Knihovny nejsou průtokovými ohřívači digitálních dat, měly by nabízet mnohem více…

T. Kubíček_foto Lenka Šimková

ROZHOVOR redakce ČTENÁŘE (L. Š.) a Bulletinu SKIP (L. K.) s prof. PhDr. TOMÁŠEM KUBÍČKEM, Ph.D., ředitelem MZK Brno

Do funkce ho uvedl sám ministr kultury. „A to je pro mě nebo proti mně?“ směje se profesor Tomáš Kubíček, který se na podzim loňského roku stal ředitelem Moravské zemské knihovny. Nakonec jsme se shodli, že je to určitě dobré pro prestiž českého knihovnictví. Ta podle profesora Kubíčka existuje – určitě v rámci měst či krajů nebo například na univerzitní půdě. „Na místní úrovni to vidím sám, když otevíráme některou novou knihovnu v regionu, pan knihovník je tady vždy vážená osoba.“ Tomáš Kubíček o sobě mimo jiné říká, že je knihovnictvím odkojený. Na dotaz, co mu před nástupem do funkce řekl jeho otec (dlouholetý ředitel MZK), odpověděl: „Samozřejmě ho to potěšilo, ale prý mi to nezávidí…“

Jako literární vědec jste knihovny zajisté velmi dobře znal jako uživatel. Jak to vidíte nyní, když jste se ocitl na druhé straně?

Otázka se odpovídá sama. Když knihovnu využí­vá-te jako čtenář, tak víte, co přesně potřebujete. Myslíte jenom na sebe a na uspokojení svých požadavků. Ve chvíli, kdy se dostanete na druhou stranu, tak zase přesně víte, co nemůžete – ve vztahu ke

čtenářům – dělat. Že máte povinnosti nejenom k nim, ale i k fondu. Čili, já teď budu hledat kompromisy mezi sebou jako čtenářem-badatelem a sebou jako knihovníkem. A pevně věřím, že se k té první podobě sebe sama zase dosta­nu, ale to se uvidí, jestli na to budu ještě mít někdy čas…

L. K. Nebudete!

To mi říkají všichni (smích)… Byl jsem tedy v situaci typického knižního červa, který se zavrtává do fondů a potřebuje, aby k němu ty knížky stále proudily, přičemž ale ani tolik nevnímá jak. Když se díváte z druhé strany, vidíte, že to je výsledek dokonalé souhry – od akvizice přes popis, zařazení až k předání výpůjčky. A uvážíte-li, že v MZK vám od okamžiku požadavku do vydání knihy uběhne nanejvýš hodina, musíte mít úctu před tou souhrou a za takového objemu čtenářů.

L. K. Hodinu to trvá tady u vás?

Ano. Já někdy potřebuju knihy hodně rychle, protože mám ještě určité závazky, ke kterým mi občas hoří termín. Když si zadám požadavek do systému, tak mám knihu dokonce do dvaceti minut. Ale nevím, jestli to nebude tím, že jsem ředitel (smích).

L. Š. To bude určitě tím…

Ale i ta – maximálně – hodina je zázrak, když si uvědomíte to množství knih, které se tady chystá a které vydáváme čtenářům… A z pozice knižního červa jsem se tedy dostal do role hospodáře, který knihy musí chránit, aby je ti knižní červi úplně nezničili, protože i to je naše role – konzervační. Je to rozdíl oproti například městským knihovnám, kde se fond pružněji obnovuje, vyřazuje se – to si jako čtenář také tolik neuvědomujete. Teď vnímám, že je tento způsob práce jiný, protože my garantujeme, že knihy tady zůstanou i pro další generace.

To je určitě jedna z priorit knihovny. Jaké další budete prosazovat vy osobně?

To je strašně široká otázka. Kolik máte času?… Priority jsou samozřejmě dány postavením Moravské zemské knihovny. Knihovna má jednak význam národní, vedle Národní knihovny ČR je tou druhou nejdůležitější. Druhý okruh priorit vychází z toho, že jsme současně v roli krajské knihovny. Jako krajská knihovna jsme součástí regionu a to je jiný soubor úkolů. A konečně třetí okruh priorit vyplývá z toho, že knihovna je kulturní a paměťová instituce – vytváří společenský život, který míří nejen k regionu či k celku národní kultury, ale musí tento horizont překračovat. Tady je důležitá aktivní účast. Nezapomeňte, že knihov­na typu Moravské zemské je nástrojem národní a kulturní identifikace. A při této poslední roli musíme vycházet z toho, že starost o českou kulturu nekončí někde za Mikulovem nebo za Aší, ale pokud máme skutečně v tomto smyslu fungovat, musíme se snažit o přesah – do evropské­ho prostoru. K tomu míří naše účast v evropských projektech, v projektech národní kulturní identity, ale i v projektech,

které míří dovnitř země či re­gionu. Moravská zemská knihovna patří do konvolutu knihoven, které se podílejí na vytváření knihovní politiky visegrádské čtyřky. Na příští rok plánujeme zde v Brně setkání knihoven V4. Námi na­vrženým tématem diskuse se stane například digitalizace národních fondů či virtuální fonotéka a vůbec etika práce s digitálními zdroji.

U digitalizace bychom se rádi zastavili: Jak vnímáte roli tradiční bibliografie v dneš­ní době masové digitalizace?

Digitalizace přece nezpochybňuje význam tradiční bibliografie. Ty dvě věci nejdou proti sobě. A pokud by chtěl někdo tvrdit, že ano, tak vůbec nechápe, co je náplň digitalizace a co je náplň bibliografické práce. Biblio­grafie samozřejmě začíná mít jinou formu, už to nejsou klasické lístečky… I když i ty tady samozřejmě také ještě máme. Někdy si v nich chodím z čiré zvědavosti zalistovat. Zajímají mě především poznámky tužkou na okraji lístečků, které udělal nějaký knihovník kdysi před vámi. Někdy hodně zoufalé: není k nalezení!, nutno ověřit! Takový kontakt mezi nepřítomnými lidmi, který se děje nad vlastním obsahem, digitální médium nenabízí. I když jiné podoby takového rozhovoru teď odsuzuji. Mám na mysli studijní materiály, které, když si je vyžádáte do studovny, hrají všemi barvami, jak se v nich studenti pokoušejí zaškrtat vše podstatné. Tady jednak brzy zjistíte, že podstatným se zdá být všechno (což vás vede ke skepsi ve vztahu ke studentům), a jednak, že vandalismus má i zdánlivě nevinnou podobu barevné pastelky. Někdy se zdá, že největším zoufalstvím takových čtenářů je volba pastelky, neboť všechny barvy už byly použity (smích). My to samozřejmě nemáme rádi, ale i to je specifická forma komunikace.

Ale samozřejmě… Nedokážeme si představit budoucnost bez digitalizace fondů. Všechny koncepce národních knihoven s ní počítají a mají ji na prvních místech. Ta hudba snad ne příliš vzdálené budoucnosti, až se jednou podaří vyřešit autorská práva a vy budete z domova naplno virtuálním čtenářem knihovny, je fantastická, potřebujeme ji. Na druhou stranu – knihoven bude vždy potřeba, a to jako míst k setkávání, jako správce virtuálních prostorů, jako selektivní jistoty v nesetříděném světě dat. Knihovny si tedy musejí najít v masivním náporu digitalizace novou pozici. Nejsou a neměly by se stát průtokovými ohřívači digitálních dat, měly by nabízet mnohem více: například nástroje třídění a práce s knihami (myslím, aby se podílely na rozvoji čtenářské gramotnosti, která je v zoufalém stavu) a měly by i nabízet čtenářům pomoc vytvářet nové kombinační postupy. V určité podobě by měly být instrumentem vzdělávání.

Jak hodnotíte současnou situaci v oblasti Centrálního portálu knihoven, kdy se podstatně změnil směr v jeho vývoji?

První jednání, kterého jsem se ohledně CPK zúčastnil asi čtrnáct dní po mém nástupu, bylo hodnotící. Což bylo pro mne jen dobře,

protože jsem se mohl v komplexnosti s celou problematikou, navíc velmi živě diskutovanou, seznámit. Shrnovaly se výsledky dosavadního čtyřletého vývoje a došlo zde k jakémusi střetu dvou vizí. Na konci první z nich mělo být výběrové řízení na dodavatele celého systému a druhá byla, že se půjde cestou vlastního vývoje. Protože znám práci týmu programátorů v MZK, zeptal jsem se o přestávce Petra Žabičky, jestli má pocit, že by bylo možné v Moravské zemské knihovně zkusit realizovat pilotní verzi projektu. Pak jsem to navrhl Martinu Lhotákovi. Společně jsme to přednes­li po přestávce radě CPK a Moravská zemská knihovna byla pověřena realizací pilotní verze portálu.

Už před nástupem do knihovny jsem diskusi nad portálem vnímal, po nástupu ještě intenzivněji, a v současnosti mám pocit, že se jedná o jeden z nejdůležitějších projektů v českém knihovnictví. Víme, že tady je několik bran či portálů, které umožňují přístupy k fondům, ale které nejsou navzájem slučitelné nebo jsou i funkčně omezené. Kdyby je Centrální portál dokázal spojit, už jen to by bylo podstatné. A CPK by měl nabídnout víc. Po roce projekt vyhodnotíme a zjistíme už na základě konkrétního produktu, jak dál. Je to tedy cesta od vizí k jejich realizaci.

To přímo navádí k portálu Číst Brno, který nabízí vstup do fondů několika brněnských knihoven na jednom místě a za kterým stojí MZK. Můžeme ho chápat tedy jako jakýsi předstupeň?

A odkud si myslíte, že pochází právě ten můj nápad: když dokážeme udělat Číst Brno, proč bychom nedokázali právě CPK? To bylo rychlé spojení myšlenek na zmiňovaném jednání rady CPK: pokud dokážeme vyvinout tento nástroj a zaručit, že některé knihovny jsou schopny na něm participovat, nebyla by to vlastně taková první buňka evolučního procesu, která by mohla vést k CPK?

Na portálu Číst Brno spolupracujeme s knihovnami Masarykovy univerzity, knihovnou Mendelovy univerzity v Brně (MENDELU) a Knihovnou Jiřího Mahena. Oceňují to hlavně také studenti. Oni jsou totiž hrozně líní a jsou spokojení, když naleznou požadovanou knížku v nejbližší knihov­ně.

A teď trochu z jiného soudku. Moravská zemská knihovna nyní reprezentuje Českou republiku na zahraničních knižních veletrzích. Jak k tomu došlo?

Ministerstvo kultury má s námi dobré zkušenosti…

L. K. Oni vás oslovili?

Ano. Oni nás oslovili. Knihovna má několik podobných projektů a má tedy zkušenosti s jejich zajištěním i financováním. Příkladem je už dlouholetý projekt Česká knihovna nebo například projekt Benediktinský klášter Rajhrad jako kulturní fenomén. MZK dává najevo, že je schopna zvládnout akce tohoto rozsahu, které jsou založeny jak na určitém znalostním, tak organizačním rámci. Což je asi jedním z důvodů, proč nás ministerstvo oslovilo… V tuto chvíli máme za sebou tři veletrhy: Lipsko, Boloňu a Londýn; všechno funguje bez problémů a vystavovatelé jsou maximálně spokojeni.

Zároveň si ale ještě tento ročník děláme představu o tom, co by který veletrh vyžadoval specifického. Pro Boloňu tak například navazujeme spolupráci s paní Horvátovou z táborského Tabooku, Lipsko je zase více zvyklé na diskuse, pro které bychom rádi udělali prostor i přímo na stánku. Nyní pracujeme také na koncepci pro frankfurtský veletrh. I tady máme představu, že to nebude stejné jako například v Lipsku, ale půjdeme cestou individuální práce s jednotlivými expozicemi. Rádi bychom také aktivněji pracovali s autory, abychom potenciál prezentace využili maximálně.

L. Š. Já se ještě vrátím k České knihovně: Jste členem její literární rady?

Nyní už ne, ale byl jsem. Před několika lety. A je třeba říci, že knihovny jsou s tímto projektem a jeho hodnoticím systémem velmi spokojeny a členové odborné komise skutečně zajišťují, že se do knihoven dostávají opravdu ty nejkvalitnější tituly z české literatury, které přispívají k rozvoji čtenářské kultury. Obdobným projektem je Zahraniční knihovna, která byla loni v pilotním provozu. Zdařil se, takže se i tento projekt dočká pokračování. Právě dojednáváme jeho konkrétní podobu a už ne jen pro tento rok.

Na závěr jsme si nechali to téměř první, co na člověka „vyskočí“, pokud si vaše jméno zadá do Googlu: Máte svůj facebookový fanklub. Co na to říkáte?

Já nevím, jestli to smím prozradit, ale já na Facebook moc nechodím. Ale kamarádi mi to řekli. Na poťouchlé kamarády je v takových věcech vždycky spoleh. Takže jsem se podíval, a byl jsem potěšeně zděšen. Člověk zjistí, že přesně to, co si studenti nemají pamatovat, si pamatují. Zaznamenají všechny „hlouposti“, kterými se jim jen snažíte nasvítit ty důležité věci (smích). No ale

samozřejmě, každý chlap je ješitný. Takže děkuji svým fanouškům.

L. K. Fanklub je od olomouckých studentů, kde jste činnost ukončil. Zůstane vám?

To já nevím, už jsem se na něj zase dlouho nedíval… Víte, v tento typ komunikace moc nevěřím – i když ji v knihovně maximálně podporuji. Už jste navštívili facebook Moravské zemské knihovny? Jednou jsme ale na přednášce o sémiotice rozebírali twitterovou komunikaci jedné z přítomných studentek. Skvěle jsme takto probrali Jakobsonův model komunikace, jímž ukazuje, že jednou z funkcí komunikace, které odpovídají patřičné jazykové prostředky, je také tzv. čištění komunikačního kanálu, které předchází sdělení. Zjistili jsme, že 90 % dané komunikace bylo naprosto bezobsažných, sloužících právě k tomuto jedinému účelu. Kanál je vyčištěn, ale nic jím neproudí. S uspokojením jsem sledoval šok v očích studentů, když si uvědomili, že jejich komunikace, kterou považují za velmi důležitou, je prázdná a nenese informaci. Jakobsonův model nicméně pochopili skvěle…, ale nedá se říct, že bych někoho vyléčil.

Ptala se Lenka Šimková a Ladislav Kurka


 

 

 

 

 

 

 

 

 

Prof. PhDr. Tomáš Kubíček, Ph.D.

vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, pedagogicky působil na Filozofické fakultě UK v Praze a na Filozofické fakultě UP v Olomouci. V letech 1996–2011 pracoval jako vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu AV ČR a od roku 2011 vedl Katedru bohemistiky FF UP v Olomouci. Je autorem řady studií a monografií a členem oborově významných vědeckých společností a redakčních rad.

 

 

 

Od dubna letošního roku se mohou čtenáři Moravské zemské knihovny setkat s dalším rozšířením bohaté nabídky kulturních akcí. Začal nový celoroční cyklus Oči Brna. Jeho návštěvníci se budou moci vždy na celý měsíc přenést do světa viděného očima výrazné osobnosti, spojené svým životem a dílem s Brnem. Každý měsíc jeden pohled, jedno originální dílo, jeden nevšední životní příběh v textech i obrazech a v řadě zajímavých doprovodných akcí. V červnu to je osobnost Bohuslava Fuchse, následovat bude například Martin Reiner, Miloslav Ištvan, Jiří Kuběna…


Diskuze ke článku "Knihovny nejsou průtokovými ohřívači digitálních dat, měly by nabízet mnohem více…"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2