Z POKLADŮ… Vědecké knihovny v Olomouci

Rostislav Krušinský rostislav.krusinsky@vkol.cz

Vědecká knihovna v Olomouci (VKOL) je druhou nejstarší knihovnou svého druhu v Česku, její počátky jsou úzce spjaty s počátky olomoucké univerzity v roce 1566. Z původní lycejní knihovny vznikla knihovna univerzitní a ve druhé polovině 20. století se pak stala Státní vědeckou knihovnou. Po vzniku čtrnácti vyšších územních samosprávných celků 1. ledna 2000 se knihovna s účinností od 1. července 2001 stala příspěvkovou organizací Olomouckého kraje s názvem Vědecká knihovna v Olomouci. V roce 2016 bude slavit výročí 450 let od svého založení.

Bible boskovická: Král Ochoziáš na smrtelném loži přijímá zvěstování proroka Eliáše o trestu Božím_foto archiv knihovnyKnihovna se od roku 1807 pyšnila právem povinného výtisku pro Moravu a od roku 1947 měla právo povinného výtisku pro území Československa. To se v současné době vztahuje na území ČR a je upraveno zákonem ze dne 8. února 1995 o neperiodických publikacích. Podle něj patří VKOL jeden z pěti povinných výtisků, které vydavatel musí odevzdávat. Také díky této legislativní úpravě je Vědecká knihovna v Olomouci třetí největší knihovnou svého druhu v České republice. Spolu s Moravskou zemskou knihovnou je po Národní knihovně v Praze, která dostává dva kusy povinného výtisku, knihovnou s nejdynamičtěji rostoucím fondem. Celkem spravuje přes 2 160 000 knihovních jednotek a roční přírůstek na základě povinného výtisku přesahuje 25 000 knihovních jednotek. Ročně knihovna poskytne přes 450 000 výpůjček více než 15 000 čtenářům.

Význam fondu knihovny výrazně zvyšuje historický fond, který čítá 1453 rukopisů, přibližně 2000 prvotisků a 65 000 starých tisků. Pokud se zastavíme u rukopisů, 400 z nich je středověkých a vynikly mezi nimi čtyři rukopisy prohlášené Ministerstvem kultury ČR za kulturní památky.

Bible boskovická: Samson u timnatských vinic holýma rukama zabíjí lva_foto archiv knihovnyNejznámějším rukopisem VKOL je Bible boskovická. Objemný rukopis obsahuje český překlad biblických textů, který propojuje pasáže první a druhé redakce. Text je psán dvěma písaři novým diakritickým pravopisem v duchu reformy navrhované v roce 1415 autorem spisu De orthographia Bohemica, zpravidla přisuzovaného Janu Husovi. Rukopis mimo jiné vyniká neobvykle bohatou malířskou výzdobou. Na osm desítek mimořádně kvalitních, převážně figurálních miniatur představuje jeden z vrcholů české knižní iluminace 15. století. Předpokládá se, že na výzdobě kodexu se podíleli minimálně tři iluminátoři, kteří dovedně zdůrazňují fyziognomii a propracované kostýmy jednotlivých postav. Výzdoba rukopisu není dokončená. Tento nedostatek bývá dáván do souvislosti s bouřlivým děním v době husitských válek, dnešní době ovšem poskytuje jedinečné svědectví o pracovních postupech iluminátorů středověkých kode­xů. Několik miniatur se zachovalo pouze v kresbě, kterou v některých případech doplňují podkladové barvy, jinde zlacení, případně lazura, tedy malířská technika založená na nanášení a vzájemném překrývání více transparentních vrstev barvy.

Dalším skvostem je dvoudílná Bible olomouc­, která obsahuje nejúplnější dochovaný český překlad biblických textů takzvané první redakce. Bible olomoucká je datována do roku 1417 a vedle jazykového hlediska je výjimečná také svou iluminátorskou výzdobou, neboť obsahuje 76 kvalitních, převážně figurálních, scénických miniatur, které tvoří součást iniciál jednotlivých biblických knih. Malířská výzdoba je dílem dvou iluminátorů. Miniatura s motivem hospodina zjevujícího se ve stanu králi Šalamounovi převyšuje svou kvalitou ostatní. Vznikla v dílně tzv. Mistra Martyrologia z Gerony. Autor ostatních miniatur, blíže nezná­mý Mistr Bible olomoucké, zřejmě prodělal školení v okruhu iluminátorů Bible Václava IV., která svými iluminacemi patří k tomu nejlepšímu, co na našem území vzniklo. Odborníci se domnívají, že iluminátor byl pomocníkem tzv. Mistra Balámovy historie.

Graduál loucký, další kulturní památka VKOL, je jedním z nejrozměrnějších dokumentů ve fon­du knihovny (rozměry 61 x 44 x 15 cm) a jeho osmnáct figurálních iniciál převážně s obrazy světců je unikátním dokladem vývoje knižní malby na přechodu od pozdní gotiky k rané renesanci. Pojmenován je podle bývalého premonstrátského kláštera v Louce u Znojma, kde nejspíše vznikl v roce 1499. Graduál je liturgická kniha obsahující mešní zpěvy s výjimkou zpěvů kněze. Rukopis uložený ve Vědecké knihovně v Olomouci představuje pouze polovinu zpěvů na celý rok, konkrétně zpěvy určené pro letní část církevního roku. Téměř s jistotou se dá předpokládat, že jde o druhý díl dvousvazkového celku. Na dvousvazkové provedení poukazuje i jeho velikost a váha – spojení obou částí do jednoho svazku by znemožňovalo jeho praktické použití. O předpokládaném prvním díle bohužel nemáme žádné informace. Kodex představuje vrchol tvorby svého tvůrce, známého také jako Mistr Wolfgangova misálu, který se řadí k největším iluminátorům své doby. Kromě kvality iluminací jsou pozoruhodné i neobvyklé motivy, jako je například „Trůnící Bůh Otec“ nebo „premonstrátští řeholníci při sborovém zpěvu“. Za povšimnutí stojí i marginální výzdoba, v bohatých rostlinných ornamentech se skrývají figurální scény, například sedící opice, liška s kohoutem v tlamě, krmící se opice, sova sedící na luscích hrachu, nebo lovec s kuší mířící na pestrobarevného ptáka.

Evangeliář zábradovický: Kánon X - 9. tabule. Jedním z nejstarších iluminovaných rukopisů knihovny je Evangeliář zábrdovický. Název rukopisu odkazuje na jednoho z předchozích majitelů, premonstrátský klášter v Zábrdovicích. Původ evange­liáře sahá až do druhé poloviny 11. století. První skriptoria se v našich zemích objevují ve 12. století, do té doby byly rukopisy pro naše země vyhotovovány v zahraničí, nejčastěji v sousedním Bavorsku. Necelých tisíc let starý rukopis byl nejspíše zhotoven pro Metropolitní kapitulu u sv. Víta v Praze, a právě bavorské malířské škole jej odborníci přisuzují.

Obsahem olomouckého rukopisu je text čtyř evangelií psaný latinsky karolinskou minuskulou. Základem jeho výzdoby jsou ornamentální iniciály s rostlinnými a zvířecími motivy s bohatým zlacením. Nejvýraznější je výzdoba devíti celostránkových kánonových tabulí, které vzhledově připomínají románská okna, se symboly evangelistů. Kánonové tabule obsahují vyznačené pasáže stejného obsahu ve všech čtyřech evangeliích. Pasáže jsou označeny čísly, která jsou zanesena pod sebe do tabulek. Vazba kodexu je moderní bez zvláštní výzdoby. Vazby těch nejvýznamnějších byly vykládány zlatem, drahokamy a slonovinou a samotné knihy byly jako největší vzácnosti ukládány do trezorů spolu s relikviemi a dalšími poklady. I přes nesporně skromnější výzdobu je odborníky spojován s bavorskou malířskou školou a je pokládán za součást skupiny románských rukopisů okolo tzv. Kodexu vyšehradského, tedy korunovačního evangelistáře Vratislava II. z roku 1085.

Otonský evangeliář: V románské arkádě apoštol Jan s knihou_foto archiv knihovnyKromě kulturních památek je potřeba zmínit ještě alespoň jeden rukopis. Evangeliář zábrdovický byl dlouhá léta pokládán za nejstarší rukopis ve fondu VKOL, vědecká bádání v posledních letech však na toto místo zařadila méně nápadný fragment evangeliáře z první poloviny 11. století. Tento Otonský evangeliář bohužel postrádá celé Matoušovo evangelium a začátek Markova evangelia. Hlavní výzdobu tvoří dvě celostránková vyobrazení apoštolů: na foliu 21 je to apoštol Lukáš držící svitek a pisátko, na foliu 56 je pak apoštol Jan s knihou. Na rubech těchto iluminací jsou rozměrné, opět celostránkové a v ozdobném rámci zasazené zlacené iniciály Q(uoniam) a I(n principio). Vyobrazení evangelistů a začátky evangelií jsou oproti zvyklostem na opačných stranách. Iluminace vykazují jednak vztahy ke knižní malbě v Dolním Sasku, ale i ke knižním výtvorům pocházejícím z Mohuče. Pro Mohuč podle odborníků hovoří zejména uzavřený obrys postav evangelistů i jejich obličejová typika. Nejbližší paralely se nabízejí s miniaturami rukopisů, které vznikly patrně ve skriptoriu mohučského kláštera St. Alban na sklonku 10. a na počátku 11. století. Olomoucký Otonský evangeliář by tak mohl dokládat umění raně středověké Mohuče. Díky stykům olomouckých a pražských biskupů, podřízených Mohuči až do 14. století, se pak dostal až do Olomouce, kde byl jeho posledním známým vlastníkem konvent minoritů u sv. Jakuba.

Vyjmenované rukopisy jsou významné, ale jsou jen zlomkem bohatého rukopisného fondu, podobně zajímavých dokumentů by zde mohly být popsány desítky. To samé platí o dalších částech fondu VKOL, ať už jde o prvotisky, staré tisky, mapy, veduty, ale i knihy mladší, například z období české sece­se, symbolismu, dekadence nebo avantgardy, které významně obohatily knižní kulturu 19. a 20. století.


Diskuze ke článku "Z POKLADŮ… Vědecké knihovny v Olomouci"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2