RECENZE: Bohaté literárněhistorické menu s hrabalovsko-kolářovskou příchutí

PETR NAGY

Literární archiv 46/2014Literární archiv 46/2014. Bohumil Hrabal – Jiří Kolář. Průsečíky, paralely i mimoběžky života a díla. Ke stému výročí narození. Praha: Památník národního písemnictví, 2014. 562 str.

K titulům reflektujícím dvojici loňských významných literárních výročí – 100 let od narození Bohumila Hrabala a Jiřího Koláře – se nedávno přiřadil sborník Literární archiv, vydávaný každoročně Památníkem národního písemnictví. Objem­ná publikace s vročením 2014 nese pořadové číslo 46 a titul Bohumil Hrabal – Jiří Kolář. Průsečíky, paralely i mimoběžky života a díla. Ke sté­mu výročí narození. Jmenované dvojici umělců jsou věnovány první tři z pěti oddílů, což představuje zhruba polovinu svazku čítajícího přes pět set stran. Jedním z prvních pojmů, který v souvislosti s Hrabalem a Kolářem vytane člověku na mysli, je nepochybně koláž – a jako svého druhu koláž, velmi pestrou a nemálo zajímavou, lze vnímat i shromážděné penzum příspěvků vztahujících se k životu a dílu loňských jubilantů (ostat­ně jedna z přispěvatelek označuje za koláž i svůj vlastní text).

První, převážně hrabalovská část sborníku přináší vybrané příspěvky z mezinárodní konferen­ce nazvané Obrazy, ze kterých žiji: dílo Bohumila Hrabala v proměnách, kterou na jaře loňského roku pořádal PNP ve spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR. Z jedenácti přítomných textů lze vyčlenit dvě tematicky vyhraněné skupiny, z nichž jedna pojednává o výtvarné složce Hrabalovy a Kolářovy tvorby a druhá reflektuje recepci osobnosti a díla Bohumila Hrabala v zahra­n­ičí. O významné roli výtvarného umění a výtvarného vidění světa vůbec nelze v případě Jiří­ho Koláře ani Bohumila Hrabala v nejmenším pochybovat, třebaže jako výtvarník je v obecném povědomí zapsán pouze první z nich. Trojice úvodních studií se snaží tento zavedený obraz obou uměl­ců uvést na pravou míru. Eva Čapková upozorňu­je na četné výtvarné inspirační zdroje Bohumila Hrabala (impresionismus, dadaismus a surrealismus, poetika Skupiny 42, přátelství s Vladimírem Boudníkem, Oldřichem Hamerou a samozřejmě též s Jiřím Kolářem), který ostatně sám tvrdil, že se k psaní dostal právě přes výtvarné umění, a odkazy na výtvarníky a jejich díla se staly nedílnou součástí mnoha jeho próz. Autorka zároveň zpochybňuje označení Koláře za výtvarníka – poměrně náhlý a ostrý přelom v jeho umělecké tvorbě, totiž opuštění sféry literatury a přechod k výtvarnému projevu, označuje za přerod básníka vyjadřujícího se psaným slovem v básníka vyjadřujícího se obrazovým materiálem.

V odkrývání méně známé tváře Hrabala-výtvarníka pokračuje Bohuslav Hoffmann, který si za předmět svého příspěvku zvolil přímo Hrabalovy výtvarné koláže. Podobně jako Čapková upozorňuje na fakt, že pro tohoto spisovatele byly literatura a výtvarné umění spojitými nádobami – titul Spojité nádoby ostatně nese i jeho konfesijní text ze souboru Domácí úkoly, v němž prohlašuje, že „moderní prózu nelze psát bez jisté informovanosti, bez vědění, co se děje v ostatních kategoriích umění, hlavně ve výtvarném umění“. Hoffmann se ve svém přehledu Hrabalových výtvarných koláží vyjadřuje – ať už polemic­ky, nebo s přitakáním – i k dalším textům tematizujícím Hrabalovy (literární i výtvarné) koláže, jeho příspěvek však bohužel postrádá závěr sumarizující autorův vlastní pohled na tuto specifickou složku hrabalovské poetiky. Jacek Baluch ve své studii poukazuje na vliv kubismu v díle Bohumila Hrabala, který bývá častěji spojován se surrealismem, a dokládá kubistické stopy v několika jeho konkrétních textech (například v Hrabalově „existenciální povídce“ Kain).

Poněkud obecnější otázky, formulované nadto dosti zeširoka, si v souvislosti s Hrabalovou tvorbou klade ve svém příspěvku Hana Voisine-Jechová, hledající paralely mezi tímto spisovatelem a několika typologicky jemu blízkými autory (Jaroslav Durych, Vladislav Vančura, Karel Schulz). Společných znaků, samozřejmě vedle mnoha vzájemných odlišností, nakonec nachází celou řadu. Využívání mozaikovité kompozice, přítomnost „karnevalových prvků“, jako je konfrontace smíchu a děsu či teatrálnost, nezakotvenost postav, téma hledání lidské identity – to jsou jen některé z rysů, které podle autorky propojují tvorbu dotyčných spisovatelů a vřazují je do kontextu moderní prózy. Vliv východních náboženství v tvor­bě Bohumila Hrabala hledají ve společném příspěvku Joanna Królaková a Piotr Sebastian Ślusar­czyk, ponechávajíce při tom stranou s Hrabalem obvykle spojovaný taoismus a hledajíce v jeho textech stopy buddhismu. V Hrabalově případě šlo podle nich o vliv povýtce zprostředkovaný (skrze studium Schopenhauera, četbu T. S. Eliota nebo přátelství s Egonem Bondym a Josefem Zumrem) a ve výsledku podřízený autorovým uměleckým záměrům, tj. spíše o intelektuální koncepci nežli duchovní praxi.

Jazykovou rovinou Hrabalových textů, konkrét­ně pak využitím nespisovnosti v jeho prvních povídkových sbírkách, se zabývá Petr Mareš. Poukazuje mimo jiné na zajímavý fakt, že vinou pozdního vydání Hrabalových raných próz nevzbudilo autorovo specifické zacházení s nespisovnými vrstvami češtiny zaslouženou pozornost, neboť zatímco v letech šedesátých (Perlička na dně, 1963; Pábitelé, 1964) už se jednalo o poměrně rozšířenou praxi v české literatuře, v době vzniku dotyčných textů (první polovina 50. let) šlo o značné novum. Naopak pozdní Hrabalovy texty si zvolil za předmět svého příspěvku Vladimír Novotný, který popisuje zásadní žánrovou proměnu spisovatelovy tvorby na konci 80. let, kdy v ní namísto stylizovaných vzpomínkových próz se sílící autobiografickou rovinou začínají převažovat texty orientované na přítomnost spolu s autorovými rozhovory a komentáři k vlastnímu dílu. Novotný považuje přehlížení plodů Hrabalovy poslední tvůrčí etapy (soubory Listopadový uragán, Večerníčky pro Cassia aj.) dobovou kritikou i čtenáři za nespravedlivé a vyzdvihuje postmoderní inspiraci této „esejistické fejetonistiky“, kterou sám raději nazývá „literární publicistikou“ (Hrabalem užívané označení) nebo „protokoly“ (termín Jiřího Pelána).

Převážně hrabalovskou část sborníku uzavírá čtveřice příspěvků mapujících reflexi děl Bohumila Hrabala v zahraničí, a sice ve Švédsku a Skandinávii vůbec (Miloslava Slavíčková), v Maďarsku (Marta Pató), na Slovensku (Dagmar Inštitorisová) a ve Španělsku (Monika Zgustová).

Ačkoliv se jedná o texty především informativní, nabývající místy povahy stručného přehle­du jednotlivých překladů Hrabalových knih a okolností jejich vydání či ohlasu, nelze autorkám upřít hluboký vhled do dané problematiky. Čtená­ře pak svou formou jistě upoutá nezvykle osobní příspěvek Moniky Zgustové, těžící z její vlastní zkušenosti Hrabalovy překladatelky a také biografistky (autorky knihy V rajské zahradě trpkých plodů). Naopak spíše marginálním (z hlediska hrabalovské recepce) a k tomu čtenářsky nepříliš atraktivním se v rámci celého svazku jeví být text Dagmar Inštitorisové, v němž hrabalovský materiál posloužil k ilustraci vybrané teorie slovenského literárního vědce Antona Popoviče.

Následující dva oddíly jsou zasvěceny osobnosti a dílu Jiřího Koláře. Nejvíce světla z nich vrhá na jeho uměleckou tvorbu příspěvek Marka Nekuly, zachycující básníkův postupný přechod od slova k obrazu a dotýkající se při tom celé řady zajímavých motivů – kupříkladu Kolářovy „demlovské“ záliby v integraci cizích textů do vlastních děl či vlivu techniky koláže a žánru absurdního dramatu v jeho málo známých divadelních hrách z konce 50. let. Sbírku pozdních koláží Jiřího Koláře ze sbírek PNP blíže představuje Vilma Hubáčková, a to včetně detailního popisu vybraných děl – například trojice tzv. angažovaných koláží, které obsahují vyměnitelné části, jejichž prostřednictvím může divák sám měnit výslednou podobu koláže (Jiří Kolář se prý bavil představou, jak si s touto nabízenou možností budou pohrávat samotní badatelé). Hubáčková čtenáře seznamuje i s dalšími „kolážemi básníků“ ze sbírek PNP a její malá anketa s pěticí zastoupených umělců poté ilustruje neutuchající zájem českých umělců o Jiřího Koláře. Poslední z kolářovských statí, kterou její autorka Iva Málková sama označuje za svého druhu koláž, je věnována roli Walta Whitmana a Kolářem přeložených Stébel trávy v kontextu tvorby Jiřího Koláře a soudobé české poezie vůbec. Nejenže oba umělce, vzdálené od sebe celé jedno století, spojoval shodný básnický naturel (na což poukázal už Jan Grossman), ale překládání Whitmanových básní (na němž spolupracoval se Zdeňkem Urbán­kem) se Kolářovi stalo psychickou, uměleckou i ekonomickou vzpruhou v nejtěžším období jeho života, kdy pobýval ve vazbě, stanul před soudem a nakonec byl propuštěn. A byla to pochvalná recenze dotyčného překladu v Rudém právu, která podle autorky otevřela Kolářovi v ro­ce 1955 cestu zpět mezi oficiálně publikovatelné autory.

Zajímavou a čtenářsky velmi vděčnou součástí sborníku je hned několik edic dosud převážně nepublikovaných archivních materiálů, z nichž jed­na je přímo spjata s Jiřím Kolářem (oddíl III). Růžena Hamanová totiž připravila reprezentativní výběr ze vzájemné korespondence Koláře a Jindřicha Chalupeckého z let 1941–1945, který zachycuje pracovní a posléze i přátelskou komunikaci těchto dvou významných představitelů moderního českého umění. Na osmdesát přítomných textů pojednává především o tvorbě obou korespondentů a jejich činnosti v rámci Skupiny 42, zatímco deprimující protektorátní realita byla z jejich obsahu po dlouhou dobu a zcela záměrně vytěsňována. Zajímavé edice, byť s hrabalovsko-kolářovským jubileem již nesouvisející, nabízí i zbylá část svazku, ať už se jedná o pestrou směsici pramenů dokumentujících umělecké počátky významného českého malíře Václava Brožíka a možnou podobu mecenášství na konci 19. století (ed. Yvetta Dörflová), výběr z korespondence osvětlující proměny Ústřední knihovny hl. m. Prahy (pozdější Městské knihovny v Praze) a osobnost jejího dlouholetého ředitele Jana Thona (ed. Renata Ferklová), nebo kritickou edici krátkého úvodníku nakonec nerealizovaného perio­dika Svědectví, za jehož přípravou stáli mladí umělci v čele s Kamilem Bednářem, tvořící pozdě­ji autorský okruh kolem sborníku Ohnice (ed. Jan Bílek).

Právě zmíněná Městská knihovna v Praze představuje vedle Hrabala a Koláře třetí stěžejní téma, k němuž se v přítomném sborníku vztahuje vedle již zmíněné edice Růženy Hamanové též příspěvek Anny Petruželkové (pojednávající o Janu Thonovi a osobních knihovnách coby užitečném zdroji informací pro reflexi knižní kultury) a stať Renaty Ferklové (o mnohaletém působení Františka Hrubína v dotyčné knihovně). Nemalou pozornost si ovšem zaslouží i poslední z textů tohoto oddílu (IV), kterým je velmi fundovaná a čtenářsky dosti náročná studie Karla Kolaříka o ambivalentním charakteru literárních i životních projevů Jiřího Karáska ze Lvovic. Nadmíru zajímavou součástí sborníku je také obsáhlá obrazová příloha rozdělená do několika oddílů, odpovídajících svým obsahem tematické skladbě přítomných příspěvků (Hrabal, Kolář, Brožík, Karásek ze Lvovic, Thon a Hrubín). Již tradiční složkou sborníků LA PNP jsou pak Zprávy Literárního archivu (oddíl V), mezi nimiž převažují články o vybraných osobních fondech (Karly Slavíkové-Welsové, Alberta Vojtěcha Friče, Karla Friče) a písemných pozůstalostech (A. M. Píši, Zbyňka Havlíčka, Jana Franze, Ivana Blatného).

Ačkoliv byla tematická skladba tohoto ročníku Literárního archivu z velké části motivována něčím tak vágním, jako je obecně jubileum, a to dokonce hned třemi výročími (kromě 100 let od narození Hrabala a Koláře také 95 let od vydání zákona o veřejných knihovnách), na výsledném obsahu se to nijak negativně neodrazilo. Valná část příspěvků zpracovává zajímavé a dosud nevyčerpané náměty, které jsou čtenářům představeny s kýženou erudicí, a přitom srozumitelně, ba i poutavě. Celkové čtenářské atraktivitě sborníku nepochybně prospívá pestrost jeho nejen tematické, ale i žánrové skladby, konkrétně pak zařazení několika pečlivě vypravených edic osobní korespondence či jiných pramenů a znač­né množství obrazového materiálu. Čtenáři na­vnazení titulem sborníku rozhodně nebudou svazek odkládat zklamáni – zařazené příspěvky rozšíří, či přinejmenším prohloubí jejich znalost života a díla Hrabala i Koláře a odhalí též řadu slibovaných paralel v tvorbě těchto klíčových postav moderního českého umění. A mnozí z těch, kteří se odhodlali ke koupi sborníku vydávaného Památníkem národního písemnictví, jistě nepohrdnou ani příležitostí blíže se seznámit s historií jedné z nejvýznamnějších tuzemských knihoven a lidí s ní spjatých.


Diskuze ke článku "RECENZE: Bohaté literárněhistorické menu s hrabalovsko-kolářovskou příchutí"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2