POJĎTE ČÍST UŠIMA – 2

JIŘÍ W. PROCHÁZKA jirka.walker28@gmail.com

KLÁRA SMOLÍKOVÁ klara.smolikova@tiscali.cz

Slovo chycené v záznamu

Foto: Ladislav Svatoš

Žijeme době, kdy nám aplikace v našich osobních počítačích a chytrých telefonech nabízejí ovládání hlasem. A nejen to. Hlasový modul, který nám bude předčítat texty, je údajně již tak pokročilý, že dokáže předčítat z wordu i PDF souborů dokonce i celé knihy! Jaký obrovský kus cesty od vynálezu fonografu, prvního přístroje schopného nahrát a reprodukovat hlas, lidé ušli! Má zde ještě místo profesionálně nahraná audiokniha? A dokáže robotický hlas nahradit hlas předčítače?

Přestože je Česká republika na špici zemí, které téměř neznají analfabetismus, častým argumentem proti audioknihám je, že zbrzdí čtení a oslabí čtenářské dovednosti. To je však zásadní nepochopení vazby mezi příběhem a čtenářem. Při podrobnějším zkoumání se navíc ukazuje, že prostá schopnost číst není totéž co čtenářství, protože k tomu se každé dítě musí nejprve „pročíst“. A ještě složitější situace nastává, když po čtenářích chceme, aby tomu, co přečetli, také rozuměli.

Předčítání

Prvním krokem, který zakládá kladný vztah ke čtenářství, je poslech knihy, kterou dospělý dítěti předčítá, tedy mluvené slovo. Zatímco dnes předčítání považujeme za činnost odůvodnitelnou jen tím, že dítě ještě číst neumí, dříve šlo o společenskou zábavu. V rodinném kruhu či v reprezentativním salonu a v širší společnosti si lidé vzájemně předčítali z knih a diskutovali o nich. Podobně jako rodič předčítá dvěma či třem různě starým dětem a společně si o přečteném povídají.

  • Předčítání v knihovně

Knihovníci z dětských oddělení zařazují předčítání z knih zcela samozřejmě do práce s nečtenáři a začínajícími čtenáři. Propadnout příběhu při společném poslechu mohou však snadno i starší děti a studenti. Koneckonců formát autorského čtení či literárních setkání je velmi oblíbený i u dospělého publika či seniorů. Ne každý má však hlasové a výrazové dispozice ostatním předčítat. Ostatně i spisovatelé si často přizvou profesionálního herce, který místo nich čte ukázky.

Od not k fonografu

Reklama na Edisonův fonograf; 1900 (Obr: archiv J. W. Procházky a K. Smolíkové)V dobách, kdy míra negramotnosti byla vysoká, neměla většina lidí přístup ani ke knihám, ale ani k příběhům v nich ukrytým. Neměl jim kdo předčítat, a tak byli odkázáni na vypravěče. Obdobná situace byla s hudbou – mohli jste doma muzicírovat, mohli jste se přimotat k živé hudbě, ale jen málokomu zahráli špičkoví hudebníci k večeři. Není divu, že v první polovině 19. století kvetl obchod s notovými záznamy. Orchestry, hudební soubory, učitelé hudby i ti, co si chtěli doma zahrát pro radost, potřebovali noty.

Nakladatelství, která se specializovala na vydávání notových listů, také první zareagovala na fonograf, protože v něm viděla způsob, jak podpořit prodej not. Sám Thomas Alva Edison, který fonograf roku 1877 vynalezl, ho zamýšlel využít spíš jako diktafon. Vynálezce ho také považoval za skvělý prostředek pro zaznamenávání hlasů význačných osobností. Fonografy našly uplatnění v salonech, kabaretech, hotelech i nádražích jako lákavá atrakce. Po vhození mince bylo totiž možno slyšet neslýchané – reprodukovanou hudbu!

Éra gramofonů

Reklama na gramofon; asi 1939 (Obr: archiv J. W. Procházky a K. Smolíkové)O deset let později začaly válce fonografů pokryté voskem nahrazovat trvanlivější gramofonové desky, které bylo navíc možno zhotovovat ve větším počtu. Na počátku 20. století gramofonové desky doslova zaplavily svět a byly čím dál dostupnější. Zvukové konzervy se obešly bez kapely a živého zpěváka, nahradily i předčítače. Desku bylo možné přehrát libovolněkrát za sebou, nikdy se neunavila. Omezením byla však délka záznamu, pro četbu celé knihy žalostně krátká.

Gramofonové přístroje i desky se neustále zdokonalovaly. Šelakové desky v polovině dvacátého století nahradily desky vinylové. Také nahrávací technika procházela neustálými inovacemi – zejména kvůli kvalitě hudební nahrávky. Bylo třeba zachytit širší kmitočtové pásmo, než jaké dovolovaly první přístroje. Postupně se též prodloužila délka záznamu. První desky podle patentu Emila Berlinera měly délku záznamu pouhou jednu minutu, ale brzy se přehrání dlouhohrající desky ustálilo na zhruba 45 minutách.

Hnacím motorem byla především reprodukovaná hudba. Na deskách byly k mání záznamy vystoupení předních operních hvězd, písně populárních zpěváků, vznikaly nahrávky hudby jazzové i trampské. Mluvené slovo zastupovala zábavná vystoupení, státnické projevy politiků, dokonce i reportáže ze sportovních utkání. U nás se staly legendárními nahrávky Osvobozeného divadla či příběhy Spejbla s Hurvínkem, které profesor Skupa převedl na gramofonové desky již ve dvacátých letech 20. století. Když Jan Werich v sedmdesátých letech namluvil Švejka, bylo potřeba sedmnáct gramofonových desek! Četbě, která se pro potřeby zvukového záznamu musela krátit a rozdělovat na více desek, se lépe dařilo na rozhlasových vlnách.

  • Poslech gramofonu

Gramofonové desky se dnes vracejí. Obliba vinylů je na neuvěřitelném vzestupu. Mnohé rockové či jazzové kapely vydávají hudbu na stříbřitých CD a současně na „černých plackách“. V knihovně si můžete uspořádat poslechové setkání a pouštět nejen hudbu, ale i mluvené slovo z gramofonu. V mnohých obchodech se starožitnostmi dokonce nabízejí i ty nejklasičtější gramofony na kliku, možná i přístroj opatřený troubou, tedy ozvučnicí, což by byl zejména pro dětské publikum velký zážitek.

Rozhlas – útočiště mluveného slova

Foto: archiv autorůNa počátku experimentů s přenosem lidského hlasu v bezdrátové komunikaci byla snaha pomoci námořní plavbě. Radiová technologie se však nepřestala vyvíjet a brzy lidé začali poslouchat rozhlasové programy ve svých domovech. Již počátkem 20. století se totiž jasně rýsovaly možnosti tohoto média masové komunikace pro běžné rodiny. Jednoduchý přijímač by prý mohl přijímat koncerty, zprávy i přednášky. A toto odvážné tvrzení se brzy naplnilo.

Zájem veřejnosti o pravidelné rozhlasové vysílání rychle rostl. Mluvené slovo a hudba se doplňovaly, brzy vznikaly specializované programy i pro děti či sportovní fanoušky, estrády, původní rozhlasové hry a adaptace, stejně jako čtení na pokračování. Ještě dlouho po nástupu televize byl rozhlas dostupnějším médiem, který se poslouchal v kruhu rodinném. Pak však televize ovládla hlavní vysílací časy a rozhlasový přijímač byl vystěhován z obývacího pokoje. Přestěhoval se do kuchyní a dílen, lidé rádio zapínali při práci, řízení auta či po ránu.

  • Hajaja a další

Nedávno slavil televizní Večerníček padesát let, rozhlasový Hajaja je jeho starší bratříček. Poprvé se začal vysílat v roce 1961. Díky internetovým stránkám Českého rozhlasu je možno si pořady pouštět z archivu. Radioservis, vydavatelství Českého rozhlasu, soustavně vydává starší rozhlasové nahrávky, takže knihovny často disponují nosiči s rozhlasovým zpracováním knih včetně dětských či školní četby a divadelních her v podání skvělých herců. Čas zde hraje jen malou roli, takže je možno s nimi seznamovat návštěvníky knihovny v poslechových pásmech, do kterých lze zařadit i rozhlasovou četbu na pokračování či původní rozhlasové hry.

Slova na pásce

Ve větší míře bylo poprvé možno vydávat audioknihy pro páskové magnetofony zvané „kotoučáky“ a od poloviny šedesátých let také pro kazetové magnetofony. Koneckonců mnozí z nás si pamatují přehrávače nejen v domácnostech, ale i v autech. Velmi intenzivně toto médium začali využívat zrakově postižení lidé a Knihovna K. E. Macana vytvořila velký fond audiokazet jak s profesionálními nahrávkami, tak s nahrávkami amatérů-dobrovolníků.

Pokud pásce promineme neustálé zamotávání, s nostalgií jistě vzpomeneme na audiokazety s mluveným slovem. Průkopníkem v jejich vydávání u nás bylo vydavatelství AudioStory, které vzniklo již v roce 1991 s cílem přinášet špičkové zvukové nahrávky četby. Pokud již v knihovně audiokazety s mluveným slovem nenajdete, není problém dopídit se reedicí na CD či ve formátu MP3.

  • Jak přetočit pásku

Na sociálních sítích koluje pro pobavení fotka tužky a audiokazety s otázkou, jak tyto dvě věci souvisí. Proč tento vtip nezopakovat i při besedě s mladšími čtenáři? Najít v zásuvce starou kazetu je stále docela snadné.

Kateřina Janečková načítá Znamení vlkaSoučasná média mluveného slova

Nemá smysl se příliš rozepisovat o nosičích, se kterými se dennodenně potkáváme. „Cédéčka“ čili kompaktní disky se na konci 20. století rychle rozšířily a po ovládnutí trhu s hudebními nahrávkami se na ně přesunulo i mluvené slovo.

Komprimovaný formát MP3 umožnil časově prakticky neomezený záznam a to se pro zvukové knihy ukázalo být rozhodující. Nástup osobních počítačů a chytrých telefonů pak zrušil potřebu vlastnit speciální přehrávač, stačí aplikace na přehrávání. Audioknihy k poslechu nabízejí cestujícím letecké i autobusové společnosti, pro soubory není třeba chodit do specializovaného obchodu. Tomu, jak nové technologie změnily naše vnímání zvukových knih, se budeme věnovat v dalším dílu.


Vyhledávání

Přihlášení

Jméno
Heslo
  • Pokud ještě nemáte své přihlašovací jméno a heslo, a jste předplatitelem tištěné verze Čtenáře, zaregistrujte se.
  • Zapomněl jsem své přihlašovací údaje, co mám dělat? Více informací.

Aktuální číslo

foto_tydne
Středočeský kraj

Copyright © 2007 - Středočeská vědecká knihovna v Kladně
Realizace: BestSite s.r.o., redakční systém CMS K2