K současné slovenské literatuře: vývojové tendence po roce 2000 – 2. část

JANA PÁTKOVÁ jana.patkova@ff.cuni.cz

S ohledem na veškeré pochybnosti, které přináší literární život právě žitý, a nikoli s odstupem nahlížený, se rýsuje jako nejvýraznější proud v současné slovenské literatuře téma domova, respektive skrze jeho absenci vypovídají zejména autorky o tom, jak je domov pro ně důležitý, určující, i když se ukazuje být nedosažitelným. Z poněkud jiného pohledu na literár­ní život vychází literatura regionů a etnik žijících na území Slovenska (slovensko-maďarské pomezí, východoslovenský region, romský svět). Budeme-li pokračovat v rovině tematického rozkrývání současné literatury na Slovensku, tak další výrazný směr, patrný ve vývoji slovenské literatury už od devadesátých let 20. století, je fenomén outsiderství. Naopak specifikem druhé porevoluční dekády se zatím jeví kvantitativně vyšší množství výpovědí o na­ší nedávné historii. Z hlediska tematicko-žánrového vymezení se jedná o prózy oscilující mezi historickým a společenským románem, které se zaměřují na beletrizaci klíčových dějinných okamžiků, zpravidla od první republiky až do současnosti. Poměrně rozsáhlý objem prozaic­ké produkce nelze žádným způsobem svázat a vtěsnat do uvedených vývojových proudů, z toho důvodu se objevují v článku jako literatura mimo proud. S ohledem na specifické postavení slovenštiny mezi dalšími jazyky, ze kterých se v minulosti i dnes překládá do češtiny, otevírá slovensko-český překlad velmi zajímavé otázky a úvahy, které po rozdělení republiky změnily svůj charakter.

3. Fenomén outsiderství

Fenomén outsiderství produkuje v literatuře celou řadu významů. Oba autoři, kteří byli zařazení do daného vývojového proudu, pracují zejména s jinakostí postavy. U staršího z nich, Stanislava Rakúse, jde především o jinakost vyvěrající ze společensko-politického pozadí, protože jeho prózy po roce 1989 se velice často odehrávají v období normalizace, či dokonce během temných padesátých let. Zatímco postavy Kopcsayových próz zůstávají stejnými outsidery jak předrevolučními, tak i v devadesátých letech, tedy už v době porevolučních změn, kterým se postava nedokáže přizpůsobit.

Stanislav Rakús (1940) propojuje ve svých textech rovinu příběhovou s literárněvědnou, úvahovou: ať už jsou to úvahy o literárním čase, prostoru či naraci. Právě složité a kom­plikova­né kategorii narace se věnuje v románu Excentrická univerzita (2008), který je s odstupem času považován za třetí díl trilogie. Ne­odehrává se v normalizačním období tak jako předchozí prózy, ale autor se vrací do akademického prostředí v padesátých letech. Velmi zdařile je v textu konfrontována svírající ideo­logie padesátých let s osvobozující ruskou literaturou 19. století.

V následujících dvou povídkových souborech Telegram (2009), za který získal cenu Anasoft Litera 2010, a Fáza uvoľnenia (2013) autor zpravidla přináší příběh outsidera, který je východiskově vázaný k literatuře. Většinou jde o učitele slovenštiny, kterého bychom mohli charakteri­zovat jako neprůbojného, zakřiknutého intelektuála, který se ne­do­káže včlenit do okolní spo­­leč­nosti. Zatím­co Rakúsova předrevoluční próza nese silné prvky tragičnosti (můžeme mluvit dokonce o baladických příbězích), tak jeho porevoluční poetika se už opírá o propojování rovin komického a tragického, ale i vysokého a nízkého v literatuře.

Další autorovy texty: Temporálne poznámky (1993), Nenapísaný román (2004).

Kopcsay-Veselé príhody z prazdnin

Márius Kopcsay (1967) opírá své prózy (román Domov, 2005; Zbytočný život, 2006; Medvedia skala, 2009; Veselé príhody z prázdnin, 2011) o motivy domova a rodiny, které patří k centrálním v jeho tvorbě. Nahlíží je ovšem z pohledu outsidera, tedy člověka, kterému se nedaří domov vytvořit, ať už z důvodů finančních, sociálních, či obecně můžeme říci, že jeho postavy nejsou schopné držet krok s pore­volučním tempem. Život typické „kopcsayovské postavy“ je tematizován skrze stavy krajní skepse, nejistoty a s tím souvise­jícím pocitem bezdomovectví. Autor variuje tu nejzákladnější polohu svých próz, a to je zobrazení intenzivního prožitku osamění.

Další autorovy texty: Kritický deň (1998) – Cena Ivana Kraska, Stratené roky (2004), Mystifikátor (2008).

4. Prózy oscilující mezi historickým a společenským románem

Na beletrizaci klíčových okamžiků naší nedáv­né historie se soustřeďují autoři Pavol Rankov, Peter Krištúfek, Ján Rozner nebo překvapi-vě například svým posledním románem také Ur­šu­la Kovalyk. Příběhy jsou situovány do městského prostředí v rozmezí od třicátých let 20. století až po léta sedmdesátá, případně s epickým přesahem do současnosti. Z hlediska žánru můžeme sledovat různou míru beletrizace dějinných okamžiků až po dokumentární charakter Roznerových próz.

Nejvyšší míru literárnosti můžeme lehce přisoudit Pavlu Rankovovi (1964), který vstoupil do literatury v polovině 90. let jako povídkář. Po roce 2000 vydal dva romány, ve kterých se zaměřuje na klíčové dějinné okamžiky 20. století. V románu Stalo sa prvého septembra (ale­bo inokedy) (2008) podává příběh přátelství tří národnostně (či etnicky) odlišných kamarádů (Maďara, Čecha a Žida), kteří na levickém koupališti soupeří o lásku Slovenky Márie. Ve třiceti kapitolách líčí třicet let jejich života, nahlížených skrze události, které se odehrály vždy prvního září (nebo někdy jindy). Každá z postav prochází peripetiemi dějin od konce první republiky (1938) přes vznik Slovenského štátu, povstání, 50. léta, Maďarskou revoluci v roce 1956, Pražské jaro až po okupaci Československa (1968). Za knihu dostal Rankov Cenu Európskej únie za literatúru (rok 2009).

Rankov-Matky

Jeho druhý románový titul nazvaný Matky (2011) byl oceněn Prémiou Literárneho fondu za pôvodnú literárnu tvorbu za rok 2011. Příběh začíná na konci roku 1944 a končí v autorově současnosti, tedy v roce 2011. Rankov v románu nahlíží mateřství v několika příběhových rovinách. Hlavní linii vyprávění tvoří život Zuzany, která v závěru války počne dítě s ruským partyzánem, avšak na základě udání své matky je odvlečena do sovětského koncentračního tábora Artěk, kde porodí syna. Konfrontační protipól tvoří příběh diplomantky Lucie, která na základě technik orální historie píše práci o mateřství v hraničních životních situacích. Její respondentkou je právě zestárlá Zuzana, která přežila všechny útrapy života v koncentračním táboře.

V obou románech nenechává Rankov čtenáře na pochybách, že se jedná o románovou konstrukci.

Další autorovy texty: My a oni / Oni a my (2001), V tesnej blízkosti (2004), Poviedky (2012), Na druhej strane (2013).

S menší mírou konstrukce se setkáme v románech Petra Krištúfka (1973). V pořa­dí jeho už osmou prózou je román Dom hluchého (2012), který zahrnuje časové rozpětí od třicátých let po deva­desátá léta 20. století. Nejroz-sáhlejší část dějin věnuje autor událostem druhé světové války. Vypravěčův otec má v těchto událostech velmi ambivalentní roli. Během války se ocitl jako aktivní voják na obou stranách bojujících mocností. V padesátých letech byl zase – jako lékař, který má blízko k lidem v městečku a požívá jejich důvěry – zneužit státní policií. Titul knihy má metaforický přesah a vypovídá nejen o člověku, který fyzicky přišel o sluch, ale líčí i ztrátu soudnosti člověka, který přestal naslouchat svému svědomí, doslova se stal hluchým k sobě i druhým.

Další autorovy knihy: Šepkár (2008), Blíženci a protinožci (2010).

Dokumentární linii s ambicemi podat autentickou autorskou výpověď naplňuje tvorba divadelního a filmového kritika Jána Roznera (1922–2006), který se do slovenského literárního kontextu vrátil po mnohaletém odmlčení v exilu v Mnichově, kam v sedmdesátých letech 20. století emigroval. Jeho texty označil jiný současný slovenský spisovatel Michal Hvorecký jako nejlepší knihy 20. století. Ve všech třech titulech, které vyšly v poslední době na Slovensku, usiluje autor o autentickou výpověď. Rámec první z nich, Sedem dní do pohrebu (2009), tvoří sedm dní od smrti manželky – známé překladatelky Zory Jesenské – do jejího pohřbu. Kromě zachycení posledních dnů jejího života předkládá čtenáři na pozadí těchto dní celou řadu epizod ze svého osobního i profesního života. Velmi autenticky působí zejmé­na líčení překážek, jaké kladl totalitní režim při něčem tak intimním a bolestivém jako je pohřeb milované ženy.

Rozner-Noc po fronte

V dalším románu Noc po fronte (2010) autor fragmentárním způsobem zachycuje události od kon­ce první republiky přes druhou světovou válku až po první dny po osvobození. Jednotlivé epizo­dy se proplétají s historickou zkušeností autora. Dané období se kryje s jeho dospíváním. V podobné tonalitě vyprávění pokračuje i v knize Výlet na Devín (2011).

Kovalyk-Krasojazdkyňa

Zcela jiný vhled do problematiky beletrizace klíčových dějinných okamžiků představuje autor­ka Uršula Kovalyk (1969), která byla dosud ve slovenské literatuře vnímána jako feministická autorka. Z tohoto pohledu je její román Krasojazdkyňa (2013) považován za nejméně feministický text z její tvorby. Feministickou rovinu překryla autorka jinými vrstvami výpovědi, zejmé­na tou historickou, jež zahrnuje národnostní, sociální, ale i intim­ní rovinu žitou. Příběh podává z pohledu dětské perspektivy, pra­cuje tedy s nespolehlivým vypravěčem, který reflektuje i politicko-společenské okamžiky. Dospělá Karolína vystupuje jen v rámcových kapitolách knihy.

Další autorčiny knihy: Neverné ženy neznášajú vajíčka (2002), Travesty šou (2004), Žena zo sekáča (2008).

5. Literatura mimo proud

Celá řada knih vydaných v posledních deseti letech se přirozeně vzpírá rozčlenění do některého z načrtnutých vývojových proudů. Je to dané i tím, že současná literatura představuje dosud živý proces a nelze u ní jednoznačně určit, který z méně viditelných proudů se stane určujícím v dalším období. Proto se výběrově jedná o knihy autorů, kteří přes uvedené limity zaujímají důležité místo v obrazu slovenské literatury posledního období.

Jana Juráňová (1957) patří k spolu­zakladatelkám feministického nakladatelství Aspekt, ve kterém také své knihy vydává. Její poslední prózy se vždy nějakým způsobem vztahují k modelování naší nedávné mi­nulosti. V ro­má­nu Orodovnice (2006) podává pří­běh čtyř žen (sester Ruženy a Zdenky/Kláry, švagrové Eleny a matky), které se sejdou na rodinné oslavě. Autorka se zaměřuje na příběh rodiny, která je skrze mužské představitele (otec a strýc) spojena s fašistickým a později komunistickým režimem. Juráňová nahlíží problematický a komplikovaný příběh jedné rodiny z více úhlů pohledu.

Juráňová-Žila som s Hviezdoslavom

Asi nejdále do minulosti se autorka vydala při psaní románu Žila som s Hviezdoslavom (2008). V knize zachycuje život Ilony Országové, manželky slavného básníka. Vzpomínky se v knize prolínají s popisem aktuálního dění, které se vztahuje k již zestárlé a osamocené Iloně.

Také v posledním románu Jany Juráňové Nevybavená záležitosť (2013) vstupuje do života její postavy historie, byť jen marginálně, ale autorka dokáže z prolnutí dvou odlišných časových rovin konfrontovat dva odlišné lidské osudy. V románu podává příběh stárnoucí a náhle ovdovělé ženy, která se odstěhuje na venkov. Na půdě domu objeví starý obraz ženy s deníkem a fragmenty z korespondence. Z materiálů je zřejmé, že starobylý obraz zachycuje ženu, která jako Židovka neměla šanci přežít události druhé světové války. Obě časové roviny ženských osudů se protínají.

Další autorčina kniha: Utrpenie starého kocúra (2000).

Blažková-Happyendy

Ve stejném nakladatelství vydává po revoluci své texty také Jaroslava Blažková (1933), která se zaměřuje zejména na mapování své paměti. Její román Happyendy (2005) zachycuje těžký úsek života, dobu, kdy se starala o vážně nemocného manžela. Součástí jsou i vzpomínky na mládí, dlouhou dobu manželství, na blízké město Bratislavu, přičemž je to pohled člověka, který musel svoji zem opustit. Přes veškerou tragičnost dané situace se autorka nevyhýbá ani situacím humorným. Podobně postupuje i ve svém zatím posledním románu To decko je blázon (Zo spomienok rozmaznanej dcérušky) (2013), ve kterém vypráví očima dětského subjektu a jen místy tento dětský pohled doplňuje názory dnešní dospělé ženy. Opět namísto sentimentu staví humor a ironický odstup.

Mezi nejvýznamnější autory starší generace, kteří pokračují v publikování i po roce 1989, zcela právem patří Dušan Dušek (1946). Nejnápadnějším rysem jeho próz i nadále zůstává fragmentarizace vyprávění, příběh se často rozpadá a jeho postavy se uchylují ke snění. Je to dost specifická cesta k tomu, jak uchopit okolní svět, jak pochopit člověka v tomto světě. Jeho poslední soubor povídek Melón sa vždy smeje (2013) byl nominován na cenu Anasoft Litera 2014. Autor do knihy zařadil své starší texty z let 1975–2003.

Další autorovy knihy: Vták na jednej nohe (2003), Zima na ruky (2006), Holá veta o láske (2010), Slamienka (2012).

Hvorecký-Dunaj v Amerike

Zcela mimo jakýkoli vývojový proud stojí tvorba Michala Hvoreckého (1976), který je považován za nejpřekládanějšího slovenského autora současnosti. Bohatě je překládán nejen do češtiny, ale zejména do němčiny. V německojazyčném prostředí jsou jeho knihy nejen dobře přijímané, ale i celkem pravidelně reflektované v tamních literárních časopisech. S odkazem na počátek jeho tvorby v 90. letech bývá Hvorecký škatulkován mezi autory science-fiction či kyberpunku. Tento typ poetiky u něj už nenajdeme a z hlediska žánru dává přednost už rozsáhlejším formám. Dokladem může být i jeho román Dunaj v Amerike (2010), který byl přeložen do češtiny jako Smrt na Dunaji, a překladatel změnou titulu podpořil kriminální zápletku v textu. Hlavní postavou románu je zklamaný překladatel krásné literatury Martin Roy, který se rozhodne pro kariéru manažera na výletní lodi (to je mimochodem autobiografický prvek v románu). Tok vyprávění zcela změní dívka Mona, která se nečekaně nalodí a vyprávění se tak začne měnit na vzpomínání na minulost a zároveň se aktuální pásmo příběhu začíná více orientovat na sérii zločinů, které se nečekaně na lodi odehrají. Asi nejzajímavější rovinu Royových úvah tvoří popisy jednotlivých měst na Dunaji a reálie k nim se vážící.

Jinou polohu má Hvoreckého kniha Spamäti (2013), která vznikala téměř pět let a z jedné třetiny ji tvoří zápisy z blogu, které autor pravidelně zveřejňuje. V textu již zcela otevírá autobiografickou rovinu vyprávění, opírající se o fragmentární záznamy o době a světě, který se na jedné straně nezadržitelně komercionalizuje, a na straně druhé ten hodnotný svět, jejž v textu zastupují významní spisovatelé (např. A. Lustig), zaniká.

Další autorovy knihy: Eskorta (2007), Pas­tiersky list (2008).

Kompaníková-Piata loď

Monika Kompaníková (1979) bývá ve slovenské literatuře srovnávána s Dušanem Duškem. Také ona vstoupila do literatury povídkami, ve kterých tematizuje různé podoby osamění. Za svoji prvotinu Miesto pre samotu (2003) získala Cenu Ivana Kraska. V další knize Biele miesta (2006) tematicky navázala na svůj debut. Její nejúspěšnější knihou je román Piata loď (2010), za který v roce 2011 získala cenu Anasoft Litera. Tak jako v předchozích knihách i v oceněném románu zachycuje zejména osamělost postavy. V příběhu s dětskou vypravěčkou, dvanáctiletou Jarkou, prověřuje autorka všechny zažité normy dotýkající se rodiny. Zachycuje zejména tu destruovanou podobu rodiny, v níž babička nechce být oslovová-na jako babička, matka se brání být matkou a dcera zůstává v příběhu příliš opuštěná na to, aby se dokázala z této zmnožené samoty vymanit.

Další autorčina kniha: Hlbokomorské rozprávky (2013) – cena za ilustrace Veroniky Holecové.

Problematika překládání umělecké literatury ze slovenštiny do češtiny po roce 1989

Diskuse o tom, zda překládat nebo nepřekládat uměleckou literaturu do češtiny z tak blízkého jazyka, jakým je slovenština, nevzešly z rozpa­du republiky, ale obdobné pochybnosti můžeme sledovat například už na přelomu 50. a 60. let minulého století. Nejvýznamnějším překla­datelem předrevolučního období byl Emil Charous, který se důsledně soustřeďoval na zprostředkování živého obrazu slovenské literatury. Překládal literární díla z tzv. šedé zóny, u kterých si mohl český čtenář uvědomit, nakolik je odlišná a posunutá hranice vnímání mezi povoleným a zakázaným v publikační praxi na Slovensku a u nás.

Po roce 1989 nastalo období, kdy byly téměř ze dne na den smeteny z edičních plánů připravované překlady ze slovenštiny, jak popisuje překladatel Emil Charous ve svých ohlédnutích na vydavatelskou praxi v uplynulých letech. Tehdy jednoznačně převládlo přesvědčení, že ze slovenštiny není třeba překládat. Po několi-ka planých pokusech distribuovat do českých knihkupectví slovenské knihy v originále se během pár let od této myšlenky upustilo. Takovým typickým příkladem je překlad bestselleru Samka Táleho Kniha o cintoríne. Rozdíl mezi prodejem slovenského textu a českým překladem jde do tisíců kusů. Tím započala nová překladatelská etapa, která se snaží představit čtenářsky živé texty. Jen velmi sporadicky se do edičního plánu dostanou i knihy staršího období (např. nakladatelství Kalich vydalo překlad Slobodova románu Rubato). Zcela nový přístup k překladové politice zaujalo nakladatelství Větrné mlýny, které založilo edici příznačně a vyzývavě nazvanou: Česi, čítajte! Soustřeďuje se nejen na čtenářsky úspěšné tituly starších autorů (např. Pavel Vilikovský, Dušan Dušek, Rudolf Sloboda), ale i na autory, kteří začali publikovat teprve v období porevolučním (Monika Kompaníková ad.) Naprosto ojedinělým je „visegradský překlad“ nejnovější knihy Pavla Vilikovského Príbeh ozajského človeka (2014), který vyšel současně v jazycích Visegrádské čtyřky – tedy kromě slovenštiny, také v češtině, maďarštině a polštině.

Když se ohlédneme do minulosti, nezbývá než přiznat, že slovenská literatura sice nemohla nikdy konkurovat překladům ze západo­evropských literatur, ale vždycky si našla svého českého čtenáře, který byl ochotný číst slo­venské knihy ať už slovensky, nebo v překladu do češtiny. Bohužel obecný trend v posledních letech vypovídá spíš o snižování čtenářských kompetencí jako takových, což se dotýká i přijímání slovenské literatury u nás. Z tohoto důvo­du se zdá jako vhodné řešení nabízet českému čtenáři slovenskou literaturu v pohodlném překladu do češtiny. Množství přeložených knih zejména za posledních deset let vypovídá o úspěšnosti této cesty.


Diskuze ke článku "K současné slovenské literatuře: vývojové tendence po roce 2000 – 2. část"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2