeb, kterým jsem se ve své praxi věnoval, ale předmět Kurz rychlého čtení založený doktorkou Lidmilou Vášovou mi již zůstal přišit jako povinný. Z původního koníčku a celkem okrajového, byť odborného zájmu, se stal můj povinný předmět pro studenty 1. ročníku studia, ale stále se jedná o koníček, který mám rád a stále se přiučuji něčemu novému.

Později, někdy od roku 1996, se tento kurz začal konat v rámci úvodního výukového soustředění na výcvikové základně Univerzity Karlovy na Albeři u Nové Bystřice v jihočeském pohraničí. Studenti si kurz spojili s jakýmsi méně formálním seznamováním se navzájem a s oborem, jehož nedílnou součástí je knihovnictví. Metody racionálního čtení mají totiž značné mezioborové souvislosti včetně rozhraní s informační vědou a dokonce počítačovou vědou, a to nemluvím o pedagogice, psychologii nebo typografii, kognitivních vědách a dalších. Samotný kurz a jeho efekty nepřeceňuji, ale metoda je to reálná, pro mnohé užitečná, a pokud s ní někdo dovedně pracuje, je to potěšující, určitě neublíží. Předmět není postaven, aby odstrašoval, ale aby motivoval k práci s informacemi a je tréninkový, zápočtový za aktivní účast a je dobře, že je na počátku studia. Má dnes neuvěřitelnou více než dvacetiletou tradici v oboru informační studia a knihovnictví. Zásluhu na uvedení do osnov i na Albeř má především dr. Lidmila Vášová z Ústavu informačních studií a knihovnictví, která se čtenářstvím zabývala celou svou profesní kariérou a ke které vzhlížím s velkou úctou za inspirace, které jsem díky ní objevil.

Co rychlé čtení nabízí čtenářům 21. století?

Metoda nabízí komplex technik na osobní úrovni efektivněji pracovat s tištěnými a dnes i s elektronickými informačními prameny, jakési umění vytěžit z textu, často jeho přemíry, ty správné – relevantní informace, nenechat se zahltit, přetížit informacemi. Je to vlastně metoda nejen čtení, ale i jakási třídící metoda, jež učí rozhodnout, která informace je podstatná a která méně důležitá. Je to metoda, která se hodí především na věcné texty, tedy na texty novinové, časopisecké, odborné, administrativní. Není vhodná, anebo ne vždy, pro literaturu, kterou si chceme prožít, tedy literaturu uměleckou. Proč také?! Je to metoda, která se dá zakomponovat do čtenářské gramotnosti, stejně tak do informační gramotnosti nebo do technik vedoucích k výchově kritického myšlení. Je příjemná, ale není podstatná pro život, říkám často. Není spásonosná, ale umí pomáhat, dodávám.

Kdy zejména není vhodné na ni spoléhat?

Nespoléhal bych na ni, nebo spíše nedoporučoval při čtení toho, co si chceme umělecky nebo relaxačně vychutnat. Také se neztotožňuji s představou, že rychlé čtení rovná se rychlé učení. Sice tam mohou být nějaké souvislosti, nepopírám jisté vlivy, ale výhradně bych to nepodepsal. Čtení je čtením, učení má jiné principy, i když dobré metody čtení dávají základ pozdějšímu učení. Tajemství spočívá v pomalém čtení v klidu a vystřídání ve vhodné chvíli zapojením metod rychlého čtení, pokud text je vhodný.

Není ale možné číst rychle mnoho hodin. Je to duševně náročné, zejména na soustředění pozornosti. Pokud bychom vzali teorii textu, pak není rychlé čtení možné při čtení náročných textů, ale je naopak vhodné pro čtení lehkých či středně těžkých textů. To souvisí s tzv. redundancí, nadbytečností v textu. Noviny a časopisy coby takový text jsou ideálním materiálem k tréninku. Jsou poměrně redundantně psané většinou v jedné preferované struktuře, tj. nejvíce informací je vždy v počátku textu a posléze v závěru. Není dobré používat metody rychlého čtení ve velkém stresu, anebo nejdříve se zklidnit a pak uváženě nasadit techniky rychlého čtení.

A musíme na kurz, nebo to zvládneme sami?

Rychlé čtení se dá zvládnout, ostatně jako téměř všechno na světě, samoucky. S tím se ale pojí vůle vytrvat a správně cvičit, nezískat špatné návyky. Kurz rychlého čtení je pak asi jako každý kurz názornější a více nátlakový v tréninku, lekce je více řízená a může být u toho i legrace, když se cvičí ve skupině a lektor to nezkazí. Kurz pro jednotlivce, pokud se k němu zájemce nedostane díky zaměstnavateli nebo studiu, pak stojí i peníze. Vzdělávací kurzy jsou někdy drahé, a to si každý nemůže dovolit. Díky online výukové aplikaci, která je pro prostředí knihoven zdarma v rámci startovacího projektu Rozečtise.cz, jenž dokonce vyhrál soutěž Vodafone Nápad roku 2012, se dá zvládnout metodami samouka spolu s metodami e-learningu, respektive online learningu, velmi mnoho během několika dní, ale reálně spíše několika týdnů. Účastníci pak vidí svá zlepšení doslova přes tvrdá data, a to je velmi přesvědčivé.

Tyto online výukové metody jsou někdy důslednější než lektor v kurzu a donutí k tréninku i hravou formou a v čase, který si žák kurzu určí. Principem výuky rychlého čtení obecně je zvládnutí tzv. rozšíření zrakového rozpětí a snížení počtu fixací na řádku, potlačení vokalizace čtení a posílení několika složek pozornosti, zejména pak soustředění pozornosti. Při rychlosti čtení je podstatné, aby neklesala tzv. míra pochopení a zapamatování, neboť pak by zvýšení rychlosti čtení ztrácelo na svém účelu. Když si člověk rozšíří zrakové rozpětí, může přejít ke cvičení například svislého čtení. To se v praxi dobře zkouší na novinových sloupcích, které se dají často číst prin­cipem čtení jednoho řádku na jednu fixaci. Metod nácviku je celkem hodně. Důležitá je jistá trpě­livost při tréninku a nevzdávat se při prvním zadrhnutí, při prvních těžkostech. Jako ve všem v životě.

Závěrem snad už jen shrnutí, jak se současné knihovnictví „potkává“ s rychločtením?

Jak jsem naznačil už několikrát během našeho rozhovoru, knihovnicko-informační sektor má blízko ke čtení, ke čtenářské gramotnosti a k zabezpečování navazující či prolínající se informační gramotnosti, a to systémově, svou podstatou. Výchova ke čtenářství je jeho doslova humanistickým posláním. To sice s rychlým čtením nesouvisí přímo, ale odtud je kousek k efektivnímu čtení, efektivní práci s textem a k rychlému čtení. Celá řada představitelů knihovnictví a informační vědy s metodami rychlého, racionálního čtení pracovala, minimálně o nich ví, jiní je umí dokonce předávat, sami používat, publikovali o nich.

Odborná periodika informační vědy a knihovnictví v zahraničí a u nás v minulosti i teď věnují metodám efektivního čtení pozornost, stejně tak jsou zmínky v monografiích našeho krásného oboru spojeného s informační společností. Vůbec to není záležitost například jen propojení s pedagogikou, psychologií nebo technikami duševní práce, ale velmi blízce s informační vědou, která řeší problematiku práce s informacemi, schopnost určit relevantní informace, umět je správně využít. Takové články se objevily dokonce i v časopisech s impakt faktorem citačního rejstříku. Příkladem může být Journal of Documentation.

Řada knihovníků ve svých specializacích potřebuje číst rychleji, ale přitom i pozorně, neboť analyticky zpracovávají dokumenty pro uživatele a čtenáře. V roce 2013, v podstatě v rámci Týdne knihoven, se začala dostávat do knihoven zmíněná online výuková aplikace startovacího projektu Rozečtise.cz, která dnes má i slovenskou a anglickou verzi. Výhodou této e-learningové formy je didakticky propracovaný tlak na účastníka kurzu zejména v jeho rutinních fázích. Trochu to je míněno s nadsázkou, ale právě vytrvalost při cvičení je podstatná, nejen vyslechnutí a odzkoušení základů cvičení.

V českých knihovnách, které o to projevily nebo projeví zájem, je Rozečtise.cz zcela zdarma, neboť je přirozené, že čtení a knihovny mají k sobě velmi blízko. Techniky rychlého čtení jsou také ve výukových osnovách bakalářského studia Ústavu informačních studií a knihovnictví, několik knihoven udělalo aspoň malou ochutnávku pro své zaměstnance nebo i pro uživatele a čtenáře, také další studenti jiných škol oboru informačních studií a knihovnictví v České republice a na Slovensku výběrově okusili základy technik rychlého čtení. Informační profesionál a efektivita čtení jsou v symbiotickém vztahu, a proto se knihovníci o techniky racionálního čtení dlouhodobě zajímají.

Otázky položila a za zodpovězení děkuje

Lenka Šimková ctenar@svkkl.cz

Foto Pavla Rechtenbergová


Diskuze ke článku "TÉMA: O rychlém čtení v otázkách… a odpovědích doc. PhDr. Mgr. Richarda Papíka, Ph.D., z ÚISK FF UK v Praze"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2