VÁLKA WALKEROVÝCH ANEB JAK VYZRÁT NA LITERÁRNÍ WORKSHOPY

JIŘÍ W. PROCHÁZKA a KLÁRA SMOLÍKOVÁ

Stvořte si v knihovně vlastní literární doupě

Válka Walkerových (Foto Martin Kibi Fořt)

Lektorka a spisovatelka dětských knih Klára Smolíková provázela čtenáře tohoto časopisu workshopy v deseti lekcích své workshopové kuchařky. Nyní se při psaní volného pokračování návodů, jak obohatit lektorskou nabídku knihoven, spojila se spisovatelem sci-fi a fantasy Jiřím Walkerem Procházkou. Společně totiž snáze obsáhnou rozpětí, které se klene od hravých literárních aktivit s dětmi po citlivé vedení ambiciózních budoucích spisovatelů. Ač jsou manželé, dohromady rádi školí, besedují a dokonce i píší.

Kdo by měl pořádat literární workshopy? Kdo může ostatní zasvětit do tvorby? Musí to být spisovatel? Jakou důvěru má na poli literární tvorby učitel? Anebo může být průvodcem poučený znalec knih?

Pokud se zamyslíme nad zákonitostmi procesu tvorby, je knihovna pro literární dílny jako stvořená. Důvěrné prostředí tvořené knihami, zapálenými čtenáři a sečtělými knihovníky… Tak pojďme začít lekcí na tvorbu prostředí.

Příběh, nebo prostředí? Co bylo dřív?

Jsou spisovatelé, kteří vystaví nejprve příběh, vědí, jak příběh začíná a jak skončí. Detaily, popisy, maso, krev a make-up nanášejí dodatečně. Jiní tvůrci vidí nejprve scény, záblesky, cítí atmosféru a pečlivě budují prostředí, než do něj své hrdiny vpustí.  Pro potřeby rozčlenit témata jednotlivých lekcí se zkrátka někdo musí přizpůso-bit. V našem případě Jiří, protože Kláře vyhovuje nezačínat příběhem, ale tvorbou kulis, zvolením místa, aniž je zatím jasné, co by se zde mělo odehrát.

Každý popis prostředí by v sobě měl mít zrnko akce, pohybu či děje. Jen tak neztratíme čtenářovu pozornost.

V knihovně bylo ještě větší ticho než kdy jindy. Jak jsem kráčel po podlaze pokryté šedivým linoleem, na nohou nové kožené boty, tvrdě a suše po ní klapaly.

(Murakami: Podivná knihovna)

Spisovatel-turista

Vysvětlovat, že spisovatel musí být především sečtělý, znalý literárních krajů, by bylo nošením dříví do lesa. Na prahu vlastní tvorby je však třeba zdůraznit, že tvůrčí psaní nemůže být kompilátem přečteného. Spisovatel nemůže jen žonglovat s tím, co si někde přečetl, musí vystavět prostředí i z dalších kamenů, a to ze zkušenosti – vlastní či zprostředkované. Někdy stačí doslova vzhlédnout od stolu.

Tomu, kdo chce psát, nestačí jen číst, uzavřít se v bezpečném světě knih. Musí také umět vnímat svět kolem sebe.

Když sedím ve své knihovně v noci, pozoruji v kuželech světla neúprosná hejna prachu, vířícího se ze stránek i z mé kůže, a v chabém pokusu o vytrvalost pravidelně stírám jednu mrtvou vrstvu za druhou.

(Manguel: Knihovna v noci)

Volba světa

Literární workshop (Foto Miloš Lacika)Nebudeme začínat přímo celými planetami nebo podzemními komplexy. Pro začátek úplně postačí známá prostředí. Tedy ta, v nichž se pohybujeme, která jsme navštívili. Ten, kdo nebyl v životě v lese nebo v divadle, velice těžko je popíše. U dospělých adeptů spisovatelského řemesla však znalost prostředí obnáší víc než jednu letmou návštěvu. Pro nastudování reálií je třeba udělat průzkum, ponořit se do pramenů, mluvit s domorodci, splynout s nimi. Což může znamenat opakované exkurze, dlouhodobý pobyt, zkrátka infiltrování do prostředí.

Pokud si zvolíme svět fantastický, budeme při jeho popisu stejně vycházet z míst, která známe. To jsou naše základní stavební prvky. I ve středověkém lese plném skřetů roste kapradí, které se po ránu vlní v mlžném oparu, a vlhkost se nám vpíjí do nohavic úplně stejně, jako když jsme s dědečkem vyrazili do lesa na houby.

Někdo si prostředí, o kterém chce psát, ukládá do paměti, další si ho fotí nebo si přímo na místě dělá poznámky, aby si je potom při psaní znovu zpřítomnil.

Prošel zdobenou zahradní brankou, ale ještě na schodech se zarazil. Nízké podzimní slunce se do zahrady už neprodralo. Vypuštěné jezírko plné spadaného listí, oprýskaný altán, všechno tu působilo tak tísnivým dojmem, že od záměru si zde číst moudře upustil a rezignovaně se vydal k domu.

(Smolíková: H. U. S.)

Kromě osobní obeznámenosti je tu druhý zdroj inspirace, a tou jsou místa popsaná literaturou. Pohádky, dobrodružné příběhy, detektivky pro malé i velké, a poslední dobou oblíbená fantasy nebo sci-fi – to vše jsou literární pohlednicová alba, kterými se musíme naučit listovat. V našich hlavách jsou samozřejmě také kulisy filmové, fotografické obrazy, prostředí počítačových her či knižní ilustrace. My je však musíme převést do slov a literatura je nám při tomto převodu zasvěcenou průvodkyní.

Je třeba pozorně vnímat prostředí nejen při cestování, ale i během sledování filmů, prohlížení fotek nebo hraní počítačových her. Vjemy se však musí přetavit ve slova.

Celé nebe se plnilo světélkujícími objekty, mezi nimiž se proplétali honáci na zářících strojích, obratně prolétali mezi gigatunami živé, vlnící se masy, která by dokázala rozdrtit i tuto planetu.

(Jiří W. Procházka: Hvězdní honáci)

Pět smyslů, pět možností

Nezapomínejme na skutečnost, že náš hrdina či vypravěč nemá jen oči, že prostředí vnímáme všemi smysly. Tomu by měl odpovídat i popis. Čtenář nechce číst detailní výčet všeho viditelného, znát všechny míry, počty, barvy a detaily, touží po zážitcích, ne vyčerpávající vědecké zprávě. Nesmí se v prostředí ztratit a nesmí zde zůstat sám bez opory hrdiny a příběhu. Představte si, že jste čtenáře pozvali na prohlídku zámecké expozice. Aby byl spokojený, musí mít výmluvného průvodce, který ho nezahltí rozvleklým výkladem ke všem exponátům. Vybere jen vzorek, ty, které jsou podstatné pro příběh a jeho atmosféru.

Čtenářská dílna (Foto archiv autorů)

Napíšeme si na papír lidské smysly: zrak, sluch, čich, hmat a chuť. Zkusíme popsat prostředí tak, jak ho smysly vnímáme. Zvolíme si třeba temný les (pohádka, fantasy, dětský dobrodružný příběh, detektivka):

  • zrak – vysoký, černý, hluboký, hrozivý, s obřími stromy, s mýtinami plnými květů, s močálem;
  • sluch – zpěv ptáků, vrzání větví ve větru, houkání sovy, dupání kanců, bublání potůčku;
  • čich – vůně květů, pach tlejícího listí, vůně hub, bahenní zápach, vzduch po dešti;
  • hmat – hrubá kůra, pichlavé ostružiní, měkký mech, rozbahněná cesta, do které se boří nohy;
  • chuť – lesní jahody a další plody, voda ze studánky, hlína, hořký hřib, štiplavá pachuť kouře.

Popisujeme nejen to, co vidíme, ale i co slyšíme, čeho se dotýkáme, do slov můžeme převést vůně, pachy a chutě.

Čeněk opatrně našlapoval. Ani větvička nesmí zapraskat. Kdo se v lese nechová jako splašená ovce, tomu se les odvděčí. Ještě pár kroků a chlapec došel k mýtině. Přikrčil se ve stínu rozložitého dubu a vyhlédl na sluncem zalitý palouk. Byl tam. Mohutný jelen dvanácterák. Tichým lesem se náhle rozlehly zvuky. Cizí hlasy a koňské ržání. Jelen ztuhnul, nasál pachy do nozder a zmizel mezi stromy.

(Smolíková: Jak se staví město)

Přirovnání

Přirovnání jsou kořením jazyka a jejich využití není jen při popisu prostředí. Nesmí se sice nadužívat, ale používání a vymýšlení přirovnání slouží jako osvěžující prvek. Vyjít můžeme ze slov z předchozího cvičení.

Nejprve můžeme zvolit jednodušší přirovnání:

  • hluboký – jako vesmír, jako bezedná studna, jako horské jezero;
  • temný – jako noční nebe, jako inkoustová čerň;
  • stromy – vyšší než větrné elektrárny, vysoké jako mrakodrapy.

Dále můžeme tvořit originální, nezvyklá přirovnání:

  • hluboký – jako kráter spící sopky, jako vodopád zapomnění;
  • temný – jako myšlenky vraha, temnější než havraní křídla;
  • stromy – připomínaly zetlelé kosti, obří loutky, shrbené jak stařenky ve frontě na maso.

Přirovnání katapultují otrocké popisy do hravých a naléhavých končin naší představivosti.

Přidržel jsem se zdi, studené a mokré jako moje čelo. Zamřížovaná okna v chodbě mi připomínala vlastní okna, třeba to včerejší. Jak jsem se dostal do pokoje? Mříže v oknech signalizovaly něco jiného než místo usebrání. Tohle nebyl klášter, i když mu tak říkali. Tohle bylo vězení. Vězení stejné jako moje hlava. Vlevo nahoře se nacházela knihovna, zamknutá, ale odér ze starých knížek by prosakoval i stěnami protiatomového krytu. Po chodbách se potuloval nábytek tak otlučený, že ho v bazaru museli snad mučit, než ho pustili mezi lidi. Opřel jsem se o sténající skříň. Další schody nahoru. Na takovéhle túry dnes nejsem připravený.

(Procházka, Smolíková: Mrtvá šelma)

Literární počasí aneb jak pracovat s atmosférou

Prostředí může být sebelépe popsané, ale pokud do něj čtenáře nevtáhnete, stane se z pracně vystavěného světa jen mrtvá kulisa. Část románů a povídek začíná právě popisem počasí, protože tak se snáze navodí atmosféra.

Spojte načrtnutý typ příběhu s popisem počasí tak, abychom vyjádřili jeho atmosféru:

  • pohádkový příběh z lesní mýtiny plné oživlých květin;
  • detektivní román z městské periferie, pátrání po nebezpečném zločinci;
  • dobrodružný dětský příběh, hledání kamarádky v opuštěné továrně;
  • fantasy příběh ze skalního světa, hledání Kamene prokletí;
  • vesmírná sci-fi, přistání na planetě, bitva o přežití s obřími červy;
  • sportovní příběh ze školy, trénink fotbalu a závěrečné finále dvou tříd.

Povětrnostní podmínky navozující atmosféru příběhu:

  • Na pozadí žluté oblohy křižovaly temné provazce atmosférických výbojů.
  • Na blankytné obloze zářilo usměvavé slunce.
  • Déšť z olověně zbarvené oblohy skrápěl plechové střechy.
  • Nad hřištěm se povaloval ranní opar a v trávě se perlily kapky rosy.
  • Byl slunečný den a paprsky slunce se naplno opíraly o skalní věže.
  • Slunce se chýlilo k západu a stíny sloupů se prodlužovaly.

Počasí bylo kritického dne mizerné už od svítání. Naplno se rozpršelo zrovna ve chvíli, kdy Arlena Ferrisová zajela na hlídané parkoviště. Déšť byl studený, opravdu zimní.

Lilo ještě v poledne, ale to nikomu nevadilo, protože na oběd do automatu v sousední budově bylo možno jít podzemním tunelem.

(Gardner: Případ Arleny Ferrisové)

Vyberte si dvojici a prostředí a jeho atmosféru rozepište do jednoho odstavce o třech až pěti větách.

Lehko na cvičišti

Krátká cvičení mohou být postavena jen na ústním projevu, kdy účastníci literární dílny reagují na zadání, což je vhodné pro děti. Holky a kluci mohou přímo při workshopu plnit úkoly, skládat slova či věty, samostatně psát. Zadání však musejí být přesně vymezená a čas na jejich zpracování nesmí být příliš dlouhý. U studentů a dospělých účastníků lze úkoly směřovat na domácí zpracování, při samotném setkání se potom čtou a rozebírají.

Zvolte si jako prostředí knihovnu. Popište prostředí s ohledem na zápletku:

  • Z regálů se ztrácejí knihy.
  • Čtenář je zakoukaný do sličné knihovnice.
  • Uklízečka ráno najde mrtvého ředitele knihovny.
  • Ze studovny vedou tajné dveře do podzemního labyrintu.
  • Mimozemská civilizace vyslala svého zvěda do knihovny.

Zorka s Alešem na sebe kývli a nenápadně se vydali na průzkum terénu. Musí poslouchat, co se kde šustne za knihovními regály. Nejprve si ničeho zvláštního nevšimli. Lidé postávali a listovali knihami.  Jedna paní v oranžovém kabátě seděla u stolku a vzdychala nad rozměrnou knihou, kterou měla před sebou otevřenou.

(Smolíková: Knihožrouti)

Cvičení na popis prostředí můžete uvést pomocí fotografií, ze kterých si účastníci vybírají.
Zkuste popsat okolní prostředí pomocí dialogu.
Popište prostředí v textu na pohlednici. Nechte účastníkům zvolit si či vylosovat, kdo pohlednici píše:

  • obchodní cestující;
  • kluk na školním výletě;
  • novomanželka ze svatební cesty;
  • vězeň na útěku;
  • cestovatel v čase.

Zbytečně dlouhé popisy zdržují děj a mohou čtenáře nudit. Výstižný popis osamělého stromu na pár řádků zabere u čtenáře více než dvoustránkový popis letní louky.


Diskuze ke článku "VÁLKA WALKEROVÝCH ANEB JAK VYZRÁT NA LITERÁRNÍ WORKSHOPY"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2