RECENZE: Nebezpečný svědek našeho života

Obálka knihy PETR NAGY

HERMANN, Judith. Počátek veškeré lásky. Přeložil Petr Štědroň. 1. vydání.
Brno: Větrné mlýny, 2016. 204 stran.

Judith Hermannová (* 1970) nepochybně patří k nejvýznamnějším představitelkám současné německé literatury (nezřídka bývá označována za hlas své generace) a je považována za vůdčí osobnost skupiny autorek reprezentujících novou vlnu ženské prózy, označovaných jako „Fräuleinwunder“, „dívčí zázrak“ (čemuž se ovšem sama brání). Zásluhou brněnského nakladatelství Větrné mlýny ji pak můžeme řadit též mezi žijící německé spisovatele, s jejichž tvorbou je český čtenář velmi dobře obeznámen. V průběhu let zde totiž vyšly hned tři knihy Hermannové – povídkové soubory Letní dům, později (1998, čes. 2000), Nic než přízraky (2003, čes. 2005) a Alice (2009, čes. 2013) –, k nimž letos přibyl i titul čtvrtý, kterým se stal autorčin románový debut z roku 2014, nazvaný Počátek veškeré lásky a do češtiny přeložený Petrem Štědroněm. (Jistě nepotrvá dlouho a dočkáme se i českého vydání nového svazku povídek Judith Hermannové, který v Německu vyšel letos v květnu pod názvem Lettipark: Erzählungen.)

Jistý posun směrem k próze většího rozsahu jsme přitom mohli zaznamenat již v povídkové tvorbě Hermannové (která výrazně napomohla obrodě dotyčného žánru v Německu), přičemž tato tendence vyvrcholila pěticí tematicky i jinak provázaných delších povídek v knize Alice. Naproti tomu její dvousetstránkový román Počátek veškeré lásky spojuje s autorčinou tvorbou povídkovou celá řada podstatných atributů, které pojmenovává kupříkladu Radim Kopáč ve svém doslovu k Alici. Příběh Stelly, vdané ošetřovatelky a matky čtyřleté dcery, která se stane obětí stalkingu, sdílí s předešlými prózami Hermannové důraz na atmosféru, popisnost i specifický jazyk, ovlivněný stylem žurnalistickým a vyznačující se strohostí, odměřeností, absencí metaforiky či symboliky.

Přestože kniha nepostrádá dramatickou zápletku, jedná se o prózu spíše nedějovou, postavenou především na líčení (posléze narušeného) každodenního života hrdinčiny rodiny. Zkušená autorka se vyhýbá nástrahám černobílého zobrazení svých postav – vztah Stelly a jejího muže Jasona není v žádném případě idylický a vpád stalkera jménem Mister Pfister, vykresleného s jistou dávkou empatie, trhliny v jejich manželství vlastně pouze odkrývá a dále prohlubuje. Scény zachycující řídkou interakci románových hrdinů a nevelké množství jejich dialogů přitom tvoří jen malou část textu, jemuž vévodí podrobné popisy interiérů a exteriérů, Stelliných domácích činností a pracovních aktivit i zvoleného prostředí – blíže neurčeného satelitního městečka, které se stává domovem obětí stalkingu i jejich pronásledovatele.

Volba dějiště, stejně jako neurčitost zobrazovaných reálií odráží spisovatelčinu snahu o co nejuniverzálnější uměleckou reflexi vybraných negativních stránek moderní civilizace. Román Hermannové totiž nepojednává jen o stalkingu, ale také – ba především – o nepřekonatelné osamělosti lidského individua, vnitřní samotě přetrvávající i v kruhu rodiny, přátel, kolegů či sousedů. Jak podotýká jedna z vedlejších postav: „Všechno, co cítíš, se odehrává jenom v tobě, existuje jenom to ‚v nás‘ – nic jinýho.“ Čím víc jsme v globálním světě navzájem (často jen zdánlivě) propojeni, tím méně si osoby ve svém okolí připouštíme k tělu a dáváme přednost mnohdy nebezpečné anonymitě, jejímž přiléhavým symbolem je právě satelitní městečko („Stella své sousedy nezná. Okolí je uzavřené, lidi tady navzájem nenavazují žádné kontakty. […] Nepředpokládala, že by byl tak nablízku, už celou tu dobu, jen o pár domů dál, že by tady – žil jako ona“). O to větším šokem může být pro takového člověka setkání se stalkerem, vytrvalým stínem, který má o životě své oběti lepší povědomí než mnozí její blízcí. V nitru bezmála neviditelné hlavní hrdinky, která je náhle vystavena intenzivnímu cizímu pohledu, se tak probouzejí dosti nečekané myšlenky a pocity…

V dlouho očekávaném románovém debutu zůstala Judith Hermannová věrná svému charakteristickému rukopisu, za jehož emblematický rys lze považovat jak formální, tak obsahový minimalismus. Podobně jako ve většině jejích povídek se i zde projevuje autorčin sklon k popisnosti, hromadění předmětných motivů a líčení atmosféry příběhu na úkor vlastního děje. Hermannová rovněž nadále udržuje kurz nastavený jejími posledními prózami, vzdalujíc se od generační výpovědi směrem k reflexi aktuálních civilizačních fenoménů i nadčasových otázek lidské existence. Větší plocha románu bohužel dává vyniknout jistým hranicím spisovatelčiny osobité poetiky, neboť leckteré výše zmíněné prostředky v takovém množství čtenářský požitek spíše oslabují a celá kniha pak může na někoho působit poněkud chladným a odtažitým dojmem.


Diskuze ke článku "RECENZE: Nebezpečný svědek našeho života"

Zatím nebyly vloženy žádné příspěvky. Diskutovat může pouze přihlášený uživatel.

Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2