RECENZE: Metuzalémovy moudré rady americkým Adamům a Evám

PETR NAGY

Obálka knihy  „No není to krása?“Kurt Vonnegut jr.: No není to krása?, ed. Dan Wakefield, přel. Pavla Horáková. Praha: Argo, 2016. 148 stran.

Amerického spisovatele Kurta Vonneguta jr. (1922–2007) není třeba tuzemskému čtenáři sáhodlouze představovat, několik jeho knih se u nás objevilo již před revolucí (mj. proslulá Snídaně šampionů) a po ní se dočkaly českého překladu další dvě desítky Vonnegutových titulů, což zahrnuje v podstatě veškerou autorovu knižní produkci (většina jeho děl, včetně nejznámějších románů Jatka č. 5Groteska, vyšla před koncem 80. let). Naproti tomu zájemce o spisovatelův česky psaný portrét můžeme ještě i dnes odkázat pouze na jeho „čtenářskou biografii“ s názvem Nové náboženství Kurta Vonneguta (1992), jejímž autorem je – trochu překvapivě – uznávaný scenárista, dramatik a filmový i divadelní režisér Petr Zelenka.

Vedle románů, novel a povídkových souborů tvoří nedílnou součást Vonnegutova literárního odkazu rozmanité texty nebeletristické povahy, z nichž mnohé vyšly i knižně. Některé z těchto souborů jsou ryze autorské, jiné mají na svědomí různí editoři a vykladači Vonnegutova díla. K těm druhým patří i kniha nazvaná No není to krása? (If This Isn’ʼt Nice, I Don’ʼt Know What Is) z roku 2013, kterou nyní v překladu Pavly Horákové vydalo pražské Argo. Útlý svazek sestavil a úvodem opatřil spisovatel, publicista a scenárista Dan Wakefield (* 1932) – podobně jako Vonnegut rodák z Indianapolisu a absolvent tamní střední školy Shortridge High School (kde stejně jako o několik let starší Kurt začal s psaním v redakci The Shortridge Daily Echo, vůbec prvního amerického středoškolského deníku) –, který do knihy zařadil sedm Vonnegutových promočních proslovů, dva jeho příležitostné projevy a navrch tři desítky citátů.

UKÁZKA

Jsem okouzlen Kázáním na hoře. Zdá se mi, že nic lepšího než milosrdenství nás zatím nenapadlo. Časem třeba dostaneme nějaký další dobrý nápad – a pak budeme mít dva.“

Znalec a milovník tvorby Kurta Vonneguta ve své předmluvě upozorňuje mimo jiné na to, jaké nevšední popularitě se autor těšil mezi vysokoškolskými studenty a americkou mládeží vůbec. Jako hlavní důvody Vonnegutovy oblíbenosti u čtenářů o jednu i dvě generace mladších Wakefield poučeně vyjmenovává spisovatelovu otevřenost a bezprostřednost, s níž se vyjadřuje k tématům leckdy nepříjemným či takzvaně nekorektním, a rovněž osobitý styl, s jakým tak činí a ve kterém se mísí civilní projev s humorem a hravostí, aniž by výsledek postrádal kýžený přesah nebo hloubku. O žádný z těchto atributů ostatně nebudou ochuzeni ani čtenáři přítomného výboru. Editor svazku si všímá též paradoxní skutečnosti, že spisovatel (k vlastnímu překvapení i rozčarování) oslavovaný jako mluvčí a hrdina kontrakultury 60. let nikdy nebral vážně laciné přísliby duševního či světového míru, nedal se zlákat módním zen-buddhismem ani neholdoval jakýmkoliv drogám.

Za okolnost odpovídající duchu vonnegutovské absurdity lze považovat i fakt, že sám autor nikdy vysokou školu oficiálně nedokončil – po splnění všech studijních povinností magisterského studia antropologie na Chicagské univerzitě mu bylo zamítnuto navrhované téma diplomové práce a pak už jej nutnost živit početnou rodinu přesunula na jinou životní kolej (od své alma mater ovšem nakonec získal o mnoho let později jakýsi čestný titul, již jako slavný spisovatel). K absolventům různých univerzit však očividně promlouval rád, a jak se mohou čtenáři výboru No není to krása? sami přesvědčit, k tvorbě svých projevů přistupoval nadmíru zodpovědně. Vonnegutovy promoční proslovy totiž mají daleko k obvyklým bezduchým monologům psaným přes kopírák. Až překvapivá míra originality a různorodosti z nich činí svébytnou odrůdu autorovy esejistiky, kde sice lze vysledovat několik stěžejních témat i řadu opakujících se leitmotivů, ale nikdy v takové koncentraci nebo natolik suchopárném podání, aby čtenář začal v textu vybrané pasáže přeskakovat či snad dokonce odložil celou knihu.

Svou zásluhu na tom vedle autorova literárního, potažmo řečnického talentu jistě nese i proměnlivý kontext jednotlivých příspěvků – výbor obsahuje texty z let 1978 až 2004, které Vonnegut pronesl k absolventům několika univerzit, na půdě někdejší Indianské unie občanských svobod a při převzetí ceny Carla Sandburga. Liší se tedy adresát, místo i čas, co však jednotlivé projevy spojuje, jsou Vonnegutovy mnohdy vyhraněné, bohatými životními zkušenostmi podepřené a – jak se ukazuje – i nevšedně konzistentní názory na svět kolem. Nezáleží totiž příliš na tom, zda k vám promlouvá šestapadesátiletý autor proslovu nazvaného Jak vydělat peníze a nalézt lásku, nebo dvaaosmdesátiletý pisatel projevu s názvem Jak hudba léčí naše neduhy (a že jich je), pořád to bude zarytý pacifista a humanista se zdravým selským rozumem i nemalým kulturním rozhledem, horující pro širokou rodinu, lásku k bližním, péči o obec nebo zavedení obřadů dospělosti.

Proč by se tedy měli současní čtenáři, a ještě k tomu ti čeští, vracet ke starým promočním a dalším příležitostným projevům Kurta Vonneguta? V první řadě jde o texty nadmíru vtipné a poutavé – jeden vskutku nestačí žasnout, kolik humorných historek, nevšedních zážitků a trefných postřehů mohl jediný člověk, který se pravda dožil úctyhodného věku, za svůj pobyt na této planetě shromáždit a následně zprostředkovat o mnoho mladšímu publiku. Za druhé, ve spisovatelových nepřeberných životních zkušenostech, které zde zúročuje měrou vrchovatou, se do jisté míry odrážejí moderní dějiny Spojených států, kulturou počínaje a politikou konče, jejichž některé klíčové okamžiky a význačné osobnosti dokáže Vonnegut zdánlivě jen tak mezi řečí ve zkratce představit a přiléhavě okomentovat. Třetím a hlavním důvodem je však samotné autorovo univerzální poselství, jež vyrůstá ze zdánlivě neslučitelných tradic volnomyšlenkářství, humanismu, křesťanství a socialismu a z něhož se ani přes četné životní zkoušky a neradostné vyhlídky naší civilizace nevytrácí radostný údiv člověka zakoušejícího vzácné chvíle štěstí, jak jej ztělesňuje Vonnegutův strýc Alex se svou oblíbenou průpovídkou, která dala název celému svazku.


Diskuze ke článku "RECENZE: Metuzalémovy moudré rady americkým Adamům a Evám"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2