ZÁPISKY NOVOZÉLANDSKÉHO KNIHOVNÍKA

Kterak brněnský student k protinožské knihovničině přišel

Text a foto MICHAL KLAJBAN michal.klajban@gmail.com

I když jsem svou rodnou vísku opustil teprve v červenci roku 2014, moje cesta začala už mnohem dříve. Někteří pamětníci si možná pamatují na květen roku 2013, kdy jsem do Čtenáře psal o tom, jak jsem odjel studovat knihovnictví do norského Osla. Už tehdy jsem tušil, že to nebylo naposled, co jsem se vydal za hranice naší země zkoumat náš obor podrobněji a z poněkud širších perspektiv. Tehdy jsem se to však neopovažoval říkat nahlas. A tak se stalo, že jsem v červenci roku 2014 odjel na Nový Zéland. Bylo to jen dva týdny po mém absolutoriu na Kabinetu informačních studií a knihovnictví v Brně. Ani snad netřeba říkat, že můj veškerý volný čas před odjezdem zabírala příprava na státnice a na nějaké přemýšlení o tom, co budu dělat na tom ostrově mezi Austrálií a Jižní Amerikou, jednoduše nebyl čas.

A tak jsem se uprostřed zimy ocitl v Aucklandu, největším zélandském městě. Zima v červenci? Samozřejmě, tady je všechno obráceně: časový posun oproti Česku je dvanáct hodin a zima je tady v českém létě a jaro na český podzim. Jen pro představu, jak takový Auckland vypadá: na ploše dvakrát větší než Praha žije jeden a půl milionu obyvatel, plných třicet procent všech obyvatel Nového Zélandu. V této vskutku multikulturní metropoli jsem první bydlení i práci našel velmi rychle. Mám docela štěstí v tom, že mám stavební průmyslovku, což mi umožňuje dostat relativně snadno práci tesaře či zedníka. To je důležité především v situaci, kdy platíte pětkrát větší nájem než v Česku, a zároveň jste nezdědili po nevlastní tetě letní zámeček se zahradníkem a jste rádi, že jste při studiích našetřili alespoň na letenku, která stojí asi jako dva nové iPhony. Na stavbě to většinou funguje tak, že se přijdete v pondělí zeptat na práci, která buď není, nebo v úterý řežete krokve (krokev je šikmý prvek krovu, který nese střešní latě). A já řezal krokve. Těžko si tak rychlý proces představit v knihovně, zvláště pak na Novém Zélandu, kde procesy trvají neuvěřitelně dlouho. Modelový příklad shánění nového knihovníka tady vypadá nějak takto: knihovní manažer zjistí, že potřebuje pracovníka. Vystaví inzerát a stanoví deadline, do kterého je možno posílat přihlášky (řekněme měsíc). Poté přihlášky vyhodnocuje (měsíc) a na následující měsíc si s účastníky sjedná pohovory. Od přijatého uchazeče se očekává, že nastoupí co nejdříve, nicméně tak nějak se už počítá s tím, že to bude po třech měsících, čili po klasické výpovědní lhůtě. Tento bezmála půlroční byrokratický kolos ztěžuje každému cizinci s ročním pracovním vízem získat místo v knihovně na maximum. Většina příchozích včetně mě má totiž typicky pouze roční pracovní vízum, které se získává poměrně snadno, naopak regulérní pracovní vízum, které našince opravňuje k práci v knihovně, je opravdu velmi náročné získat, pokud teda nerandíte s Novozélanďankou nebo Novozélanďanem. Součástí procesu získání takového dlouhodobého víza je dokazování nadřízenému orgánu (koncilu, z angl. Council, něco jako u nás krajský úřad), že žádný z místních kiwi (jak se Novozélanďané sami hrdě označují) nedosahuje vašich kvalit a musejí tedy přijmout právě vás. To je pochopitelně velmi ošemetné hlavně z toho důvodu, že pokud se hlásíte na nižší pozici typu knihovní asistent, nepotřebujete vzdělání ani zkušenosti, takže i když je máte, nemáte žádnou výhodu oproti místním. Pokud se hlásíte na vyšší pozici typu team leader, samozřejmě ji taky nedostanete, protože nemáte novozélandskou zkušenost. Vaše evropské zkušenosti tu uznává skutečně málokdo.

Knihovna v Palmerston North

Takže zatímco jsem si stloukal dřevěné domky, posílal jsem přihlášky do knihoven všude možně i nemožně. „Hlavně si nic nedělat z těch odmítavých mejlů!“ říkal jsem si každý večer. Znáte to, je to pořád dokola: „jsme skoro tak moc neuvěřitelně šťastní, že jste o tuto pozici požádal, jako je nám neuvěřitelně líto, že nevyhovujete požadavkům na ni“. Asi po dvou měsících se to však zčistajasna stalo: přišla mi pozvánka na pohovor z knihovny v Palmerston North, kde jsem se ucházel o pozici Digital Engagement Service Guide. Měl jsem štěstí, že manažerka knihovny byla digitálně políbená žena, takže se spokojila se Skype pohovorem. Ten se nevyvedl úplně podle mých představ, takže jsem ho v hla­vě přesunul do síně s názvem dobrá zkušenost, ale nevyšlo to a tím to pro mě skončilo. Alespoň jsem si to myslel následující dva týdny. Poté jsem totiž obdržel druhý

telefonát, v němž mi manažerka sdělila, že jsem byl přijat a prý kdy mohu nastoupit. Asi netřeba říkat, že na stavbách to je s odchodem stejně rychlé jako s přijetím, takže dva týdny nato jsem vyjel svému štěstí vstříc směr Palmerston North.

Když jsem poprvé uviděl knihovnu, byla to láska na první pohled. Nachází se přímo na náměstí v bývalém obchodním domě, který prošel v devadesátých letech odvážnou přestavbou. Obrovská okna a skleněné stěny dávaly tušit množství přirozeného světla a dostatek prostoru, což my knihovníci moc rádi.

Když jsem vstoupil dovnitř, přivítal mě indust­riální interiér s netradičně řešeným bezbariérovým přístupem, dominantním prvkem celé knihov­ny. Všude spousta počítačů, knih a hlavně návštěvníků různých národností. To je typické pro celý Nový Zéland, kde až čtvrtinu všech obyvatel tvoří „neevropské“ národnosti, především Maoro­vé (původní obyvatelé), Asiaté a „lidé z ostro­vů“, jak se označují obyvatelé tichomořských ostrovů jako Samoa, Tonga atp.

Interiér knihovny – hudební odděleníV knihovně mě přivítal můj manažer, který mě postupně představil veškerému personálu. Jelikož jsem s každým z přibližně čtyřiceti zaměstnanců strávil asi deset minut, bylo to v podstatě vše, co jsem ten den dělal. Další dny jsem byl postupně začleňován do svého týmu, který je tvořen osmi lidmi a má na starosti veškeré digitální technologie v knihovně. Nefunguje někomu počítač? Vypadla wi-fi? Koupil si pan Waka nový telefon a neví, co s ním? Je potře­ba nový knihovní systém? Není problém, všechno vyřešíme. Vedle toho organizujeme několikrát týdně kurzy informačního vzdělávání, poskytujeme podporu uživatelům na telefonu a zaskakujeme všude tam, kde je zrovna potřeba. Díky tomu, že většinou rozumíme technologiím více než jiní knihovní­ci, získali ostatní pocit, že umíme všech­no, a tak ani nám se nevyhne řazení knih a nekonečné přesouvání vozíků z místa A na místo B.

Každý knihovník tady má vedle své běžné pracovní náplně na starosti nejméně jeden projekt. Zatímco služebně starší kolega řeší transfer celého fondu na technologii RFID a kolegyně aktualizaci informačně vzdělávacích kurzů, mým projektem jsou sociální média. Takže když mi zrovna nikdo nevolá, že neví, co dělat s formátem Epub, věnuji se plánování a tvorbě obsahu pro náš Facebook, Twitter, Instagram, Pinterest a další (sledovat mé aktivity můžete na fb.com/palmerstonnorthcitylibrary, mé příspěvky jsou podepsa­né jako ^MK). Smlouvu mám v knihovně jen na šest měsíců coby záskok za mou předchůdkyni, která je na mateřské dovolené.

Tolik na úvod k tomu, jak jsem se dostal k prá­ci novozélandského knihovníka a jak to u nás zhruba vypadá. V dalším díle, který vyjde za dva měsíce, vám povím více o novozélandských knihovnách obecně, jejich zvláštnostech a vůbec zvláštnostech celého novozélandského prostředí včetně zdejší ekonomické situace. A že jste to vy, prozradím i nějaká konkrétní čísla. Pokud se už nemůžete dočkat, můžete mě sledovat na klajbic.blogspot.com, ale upozorňuji rovnou, že spíše než o knihovnách se tam dočtete o úplně jiných, zdánlivě nesouvisejících věcech.

 


Diskuze ke článku "ZÁPISKY NOVOZÉLANDSKÉHO KNIHOVNÍKA"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2