ČESKÁ ČTENÁŘSKÁ REPUBLIKA: Vybrané fenomény – 3

JIŘÍ TRÁVNÍČEK travnicek@ucl.cas.cz

Povinná četba

Kapitoly z připravované knihy Česká čtenářská republika /generace – fenomény – životopisy/, která je založena na anonymně nahraných čtenářských životopisech české populace; životopisy narátorů (celkem 138) byly pořízeny v letech 2009–2015.

Celé čtení je – socio-kulturně vzato – povinné. Číst musíme, abychom obstáli ve světě, kde se gramotnost stala samozřejmou. Čtení je nám tedy vnuceno. Maryanne Wolfová, americká vývojová psycholožka, dokonce tvrdí, že „nejsme zrozeni k tomu, abychom četli“,1 hlavně proto, že neexistuje nic takového jako gen čtení. Čtení jde tedy proti nejvlastnější podstatě našeho mozku, ale zároveň je to paradoxně mozek, díky jehož „pružnému tvaru“2 jsme si čtení osvojili, a to dokonce tak, že ho chápeme jako jednu z určujících vlastností každého z nás: řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi. Ba víc: čtení se nám stalo „nejlidštější tvůrčí činností“ (A. Manguel)3 či společenským tmelem, tj. něčím, co je „důležité pro demokracii“, neboť jde o „nástroj spoluúčasti“ (N. Fridová)4.

V rámci této povinnosti vnucené zvnějšku se nachází ještě jedna vnitřní – povinná četba. „Mám zakořeněno ještě ze školy, že co je povinné, je zákonitě odsouzeno otrávit studenty.“5 To říká básník J. H. Krchovský – a říká to ve chvíli, kdy je nucen se konfrontovat se situací, že sám je studentům v hodinách české literatury předhazován jako povinná četba. Tu máš, čerte, kropáč! Krchovského pohled na povinnou četbu je v mnohém generační. Narodil se v roce 1960, takže veškerá jeho školní léta se odehrála za socialismu. Sám pak, coby příslušník undergroundu, se proti tehdy panujícímu režimu vymezoval velmi odmítavě. V mnohém však jde o zkušenost, která se vine všemi generacemi, nejméně však tou nejstarší (rozhlasovou).

Z musu

Svědectví je spousta. Jedním z důvodů odmítání povinné četby je sama instituce, která ji předkládá – škola. Velkou obětí se pak stávají klasická díla literatury, například Babička. To, že ji tak masivně odmítáme, je způsobeno souběhem dvou faktorů – povinné četby a špatného načasování. Dostali jsme ji jako úkol a dostali jsme ji vesměs ve věku, kdy se s ní mentálně míjíme. Vizme následující příklad:

„Ten můj kamarád mi to [Eragona] ale několikrát doporučoval, potom jsem dokonce viděl film, ale nelíbil se mi. Zvláště když pominu, že teď si bez Harryho Pottera nedokážu život vůbec představit. Já jsem zase Honzovi, to je ten můj nejlepší kamarád, taky dával nějaké tipy, ale se mě vzápětí zeptal, jestli jsem se nezbláznil, když jsem mu doporučil Erbena. On řekl, že toho má plné zuby ze školy.“6

Tedy: ani osobní doporučení kamaráda tady není schopno zvrátit to, co je již nastaveno školou. Jinde však tuto schopnost mít může: „Přečetl jsem si i něco z té povinné četby, už si přesně nevybavím co, bylo toho docela dost. K této změně jsem dospěl hlavně díky vrstevníkům, povídali jsme si, co četli, a tak jsem si říkal, že si to přečtu taky.“7 Tak jako tak však platí, že bez tohoto „změkčení“, o něž se postarali kamarádi, by to nešlo. Zároveň tato výpověď plasticky ukazuje silný vliv čtenářské socializace: čtu, protože to mohu sdílet s jinými – a protože toto sdílení je pro mě důležité, čtu i to, co bych jinak asi nečetl. Máme několik svědectví, kdy se tímto socio-kulturním „změkčovatelem“ stává učitel, zejména když povinnou četbu doporučuje soukromě. Je zde i aspekt časový, tedy ten, jenž má co činit s naším čtenářským životem. Povinná četba nad námi má ještě jakous takous moc v mladším školním věku, ve starším už nikoli, stejně tak i ve věku, kdy školu opouštíme. Jsme v pubertě či adolescenci, tedy ve věku vzdoru a odmítání: „Povinná četba? Maturitu jsem úspěšně vykonal, z češtiny dokonce za jedna, aniž jsem přečetl jedinou povinnou knížku, což možná bylo škoda, protože některá ta beletrie byla čitelná, ale vzhledem k tomu, že to bylo z povinnosti, z musu, a byli jsme v pubertě, tak to nešlo.“8

Dobře vymyšlenými pedagogickými metodami, jakož i zásadovou přísností si lze ze strany učitelů mnohé vynutit, ale vesměs to bude jen studeně splněná povinnost: „Povinná četba byla na základní škole povinná. Učitelé byli pedanti a z četby nás zkoušeli – museli jsme o té knížce vyprávět. Vzpomínám si, když jsme zrovna probírali Babičku, že jsem tu knížku četl ještě po cestě do školy, abych se to rychle nabifloval.“9 Povinná četba je namnoze vnímána ani ne tak jako určitý nástroj nátlaku, ale jako omezení naší čtenářské svobody: „Bavilo mě číst to, co jsem našel úplně náhodou. Ve škole jsme měli knihovnu. Také jsem četl to, co mi doporučili spolužáci, ale ne to, co bylo seshora.“10 Často se povinná četba stává blokem i pro další části čtenářského života: „Povinná četba byla klasická – mé nenáviděné Staré pověsti české, které nenávidím dosud, Babička, kterou jsem musela přečíst.“11

Zejména pro ty, kteří prošli socialistickou školou, dostává povinná četba ještě jiný přídech. K institucionálnímu nátlaku se přidává i nátlak politicko-ideologický. Ne že bychom v tomto věku byli všichni odmítači oficiálního režimu, a už zdaleka ne uvědomělí odmítači, ale jaksi systém dvojí pravdy („to ve škole neříkej“) byl dost obecný. Nečíst Timura a jeho partu či Reportáž psanou na oprátce mohlo tedy pro někoho být i jistou formou politického odboje.

Čtenářské deníky

Ty jsou jakýmsi výkonným nástrojem povinné četby. Všeobecně převládajícím postojem je spíše odpor: „Čtenářský deníky jsem nesnášel.“12 Přitom tento postoj je blízký jak těm, kteří čtení jinak nepropadli, tak těm, kteří čtou rádi a často. Liší se pouze důvody. Pro první jde o protivnou povinnost, pro druhé zase o vpád do jejich vlastní čtenářské volby, kterou si chtějí řídit spíše sami. Řeší se proto kooperací s jinými (každý napíše něco a pak se to kolektivně složí dohromady), stažením z internetu nebo občas i opsáním ze čtenářského deníku rodičů. Někdy se propojí i několik způsobů najednou: „… tak jsem to opisovala od staršího bráchy, taky z internetu… ještě i od taťky, protože měl starý čtenářský deníky.“13

Převážně pozitivní vztah nacházíme opět jenom u nejstarší generace. Pro ně byly čtenářské deníky spíše i obrazem jejich četby, proto s nimi byli spjati daleko osobněji. Mnozí si tento zvyk přenesli i do pozdějších fází svých čtenářských životů: „Tam [na měšťance] už byly čtenářské deníky a povinná četba. Někoho to otravovalo, mě tedy ne. Já jsem si to přečetla, udělala jsem si o tom svůj názor, napsala jsem si obsah. A ty čtenářské deníky jsem si vedla asi do svých padesáti let.“14

Zpětná prozření

Najdeme i hlasy narátorů, pro které povinná četba a čtenářské deníky nebyly protivným nátlakem, ba ani pragmatickou povinností. Kromě nejstarší generace však jde o hlasy velmi individuální, namnoze i takové, jejichž autoři vědí, že se tímto vzpírali zavedenému většinovému zvyku. Vesměs jde také o jakousi zpětnou nobilitaci. Někteří z narátorů si toto uvědomují i zpětně, konkrétně že s vaničkou se občas vylilo i dítě a že třeba některé ruské autory odmítali jen proto, že to byli Rusové.

Vedle těch, pro které se povinná četba v následujícím období stala bariérou mezi nimi a konkrétním dílem nebo i mezi nimi a beletrií, se najdou i jakási zpětná prozření. Jinými slovy: pohled po mnoha letech reflektující, že povinná četba kdysi měla smysl. Onen nátlak, kterým na nás působila, vedl k rozšíření čtenářského obzoru: „A díky této povinné četbě jsem se seznámil se spoustou autorů, na které bych později neměl pomyšlení nebo bych se k nim ani nedostal.“15 Někdy povinná četba staví do dalších fází našich čtenářských životů nikoli bariéru, ale něco jako úkol jít za ni, tj. poprat se i s omezeními, která na nás uvrhla: „Taky sáhnu občas po poezii, třeba po Wolkrovi. My jsme ho znali jenom ze školní literatury a já objevuju, že on napsal spoustu jiných věcí, které mně zůstaly jako studentovi utajeny.“16

Povinná četba (v dnešní době nazývaná doporučená) na nás „útočí“ ve věku, kdy jsme svým mentálním vývojem uzpůsobeni spíše k odmítání. Navíc přichází ze strany školy, což je autorita, která je v té době na pomyslném žebříčku důvěryhodnosti spíše na spodních patrech. Kdyby nám tak toho Jiráska či Babičku doporučil náš skautský vedoucí, to bychom je možná brali jinak. Ale stejně bychom mu věřili až tehdy, když bychom stejnou Babičku neměli doporučenu současně i školou. Má to s námi povinná četba těžké.

1 WOLF, Maryanne. Proust and the Squid: The Story and Science of the Reading Brain. London: Icon Books, 2008 [2007], s. 3.

2 Tamtéž, s. 5.

3 MANGUEL, Alberto. A Reader on Reading. New Haven – London: Yale UP, 2010, s. ix.

4 FRID, Nina and Susanne BERGSTRÖM. Bycie czytelnikiem to kwestia tożsamości. In: TUBYLEWICZ, Katarzyna and Agata DIDUSZKO-ZYGLEWSKA. Szwecja czyta. Polska czyta. Warszawa: Wydawnictwo Krytyki Politycznej, 2015, s. 150.

5 KRCHOVSKÝ, J. H. Som v čítankách proti svojej vôli / připr. Alexander Balogh. Sme, příl. „Kultúra“, 19. 12. 2008, s. 1.

6 Cukrář, 19 let.

7 Student (vysoká škola – mediální studia), 25 let.

8 Živnostník (volné živnosti), 46 let.

9 Revizní technik, 47 let.

10 Student (vysoká škola – informatika), 25 let.

11 Ekonomka a personalistka, 26 let.

12 Student (gymnázium), 19 let.

13 Studentka (obchodní akademie), 18 let.

14 Důchodkyně, dříve učitelka na základní škole, 73 let.

15 Finanční poradce, 57 let.

16 Vychovatelka, dříve učitelka na učilišti, 67 let.


Diskuze ke článku "ČESKÁ ČTENÁŘSKÁ REPUBLIKA: Vybrané fenomény – 3"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2