RECENZE: Střepy poznámek k dějinám a deník, který měl raději zůstat ztracený

PETR NAGY

PADEVĚT, Jiří. Střepy času, krajin, konspirací / Nalezený deník.

Praha: Pulchra, 2015. 143 str.

Obálka knihyŘeditel nakladatelství Academia Jiří Padevět (* 1966) se poprvé české čtenářské veřejnosti představil coby autor před pěti lety v jubilejním máchovském roce, kdy spíše sestavil nežli napsal knihu Cesty s Karlem Hynkem Máchou. Mnohem větší pozornost mu však vynesl jeho další titul, opět formálně spadající do širokého žánru průvodců, nazvaný Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (2013). Litera za literaturu faktu a zároveň ocenění Kniha roku v soutěži Magnesia Litera, cena Slovník roku 2014, množství rozhovorů v nejrůznějších médiích – a jméno Padevět rázem vstoupilo do povědomí zájemců o tematiku druhé světové války a o moderní české dějiny vůbec.

Své zálibě v historii zůstal Jiří Padevět věrný i v další knize, patřící ovšem již do sféry beletrie. Jeho Poznámky k dějinám (2014) přinesly na osm desítek krátkých prozaických útvarů, v nichž propojil historii s fikcí, aby z nich vystavěl více či méně pravděpodobné situace a příběhy s mnoh­dy slavnými postavami českých i světových dějin. A historická tematika spojuje rovněž několik Padevětových titulů z letošního roku. Vedle objemné knihy Krvavé finále: jaro 1945, dalšího netradičního průvodce (tentokrát po místech v naší zemi, kde se od března do května 1945 stalo něco obzvláště tragického), a dvou útlých, v elektronické podobě zdarma dostupných svazků z edice Věda kolem nás (Transporty a pochody smrti, Topografie teroru; www.vedakolemnas.cz) mezi nimi nechybí ani druhé autorovo beletristické dílo s názvem Střepy času, krajin, konspirací / Nalezený deník, vydané stejně jako Poznámky k dějinám v nakladatelství Pulchra.

Padevětova nová kniha sestává ze dvou svébytných částí, přičemž ta první v lecčems připomíná jeho beletristickou prvotinu. Tvoří ji tři oddíly – Střepy času, Stře­py krajin, Střepy konspirací –, jejichž názvy se zrcadlí v titulu ce­lé knihy a v mnohém předznamenávají charakter samotných textů. Jednotlivé prózy jsou pak označovány pouze incipitem a dosahují maximálního rozsahu necelých dvou stran. Autor opět neváhal sáhnout po své oblíbené tvůrčí metodě a na nevelké ploše přítomných próz svedl dohromady více či méně (ne)pravděpodobné prota­gonisty z řad tuzemských i zahraničních historických osobností, slavných stejně jako zapomenutých, od vojáků přes politiky až po uměl­ce. Zatímco stěžejní půdorys textů zůstává v podstatě neměnný, hlavní rozdíl mezi trojím typem próz z první části svazku tkví v jejich závěru a celkovém vyznění, které bývá i při poměrně konstantní míře absurdity rozličné – humorné, tragické, ironické…

Zakončení jednotlivých próz nezřídka oplývá překvapivostí a úderností klasické pointy, jeho forma ovšem často závisí na příslušnosti k tomu kterému oddílu. Šestnáct „střepů času“ tak mnoh­dy ústí do poeticky laděného hesla („Básníci a válka“, „Surrealismus běsu“, „Struny podzimu“), popřípadě věty („Je po válce, i v hotelu Alcron je mír“), devětadvacet „střepů krajin“ v závěru obvykle otevřeně pojmenovává místo (město, čtvrť, pohoří aj.), do něhož autor svedl hrdiny z různých dob, a třiadvacet "střepů konspirací" se ve větši­ně případů opět vrací ke konci heslovitému, sumarizujícímu („Místa paměti“, „Národní obrození“, „Taková je doba“, „Revoluční dění“, „Jaro v plném proudu“). Jistou výjimku napříč všemi oddíly pak tvoří prózy vystavěné jako hádanka, kde závěr bývá využit k jejich definitivnímu rozluštění.

Autor v nejednom rozhovoru vzpomíná román Floriana Illiese 1913 (2012, česky 2013), jehož přístup k dějinám a příběhům označuje za sobě blízký, a mezi své oblíbené autory řadí kupříkladu Borgese pro jeho dovednou a nevázanou hru se čtenářem. O vlastních textech potom hovoří především jako o anekdotách, byť prostoupených humorem dosti černým. Všechny tyto rysy a vli­vy lze snadno vystopovat v obou Padevětových beletristických knihách, přesto je zde patrný jistý posun – bohužel nešťastným směrem. Autor Poznámek k dějinám jako by ztratil poslední špetku úcty k velkým dějinám a s ní zbytky ohledů na své čtenáře. Onen rozdíl nejlépe dokládá nynější absence vysvětlivek, které v předešlé knize dokázaly alespoň zpětně historicky zakotvit odvážně vyfabulované příběhy a scény (autorem vysvětlivek byl mimochodem editor a publicista Radim Kopáč, jenž připravil k vydání oba svazky Padevětových próz). Třebaže i mnohé „střepy“ v sobě skrývají (čer­ný) humor, překvapivý nápad, trefný postřeh či podařenou formulaci („mladík, jenž se zapálil, protože ostatní pohasli“) – v ideálním případě všech­ny tyto ingredience najednou, častěji než v Padevětově debutu zde narazíme na texty postrádající kýženou lehkost, nápaditost, vtip, a především hlubší význam. Ani nemluvě o mož­né únavě čtenáře obou titulů z opakujících se stavebních principů, ba dokonce i motivů (ruku na srdce, kdo z nás nevyhlížel skleněné oko vrhající prasátka pokaždé, když se objevila na scéně postava K. H. Franka?).

Vypravěčské slabiny autora, který na malé plo­še dokáže těžit ze své výjimečné erudice a nachystat čtenářům množství chutných literárních jednohubek, bohužel naplno odhaluje druhá část knihy, kterou tvoří Nalezený deník, jakási novela s tajemstvím. Detektivně laděný příběh bohužel postrádá jak napětí, tak rozuzlení, a i zprvu osvěžující absurdní humor brzy přechází v bohapustou frašku. Otazníky nad totožností mnohačetného hrdiny a vypravěče (skupina patrně mla­dých lidí blíže neurčeného počtu), nad vzájemnými vztahy klíčových postav nebo přehršlí záhadných událostí a motivů, nenaplňujících čtenářovo očekávání, že by se mohlo jednat o užitečné indicie (vycpanými veverkami počínaje a plánem podzemních chodeb konče), se bohužel nad vyprávěním vznášejí až do samého konce, který čtenáři nepřinese nic než hořké rozčarování. Padevětova próza tím vzdáleně připomíná třeba film Davida Jařaba Hlava-ruce-srdce (2010), za kterým však příběh odehrávající se v reáliích českého maloměsta někdy za první republiky zaostává co do symboličnosti, exotičnosti i barvitosti.

Druhý beletristický titul Jiřího Padevěta tak skýtá značně rozpolcený čtenářský zážitek. Krát­ké prózy shrnuté pod názvem Střepy času, krajin, konspirací a navazující stylem psaní i mnohými motivy na Poznámky k dějinám mají opět potenciál oslovit čtenáře libující si v absurdním humoru a nápadité hře s historickými fakty a/nebo fiktivní historií. Nic na tom nemění skutečnost, že samotná tvůrčí metoda (dobře zná­má rovněž čtenářům Padevětových statusů na Facebooku), ve které se autorsky očividně „našel“, může již místy působit poněkud vyčpěle a nuceně. Neslavně pak dopadl spisovatelův pokus o delší prozaický text, který ve výsledku připomíná spíše krutý žert na účet nebohého čtenáře. Nabízí se tak otázka, zda Jiří Padevět nezůstane na poli beletrie autorem jediného výrazu. Mám ostatně pocit, že spisovatel označující svou prvotinu za vedlejší produkt tehdejší práce (na Průvodci protektorátní Prahou) a jistou for­mu vlastní psychohygieny, by proti takovému údělu nemusel nic namítat.

UKÁZKA:

„Tělo Františka Gellnera hnije někde v Haliči. V nemocnici v Krakově zírá do stropu Georg Trakl, kterého nějaký dobrák zachránil, když se pokusil zastřelit, protože špíny v lazaretu, kde dělal lapiducha, už bylo prostě moc, a přemýšlí, jak to dokončit úplně. V nevěstinci pro vojáky císaře Viléma prohlíží Gottfried Benn tělo jednadvacáté prostitutky a hledá i ty nejmenší vředy. Jaroslav Hašek pije vodku v Bugulmě. Na západní frontě bude za chvíli klid. Traklovi se to povede za pár dní. Básníci a válka.“


Diskuze ke článku "RECENZE: Střepy poznámek k dějinám a deník, který měl raději zůstat ztracený"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2